K některým znepokojivým poznatkům ohledně našeho sklonu ke zlému jednání došel Stanley Milgram, po němž se jmenuje i pokus, který se uskutečnil na Yaleově universitě. Vybraný člověk, kterého nikdo z účastníků experimentu neznal, byl připoután k židli a byl zdánlivě napojen na elektrický proud. Účastníci experimentu pak měli k dispozici páku, kterou mohli ovlivňovat sílu elektrických šoků, které dotyčný dostával do těla. Vybraný člověk na židli ve skutečnosti na proud napojen nebyl a měl pouze předstírat, že dostává elektrické šoky.
Když experiment začal, účastníci začali zvyšovat napětí a dotyčný sebou začal házet a vykřikovat. Reakce byla taková, že lidé u elektrických pák nechtěli již více dotyčného trápit. Nicméně ti, kdo je k pokusu přizvali, je začali povzbuzovat, aby se nenechali unášet svými pocity, aby ignorovali křik a aby napětí ještě zvýšili. I když účastníci pokusu, kteří působili bolest, neměli důvod dotyčnému na židli ubližovat, i když věděli, že mohou kdykoli přestat, skoro nikdo nepřestal.
Když byl tento pokus vyhodnocován, pak Milgram došel k závěru, že důvodem působení bolesti bylo, že to účastníkům nařídila autorita. Jedním ze závěrů pak bylo, že se dá vysvětlit, proč si lidé ve válečných konfliktech dokázali dělat tak strašné věci, které by normálně nedělali. Prostě „jen plnili rozkazy nadřízených“. Milgram tvrdil, že osoby, které se naučily důvěřovat autoritě a nekriticky ji podporovat, se jí podřídí i tehdy, pokud jim autorita nařizuje něco, co jde proti jejich svědomí a co považují za morálně nepřijatelné. Tedy podle tohoto pokusu v nás je cosi, co je schopno povědět něco ve smyslu „moc se mi to nezná, ale dotyčný určitě ví, co dělá a proč mi to nařizuje. Pokud to já dělám špatně, je to nakonec jeho vina, že mi to takto špatně zadal“.
Jiným vysvětlením, proč lidé v Milgramově experimentu zvyšovali napětí, může být to, že čemusi v nás dělá dobře, když ovládá někoho jiného, když má nad ním moc. Lidé zabývající se násilnými činy tvrdí, že např. u sexuálního násilí nejde násilníkovi v první řadě o sex, ale o pocit moci nad obětí. Pokud znáte slavný román Zločin a trest, pak je velmi zajímavé číst vnitřní dialogy Raskolnikova, který se rozhodne zabít starou (tuším) lichvářku. Tato žena mu nic neudělala, peníze, které měla, nikde neukradla. Raskolnikov chce nejen její peníze, ale zároveň se staví do role pána nad životem a smrtí. Sám je zoufalec, který najednou pocítí moc. Myslím, že touha po moci je i jedním z klíčů k Faustovi, kde hned na začátku čteme: „Že vznikla z pojmu všechna díla? Má státi: Na počátku byla síla!“
Vraťme se ale z Yale, Dostojevského a Goetha zpět do našeho církevního rybníčku. Ani nám totiž výše popsané mechanismy nejsou vzdáleny a jakkoli žijeme v době, která je na jakoukoli autoritu hodně obezřetná, přesto tzv. duchovní autority napáchaly mnoho dobra ale i zla. Jsou v zapeklité pozici. Na jednu stranu touží lidem pomoci a k tomu uplatňují svůj vliv, na stranu druhou jsou někteří, kterým moc dělá až moc dobře. Navíc druhá (zotročovaná) strana někdy dělá chybu, že jí vlastně moc nad ní uplatňovaná, též dělá dobře. Proč? Snímá z nich zodpovědnost. Někdy dotyčný cítí, že něco je špatně, ale bojí se vzepřít.
Někdy jsem si tohoto syndromu všiml u některých agresivních diskutérů na sociálních sítích. Ačkoli mají plná ústa (nebo spíše klávesnice) tolerance, reagují velmi agresivně. Co mě ale šokuje, je, když ti, kteří od nich dostanou „kartáč“, nakonec pokorně poděkují, že je dotyčný usměrnil a „ukázal, jak to je“. Nepíšu o normální diskusi, ale o tvrdých invektivách, které končí poděkováním od napadených. Ale zdaleka se nejedná jen o sociální sítě. Kdyby se lidé nebáli jít do konfliktu s některými tzv. autoritami (ve skutečnosti ale predátory), předešlo by se lecjakým úletům a deformacím.
