Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř.
Gn 2,19.20
Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem.
L 12,6
Jistěže všechna ta zvířata mohl pojmenovat Bůh sám. Nechal ale tenhle úkol na člověku. A se zatajeným dechem čeká, jak se ho člověk zhostí. „Tak třeba tenhle malý hnědý ptáček, jak mu budeme říkat?“ „To bude… hmmm… Pane Bože, jak ho mám pojmenovat? Jaká je tvoje vůle?“ „Moje vůle je, abys to vymyslel ty.“ „Tak co třeba vrabec? Může to tak být? Bože, je to správně? Je to tvoje vůle?“ „Jistěže je to správně. To byl tvůj úkol. A já tvoje rozhodnutí beru vážně. Odteď mu i já budu říkat vrabec.“
Bůh bere tvoje rozhodnutí vážně. Bůh bere tebe samého vážně, smrtelně vážně. V Božím příběhu není malých rolí a není příliš malých úkolů. Jen maličko tě omezil, že nejsi roven Bohu.
Hospodine, Bože, jak mě můžeš brát tak vážně? To asi nikdy nepochopím. Ale děkuju. Zkusím tomu dělat čest. A tobě radost.
Iz 43,8–13 * Gn 27,41–28,9
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
