Gn 3, 1 – 7, Gn 22, 7 – 8
Muž jako ten, kdo vstupuje do temnoty a nejistoty
Pojďme se v příběhu o roli muže podívat hned na počátek, na příběh Adama a jeho konverzaci s hadem. Zvláštní na tomto příběhu je, že většina konverzace se vlastně odehrává mezi hadem a ženou. O Adamovi tam dlouhou dobu není ani zmínka. A přesto zde hraje smutnou roli. „Když se podíváme do hebrejského textu, potom narazíme na zajímavou slovní hříčku. Čteme, že zatímco Eva diskutuje s hadem, Adam je s ní. Slovo zde použité znamená víc než vedle ní. Na jiných místech Písma bychom našli, že se jedná o vyjádření fyzické blízkosti, mohli bychom to přeložit „těsně s ní“ nebo moderně „za hranicí intimní zóny“.“ (podle knihy Adamovo mlčení) Přesto že byl těsně vedle ní, že slyšel její dialog s hadem, Adam mlčí. Je přítomen fyzicky, ale přesto selhává, protože mlčí. Na rozdíl od Hospodina, k jehož obrazu je stvořen, jeho slova nepřináší řád a světlo. Přináší zmatek a ne-řád. Když čtete Bibli pozorně, potom zjistíte, že do jisté míry styl jejího psaní připomíná symfonii. Jak? Tak, že se zahraje úvodní motiv a ten se v mnoha variacích začne rozehrávat košatěji a košatěji. Jak se rozehrává smutný příběh Adama a po něm mnoha mužů? Podívejme se na Abrahama – muže, který ve víře odejde do země, kterou mu slibuje Hospodin a v důležitém rozhodnutí selhává. Jak? Tak jako Eva dává Adamovi zapovězené ovoce, dává Sára Abramovi Hagar – svoji otrokyni a Abraham ji přijímá.
Související – David Novák / Role ženy
Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Výsledkem Arahamova selhání byl Izmael, jehož synové dělají Izraelcům problém do dnešních dnů. Gen 16, 1 – 4
Když se na oba příběhy podíváme podrobněji, tak Adam i Abraham neudělali zas tak nic zlého. Pouze za sebe nechali jednat své ženy a mlčeli. Adam se nepřipojil ke své ženě, když alespoň z počátku argumentovala s hadem. Ani Abraham nijak se svojí ženou nediskutuje – mlčí a udělá, co chce. Zajímavé je, že oba byli dost schopní. Adam dokázal pojmenovávat zvěř – což znamená třídit informace, Abraham byl v podstatě manažer – organizoval logisticky velmi náročný přesun. Nicméně v oblasti vztahu se svojí ženou, ale hlavně v oblasti zásadních rozhodnutí, kdy jakoby nestačí určité organizační dovednosti, selhávají. U obou díky jejich mlčení stupuje do světa chaos. Každý muž se pohybuje ve světě zvládnutelných úkolů, ale i ve světě tajemství. Kdosi tento zápas popsal následujícím způsobem: „Od Adama každý muž má sklon mlčet tam, kde by měl mluvit. Muži vyhovují situace, v nichž přesně ví, co má dělat. Jakmile se věci začínají komplikovat a nahánět mu strach, svírá se mu žaludek a snaží se z celé situace vycouvat. Když ho život frustruje nevypočitatelností, zmocňuje se ho zlost. Plný vzteku zapomíná na Boží pravdy a obrací se do sebe. Zahleděn do sebe, ztrácí kontrolu nad během svého života. Výsledky vidíme kolem sebe každý den: neovládaná sexuální vášeň, pasivní manželé a otcové, zlostní muži, kteří chtějí všechny ovládat. Na počátku toho všeho stojí Adam, který mlčel, když měl mluvit.“
Proč tolik z nás mužů má problémy co se vztahu s Bohem týká, proč za tolika věřícími muži jen málokdy někdy někdo přijde, s prosbou o pomoc v duchovním životě? Proč o mnohých z nás platí, že už bychom dávno měli být rádci a přesto nejsme? Toto není problém jen vás, kteří jste v tzv. civilní sféře. Zápas o vztah s Bohem a o důvěru druhých vedou kazatelé úplně stejně. To totiž není otázka času, ale ochoty, či odvahy vstoupit do světa určitého tajemství, jímž je Bůh. Nechci, aby muži měli pocit, že jsou mimo. Jen chci připomenout poslání, které Bůh muži též uložil – a tím je vstoupit do temnoty, tedy do oblastí, které nepodléhají sféře ovládání a řízení. Konkrétně to znamená přiznat, že v mém životě existuje temnota, místa, do kterých nechci vstoupit, kterých se bojím, protože je nemám pod kontrolou. Adam dokáže pojmenovávat zvěř, ale v okamžiku, kdy se na scéně objeví někdo neznámý, kdy má udělat rozhodnutí… se nerozhoduje špatně – jen se nerozhoduje vůbec a nechá to na ženě. Stejné vidíme u Abrahama. Když tedy Sáro chceš, ať je po tvém. Abraham ví, že dítě mít nebude, že toto ovlivnit nedokáže, že se pro něj jedná o sféru temnoty, proto couvá.