Nepíšu proti autoritám, potřebujeme je, jen tvrdím, že přirozená autorita se nepotřebuje zaštiťovat silou ani institucí. A už vůbec nemá k výkonu své funkce využít agresivity, nebo termínů, jako „poslouchejte mě, protože Pán mi řekl“, nebo „poslouchejte, protože něco o vás/o tobě vím“ atd.
Nakonec nejlepším příkladem je ten, kdo o sobě řekl, že je tichý a pokojného srdce… Věděl kým je, věděl, co má konat a co konat nemá a to možná někdy k tomu, být autoritou stačí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 4. února 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
15 Komentáře
Olga Nedbalová
Myslím, že vše souvisí s naším uvědoměním si osobního vztahu s Ježíšem. A z ní vyplývající osobní zodpovědnosti. Už od Adama se to s námi táhne – výmluvy, snaha to hodit na někoho druhého. To žena, to had. Hlavně ne já. V davu ještě pocit neosobnosti narůstá. Když dav vydává Ježíše k ukřižování, nikde nenajdeme jmenný seznam účastníků. Myslím, že je to proto, abychom si uvědomili jednu věc. I my se přidáváme k davu vydávajícímu Krista kříži, pokud ubližujeme druhému, mlčky tolerujeme nespravedlnosti (i když se přímo neúčastníme). Je to psychologický efekt a Satanovo dílo. Jsem jen malá špendlíková hlavička v moři ostatních hlav. Nikdo mě osobně nezná. Nikdo o mě neví. Ale není to tak. Ježíš to moc dobře vidí. Hle, Olga Nedbalová – nezastala se kolegyně a nechala ji nespravedlivě soudit. Svými hříchy neustále přibíjíme Krista na kříž. Ano, do doby než poznáme evangelium, tak se můžeme vymlouvat na neznalost. Ale od chvíle, kdy přečteme:
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Mk 12,28-31)
se musíme zamyslet sami nad sebou. Prosit Ježíše, ať nám pomůže, ať dokážeme skutečně díky němu skutečně svého bližního milovat. Nejen řečí, ale z celého srdce.
pavel v
Ano, máte pravdu, jedná se především o naši osobní odpovědnost. Milgramův experiment ukázal, jak snadno se lidé své osobní odpovědnosti zříkají, jak snadno se podvolují autoritě, která po nich často žádá zvrácenosti. To se nakonec ukázalo ve světových válkách. Cílem Ježíšovy mise bylo naučit člověka samostatnosti, aby se dokázal zvráceným autoritám vzepřít a to i za cenu obětování vlastního života, jak Ježíš ukázal svou smrtí na kříži.
Milgram si ke svému experimentu zajistil placené dobrovolníky. Bylo jim řečeno, že cílem výzkumu je podpora výuky pomocí elektrických šoků. Dobrovolníci byli rozlosováni na „učitle“ a „žáky“. „Učitel“ s experimentátorem byli v jedné místnosti, „žák“ ve druhé. „Učitel“ pomocí mikrofonu četl „žákovi“ test, „žák“ volil správnou odpověď stisknutím odpovídajícího tlačítka (a,b,c,d) na panelu před sebou. Po špatné odpovědi dostal „žák“ elektrický šok. Šoky se dle instrukcí experimentátora postupně zvyšovaly až do napětí 450 voltů. Při šoku 300 V „žák“ zakopal na společnou zeď a od tohoto okamžiku už v testu neodpovídal, ale experimentátor „učiteli“ řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď a v testu je potřeba pokračovat. Všichni účastníci pokusu pokračovali až do 300 V a 65 % z nich došlo až na konec stupnice, a to přesto, že se často zdráhali a projevovali obavy o zdraví „žáka“. Zbývá jen dodat, že „žáci“ byli ve skutečnosti zaměstnanci univerzity a šoky byly jen domnělé. Testovanými osobami byli ve skutečnosti „učitelé“.
Milgramův experiment měl vysvětlit hrůzy holokaustu. Nacisté přísně tajili, co se dělo v koncentračních táborech. Když se podařilo některým vězňům uprchnout a podali o tom zprávu, dlouho jim nikdo nevěřil. Podobně u nás lidé nechtěli věřit hrůzám Katyňského lesa.
