Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, vzal ho Simeon do náručí a chválil Boha.
L 2,26.27.28

Jedním ze základních stavebních kamenů naší křesťanské identity je důvěra, že náš život nevisí ve vzduchoprázdnu, není ohraničen narozením a smrtí. Věříme, že máme naději, jistotu v Boží spásné oběti, která překonává konečnost a dává smysl i tomu snažení, které nepřináší bezprostřední plody. Bůh tak miluje svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby skrze něho každý mohl najít cestu ke spáse. Věříme ale opravdu tomu, že se s Bohem setkáme? Pokud ano, co to pro nás znamená? Naplňuje nás tato vyhlídka nadějí, nebo spíš strachem? Umíme si představit, že teď staneme před Boží tváří se vším tím, co jsme nedokončili nebo ani nezačali, ve své omylnosti, pohodlnosti a duchovním lajdáctví?
Milosrdný Bože, obnovuj v nás odhodlání žít tak, abychom v každém okamžiku byli připraveni stanout před tvou tváří.

Zj 3,7.8.10.11(12) * Mal 1,6-14