Každý rok mě udivuje, když vidím katolické a protestantské Velikonoce. Zatímco pro katolíky se jedná o vrchol liturgického roku, kostely praskají ve švech a probíhají křty, mnoho protestantských modliteben je poloprázdných, protože Velikonoce – nevelikonoce, jsou čtyři dny volna.
Vím, že realita je složitější, že někteří katolíci zajdou do kostela jen dvakrát za rok – právě na Velikonoce a pak na půlnoční, že někteří křesťané vypadnou z velkých měst a Velikonoce oslaví jinde, ale přesto. Cílem článku není porovnávat katolickou a protestantkou zbožnost, ale zamyslet se nad tím, proč pro mnohé protestanty zvláště z evangelikálního spektra prostě Velikonoce největším svátkem nejsou a pokud jsou, pak nemají potřebu je slavit s dalšími a dají přednost chatě nebo užívání si volna. Proč v mnohých sborech jsou Vánoce slaveny mnohem masivněji než Velikonoce?
Vím, že spása není podle toho, jak slavíme svátky a zda jsme či nejsme na bohoslužbách. Přesto ale přístup k Velikonocům na něco může (a také nemusí) ukazovat.
Ve sboru z kterého jsem, jsme několik let organizovali křížovou cestu a nedělní ranní vítání vzkříšeného Pána. Nakonec jsme obojí zrušili pro nezájem a nahradili velkopátečním shromážděním – opět s malou účastí. Není to ale zdaleka jen moje zkušenost. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli někteří moji kolegové – kazatelé, zvláště z velkoměstských sborů nebo se sborů s mladšími členy. Někteří se do velkopáteční bohoslužby raději ani nepokouší, protože si dokáží spočítat, jak by to dopadlo s účastí (tragicky). Důvody této reality jsem se dozvěděl dva.
Někde v tichosti hodinu a půl chodit a meditovat (mám na mysli křížovou cestu), případně poslouchat v pátek odpoledne pašijovému čtení je pro některé křesťany příliš dlouhé a svým způsobem nudné. Druhým důvodem pak je, že je volno a trávit Velký pátek a Velikonoce jinde než v přírodě nebo doma s rodinou případně v autě na cestě na chatu (pokud tam už nejste od čtvrtka), je prostě nepředstavitelné. Stejně tak chtít po někom, aby se vracel do sboru na neděli vzkříšení. Proto je také v mnohých sborech vyloučené, aby se dělali v tomto datu křty – skoro nikdo by u křtů totiž nebyl.
Když velikonoční svátky srovnáme s vánočními, pak v mnoha sborech je tradicí každý rok pořádat tzv. dětskou vánoční slavnost, jejíž nácvik stojí hodně úsilí, často se do sboru chodí i na Štěpána a hlavně na dětskou vánoční slavnost jsou sbory plné. Jenže kdyby platilo, že nejvýznamnějšími svátky jsou Velikonoce, pak by to mělo být opačně nebo alespoň stejně. Tedy celý sbor by se měl sejít především o Velikonocích a naplno společně prožít některé z dramat Velkého pátku, ticha Bílé soboty a radosti ze vzkříšení. Určitě by to nebylo tak roztomilé, jako když si připomínáme narození Krista, asi by to bylo bez vystoupení dětí, ale o tom svátky přece nejsou.
Mám za to, že jedním z důvodů rozdílného slavení Vánoc a Velikonoc, je pohlcení komercí. Vánoční běsnění někdy pohltilo i křesťany a to svým zaměřením na dva kulty, konkrétně na kult materialismu a dítěte. Prostě Vánoce z narůžovělým miminkem, chundelatými ovečkami, vůní slámy, bílými pastýři připomínajícími Elfy a rozzářenýma dětskýma očičkama čekajícíma další příděl dárečků, jsou neodolatelné. V této konkurenci bičovaný a křižovaný Kristus nemá šanci uspět.
Dalším důvodem je, že si prostě někdy s Velikonocemi nevíme rady. V určitých evangelikálních kruzích je snaha dělat bohoslužby nízkoprahově. Má to svoje nepochybné přednosti, ale podívejme se, jak některé evangelikály vidí někdo z vnějšku, konkrétně M. C. Putna: „Žádné církevní či kulturní tradice. Žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Jen Bible, Ježíš a jednotlivec. Jen hřích, milost a obrácení. V aplikaci těchto triád pak platí stále totéž: Žádná nuance, žádné nejistoty… (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké spirituality).“ Nechci si z toho dělat legraci a pokud se nekompromituje evangelium, vše popsané má pro některé křesťany svůj význam.