Mnozí křesťané věří, že když za ně Ježíš umřel na kříži, oni sami už nemusí nic dělat. Tom je omyl. Každý z nás je někdy v životě vystaven zvrácené autoritě a musí se rozhodnout, zda ji poslechne nebo zda se jí vzepře. Tak Němci byli vystaveni nacistům a Češi komunistům. Je otázkou, zda Němci, kteří se podvolili Hitlerovi, nesli odpovědnost za jeho zločiny. Oni se bránili, že ne, že v případě neuposlechnutí rozkazu by je čekala smrt. To je sice pravda, ale odpovědnost za Hitlerovy zločiny stejně nesli. Nesli ji z toho důvodu, že se Hitlerovi nevzepřeli, dokud byl ještě slabý. Oni by mohli říci, že dokud byl slabý, nevěděli, jaký zločinec se z něj vyklube. Možná to opravdu nevěděli, ale vědět to měli. Měli se zajímat, co je to za člověka. V tom případě by totiž zjistili, že je to člověk zmítaný nenávistí.
Také my jsme dnes vystaveni zvráceným autoritám. Podobně jako kdysi farizeové, také ony se zaštiťují tradicemi, ba vystupují jako agenti Boží. Avšak podobně jako nacisté i ty naše autority považují některé lidi za méněcenné (nekompatibilní) a šíří vůči nim nenávist. Je nyní na nás, abychom dokázali rozeznat kdo je kdo a vzepřeli se, abychom se vyhnuli budoucí vině. Zastávat neutrální postoj znamená pomáhat zlu.
Ježíš byl hrdina a máme-li jít v jeho stopách, musíme být také hrdinové.
Pavel Figa
… tichý a pokorného srdce – Ježíš Kristus
Eva Hájková
Všiml jste si dobře. Pokorného, ne pokojného. V textu je asi překlep.
Eva Hájková
Také bych přivítala, kdyby křesťané nesdělovali ostatním: „Bůh mi řekl“, jak se autor zmiňuje. Kdo má pocit, že mu Bůh něco řekl, asi by si to měl nechat pro sebe a řídit se tím.
Olga Nedbalová
Myslím, že spíše záleží na tom, kdo a s jakým úmyslem poselství od Boha vyslovuje. Číst svědectví od Komenského je přece nádhera. Bylo by škoda, kdyby mlčel a nic nám neřekl.
Eva Hájková
Pokud máte na mysli Labyrint, paní Nedbalová, tak tam přece s Ježíšem rozmlouval Poutník, nikoliv sám Komenský. I když, připusťme, že toto jeho dílo má značně autobiografické rysy. Možná se v některém jiném díle Komenský zmiňuje, co (přímo jemu) Bůh řekl. Nějak si to teď nevybavuji. Myslím si ale, že Bůh, se kterým Komenský mluvil, byl většinou Bohem mlčícím.
Já mám zkušenost, že křesťané říkají: „Bůh mi řekl to a ono.“ Jako když mají přímou linku.
Když mezi ně přijde někdo nový, tak si buď začne připadat méněcenný (protože jemu Bůh nic neřekl) nebo se časem naučí mluvit stejně.
Olga Nedbalová
Myslím, že Bůh k nám povětšinou nemluví napřímo, možná se i v dnešní době najde několik pravých proroků, ale já jsem se osobně s žádným nesetkala. Možná to bude tím, že jsem evangelička a my se opravdu spíše držíme hesla, že si skoro všechno máme nechat pro sebe. Evangelizace u nás probíhá primárně v té rovině, že až si někdo z okolí všimne (třeba ze zaměstnání), že je na nás něco „zvláštního“, třeba nám řekne: „Jak to děláš, že jsi pořád tak klidný?“ ,tak pak teprve konverzujeme o Ježíši. Možná i proto mám takovou touhu si povídat o Ježíši tady na webu KD. Přes léto jsem se na toto téma bavila s jednou členkou našeho sboru, přivdala se k nám. Původně byla v apoštolské církvi. Nepochází z věřící rodiny a tak jí třeba u nás hodně chybí sdílení víry. Jako božím řízením jsme si tento týden začali povídat na biblické hodině online o našem vztahu k Ježíši. Kdo chce k tomu něco říci řekne, kdo nechce, mlčí. Bylo zajímavé, jak někteří členové sboru ožili. Tak jsem navrhla, že bychom to mohli praktikovat častěji, vždyť právě proto jako sbor existujeme. Je sice pěkné, že opravujeme střechu, dáváme nové koberce atd., ale bez sdílení víry to všechno pozbývá smysl. A myslím, paní Hájková, že Bůh k nám klidně může mluvit i skrze Komenského, taková Hlubina bezpečnosti, nádhera. Mluví k nám skrze Písmo, skrze naše bližní, kteří nám nezištně pomohou. Jak jste výše psala, že jsou křesťané, kteří říkají: „Bůh mi řekl to a ono.“, tak s tím zkušenosti nemám. Myslím ovšem, že je důležité rozlišit, zda takový křesťan takto mluví z Ducha Svatého, aby nás povzbudil, napomenul, narovnal naše cesty nebo mluví z důvodu duševní pýchy. Aby nás ponížil, zdeptal. Také jsem se zamyslela, ve Starém zákoně většinou ti praví proroci lid napomínali. Ale je zajímavé, že prosili Boha, ať odpustí i jim, aniž oni sami by páchali některé z hanebností (například Daniel 9, 5-6). Většinou je lid nechtěl poslouchat, a až zpětně uznali, že prorok měl vlastně pravdu. Omlouvám se, už jsem do toho zase zapletla moc věci, snad je to trochu srozumitelné?
