Když v roce 1517 Martin Luther zveřejnil svůj protest proti v jeho době velmi rozšířené odpustkové praxi, bylo mu už 34 let, působil jako vikář saského distriktu kongregace řádu augustiniánů a byl již známým profesorem biblické exegeze na vitemberské univerzitě.
Zpočátku nešlo než o pokus doktora teologie vyvolat diskuzi o přeceňování odpustků, a hlavně praxi jejich prodeje („když zazvoní pokladnička, letí duše do nebíčka“), jež využívala žízně lidí po odpuštění. Luther cítil, že nemůže dál mlčet k takovému kupčení s odpuštěním. Viděl nebezpečí duchovního sebeuspokojení, jež vede lidi proti skutečnému vnitřnímu pokání, které má být navíc celoživotním postojem křesťana: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním. Tomuto výroku nelze rozumět ve smyslu pokání svátostného, to jest zpovědi a dostiučinění, udílených kněžími.“ Prodej odpustků vedený Johanem Tetzelem mu byl přímo popřením evangelia o zdarma nabízené Boží milosti, kterou pro věřící Pán získal na kříži!
SOUVISEJÍCÍ – William Tyndale a anglická Bible
A to ještě Luther nemohl znát celé pozadí odpustkového prodeje. Albrecht Braniborský, nový mohučský arcibiskup, získal povolení od papeže Lva X. Polovina výtěžku měla být odvedena na stavbu svatopetrské baziliky v Římě, druhou si Albrecht ponechal, aby mohl zaplatit dluh u Fuggerovy banky, kde si na koupi arcibiskupského úřadu od papeže půjčil…
Přestože byly Lutherovy teze v mnohém ještě umírněné, byly vysloveny s rezolutní naléhavostí a obsahově zpochybnily celou teoretickou základnu odpustkového prodeje. Papež má právo odpustit jen ty tresty, které na základě kanonického práva sám udělil. Nemůže odpustit žádnou vinu, odpustit může jen Bůh. Proti údajné pokladnici zásluh, tvořené nadbytečnými zbožnými výkony světců, z níž má papež údajně právo udílet potřebným, ukazuje, že pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milosti Boží.“ Není možné stavět odpustky do centra pozornosti: „Ti, kteří kvůli hlásání odpustků zcela umlčují v ostatních kostelích kázání Božího slova, jsou nepřátelé Krista i papeže.“ „Je třeba vybízet křesťany, aby následovali svou hlavu, Krista, strázněmi, smrtí i peklem, a tak raději mnohou strázní vcházeli do nebe, nežli spoléhali na falešný smír.“
Spojení kritiky církevní zkorumpovanosti s horlivým odmítnutím pokřivování evangelia o Boží milosti z Lutherových tezí učinilo rozbušku v již i tak třaskavém německém prostoru. Když je pak kdosi přeložil a vydal tiskem, ukázalo se, že čas pro reformy je tu.
Vyznávat Krista a evangelium Boží milosti, byť i v opozici k církevní tradici a lidským ustanovením, je třeba stejně naléhavě i dnes.
Autor: Robert Hart Psáno pro časopis Brána Datum: 30. října 2021 Foto: Wikimedia Commons – Martin Luther
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
6 Komentáře
Nitram
Přesně, souhlasím s Lutherem! I dnes mne zamrazí, když čtu v katolickem kostele o možnosti získat plnohodnotné odpustky. Např. v době dusickove.
Jiří Kouba
Jenže odpustek se týká následku hříchu, ne hříchu samého.
Karel Krejčí
Pane Koubo,
malou měrou se též připojím do diskuse. Podle mého názoru není až tak podstatné, vysvětlit do podrobnosti nebo uvést na správnou míru a pochopení formulace odpustků. Tyto sporné věci a otázky jsou pouze následkem jediného: přenecháváme naší, tu naší jedinečnou a nabízenou komunikaci s Bohem někomu jinému, kterému nepřísluší. Když se při Kristově smrti roztrhla opona od shora dolů, Bůh dal lidstvu jasný signál, že mezi ním a Bohem již není žádný velekněz, žádný prostředník. Pak je však do značné míry zarážející, zda vůbec a zda tímto směrem ona církev kráčí. Ale stejně tak můžeme pozorovat, jak rostou jako houby po dešti různí „zprostředkovatelé“ zaručeně pravdivých zpráv přijímaných od andělských bytostí a kolik lidí tyto zprávy hltá a nechávají se jimi „živit“. Pokud se tedy vrátím na začátek a k M. Lutherovi – jaké opodstatnění vůbec měly a mají přetrvávající odpustky? Nesvědčí ona církev sama proti sobě jak hřeší?