Související – David Novák / Vánoce jako oslava pohanství?
Co to konkrétně pro muže bude znamenat dnes? Pokud delší dobu chodíte s Bohem, potom přemýšlet zda nenastala doba stát se tím, kdo druhé duchovně doprovází. Duchovní doprovázení potom znamená vstoupit do vztahu, který znamená víc než jen rozhovor o fotbale. Pro někoho to může znamenat vzít zodpovědnost za duchovní doprovázení svých dětí. Ne občas, ale pravidelně. Pro někoho to může znamenat přejít od workoholismu k práci. Pro někoho může znamenat vstup do temnoty vypnout v určitý čas mobil, protože chci komunikovat ze svojí ženou, přítelem atd. Pro někoho to může znamenat říci ne špatnému směru, kterým se ubírá moje rodina. Pro někoho přestat s pornografií. Pro někoho omluvit se.
To co je na Abrahamovi fascinující a co je pro muže příkladem, je že Abraham bojuje a nevzdává se. Selže se Sárou, ale přesto jde dál. A tím se pro nás stává vzorem.
Muž jako ten, kdo žehná a potvrzuje
Adam dostal svoje jméno od Boha, ale zároveň dostává pravomoc pojmenovávat. Pojmenuje Evu. Abraham pojmenoval Izáka. Izákovi syny pojmenovává jejich matka, oni však zoufale touží po požehnání z otcovy ruky. O mnoho let později, když je Jákob před branami smrti dává svým synům totožnost… Mládě lví je Juda…Hadem na cestě buď Dan…na Gáda vpadne horda, on však do týla té horně vpadne…Josef, toť mladý plodný oštěp, jako luk si zachová pružnost“. Takováto slova se z otcových úst poslouchají dobře. Když se má narodit Benjamin, Ráchel při porodu umírá a pojmenuje chlapce Ben – óni tj. syn (mého) zmaru. Zasáhne ale Jákob a dá mu jméno Ben-jamin – tedy syn zdaru. Janu Křtiteli dává jméno otec i když se rodina chystala pojmenovat chlapce Zachariáš po otci. Před tím, než je Ježíš vystaven veliké zkoušce na poušti slyší z nebe hlas „Toto je můj milovaný syn“.
Jde o to, že identita, tedy kdo jsem, se získává zvenčí. Někdo mi sděluje, kdo jsem. Jméno ve SZ neznamená jen nástroj k odlišení od druhých, ale udělení identity. V případě mužů toto udělovali jiní muži (určité primitivní zbytky tohoto rituálu zůstali v armádě při tzv. povyšování). Cíl tohoto rituálu byl stejný jako ve starověkých kulturách – mužství si musíš zasloužit tím, že něco dokážeš, konkrétně tak, že překonáš bolest nebo nějakou překážku. Role muže je pomoci druhým najít svoji identitu. Mnoho mužů působí buď destruktivně nebo bezradně (případ Adama a Abrahama). Pokusím se vám to ukázat na základě Shakespearovi hry Jindřich V. Sám jsem si tato slova několikrát opakoval, když jsem se k smrti unavený vracel z jakési několikadenní akce: A co já drahý Pane? Jsi se mnou spokojený? Co vidíš? Mrzí mě, že se tě na to musím ptát, a přál bych si, abych to věděl bez ptaní. Mám dojem, že je to strach, co mě nutí pochybovat. Ale stejně toužím, aby ses mi ozval slovem, obrazem, jménem – nebo se třeba jen letmo ukázal. A uslyšel jsem toto: Jsi Jindřich V… Muž v aréně s tváří zborcenou krví, potem a prachem, který statečně zápasil… Velký válečník. Jsi můj přítel.