Eva Hájková
Ano, já to také tak vidím, že Bůh k nám mluví prostřednictvím událostí, prostřednictvím různých lidí, prostřednictvím přírody, prostřednictvím toho, co čteme, prostřednictvím všeho stvoření…
Já si rozhodně nemyslím, že ty ženy mluví o tom, co jim Bůh řekl, z důvodu nějaké duševní pýchy, aby někoho ponížily, zdeptaly. Není to ten případ, o kterém mluví pan Novák (poslouchejte mě, protože Bůh něco řekl právě mně). Nejde o pokus získat si autoritu nad jinými. Ony zkrátka mluví o svých problémech a o svém vlastním životě s Bohem. Nikdo jim to nemůže zazlívat, i když při tom mohou působit poněkud suverénním dojmem (Bůh mi řekl – a já jsem mu řekla). Rozhodně si neuvědomují, jak to může na jiné zapůsobit. Ostatně, většině to asi nijak nevadí.
Je to spíš o tom, že někdo omylem zabloudí někam, kam nepatří. A neumí odtamtud odejít.
Petr Adamec
A co Drabík a jeho proroctví v životě JAK? Komenský rozhodně do konce života věřil v proroctví a aktivně je šířil dál. Věřil i v autoritu proroka. V kšaftu odkazuje národu kromě školství i proroctví…
Konečný Fr.
Komenský žil dramatický život v dramatické době a pokud naletěl na nějaká proroctví těžko ho za to můžeme kritizovat.
Karel Konečný
Ten článek ukazuje jak je nízká úroveň společnosti , o které se v tom článku píše. Chybí prostě vzdělání a logické myšlení.
Petr Adamec
Myslím, že jde u autority o problém míry. Dnešní doba je proti autoritám. Bez nich ale není možné řídit tým. Jistě, přirozená autorita nepotřebuje moc. Ale každá organizace potřebuje k řízení autoritu a ta většinou není přirozená. A prostě není možné, aby třeba každý pracovník rozhodoval zcela samostatně podle svého svědomí. Třeba ve škole rozhoduje ředitel, na kterou rodinu pošle škola OSPOD nebo kriminálku pro podezření z týrání. Nejde, aby o tom rozhodoval každý učitel podle svého svědomí. Na druhou stranu, pokud to je výrazně proti svědomí, asi je nutné udělat něco proti pravidlům.
V církvi samozřejmě je problém svědomí a důvěry k autoritě hodně důležitý.
A samozřejmě proroctví jsou velice citlivá věc. Bez toho „řekl Bůh“ ale ta proroctví úplně zabíjíme a nulujeme jejich možné použití. Podstata biblických knih je taková, že si o tu autoritu sami říkají, že řekl Bůh.
Eva Hájková
Je až neuvěřitelné, jak je zde na tomto webu v oblibě Jan Ámos Komenský. No dobře. Tak já sem přidám jeden jeho citát, který autority nijak zvlášť nevyzvedává.
„Zanechte, politici, klamavé machiavellistické vychytralosti (kterou vám předkládá satan pod okázalým jménem „státní zájem“), t.j. usilování všemi dovolenými i nedovolenými prostředky obrátit vše k vlastnímu prospěchu, o čemkoliv se zdá, že to přispěje jakýmkoliv způsobem k upevnění vlastních záležitostí. Hle zrcadlo nebeské politiky vyvrátí jedním rázem všechny vaše politické lsti, ať se tváří sebelíbivěji; a ukáže ten jediný pravý, božský, pevný a nezvratný státní zájem, aby bylo dobře všem, nejen nějakému jednotlivci nebo několika málo osobám.
A vy, teologové, ochránci náboženství, biskupové, odložte již také své ctižádosti a hádky o prvenství. Toto věčné zrcadlo jednoty a svornosti i v duchovních věcech vás naučí, co znamená být pravým náměstkem Krista a apoštolů (Když vám připomene ono Kristovo Neustavujte si otce na zemi – protože – jste přece všichni bratři)“
(Jan Ámos Komenský: Clamores Eliae)
Realtoltek
Dokud bude člověk vládnout člověku tak to bude o ničem.