Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh.
Iz 40,1
Zástupy šly za ním; on je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali.
L 9,11
Častokrát v kázáních slyšíme, co máme a nemáme dělat, co je povoleno a co je zakázáno. Dnes jsme stejně jako kdysi Izrael vyzýváni ke zcela jednoduchému úkolu, totiž potěšovat. Myslím si, že je to slovo i pro dnešní církev. Právě ona má být místem, kde lidé naleznou útěchu a naději. Vždyť co jiného má těšení přinášet než radost, útěchu a naději. Boží lid má potěšovat a místo nejistoty, obav přinášet naději. Máme těšit. A koho? Především se máme potěšovat navzájem, ne proto, abychom se měli jako v ráji a zabydleli se ve svých příbytcích tady na zemi, ale proto, abychom pak mohli pokoj a naději šířit dál, i tam, kde Boha Těšitele neznají. Důvěra v Boha, který má vše ve svých rukou, který se stará a pečuje, musí prostupovat celý náš život se vším všudy, se všemi oblastmi – důvěra, že se Hospodin stará a že on ví, to je ta víra, jež nezklame a přináší pokoj, který přesahuje všeliký lidský rozum. Stává se posilou tam, kde si člověk sám nestačí.
Kéž, Pane, dokážu čerpat u tebe tolik síly, naděje a víry, že ji budu moci dnes předat někomu, kdo ji bude taky potřebovat.
Sk 9,36–42 * Žd 5,11–6,8
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