Toto utvrzení potřebují muži a k tomu jsou muži povoláni – aby dokázali druhé utvrdit – nebo-li jim žehnat. Mnozí z nás byli mnohokrát zraněni životem a tak se proti kruté realitě života obrnili. Pochopili jsme, že si moc nesmíme ani život, ani druhé pustit k tělu. Toto má ale jednu nevýhodu. Stejný pancíř, který nás zajišťuje proti zničení, nás zajistí i proti tomu, abychom byli otevřeni, proměněni a abychom se mohli stát životodárným zdrojem pro druhé. Muži dokážou pochválit, ale často jen za výkon. To do jisté míry patří k mužské lásce, zároveň ale lidská bytost potřebuje vědět, že má hodnotu i když je v něčem průměrná. Zároveň ale mnozí z nás toto utvrzení nedostali od svých otců. Někdy se tomu říká rána po otci. O to víc je potřeba toto utvrzení hledat u svého nebeského otce a zároveň se rozhodnout, že jednou já budu tím, kdo bude jednat jinak. Že budu žehnat druhým – skrze to, že jim sdělím, že mají hodnotu. Jak? Myslím, že tvořiví – když chceme, dokážeme být dostatečně. Především u dětí je skvělé, když toto utvrzení přichází od otců nebo duchovních vedoucích. Žel, ne vždy tomu tak je…
Muž jako ten, kdo bojuje
Tuto charakteristiku nelze přeskočit. Abraham selže se Sárou, zároveň když se dozví, že jeho bratr Lot byl zajat, vyrazí a bojuje proti těm, kteří Lota zajali. Zachraňuje Lota i ze Sodomy. Nicméně podstupuje i bij nejtěžší – boj o svého syna, Izáka. Když spolu jdou na obětiště, čteme krátký a velmi silný dialog. Izák Abrahama osloví otče a Abraham odvětí copak můj synu. Izák se ptá, kde je obětní zvíře. Abraham odvětí, že Bůh si vyhlédne beránka k zápalné oběti. A pak čteme, že spolu šli dál. Ani slovo co si povídali, možná oba mlčeli. Jednomu je něco divné, druhý bojuje svůj nejtěžší boj. Boj o to být poslušný Bohu, sklonit se před Bohem, dát mu to nejdražší co mám. Tohle za Abrahama nemohla udělat Sára ani nikdo jiný. Nakonec jdou jen dva, služebníci zůstávají dole. Jak příběh dopadl, víme. Abraham se díky své poslušnosti stal požehnáním. Po požehnání toužíme všichni, ale je zde podmínka. Není požehnání bez oběti. Kde se bojíme obětovat, požehnání nepřijde. Bůh ale nechce jen oběť. Kain obětoval, ale požehnání nepřišlo. Chce Abrahama samotného, chce to nejmilejší, co Abraham měl. Konkrétněji – chce to, co stojí mezi námi a jím. Zřejmě pro Abrahama hrozilo nebezpečí, že první místo v jeho srdci zaujme Izák. A tak toto je poslední výzva pro muže (i když nejen pro muže). Pokud je něco, o čem vím, že stojí mezi mnou a Bohem, potom to Bohu vydat. Bude to boj, ale po něm přijde požehnání. Nejen pro nás, ale i pro lidi kolem nás.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: Blog Davida Nováka Datum: 28. ledna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
20 Komentáře
Karel Krejčí
To, co stojí mezi námi a Bohem jsou silně zakořeněné mýty, na kterých otrocky a účelově trváme a je na nich postavena naše iluzorní životní jistota.To co probíhá v současné době na naší planetě je toho ukázkou. Křečovité a zoufalé úsilí o záchranu všeho toho, co je ve skutečnosti zastaralé a duchovně mrtvé. Zde chybí odvaha hlásat a přijmout pravdu, pravdu o samotném životě, který nemůže zastavit ani fyzická smrt.
Jiří Aron
Víra Abrahama musela být neskutečná. Věřil v Boží slib, že z A. potomstva učiní národ. S vědomím tohoto slibu v (asi) 117 letech šel obětovat Izáka. Jednal ve víře, že Bůh je mocen křísit i z mrtvých, Židům 11,19. Soumrak života, jediný zatím nedospělý syn a žádní další synové natož vnuci, ze kterých by slíbený národ mohl začít růst. A nebyl tenkrát žádný člověk, který by Abrahama utvrdil nějakým rituálem, požehnal mu slovem povzbuzení, pochválil ho či mu oznámil, že má hodnotu. Jen Bůh a Abraham a nikdo další.