Jiří Kouba
Díky za věcnou odpověď. A také za správně položenou otázku k opodstatnění. Myslím, že odpustky jsou součástí širšího proudu ŘĶ specifik, které neumím artikulovat, ale pokusím se: je to materializace duchovní skutečnosti podniknutá proto, aby i ten nejobyčejnější italský venkovan či Indián ve španělské kolonii tu skutečnost mohl přijmout. Proto je Kristus v hostii, proto věřící adoruje Marii, protože potřebuje vidět myslitelné i nemyslitelné ctnosti shrnuty v pozemské osobě. A ten dokonale vymyšlený a vypilovaný aparát se pokazil a měl být vylepšen a ne rozmetán. A zpátky k odpustku: omilostněný hřešicí zažívá záplavu vděčnosti, že Bůh je usmířen, zároveň s praktickou starostí, co bude s tím, co hřích napáchal.
Karel Krejčí
Pane Koubo,
já také děkuji za Vaší odpověď. Ona specifika odlišující ŘKC od ostatních, jsou ve skutečnosti jakousi „vylepšenou“ nadstavbou nedostačujícího obsahu Bible, tak jak je v ní psáno. To, co je duchovní a nehmotné, je nutné po „lidsku“ zhmotnit tak, aby to bylo vnímatelné tělesnými smysly. Není již tedy třeba víry, ale je možné ji znovu nahradit reálnými obřady a kulisami, jež mají kořeny hluboko ve starozákonní době. Nelze jinak, ale je to z velké části divadlo. Divadlo, jež je přizpůsobené italskému venkovanovi, či indiánovi ve španělské kolonii (ona ještě nějaká existuje)? Tu poslední větu snad radši ani nekomentovat.
Olga Nedbalová
Pane Krejčí, vyslovil jste velmi hlubokou myšlenku. Potřebujeme mít pevnou víru, budovanou na úhelném kameni – Ježíši Kristu. Potřebujeme žít v bázni boží před Hospodinem, tedy být si vědomi, že Hospodin nás sleduje. Ještě jednou kopíruji text bratra Večerky z mezisborových evangelických večerů:
„V hebrejštině je kořen slova yare, tzn. bázeň (bát se) s největší pravděpodobností stejný jako u slova reeh, tzn. vidět. Znamená to tedy, že ve vztahu k Bohu si musíme být vždy vědomi jeho přítomnosti. Vidí nás ať se nacházíme kdekoliv, ať cokoliv děláme. Domnívám se, že se však jedná také o pohled z naší strany, abychom se my na Něho vždy dívali, ohlíželi za ním. Avšak nejen se dívali, ale také rozpoznali, co od Hospodina přichází, co od nás očekává. A dle toho jednali a žili.“
Netřeba tedy hrát divadlo, tím stejně Hospodina neoblafneme, je ale třeba žít skutečný život víry. A ten život nemusí být vždy lehký. Někdy sestupujeme do hlubokých údolí, někdy stoupáme k nebeským výšinám. Není to vždy lehké. A proto je důležité mít se sebou průvodce – Ježíše Krista. Ano, možná někdy máme pocit, že se nám Kristus ztrácí. To když jdeme temnou nocí. Nocí lidské zloby, lidského trápení nebo nocí našeho hříchu. Ale pořád máme vědět, že ve skutečnosti je Ježíš s námi. Vede nás za ruku. Ne, my sami za sebe se z tmy nevysvobodíme, jsme příliš nedokonalí. Proto to úžasné Boží řešení – vykoupení lidstva skrze Božího Syna přibitého za naše viny na kříž.
A k divadlu – nastane vždy, když si člověk myslí, že může něco na Hospodina hrát. Jsou dvě možnosti, buď v Hospodina vůbec nevěří a svou víru na veřejnosti jen předstírá. A druhá možnost, když se člověk příliš upne na lidské převyprávění Písma a obřadnost si zamění osobní vztah s Ježíšem. Ale to se vyskytuje nejen v ŘKC, tomuto nebezpečí je vystaven daleko širší okruh věřících. Hrát divadlo může i protestant nebo letniční. Kdykoliv zapomeneme na Hospodina, zapomeneme na Ježíše, hrajeme divadlo. V Božích očích jsou naše scénky směšné a ve finále nám k ničemu nepomohou. Moment, kdy jednáme upřímně a žijeme v bázní Boží a moment, kdy jsme jen herci na divadle, si ovšem musíme rozpoznat každý sám. Nikoho nechci soudit, já jsem k výše zmíněnému došla na základě pozorování hlavně sama sebe. A poznala jsem, že herectví se ve vztahu s Ježíšem vůbec nevyplácí.