Poklidné vody českého internetu letos rozvířily dvě velké módní události. Svítivě zelené tričko Jiřího Kájínka a burkiny v čestlickém akvaparku.

Čestlickou aféru před několika dny vyvolala fotografie zachycující dvě muslimky oblečené v celotělových plavkách. Snímek na sociálních sítích vzbudil bouřlivou odezvu.

Kritici burkin se rozdělili na dvě skupiny. První upozorňovala na hygienická rizika spojená s podobným koupacím oděvem. Tento argument je pochopitelný – ne každý rozezná burkiny od běžného venkovního oblečení, navíc je možné pod látkou skrýt například přenosnou kožní chorobu. Nicméně vedení akvaparku se muslimek zastalo a zdůraznilo, že personál ve sporných případech kontroluje, zda jsou údajné plavky vyrobeny z vhodného materiálu.

Druhá skupina burkiny vnímala jako provokativní symbol příslušnosti k jiné kultuře a kritizovala je z hlediska integrace. Muslimky by se měly přizpůsobit evropským zvyklostem a svléknout se do úspornějších modelů. Burkiny vyvolaly vypjatou diskuzi o multikulturalismu, migraci, hranicích tolerance. Do té se dnes pouštět nechci. Při pročítání reakcí mě ale velmi zarazilo, kolik diskutujících považuje nahotu za západní hodnotu, kterou je třeba chránit a šířit.

Vlastně se není čemu divit. Všudypřítomná ženská nahota se plíživě stala každodenní součástí našeho života. Ačkoliv ještě začátkem minulého století mohla pohoršení vyvolat třeba jen odhalená dámská kolena, dnes nás nezarazí ani billboard zobrazující nahou ženu zakrývající si pouze intimní partie. A i přesto, že spodní prádlo stále považujeme za soukromou záležitost, nic nám nebrání každé léto v Chorvatsku vyvětrat nové bikini, které toho často odhalí ještě mnohem více. A rozdíly v přístupu nevěřících žen a křesťanek bývají minimální. Ačkoliv v církvi si hlídáme, abychom nepohoršovaly příliš velkým výstřihem nebo nechtěně odhaleným bříškem, na pláži většina z nás podobnou opatrnost odkládá společně s oblečením. Paradox.

Je to správně? Nemyslím si. Nicméně těžko říct, kde se nachází hranice mezi rozumnou cudností a nesmyslným zákonictvím. A přestože bych si to někdy přála, Bible v tomto ohledu není příliš konkrétní. Můj život by byl možná trochu jednodušší, kdyby se Pavel v některém ze svých listů zmínil, jak krátká sukně je ještě přípustná a jestli je v pohodě nosit topy bez ramínek. Jenže nic takového se v epištolách nedočteme. Možná proto, že záleží na kulturním kontextu. Nebo na motivech či postoji srdce.

A právě proto nerada vidím, když se z cudnosti stává téma s politickým nábojem. Znám křesťanky, které nevidí žádný problém v nošení dvoudílných bikin, stejně tak jako ženy, které preferují koupací modely zakrývající břicho i část stehen. Každá žena má právo se rozhodnout, kolik ze svého těla chce na veřejnosti ukázat. A já nechci přihlížet virtuálnímu honu na ty, které se rozhodly při plavání zahalovat více. I když jsou to muslimky. Existuje spousta západních hodnot, které bychom měli bedlivě střežit, ale přehnaná nahota mezi ně nepatří. A nerada se smiřuji s tím, že ženy opalující se „nahoře bez“ jsou považovány za běžnou součást naší kultury, zatímco celotělové plavky působí jako katalyzátor internetového lynče.

Autor: Kristýna Gillíková
Foto: Creative Common Search