Z jakého prostředí pocházíte? Byla vaše rodina věřící?
Vyrůstal jsem ve slušné rodině, máma byla ředitelka na základce, bydleli jsme ve spořádané čtvrti. Moje matka chodila do kostela vždycky o Velikonocích. Spávala s Biblí pod polštářem, já jsem nechápal proč. Občas mi říkala, abych věřil v Boha, že je skutečný. Ale to bylo všechno.
Už v dětství jste začal prodávat drogy. Jak jste se k tomu dostal?
Vždycky jsem miloval filmy. Když mi bylo deset, nadchl mě E. T. – Mimozemšťan. Steven Spielberg umí napsat příběhy, které člověka chytnou za srdce. A rok poté se objevil film Zjizvená tvář. Ten měl pro mládež omezenou přístupnost, nicméně já jsem ho viděl – a když jsem šel z kina, říkal jsem si: „Pokud se dá prodejem drog vydělat tolik peněz, tak to chci taky!“ Zanedlouho mi jeden kamarád řekl, že bráchovi šlohnul meskalin (halucinogenní droga) a jestli ho nechci prodat, já jsem řekl: „No jasně!“ – a tak začala moje drogová jízda.
Nebyl jsem narkoman, byl jsem dealer. V patnácti už jsem byl drogový boss, ovládal jsem celý blok domů, v sedmnácti už to bylo několik bloků, pak celá oblast…
Předpokládám, že jste začal mít problémy se zákonem.
Policie mě sledovala, a když mi bylo šestnáct, poprvé mě zatkli. A pak ještě mnohokrát, když dělali zátahy. Máma se za mě vždycky zaručila. Nakonec už mě z toho ani můj advokát nedokázal vysekat a musel jsem si odkroutit rok za mřížemi. Ve vězení to bylo drsné, spousta násilí a bitek… Ale zpětně jsem za to vděčný. Pokaždé, když mě zavřeli, zachránilo mi to život, jinak by mě někdo zabil.
Když jsem se vrátil, chtěl jsem se napravit, ale brzy jsem znovu dělal to, co jsem uměl nejlíp: drogy.
Zavřeli vás znovu?
To je bláznivý příběh. Myslel jsem si, že jsem chytrý – už jsem drogy sám neprodával a jen jsem je vyráběl a balil. Vařil jsem kokain, a nedošlo mi, že se mi při tom do těla vstřebává póry. Asi jsem chyběl ve škole, když jsme se o tom učili (smích). Součástí mého podmínečného propuštění bylo, abych každý týden dával vzorky moči na testy na drogy, což jsem dělal – a jim opakovaně vycházelo, že mám v krvi kokain. Střádali si o mně informace a pak mě zatkli za porušení podmínky.
Takže: Byl jsem v pětipatrové budově plné policajtů, s rukama spoutanýma za zády. Policistka, která se mnou mluvila, někam odešla s papíry. Napadlo mě přikrčit se, protáhnout ruce pod nohama a dát si je dopředu. To se mi povedlo. (Ani jsem netušil, že jsem tak ohebný!) Když se ta žena vrátila, zeptala se: „Jste připraven jít znovu do vězení?“ Řekl jsem: „Ne, nejsem!“ Vyskočil jsem ze dveří, povalil jsem na chodbě policistu, skutálel jsem se ze schodů (něco takového zvládnete, jen když je vám sedmnáct), vyběhl jsem na rušnou newyorskou ulici – houf policajtů za mnou – vběhl jsem do obchodního centra, tam jsem zapadl do holičství a schoval se v zázemí.
Policisté proběhli kolem a holič povídá: „Co chceš?“ „Prostě mi pomoz setřást ty poldy!“ Byl to kluk, se kterým jsem chodil do školy. Sehnal velké kleště a přecvakl mi pouta. Oholil mi celou hlavu, dal mi svoji košili a odvezl mě pryč.
Šel jsem ke své přítelkyni. (Nejhorší možné místo! Celé okolí prohledávali poldové.) Zeptala se: „Co chceš?“ Řekl jsem: „Tři věci: paruku, rtěnku a šaty.“ Za hodinku ze mě bylo nejvyšší děvče v New Yorku (smích). Sedl jsem na vlak a odjel jsem do jiného státu, do Severní Karolíny.
Co jste tam dělal?
Během asi roku jsem ovládl tamní trh s narkotiky. Pak začala drogová válka a asi 30 mých přátel bylo zabito (teď to říkám hodně stručně). V té době maminka začala chodit do kostela a pravidelně se za mě modlila. To, co se se mnou dělo, ji přimělo, aby začala žít s Bohem. Byla přesvědčená, že zemřu taky. Opravdu mi šlo o život, jednou mi prolítla kulka těsně kolem hlavy.
Dealer z vedlejší oblasti chodil s dívkou, která byla čarodějnice, a ta mě proklela. Bylo mi zle, všechno jsem viděl červeně… Tři dny jsem byl mimo, myslel jsem, že se zblázním. Telefonoval jsem mámě: „Co mám dělat? Potřebuju pomoc! Jsem v koncích!“ Řekla: „Běž do církve!“ A já: „Co bych tam dělal?“ a zavěsil jsem.
Poslechl jste ji, nebo ne?
Seděl jsem před domem na verandě a bylo mi mizerně. Vtom přišly tři postarší dámy, které se rozhodly tomu největšímu drogovému šéfovi v okolí… (dokončení v časopise)
Autor: Tomáš Coufal Datum: 7. června 2024 Foto: Dimas Salaberrios, ŽV Tomáš Coufal
Jak si tyto tři dámy poradily s démony a jak se z bývalého drogového dealera stal evangelista a pastor, se dočtete v rozhovoru v červnovém čísle časopisu Život víry. Dimas Salaberrios v něm dále vzpomíná, jak lidem v sousedství sboru opravovali byty, jak protestoval proti newyorskému starostovi, proč začal točit filmy, ale vypráví i historku, jak si ho na čínských hranicích při pašování Biblí vojáci spletli s basketbalistou Michaelem Jordanem.
V časopise najdete mnoho dalšího: Co se skrývá pod tajuplným názvem Boží „čamína“ a jak to souvisí s Boží vůlí, píše Tomáš Kolman. V dalších článcích se Tomáš Coufal zamýšlí nad kulturním křesťanstvím, Dan Drápal si klade otázku, zda přijde již brzy konec, David Novák komentuje dění kolem definice manželství, LGBT a církve.
Do ulic Prahy vás zavede reportáž z proizraelského setkání Kulturou proti antisemitismu, jak evangelium narušuje kastovní systém, vypráví misionářka v Indii. Situaci ruských křesťanů popisuje biskup letniční církve Vitalij Kohan.
Na své dospívání a pocity nepochopení i hledání vlastní cesty k víře v rozhovoru vzpomíná Michaela Ondráčková. Číslo doplňuje vzpomínka na teologa, filozofa, pastora a zakladatele komunity L’Abri F. A. Schaeffera. Nechybí příběhyčtenářek, knižní recenze, fejeton „Miminka pod tričkem“, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, na webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
