Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi a třeba dodat i část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.
Peklo je v Písmu spojeno s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu? Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. (Naděje má svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.
Možná jste se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívat…
Jediný prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u mnoha lidí. Ale zrození teze, že lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku víry v Boha odplaty. Jde o to, že oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru odplaty.
Držitel čestného doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak, ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?
S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni. Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost, jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.
V podobném duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni, co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.
Na závěr se stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk 16, 19 – 31.
Když se boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená identita míří do věčnosti.
Tolik jen velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.
Nikdo z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.
Nás, kteří Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o zvěsti evangelia.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 20. listopadu 2020 Zdroj: blog Davida Nováka Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
27 Komentáře
Eva Hájková
Člověk tedy není schopen druhému odpustit aniž by věřil v to, že viník bude za svůj čin potrestán v pekle? Rozumím tomu správně?
David Novák
Eva Hájková: Nikoli, pointa je v tom, že vědomí Boží absolutní spravedlnosti vede k tomu, že ji nemusím do rukou brát já sám.
Eva Hájková
Díky. Myslím, že už rozumím.
Tomáš
Co to melete ? Nebýt Stalina, tak by Hitler vyhrál válku a autoři takových nesmyslů by se dnes vůbec nenarodili, protože by jejich prarodiče skončili v nacistickém koncentráku nebo by chcípli za Uralem , někde na Sibiři, kde by nás Nacisté po vítězství wehrmachtu vysídlili. Nastudujte si nejprve historii, než budete psát takové nesmysly.
David Novák
To Tomáš: Děkuji velmi za poučení a povzbuzení ke studiu historie. Když jsem to četl, tak přemýšlím, že vrátím diplom se státní zkouškou z historie. Ale až po covidu – teď mají VŠ zavřeno.
Dan Drápal
Díky za jasné vyjádření křesťanské ortodoxie.
Realtoltek
“ Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží“… ano přesně tak. Není důvod někoho kdo miluje tento svět brát do světa jiného.
Realtoltek
Je docela tragické, že někteří nepochopili, že Ježíš přišel spasit lidi nikoliv tento svět…
19Víme, že jsme z Boha a celý svět leží v tom Zlém. 20Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost poznávat toho pravého, a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. 21Dítky, uchraňte se model! Amen.
Mirek P.
Oceňuji, že zde je od autora po jeho filozofických a pedagogických článcích zveřejněn též teologický. Určitě nevyvolá tolik kontroverzních reakcí. Což ovšem nevím, je-li dobře nebo naopak ne. Asi jak pro koho.
Přizval bych ještě další evangelikální autory, pracující s originálními jazyky, především Dereka Prince. A z jejich pohledu je zařazení příběhu o boháči a Lazarovi do výkladu o pekle bez bližšího vysvětlení matoucí. Zde použité slovo peklo ( Lk 16,23) je “ hádes“, které přes Sk 2,27 = Ž16,10 můžeme identifikovat jako podsvětí – místo, kde zůstávají duše zemřelých před posledním soudem. Konečná hádu je ve Zj 20,14 :“ smrt i hádes byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt, hořící jezero“. S věčným trestem souvisí toto jezero ohně a síry, jež sám Ježíš nazývá gehenna ( Mt 5,21 a 30 ), což bylo údolí Hinómova syna jižně od Jeruzálema, kde se pálily oběti Molochovi ( Jr 7,31).
Sám sobě namítnu : 1. Je takto doslovný rozbor Písma správný ? 2. Jak se může srovnat s Božím charakterem i naším svědomím, že někdo bude věčně trpět. To je argument těch rozumnějších univerzalistů – že po určité době bude každý člověk tímto utrpením očištěn. To bychom ovšem museli jinak vyložit termín „na věky věků“ Zj 14,11.
Každopádně, bereme-li vážně biblická zaslíbení, musíme brát stejně vážně biblická varování.
David Novák
To: Mirek P. Děkuji za komentář a bližší vysvětlení. Ještě k článkům – ano, většina toho, co přebírají jiné servery nejsou moje teologické články, zároveň si dovoluji upozornit na tento svůj blog – https://david-novak2.webnode.cz/
Pro mě je zajímavé, že alespoň podle počítadla se jedná o moje nečtenější úvahy (které jsou podkladem ke kázáním), za což jsem rád – jsou čtenější než úvahy z druhého blogu, které jsou i na toto serveru a které přebírají i jiné servery. Zároveň teologické úvahy nebudí takové emoce, jako jiné články, které někdy přebere i ten to server.