Abrahamova poslušnost je mimořádná, také jeho ochota obětovat. Nic z toho nebylo ale zdrojem toho, proč bojoval vítězně ve víře, obojí jsou jen věci vnější. Zdrojem vítězství byl Bůh, nebyly to Abrahamovy skutky. Víra Abrahamova. Vzpomeňme si na slova Pána Ježíše, „Váš otec Abraham zajásal, že mohl uvidět můj den; uviděl jej a zaradoval se.“ Jan 8,56. Snad na hoře Mória A. ve víře uviděl v tom beránkovi vybraném Bohem namísto Izáka samotného Krista? Nabídnutého jako zástupná oběť, přibodnutého na kříž.
Poslušnost a oběť se mohou stát součástí požehnání, zaslíbení požehnání je spojeno s vírou Boha. Abraham “ ‚uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost.‘ Vězte tedy, že ti, kdo jsou z víry, jsou synové Abrahamovi. Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní pohany na základě víry; dopředu oznámilo Abrahamovi: ‚V tobě budou požehnány všechny národy.‘ Takže ti, kdo jsou z víry, docházejí požehnání s věřícím Abrahamem.“Galatským 3,6-9
Olga Nedbalová
Myslím, že v Novém zákoně nastává zřetelný posun, Ježíš svá poselství předává všem, kdo mu chtějí naslouchat. Vyslovuje blahoslavenství bez ohledu na to, zda se jedná o muže či ženu. Varuje ve svých podobenstvích před přetvářkou, zlobou, nenávistí ve stylu padni komu padni. Ano, kolikrát mi skočilo před oči (Matouš 23, 29-33):
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých
a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘
Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.
Dovršte tedy činy svých otců!
Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?“
Nejsem ani muž, ani zákoník ani farizej. ALE nejsem náhodou pokrytec? JSEM. Ježíš smazává rozdíl mezi mužem a ženou, co se týče spasení a také přijetí Ježíše za svého Pána a Spasitele. Již se nelze vymlouvat, já jsem jen slabá žena, to muž měl za mě rozhodnout. Muž a žena mají před Ježíšem stejná práva ale také stejné povinnosti. Vyznat své hříchy a spatřit v Ježíši jedinou možnou Cestu – Pravdy a Života. Není tedy již především žena nebo muž, ale křesťan. Křesťan, který z lásky ke Kristu se chce sám dobrovolně řídit tím, co mu Ježíš ve svých evangeliích radí.
Jiří Aron
Úplně s Vámi souhlasím paní Nedbalová. Blahoslaveni jsme všichni křesťané, skrze víru v Pána Ježíše Krista. Záleží na každém, jak mu kdo chce poslouchat, žena či muž. Jsme všichni Abrahamovými potomky ve víře. Ta moje myšlenka výše se určitě týká všech i žen.
Olga Nedbalová
Ano, já jsem to také z Vašeho příspěvku tak pochopila. Spíše jsem reagovala na původní článek pana Davida Nováka, přišlo mi to až příliš sebemrskačské vůči Vám, mužům. Nejen muži, ale i ženy by se neměly snažit shodit vinu za svoje hříchy na někoho jiného – manžel, manželka, dítě, nadřízený. Ano, někdy je velmi těžké odolat posloupnosti Adam (to byla žena), žena (to byl had), had (ten naštěstí nemluvil). Ostatně, Ježíš moc dobře ví, jak to vlastně bylo. Vidí do našich srdcí. Já jsem také měla pokušení hodit na manžela odpovědnost za vedení dětí k víře. On je přeci muž, tak on by měl být ten, kdo vede rodinu k víře. Svědčí o tom přeci celý Starý zákon. Ale pak jsem si uvědomila, můj muž je vynikající manžel, ale nemá příliš trpělivosti s dětmi. Navíc i já přeci mohu dětem říci, co pro mě znamená Ježíš. Říci svému dvacetiletému synu, že Ježíš není jen nějaká historická postava, moudrý Rabbi, sociální inovátor nebo výmysl lidí, když ještě nevěděli, jak působí přírodní zákony. On je pořád s námi. Je to Spasitel a Vykupitel. Zná nás lépe, než se známe my sami. Podává nám svou ruku. Kdo se rozhodne Jeho ruku přijmout, učiní to nejlepší rozhodnutí ve svém životě.
Jiří Aron
Také mi přišel ten článek sebemrskačský a mrzelo mě, že neukázal na Krista jako na řešení a východisko pro víru Abrahama i pro víru nás potomků Abrahamových. Kristova opora je přece mnohem mnohem víc než opora od lidí. Podobně jeho dokonalá poslušnost a dokonalá oběť měla a má před Bohem úplně jinou váhu, než naše. Čímž nechci říci, že máme být neposlušní či neobětující.