Stejně tak nevidím nic následováníhodného na „komplikované teologii“, zvláště pokud je předváděna z kazatelny. Navíc někteří lidé tento styl křesťanství vítají, jiné právě díky své někdy prvoplánovitosti naopak irituje, ale nelze se zalíbit všem. Zároveň se ale z našich bohoslužeb a křesťanství někdy vytrácí prvek tajemství, ztišení, mystiky a bolesti. A protože toto vše do Velikonoc patří, snad i proto si s nimi někdy jakoby nevíme rady. O to více si víme rady s Vánocemi, a to nikoli díky jejich zvěsti (ta je v mnohém podobně komplikovaná, drastická a radostná zároveň jako Velikonoce) ale díky jejich zjednodušenému pojetí. Co je přece komplikovaného na malém děťátku a bečících ovečkách?
Na závěr ještě jedna myšlenka. Mnoho let jsem se zabýval apologetikou. Později jsem měl možnost čas od času jezdit na různé apologetické konference, které organizovaly různé evangelikální skupiny. Největší slabinou těchto akcí bylo (to mi došlo až později), že vám vše bylo vysvětleno a člověk nakonec uvěřil, že se v křesťanství skutečně vše nějak vysvětlit dá. Jedna z hlavních otázek pak byla, „jak může Bůh dopustit zlo“. Zaujalo mě, že tyto složité otázky často řešili křesťané z nejbohatších zemí světa (především z USA) v luxusních konferenčních sálech, ale nakonec do toho mi nic nebylo. Stejně mě ale překvapovala potřeba západních křesťanů, žijících v porovnání se zbytkem světa v přepychu, tak masivně řešit zlo. Nakonec se vždy „správná odpověď ohledně zla našla“. (Zvláště když nebyli oponenti). Jenže stejně mě nikdy žádná odpověď neuspokojila. Nikoli proto, že bych byl tak chytrý a našel odpověď lepší, ale při čtení knih typu „Říci životu ano“, „Šamhorodský proces“, „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem“, „Noc“, autorů jako Voltaire, Pascal, Hume atd. a mnohých dalších. Místo abychom připustili, že na otázku zla vyčerpávající odpověď prostě není, různými intelektuálním ekvilibristikami jsme předstírali, že jsme odpověď našli. I proto už tyto akce více nevyhledávám…
A právě Velikonoce v sobě tuto temnou ozvěnu „Noci“, „Šamhorodského procesu“ a především zla, které se v plnosti vylilo na Božího syna, nesou. Nebeský otec nic nedělá při umučení svého syna, stejně jako často nic nedělá při utrpení svých dětí. Ano, znám všechny správné odpovědi, skutečně jsem je nespočetněkrát slyšel a nemám potřebu je slyšet stále dokola znovu.
Jen ale nevěřím Bohu, protože svým dětem pomohl a pomáhá, aby se jim dařilo lépe, v Boha, který dopouští zlo, protože… ale navzdory tomu, že někdy nepomáhá a mlčí (anebo pomáhá, ale nějak nám to uniká). A právě tento paradox Velikonoce v sobě nesou a asi i proto se pro mnohé křesťany nejdůležitějšími svátky nestanou.
Zároveň si kladu otázku, zda se z našeho křesťanství něco významného nevytrácí…
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
7 Komentáře
Otakar Vožeh
Zřejmě naprosto legitimní otázka a vyčerpávající odpověď by byla asi složena z většího množství faktorů.
Osobně mám zato, že je v tom něco ještě podstatnějšího. Tak jako se nám lépe mluví o Bohu lásky a dobra než o Bohu svatém a svrchovaném a o Jeho hněvu, podobně se nám snadněji mluví o narození než o smrti Pána Ježíše, je snadnější a přitažlivější mluvit o jesličkách a hvězdě a mudrcích, než o kříži a hřeby přibitého Krista, o Jeho nepředstavitelné bolesti v Getsemane, o Jeho prolité krvi a o Jeho skonání. Kdo chce mluvit o smrti ? Raději hovořme o životě.