Eva Hájková
Já jsem se také dočetla, že věčnost neznamená to, co my dnes chápeme jako časové nekonečno. Je to jen určité období (věk, aion). Je zkrátka třeba rozumět biblickým pojmům.
V židovské eschatologii trvalo peklo maximálně rok (a to u těch nejničemnějších jedinců). Pochybuji, že se Ježíš od tohoto pojetí nějak zvlášť lišil. Šlo o to, že člověk se musel očistit, musel být jakoby napraven, aby mohl k Bohu.
Představa o pekle (Gehenna) vznikla díky určitému místu poblíž Jeruzaléma, které bylo vlastně smetištěm, kde se pálil odpad. Dá se o tom leccos najít – např. zde https://en.m.wikipedia.org/wiki/Gehenna
Mirek P.
Díky, výborný odkaz. Jsou tam zmiňovány všechny verše Nového Zákona, kde je slovo gehenna použito. Zájemce pak může rovnou překliknout na https://en.m.wikipedia.org/wiki/Christian_views_on_Hell
A. Renjascu
Pokud věčnost znamená pouze ohraničené časové období, tak i věčný život (používá se zde stejný termín) znamená pouze život po určité časové období. Pokud bych použil váš příměr z židovské eschatologie , tak věčný život s Kristem bude trvat maximálně rok. Žel Jan ve Zj 20/12-15 mluví o ohnivém jezeře, kde skonči nejen smrt a Hádes, ale i ti, kdo nejsou zapsáni v knize života. Netvrdím, že otázka pekla je jednoduchá k pochopení, ale na univerzalistické učení o neexistenci či časově ohraničené době pekla bych život svých blízkých nevsadil.
Karel Konečný
Jednou Bůh vševědoucí a věčný a jednou Satan a peklo také věčné. Lze to snadno vyměnit, nikdo nic nepozná.
Karel Konečný
Tou výše uvedenou sentencí je myšleno to, že to je rozpor, že to tak nemůže existovat.
Eva Hájková
Pravdou je, že to, co přetrvá, je láska, nikoliv peklo. Potvrzuje to i Pavel v 1 Kor 13, 8 „Láska nikdy nezanikne.“ (zatímco všechno ostatní bude překonáno).
Láska prostě zvítězí nade vším.
Konečný Fr.
Univerzalismu ano – Bůh dal svého Syna, univerzalismu ne – aby ne každý, ale ten kdo v něho věří nezahynul. Nebe i peklo berou lidé s humorem. Je třeba poukazovat na správnou cestu a po ní jít, aniž bychom vše chápali.
Otakar Vožeh
Jsem vděčný za tento článek, který je zvlášť příhodný ve chvíli, kdy vychází české vydání knihy „Láska vítězí“ od Roba Bella. Poukaz na Boží svatost a spravedlnost spolu s poukazem na biblické peklo a Boží soudy a hněv patří k základnímu výkladu Písma a evangelia především. Universalismus musíme důsledně odmítat.
Olga Nedbalová
Dovolím si citovat z Jana Hellera, sbírka kázání Jak orat s čertem, kázání Znát čas soudu:
„Každý soudný člověk vidí, že je tu mnoho bídy a hříchu, viny a křivd, nenávisti a trápení. Ale soudný člověk nemusí být ještě moudrý člověk. Moudrý podle Bible je ten, kdo pamatuje na Boha a nadřazuje vztah k Bohu všemu ostatnímu. Ten je pak schopen ve vší bídě, která nás obklopuje a kterou my zároveň spoluvytváříme, rozeznávat zároveň Boží soud. Bůh nás častou soudí tím, že nás nechá, abychom „okusili“, co a jak jsme si tu sami vytvořili. Moudrý to ví, a tak rovněž chápe, když takový čas přichází, že je to čas Božího soudu.
Kdežto člověk nemoudrý, který na Boha nepamatuje a kterého Písmo nazývá bláznem, považuje lidskou bídu za důkaz toho, že tu žádný Bůh není, nebo alespoň za důkaz toho, že se Bůh o lidské věci nestará. Takový člověk vymazal Boha ze svého svědomí i života a tak za vše zlé svaluje vinu na Boha, aby nebyl vinen sám. Nepomůže mu to, setká se s Bohem jako soudcem až ve smrti. A to nebude radostné setkání, naopak, bude to pro něho slovo zlé, mohli bychom také přeložit rozhodnutí zlé nebo rozsudek zlý, o němž nic nezví ten, kdo střeží Boží přikázání.
