A on sám bude pokoj.
Mi 5,4
Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.
1P 3,9
„Tak to si dovolil hodně! To si nenechám líbit! Však já mu ukážu!“ Stala se mi křivda. A v mém nitru pak je těžký balvan zlosti. Ale – jestli odpovědí bude zase zlo – budou tu hned dvě zla. (Proto je na světě tolik zla…) Co tedy dělat, když nás zlo sráží? Vynést je pod kříž. (A při pohledu na Ukřižovaného se možná i zastydíme, pro jaké banality jsme se rozhorlili.) Pod křížem se učme od Ježíše. Učme se odpouštět. Učme se prosit za ty, kteří (nám) zlo způsobili: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Že je to těžké? Prosme tedy: „Pane, uč nás, nauč nás odpouštět. Žehnej těm, komu nedokážeme odpustit, zahrnuj je dobrem.“ Prosme a nepolevujme, dokud se (skrze modlitby) balvan ukřivdění zcela nerozpustí. Dokud naše srdce nezaplaví radost. Radost z odpuštění.
Pane, nauč nás odpouštět.
Mt 15,21–28 * Ř 10,9–17(18) * Ž 138
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