Ovšem možná neseme vinu na tom, že nesdílíme evangelium vzkříšení se stejnou silou jako evangelium kříže. Prvotní Církev zvěstovala vzkříšeného Krista. Je snad lehčí věřit v Krista na kříži a v Jeho smrt než v slávu Jeho vzkříšení ? Tak jako oslavujeme narození Božího Syna v těle o vánocích, můžeme oslavovat Kristovo zmrtvýchvstání o velikonocích. Obojí je počátek nového života.
Eva Hájková
Jestli ta plnost římskokatolických kostelů o Velikonocích nesouvisí také s tím, že jsou otevřené pro kohokoliv, včetně ateistů. Možná to lze říci i o modlitebních prostorách jiných církví, jenom já o tom nemám dostatek vědomostí. A jiní lidé asi také ne. Ale o římskokatolických kostelích se to obecně ví. Asi proto, že většina českých ateistů jsou bývalí katolíci. I když většinou už jen přes rodiče nebo prarodiče.
Otakar Vožeh
Tu otázku o otevřených katolických chrámech a zavřených protestantských modlitebnách během týdne si kladu už delší dobu. Jestli jsou výjimky, nevím o nich. Rád bych se však přimluvil za otevřené modlitebny 24/7.
Marie Frydrychová
Tento článek mě velice zaujal, protože přemýšlím o tomtéž. Copak Vánoce a Velikonoce, to se úplně přejít nedá, ale Letnice – svátky Ducha svatého , bez kterého bychom nedokázali ani vyznat, že Ježiš je náš Pán – ty se v evangelikalnich církvích neslaví vůbec.
Myslím, źe zanícení evangelikálové odvrhli slavení svátků za strachu, aby nebyli náboźenšti, ti ještě zanicenějši se snaží držet židovské svátky, ale ono to není vůbec jednoduché . Všechny židovské i kŕesťanské svátky jsou od pradávna zaloźené na tradici a jsou to svátky kolektivní, kdy celý kolektiv slouží Bohu dokonce i tím, źe ji stejně jídlo. Je tradice náboźenstvim? A dá se vyměnit jedna tradice za druhou? Dá se žít źidovské náboženství bez kolektivu Židů ? A mají to kŕest´ané dělat, kdyź to neumí?
To mnoho otázek , na které nemám odpověď. Jen vidím, že jsme každý velice sám. V rodině, a dost
často i v církvi. Ale i to je příznak poslední doby před příchodem Pána Ježíśe a nezbývá než prosit: Přijď Pane Ježíši brzy a srovnej nás vśechny svou láskou i źeleznou holí.
Maranatha Marie Frydrychová
Otakar Vožeh
Na jedné straně je pravda, že jediná připomínka, kterou ustanovil sám Pán Ježíš, je připomínka nebo památka Jeho samého, přijímáním chleba a vína v církevním kolektivu.
Na druhé straně však z Písma víme i to, že slavení věroučně hodnotných „křesťanských svátků“ je naprosto v pořádku, pokud je jasný jejich význam a pokud je to Bohu ke cti a slávě.
Vzhledem k tomu, že je však přece jen problematické sladit každý svátek s přesným datumem, měli by v tom být věřící otevření.
Tzv. „evangelikálové“ se někdy skutečně bojí tradic, namísto aby dobré a správné tradice si zachovali a špatné, nebiblické odvrhli. Ale to je možná na nějaký další článek.
Eva Hájková
„Moderní“ křesťané zrušili staré obřady jakožto nadbytečné („náboženské“). Jenomže lidé mají nenapravitelný sklon k vytváření nových rituálů. Asi už jsme zkrátka takoví. U některých charismatických či jiných sborů se vyvinulo například „mávání praporem“, které má patrně symbolizovat vanutí Ducha. Dokonce prý už existují i teorie, jaké jsou u toho nejlepší pohyby u mávání a jak střídat různé barvy praporů, aby to bylo působivé.
Za sebe musím říci, že se mi líbí staré křesťanské písně a stará hudba víc než ty moderní (asi protože jsem archivářka a mám k historii blízko).
Konečný Fr.
Ježíš je Pánem soboty a měl by být i Pánem svátků.