Z toho už vyplývá zřetelná rada či výzva nejen pro nastávající nový rok, nýbrž pro celý náš život. Jestliže se z Božích přikázání, z Božího slova, chcete-li z Písma, naučíme rozeznávat ve všem těžkém, co nás postihuje a svírá, Boží soud, jestliže pochopíme, že nám nastává čas soudu a Boží soud přijmeme, budeme podobni moudrému, kterého zlý rozsudek míjí.
Jenže my se takovému přijímání Božích soudů, takovému přitakání ke kříži vší silou vzpíráme. Neumíme to. Kde se tomu máme učit? Jen u toho, který říká: Vezmi svůj kříž a následuj mne. Jen jeho úděl nám ukazuje, že cesta kříže je cesta vzkříšení a radosti. A jen jeho vítězství nám dává sílu jít za ním po této úzké a nesnadné cestě v radostné pokoře a trpělivé naději.“
Olga Nedbalová
Vysvětlení k citaci Jana Hellera – kázal na Kaz 8, 5
„Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu.“
V kázání dále varuje před tím, aby tento verš byl aplikován ve smyslu – člověk, který dbá božích přikázání, v tomto životě neokusí nic zlého. Bude mít dostatek, vyhnou se mu nemoci atd. Snad bych to přirovnala k evangeliu prosperity nebo k tomu, že víra má sílu uzdravit všechny nemoci již zde, v tomto životě. Ano, Ježíš může projevovat svoji moc i nyní a bezpochyby ji projevuje, ale hlavním smyslem jeho oběti byl život věčný. K tomu Jan Heller uvádí:
„Jenže – je to pravda? Opravdu se zbožnost vždy vyplácí? Odporuje tomu nejen lidská zkušenost, ale i mnoho jiných biblických výroků. Někdy to měli v životě nejtěžší právě ti nejzbožnější. Nezřetelnějším důkazem je příběh Ježíšův. Boha poslouchal a štěstí – to naše malé lidské, po jakém většinou toužíme – si neužil. Byl jediný z lidí opravdu a dokonale poslušný a se svou poslušností došel na kříž. O něčem podobném mluví i žalmista: „Moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak si spokojeně žijí.“ (Ž 73, 2-3). Pak popisuje jejich úspěšný život a končí úzkostnou otázkou: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.“ (Ž 73, 13-14. 16). A tak je to nebezpečný svod a blud, lákat lidi ke zbožnosti příslibem šťastného a úspěšného života. Taková laciná misie se církvi nikdy nevyplatila.“
Závěr z Kazatele tedy je: „Kdo střeží srdcem Boží příkaz, nepozná slovo zlé od Boha. Srdce moudrého rozpozná i čas soudu.“
Možná se to kázání zdá poněkud zastaralé. Ale mně mluví přímo k srdci. Je důležité žít v bázni před Hospodinem. Mít bázeň v srdci před Hospodinem přeci neznamená, že se nám tam už nevleze Kristova láska. A pro lásku ke Kristu respektujme i jeho otce. Neznamená to, že bychom už nyní měli bezhlavě soudit, kdo skončí v knize života a kdo bude uvržen do hořícího jezera. Ale ukazujme slovo Písma nezkreslené. A varujeme se toho, abychom zlehčovali varování v Písmu. Je to obdobné, jako bychom řidiči řekli: „Na zelenou můžeš jet a když ti skočí oranžová, tak ještě taky klidně jeď. Ostatně i na červenou, když na to šlápneš, se dá projet. Třeba to stihneš.“
Eva Hájková
I autor knížky Láska vítězí, kterou tady vzpomněl pan Vožeh, říká, že je třeba brát vážně všechna Ježíšova varování. Že páchat zlo se opravdu jednou nemusí vyplatit. On spíš odmítá názor, že do pekelné mučírny přijdou nevěřící za to, že nevěří, nebo ti, kteří nevěří tím „správným“ způsobem. Argumentuje různě – třeba větou „mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince“. A dalšími. Ale hlavně celkovým smyslem evangelia.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, přiznám se, už je to zase na mě až moc akademická debata. Myslím si, že Ježíš nás zná dokonale. A spravedlivě nás bude soudit. K výše uvedenému se hodí i Matouš 25:
34 Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´
37 Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´
40 Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´
41 Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
44 Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
45 On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Eva Hájková
