Před pár týdny jsem psal pár slov o celosvětové konferenci Lausanského hnutí v Soulu. Chtěl bych napsat o jednom zajímavém fenoménu, který mi postupem doby došel. Když hovoříte s křesťany hlásícími se k evangelikální či letniční tradici, pak na mnoha kontinentech a v mnoha zemích je běžné, že desítky a stovky lidí se obrací ke Kristu. Je to zkušenost jižní i severní Ameriky, Asie, Afriky, Austrálie ale i některých zemí v Evropě. Není to v každém městě, v každé zemi, ale děje se to a je běžné, že vznikají nové sbory, které jsou zakládány novými věřícími. V mnoha zemích je pak i několik velkých sborů čítajících více než 1000 lidí. Když se podíváte do Čech, pak pokud vím, ani jeden jediný protestanský sbor výrazně neroste. Některé denominace postupně vymírají, jiné jako např. CB či AC mírně rostou, jiné ani nevymírají, ani nerostou.
V naší křesťanské zkušenosti zcela chybí fenomén toho, že např. 30, 40, 50 lidí uvěří během jednoho roku. Díky Bohu za jednotlivce, vůbec nechci pohrdat „dnem malých počátků“, zcela souhlasím, že Pán Bůh se nedívá na čísla, vím, že Bůh se dívá k srdci, ale prostě je asi něco špatně. Já sám vedu sbor tuším 15 let, nikdy jsem nezažil rok, kdy bychom nekřtili, ale jednalo se o jednotlivce. Opět píšu, díky Bohu za ně! Ale prostě si kladu otázku, proč se v Čechách neobrací ke Kristu desítky lidí?
Vím, že máme některé skvělé vedoucí, oddané lidi, ale pokud nějaký sbor roste, nebo pokud zakládáme nové sbory, pak většinou čísla rostou díky přechodům z jiných sborů či církví. Proč ne, pokud to někoho táhne jinam, není žádný hřích odejít, žádná církev ani sbor nemá patent na evangelium nebo na správný výklad Písma. Zároveň ale zakládání sborů nebo růst sborů nemůže být postaven na pouštění žilou jiným – což ani nikdo, pokud vím, u nás dělat nechce.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Proč je v Bibli tolik povyku kvůli penězům?
Někteří říkají, že na větší počet lidí církev není připravena. Jenže tato námitka je lichá, protože se těžko připravíte na něco, co není. Myslím, že bychom si nějak poradili, jenže nebe jako by se nad Českou kotlinou částečně zavřelo.
Nakonec pak vidíme sbory, o kterých bychom řekli, že jsou živé, jenže pokud nerodíte nové duchovní děti, pak neplodnost je přece známkou nemoci. Jasné, že toto není jediné měřítko plodnosti, ale jedno z měřítek to je. Jsou tedy živé jenom proto, že kazatel hovoří neformálně? Jiné sbory na otevřenost už rezignovaly nebo se spíše proměnily na kulturní artefakty. Jak dlouho se v tomto modu dá existovat netuším, ale jisté je, že člověk k víře v Krista nepřijde skrze „křesťanské kulturní hodnoty“, ale skrze zvěstování evangelia a skrze společenství, které odráží toho, kdo je v jeho středu – tedy Krista.
Každopádně, pokud vynecháme „devadesátky“, pak nikdo z nás nemá v Čechách zkušenosti s dlouhodobým velkým růstem sborů. Pokud se tak kdysi stalo, netrvalo to dlouho a společenství padlo. Ale většinou se tak nedělo. Možná i proto se podvědomě snažíme svoje společenství „vymazlit“ především pro věřící, což je ale špatně a dlouhodobě neudržitelné. Co s tím? Toť otázka…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 28. prosince 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
2 Komentáře
Karel Krejčí
Pokud se autor komentáře v předposledním odstavci odvolává na nutnost zvěstování evangelia v Čechách, tak ovšem si musí uvědomit, že právě Čechy a celkově Evropa, nejsou v kulturním a duchovním dědictví již dávno žádnou rozvojovou africkou zemí a pokud tedy chce s evangeliem „prorazit na veřejnost“, je nutné zvolit zcela jinou cestu. Co to znamená? Přestat omílat oblíbené citáty z Písma, ale naopak, jeho pomocí jasně usvědčovat tento svět z falešnosti, beznadějnosti, bezvýchodnosti ale především – z odpadnutí od Boha. Ovšem samozřejmě za podmínky, nehrát „to“ na dvě strany. Pane autore, opravdu máte čisté svědomí a činíte tak?
pavel v
V mé, katolické církvi je to také tak a možná ještě horší. Domnívám se, že příčinou je odtrženost církví od společnosti. Společnost má obrovské množství problémů. Příkladem může být závislost mládeže na sociálních sítích. Nebo šíření nenávisti prostřednictvím sociálních sítí, které je hluboko za hranou vlivem anonymity na sítích. Nebo kyberšikana. Nemyslím si, že církev by měla v těchto moderních problémech moralizovat, ale měla hledat řešení, jak to fatální zlo alespoň omezit. Až církev začne žít se společností prostřednictvím svých členů, lidé si jí budou vážit díky její relevanci. Ostatně, pokud církev není relevantní, je zbytečná.