Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe, zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou.
Ž 25,3
Když jsme totiž přišli do Makedonie, nenašli jsme ve svých těžkostech žádnou úlevu, všude jen tíseň: navenek boje, uvnitř úzkosti. Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás.
2K 7,5-6
„Ano!“ chce se jásavě přitakat. „Ano?“ chce se rezignovaně povzdechnout. Mám se z Božího zaslíbení radovat, nebo se nad skutečností, jež mu často jen málo odpovídá, rmoutit? Můj problém (ale i problém dneška obecně) je, že chceme vše hned, a tak nečteme zaslíbení jako zaslíbení. Jako řeč ne o tom, co je, nýbrž jako řeč o tom, co má být a co bude, dá-li Pán, a co také nastává, jak ukazuje verš novozákonní. Ostatně tváří v tvář budoucnosti jsou jen dva možné postoje: buďto „hledět k temnotě“ (však pro nevěřícího všechno končí ve tmě smrti), nebo s nadějí „očekávat na Hospodina“.
Ano! Přijď, Pane Ježíši, vždyť na tebe čekáme zvečera i zrána.
Nu 24,15-19 * Gn 3,1-13
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