Zde je řeč o soudu národů (pohanů), čili nevěřících. Podle těchto vět spravedliví pohané půjdou do věčného života. Židé (už před Ježíšem) nikdy zcela nevylučovali pohany z účasti na budoucím světě, tedy na spáse. Aby pohané byli uznáni za spravedlivé, museli jen dodržovat sedm Noemových přikázání. https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Sedm_noachidsk%C3%BDch_p%C5%99ik%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD
Karel Krejčí
Možná, že ani není tak podstatné, kde, jakou formou a jak dlouho zažívá člověk peklo. Je nanejvýš pravděpodobné, že netrvá věčně, pak by tento stav ztrácel smysl, což odporuje Božímu charakteru. Jistě dojde k očištění celého Stvoření, které bylo původně bezchybné, ale poté Satanem zkaženo. Závěr knihy Zjevení tomu napovídá:
„Blahoslavení ti, kdo si perou roucha, aby měli právo ke stromu života a aby branami vstoupili do města. Venku zůstanou psi, kouzelníci, smilníci, vrahové a modloslužebníci i každý, kdo miluje a činí lež.“
Olga Nedbalová
Máte pravdu, pane Krejčí, skutečně našim úkolem zde není hlavně spekulovat, zda peklo je věčné nebo na chvíli, zda je to ohnivé jezero nebo život v odloučení od Boha. Můžeme se nad tím zamyslet, ale nemělo by nás to odvést od hlavního cíle. Už v tomto životě, pokud jsme přijali Krista jako svého Pána a Spasitele, máme se podle toho chovat. Ano, Kristus nás svou krví očistil od hříchu, ale ne proto, abychom se ke svým hříchům stále znovu vraceli s tím, že se v nejhorším dáme znovu očistit. Nebo přemýšleli, jestli náhodou neexistuje nějaká úniková cesta například v podobě očistce. Vidím a hlavně slyším za tím hada z ráje. Stále našeptává – váš Bůh je přece dobrý, tak vás nemůže nechat na věky trápit. Jinak připusťte, že je zlý. Pokud začneme měřit, vážit, spekulovat – kolikrát se musím modlit, kolikrát mi bude odpuštěno, když už v tom pekle skončím, za jak dlouho se z něho dostanu, k ničemu dobrému to nepovede. Bůh je svrchovaný a má svůj dokonalý plán spásy. Kdykoliv začnou lidé rozvíjet své představy na základě Písma, začnou se tvořit spekulace. Oblíbená třeba je – bude spasený domorodec, který se chová dobře, ale v životě o Kristu neslyšel. Dost dobře nechápu, co má tato otázka za smysl. Nikde blízko sebe žádného domorodce nevidím a přijde mi to spíše, jako hledání výmluvy pro dotyčného.
Jiří Aron
Věřím v existenci pekla, a proto vnímám, že článek nebyl určený pro mne, ale pro ty čtenáře, kteří v existenci pekla nevěří.
Některé z komentářů oceňují, že článek patří mezi „teologické“, jiný zase píše o “ jasném vyjádření křesťanské ortodoxie“. Tento článek však není teologický, vždyť pan Novák už v úvodu píše, že nemá v úmyslu nevěřícím argumentovat Písmem či jeho výkladem. Ani se tu nejedná o vyjádření křesťanské ortodoxie.
Stručně vidím problém přístupu autora v tom, že nevěřící čtenář má být přesvědčen o existenci pekla ne tím, co zapsali pisatelé Bible pod vedením Ducha svatého, 2 Pt 1,21, ani tím, co řekl o pekle Kristus, ale citovanými giganty: T. Keller, M. Volf, S. C. Lewis, C. Miłozs.
Pan Novák se snaží odpovídat : „těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď typu „je to tak, protože je to v Bibli““. To by pak mohlo znamenat, že k uvěření např. i v existenci pekla už nestačí práce Ducha skrze slyšené Písmo v srdci člověka, např. Ř 10,17.
Pro víru v cokoliv mají myšlenky Písma vždy zásadní vliv. Podružné v této souvislosti je, co řekl či napsal o pekle třeba i známý pastor, přední světový teolog, držitel doktorátů a nositel spousty dalších lidských ocenění.
Proč podružné? I giganti se mohou jednoduše zmýlit. Jako se zmýlil v otázce pekla i pan Lewis, který například věřil v očistec, tj. neuvěřil v dokonalost Kristova díla na kříži a chtěl k tomu něco přidat. Duše přece nemohou po smrti samy rozhodovat o své záchraně. V této souvislosti neplatí, že „lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů“. Hříchů může být člověk jedině zbaven.
Zajímavý odkaz je zde: https://www.christianpost.com/voices/cs-lewis-purgatory-george-macdonald-protestants-will-vining.html
Karel Krejčí
Odpuštění hříchů je jedna samostatná věc. Zcela jiná, odlišná věc však je náš soud, kde je posuzováno naše dílo, zda vydrží nebo shoří, zda obdržíme odměnu nebo utrpíme ztrátu. Podle toho, se odvíjí další naše budoucnost. Bůh je dobrý a milující Otec.