Zatímco děti si myslí, že velcí a staří lidé cítí bolest méně než ony, dospělí si dlouho mysleli, že bolest necítí malé děti. O dětské bolesti a jak dospělí mohou dětem pomoct ji zvládat, toho ví hodně pedagog, psycholog, vědec a křesťan, který tomuto tématu věnoval kus profesního života – prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc.
Psychosociální faktory fungují i u úplně malých dětí, kterých se zeptat nemůžete. Doktor Matějček zavedl pojem „citová deprivace“. V čem je tato psychická bolest horší oproti té akutní?
U psychické bolesti je velmi obtížné dobrat se důvodu. Uvedu ilustraci: střídavá péče o děti. Rozhodnutím soudu dítě nemá trvalou rodinu. Rodiče se střídají v péči a dítě pendluje mezi rodinou maminky a rodinou tatínka. Když je to několik týdnů na jednom místě a několik na jiném, tak má dvě školy, dvoje kamarády – a zakotveno není nikde. Doporučil bych všem právníkům, aby si poslechli, co to s tím dítětem udělalo, jak trpělo. A nemohlo s tím nic dělat, jen se třeba podělit o zážitky se svými spolužáky, kteří jsou na tom podobně. Je tam bezmoc, protože to nemůže odmítnout, musí to celé prožít. Trvá to mnoho let a jemné dozvuky to má i v dospělosti. Tomu dítěti se objektivně nic strašného neděje, ale je vykořeněné.
A někdy mohou zase tělesné bolesti signalizovat sociální problémy. Na dětské klinice jsou časté případy dětí, které mají ráno před odchodem do školy bolesti hlavy, břicha, průjmy a další příznaky. Bolí ho to, vyšetřují ho, objektivně tam nic není. Ale když se psycholog šikovně zeptá, tak zjistí, že se například rodiče hádají a dítě to somatizuje, nebo denně zažívá ve třídě šikanu a bojí se to říct. V pozadí je psychická bolest.
SOUVISEJÍCÍ – Děti a bolest (část 1.)
Co může udělat okolí, aby takovému dítěti pomohlo?
Odpovím oklikou. Existuje přísloví, které říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Dítě zažívá nepříjemné, místy až traumatizující situace. Naučí se je však zvládat, najít si svoji cestu životem a další obtíže už ho tak nezaskočí. Mluví se o takzvaném posttraumatickém rozvoji člověka. I ten se dnes ve světě zkoumá. Takové výzkumy se týkají traumat, se kterými se člověk postupně vyrovnává sám. Málo se zkoumá, ve který moment a jak mu pomoci, aby tolik netrpěl, než se s tím srovná, a aby to netrvalo dlouho. Výzkumy posttraumatického rozvoje jsou nové a obtížné v tom, že změny jsou v řádu roku až desítek let, než z toho něco vytěží. A nikoho nenapadlo, oproti posttraumatické stresové poruše, že to může trvat tak dlouho. Proto ti lidé nebyli sledovaní a zpočátku se na to nepřišlo.
Vzdálenost od Boha je pro dítě moc velká, dítě potřebuje, aby u něho byl někdo z jeho nejbližších a utěšil ho. Může roli té chybějící pomoci hrát Bůh?
Může. Ale pro dítě je potřeba, aby u něj byl někdo z jeho nejbližších. Protože vzdálenost od Boha je pro dítě moc velká – a potřebuje někoho, kdo ho uklidní, utěší, aby to neřešilo brekem, vztekem, uzavřením se před světem a před lidmi, ale aby o tom začalo přemýšlet. Všechno zmíněné pomáhá krátkodobě, ale není to řešením pro další život.
SOUVISEJÍCÍ – Petr Dvořáček: Bolelo mě, že jen vzácně vidíme příchod nových lidí ke Kristu
Co musí mít člověk, který chce pomoci, aby ustál břemeno dítěte i to, které tím klade na sebe samotného?
Je to složité. Tato citlivá intervence znamená mnohem víc než mu dát prášky. Znamená to s dítětem, často dospívajícím, rozmlouvat a společně z toho hledat cestu ven. Dělali jsme výzkumy u vojáků nasazených v Afghánistánu, v Iráku… ti lidé se s traumaty vyrovnávali postupně. Výzkum byl náročný – od získání povolení až po fakt, že nechtěli o svých traumatech mluvit. Zjistili jsme, že posttraumatický rozvoj nastává u zdravotníků, kteří jezdí na mise opakovaně; vůbec však nenastává u členů elitních bojových jednotek. Důvod je ten, že na bojové operace jsou velmi pečlivě vybíráni psychicky i fyzicky odolní lidé, kteří navíc absolvují nesmírně tvrdý výcvik přežití – trvá dva roky i víc – a hodně jich odpadne. A když potom přijde do bojové situace, je na ni jedinec adaptován. Tedy pokud do toho nevstoupí morální aspekty – třeba rozhodování, koho zlikvidovat a koho nechat žít, případně za jakých podmínek.
Odpuštění otevírá vrátka, o kterých se v psychologických výzkumech moc nepíše. Jakou roli v posttraumatickém rozvoji hraje odpuštění?
Myslím, že velkou. Otevírá vrátka, o kterých se v těch běžných psychologických výzkumech moc nepíše. Měl jsem to štěstí přátelit se s psychologem Jaro Křivohlavým. To byl hluboce věřící člověk, který prošel Terezínem. Většina psychologů si neuvědomuje, jak je tato dimenze důležitá. Odpustit někomu je v řadě případů náročné a možná i u běžných lidí nemožné. Může žena opakovaně znásilněná tlupou mladíků vůbec odpustit? Může na tom najít něco pozitivního? Trvá i třicet let, než se s tím žena vyrovná. S těmito situacemi zatím běžná klinická psychologie, která se snaží být blíž lékařům, moc nepracuje.
ptala se Eva Čejchanová Celý rozhovor najdete také na http://brana.cb.cz.
Prof. PhDr. Jiří Mareš, CSc. (1942) vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, poté nastoupil do oddělení pedagogické psychologie Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV v Praze. Obhájil kandidátskou práci a v říjnu 1976 nastoupil na Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové jako vědecký pracovník. Po roce 1989 přešel do Ústavu sociálního lékařství LF UK. Šestnáct let tento ústav vedl. V roce 2000 získal titul profesor pro obor pedagogická psychologie. Je ženatý a má tři dospělé dět
