Včera jsem oslavil rozvolnění pandemických restrikcí koupí ponožek, protože staré už se trhají, kupovat si nové přes internet se mi nechtělo a štupovat staré je dnes jaksi mimo (pamatujete ještě na dřevěné houbičky?). Během tohoto ponožkového rituálu jsem si nějak více uvědomil, že pandemie ustupuje a že je jistá naděje, že to bude brzy za námi. Na druhou stranu mě napadají slova: nikdy neříkej nikdy…
Důvodem k napsání tohoto článku ale není spekulace, zda je pandemie u konce, ale odpověď na otázku, zda se církev nějak poučila nebo zda se o sobě něco nového dozvěděla. Zda bude něco po pandemii dělat jinak.
Související – David Novák / Německo, Rusko, výročí konce války a vyrovnávání se s vinou
Pokud jste zažili nějakou těžkou nemoc, pak možná máte podobnou zkušenost jako já. Smiluje-li se nad vámi Bůh a vy to přežijete, pak si dáváte předsevzetí, že změníte stravovací návyky, životosprávu, budete se více věnovat blízkým, budete více času trávit s Bohem atd. Obyčejně něco změníte, ale po čase zpravidla zapadnete do starých kolejí. Prostě vám otrne. Vtáhne vás práce, povinnosti, tlak okolí nebo více či méně často neodoláte a dáte si nezdravé jídlo. Prostě síla našich návyků a někdy i zlozvyků je veliká. Netvrdím, že po prodělané nemoci nebo životní pohromě musí být všechno jako kdysi, že se nelze poučit a změnit, ale pokud nemáme silnou vůli, pak nás ani drsná zkušenost sama o sobě nezmění. Obávám se, že podobně to po pandemii dopadne s církví a se sbory. Za pár měsíců budeme tam, kde jsme byli. Tedy upadneme do „staré dobré (anebo nedobré) klasiky“. Ale moc rád bych se mýlil.
Snad i proto si dovoluji napsat pár řádek o tom, co jsem během pandemie zaznamenal a co bych rád, kdybychom si odnesli. Zároveň se jedná jen o moje subjektivní pozorování.
Během pandemie po internetu kolovalo mnoho rozporuplných zpráv ohledně toho, zda pandemie je, nebo není Boží trest, zda očkování je, nebo není znamením šelmy, zda máme, nebo nemáme poslouchat světskou vládu, která nám zakazuje se shromažďovat, zda se nejedná o začátek Kristova příchodu, do toho se k nám dostávaly znepokojivé zprávy o počtu mrtvých, velmi rozporuplné predikce, co se stane atd. V této chaotické situaci jsem si uvědomil, že v českých protestantských církvích neexistuje žádný sjednocující hlas, který by v této a v podobných situacích vydal nějaké rozumné sjednocující stanovisko nebo se k některým výše popsaným i jiným zprávám postavil. O to více pak byly slyšet různé postoje a prohlášení některých lidí, kteří čas od času publikují. Na čtenářích pak bylo zvážit, zda ten či onen má co říct, a mezi různými hlasy si vybrat (anebo nevybrat).
Zároveň jsem si nějak víc uvědomil, že záleží na vedoucích a že vyhrocená situace, kterou jsme prožívali, ukázala, jak jsou schopni reagovat. Asi z žádného vedoucího se nedá sejmout povinnost nějakým způsobem se pokusit vnést mezi ty, které vede, upokojení a naději.
Projevilo se to, co prožívají církve v zemích, kde jsou pro svoji víru pronásledovány a kde se nemohou scházet ve velkém. Tyto církve jsou odkázány na skupinkový model, kdy se každá skupinka stává malým sborem, který se společně modlí, poskytuje si pastorační i praktickou péči, čte Písmo a zajímá se o svoje okolí. Sbory, které byly před pandemií odkázány jen na velká nedělní setkávání, byly touto dobou zasaženy více než skupinkové sbory. Ukazuje se, že model malých skupin je velmi životaschopný, a to právě v nelehkých dobách. Zároveň nejen v nich. Myslím, že tento model bychom měli mnohem více promýšlet a praktikovat i v našich společenstvích.
