Zezadu i zpředu jsi mě obklopil, svou dlaň jsi na mě položil.
Ž 139,5 (B21)
A přece (Bůh) není od nikoho z nás daleko. Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme.
Sk 17,27–28
Člověk zpravidla není rád, když se o něm mnohé ví, když je někým neustále sledován, když mu někdo, jak se říká, vidí do talíře… Obyčejně nás to znervózňuje. Ale z Žalmu 139 je patrné, že Bůh o nás ví skutečně všechno, zná nás dokonale, vidí na samé dno našeho srdce, zná naše myšlení i naše pochybnosti… A přece se o nás stará a nepřestává nás mít rád. Právě naopak, snaží se to, co je u nás nepříliš přitažlivé, urovnat, změnit, a činí to způsobem tak fantastickým, že se nestačíme divit – poslal na tento svět svého Syna Ježíše Krista, aby odstranil to, co nám překáží žít životem v pravdě a lásce. Proto nás, jak čteme v žalmu, sevřel zepředu i zezadu; ne aby nás v něčem omezoval, ale aby nás před vším chránil. Aby se stal naším štítem, zbrojí, nepřemožitelnou pevností.
Bože, nabízíš nám svoje rány, které nás podpírají, když jsme slabí a klesáme pod tíhou trápení, jež nás tíží, abychom na svých cestách zbytečně nebloudili.
Ga 5,22–26 * 1Mak 1,16–28 (17–29)
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