Z pochopitelných důvodů nebylo během pandemie možné pořádat různé akce. Ale stále šlo někomu zavolat, s někým se jít projít, s někým si někde s rouškou a na bezpečný distanc sednout. Jinými slovy, potřeba lidského kontaktu se nejen nevytratila, ale byla ještě větší. Najednou se v mnohých sborech „vylíhli“ lidé, kteří se zajímali a kteří byli schopni a ochotni poodstoupit od sebe sama a nabídnout pomoc. Pro ty, kdo vedou větší skupiny lidí, byla možná pandemie připomenutím, že klíčem k srdci člověka není především „společně sdílená vize“, ale lidská blízkost, projevený zájem, ochota pomoci. Tím nijak nepopírám tvorbu a potřebu vize, jen připomínám, že bez vztahů a s nimi související důvěry samotná vize nestačí.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Díky různým internetovým platformám se ukázalo, že leccos lze dělat efektivněji – v tom smyslu, že kvůli hodinovému setkání nemusíme jezdit přes půl republiky. Dále se ukázalo, že v církvi se dá žít i bez některých setkání, konferencí či „konferenční turistiky“ a že tím lze ušetřit čas a peníze, jakkoli nechci tvrdit, že Zoom může nahradit osobní setkání. Někdy sice ano, častěji nikoli. Jenže… všimněme si, že mnoho nejrůznějších „udělátek“ nám vlastně má šetřit čas, a my ho stejně nemáme. Mobily šetří čas, který bychom strávili chozením do telefonní budky, maily nahrazují chození do poštovní schránky, QR kódy nahrazují vyplňování složenek, Facebook nahrazuje osobní setkávání… jen čas stále nemáme. Pandemie tedy ukázala, že leccos se dá dělat efektivněji, ale že i s ušetřeným časem je třeba se naučit hospodařit.
Virtuální bohoslužby budou pomalu končit a my se vrátíme do lavic. Opět se rozjedou akce, které nám chyběly. Slýchávám hlasy, že si někteří zvykli na pohovky a YouTube a že už se nevrátí. Jen dobře. Pokud někdo odejde z církve proto, že se není schopen v neděli zvednout z pohovky, jeho víra ještě potřebuje porůst. Většina lidí se ale vrátí, protože jsme stvořeni pro vztahy. Zároveň by bylo skvělé, kdyby nám neotrnulo příliš rychle a kdybychom alespoň jednu věc začali dělat jinak.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 15. května 2021 Foto:
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
4 Komentáře
Karel Krejčí
Vše se odvíjí od vztahu k Bohu. Sekulární svět v prvopočátcích pandemie usilovně pátral po ohnisku, odkud nemoc vzešla a přicházel s různými teoriemi a obviněními, aby nakonec čas ukázal, že pátrat tímto směrem nic pozitivního nepřinese a tuto aktivitu vzdal. V současné době již svět disponuje vakcínami, které sice nezamezí přenosu nemoci, ale zmírní její průběh. Vytvořil systém a opatření, jak vyzrát na tuto značně nevyzpytatelnou nemoc, která přímo sama o sobě zase až tak smrtelná není – myšleno všeobecně i když výjimky nepochybně jsou. Hledání nějakého hlubšího smyslu příčin a následků této nemoci není sekulární svět schopen, protože nevěra alespoň v „něco vyššího“ je právě jeho stěžejní charakteristikou.
Naproti tomu věřící člověk vnímá ve svém nitru bázeň, bázeň před Hospodinem, před Stvořitelem všeho a všech. Bázeň před tím, kdo je absolutním vládcem ve vesmíru a bez jehož svolení nám nevypadne ani vlas. Možná, že časem zcela zapomeneme nebo pouze částečně nebo naopak budeme žít v neustálých obavách a strachu. To ale jistě není Božím přáním ani smyslem všech nemocí a těžkostí. Jestliže jsme Božími dětmi, tak proč bychom se také nemohli především radovat?
Jiří Aron
V několika ohledech zajímavé zamyšlení. Důvodem napsání textu má podle p. Nováka být odpověď na otázku, zda se církev během lockdownu nějak poučila, zda se o sobě něco nového dozvěděla a či bude něco po pandemii dělat jinak. Co by autor chtěl, abychom si odnesli a to celé můžeme považovat za slibný začátek článku.
Hned v úvodu je naznačeno několik věcí, které souvisí se vztahem církve ke svému Pánu a Pastýři: zda pandemie je či není Boží trest, o možném znamení šelmy, zda poslechnout vládu či Boha ohledně zákazu shromažďování církve, o možném začátku Kristova příchodu. Vše je však naznačeno bez jasného osobního stanoviska a tedy bez žádné odpovědi na ty úvodní otázky, což je velká škoda. Nejde o to, aby se každý z nás snažil zaujmout pozici onoho sjednocujícího hlasu. Aspoň se pokusit o ten upokojující názor, vedoucí k naději. Nejlépe podložený vlastním studiem Písma.
Stanoviska a odpovědi článku na otázky církve se týkají jen: a/ podpory skupinkového modelu církve, b/ vlastní iniciativy, ochoty a zájmu v osobních kontaktech mezi členy, c/ lepší efektivity osobních kontaktů a společných schůzek skrze komunikaci přes internet a mobily, d/ lépe hospodařit s časem, e/ většina se vrátí do lavic, protože jsme stvořeni pro vztahy. Shrnutím těchto 5 odpovědí na úvodní otázky je výzva aspoň jednu z těch 5 věcí dělat jinak.
Mrzí mne, že žádný z těchto 5 bodů se netýká růstu vztahu církve s Kristem ani růstu v poznání Boží vůle skrze poznávání Písma. On je vinný kmen, my jsme jeho ratolesti. Žádná jeho jednotlivá ratolest, člověk či skupina, nemůže bez Krista nést ovoce.
Těch pět odpovědí v článku může stačit pro jakoukoliv lidskou, veřejně prospěšnou či obchodní organizaci. Ne pro církev. Věřím, že za tu dobu 6 měsíců omezení shromažďování Bůh dal křesťanům odpovědi i jiné a to mnohem lepší. Mne například v této době pandemie oslovuje Písmo mnohem více, než dříve, protože bylo na Písmo více času. Bylo méně setkávání, méně cestování, nakupování atd.
Například kniha 1. Petrova je určena křesťanům v mnohem těžších zkouškách, než máme my nyní. Oni byli pro svou víru pomlouváni pohany jako zločinci (2,12), snášeli od nich rány (2,20), byli od nich vystaveni zlému jednání a urážkám (3,9), hanobeni pro svůj způsob života v Kristu (3,16). Byli přímo ve výhni zkoušek: 4,12. Autor Petr, ten, který Krista následoval, třikrát jej zapřel a přitom uvěřil v Jeho odpuštění, radí svým současníkům i nám to, co sám žil: posvěťte Pána, Krista, ve svých srdcích, dokonale upněte svou naději k Němu. On Sám nás pak upokojí, dá nám tu naději a odpovědi, poučí nás, jací jsme a Kdo je On a co my můžeme dělat jinak.
David Novák
Už jsem se bál, že na můj článek pan Aron nezareaguje (-: Jsem vděčný, za podobné podobné super-duchovní lidi, kterým se zdá málo duchovní o někoho projevit zájem, moudře hospodařit s časem, scházet se ve skupinkách a kdy se každá skupinka stává malým sborem, který se společně modlí, poskytuje si pastorační i praktickou péči, čte Písmo a zajímá se o svoje okolí… Jo jo číst více Bibli protože mám čas. Já ho moc v pandemii neměl, těch potřebných totiž bylo ještě více, než v normálu.
Maja
Z článku „Pokud někdo odejde z církve proto, že se není schopen v neděli zvednout z pohovky, jeho víra ještě potřebuje porůst.“
Pane Novák, pokud někdo takto posuzuje růst ve víře, sám je možná ještě miminko v plenkách. Vztahy mají v čase různou podobu.