Když jsem si pak v Bibli znovu pročítal to, co je o jeho vztahu s Bohem napsáno, nedokázal jsem nechat si ty myšlenky jen pro sebe.
Olga Nedbalová
Ano, Bůh tak miloval svět, že poslal Syna svého jednorozeného, aby každý kdo v Něho věří nezahynul ale měl život věčný. Tak často to slýcháme, až nám možná uteče význam tohoto zaslíbení. Přitom je to nádherná věta. Hodně mi pomáhá, když mám pochybnosti o své víře. Protože ne na mně samotné záleží mé spasení, ale na Kristu. Díky Bohu. A je úžasné hledat známky zaslíbení i ve Starém zákonu. Proto nám Ježíš zdůrazňuje, že ani čárku z toho, co bylo řečeno, nepřišel zrušit. Přišel pro nás nedokonalé, neschopné dostát nárokům Zákona. Čím dál více se podivuji nad dokonalostí tohoto plánu. A je nádherný Váš příměr Abrahama a jeho syna Izáka v souvislosti s obětí Ježíše Krista.
Jiří Aron
Neměl bych se chlubit cizím peřím a proto doznávám, že jsem čerpal z Macdonaldova NZ komentáře…
Jiří Aron
P. S
Myslel jsem o vztahu Abrahama s Bohem.
Olga Nedbalová
Pro pana Arona – já také hodně čerpám i od jiných svědků víry, vždyť jen naše svědectví o vztahu s Ježíšem je omezený zdroj. Pokud mě některá myšlenka osloví, tak si ji přivlastním. Nemyslím si, že je to jako v psaní diplomových prací, kde se musí úzkostlivě uvádět zdroje. Ve skutečnosti se dá zdroj přeci celkem jednoduše určit – je to Duch Svatý a je asi vcelku jedno, skrze které osoby se projevil. Mě třeba některými myšlenkami oslovil i František z Assisi, ano, mě evangeličku! Slyšela jsem, že se velmi bránil tomu, aby ho lidé oslavovali a neustále je prosil, že ne on, ale Ježíš je ten pravý Spasitel a Vykupitel. I z tohoto důvodu si myslím, že Ježíš až tak úzkostlivě nesleduje, v jaké jsme vlastně denominaci. ŘKC, ČCE, AC, CB………Snad to nebere jako stranickou knížku. Pyšné a tvrdé srdce je hlavním zdrojem nemožnosti spásy. Pokud si někdo pyšně myslí, že si vystačí sám se svou chytrostí, tak se hluboce mýlí. Už tolikrát jsem to tady psala – pevně věřím Ježíši, že ON ví, jaký každý je. Zda svou víru jen předstírá nebo ji myslí doopravdy. Dříve jsem si myslela, že můj nepřítel je ten, kdo nesouhlasí se mnou. Mýlila jsem se. Nechám se klidně opravit a poučit, pokud v tom spatřuji dílo Ducha Svatého. Dokonce mám z toho i radost, když mi někdo sundá klapky z očí. Mám radost i z napomenutí. Přeci to, že mě Ježíš napomíná a vyučuje (skrze Písmo, skrze bratry a sestry ve víře, skrze svědky víry) znamená, že mu na mně záleží.
Jiří Aron
Děkuji, že to tak vidíte – že Kristus, Duch Svatý je tím učitelem. Ano, je zajímavé, jak mnoho různých křesťanů z různých denominací může být pro nás inspirací.
Když už píšete o tom Františkovi: netvrdím, že v jeho životě se nenajde ledacos inspirativního. Ale nejspíš to nebude ta konkrétní věc, kterou jste napsala: že by se velmi bránil tomu, aby jej lidé oslavovali. Vypadá to naopak, že učil a dělal věci, které u jeho současníků tento kult F. osobnosti podporovaly.
Kdysi jsem se o osobu Františka trochu zajímal a moje otázky v něčem odpověděl pravoslavný profesor Osipov, viz zde: http://orthodoxia.cz/srovn/osipov-zapadni-mystika.htm (nesouhlasím ale s celým obsahem článku, např. pasáže ohledně boje s hříchem). Podle toho, co sám řekl, tedy měl František velké potíže v duchovním rozlišování, proč Kristova osoba i oběť na Kříži byla a je jedinečná a neopakovatelná. Protože na rozdíl od Františka i od nás ostatních lidí byl Kristus současně i Bohem. V článku se mj. píše, že Ignatij Brjančaninov prohlásil katolické mystiky za blázny a v kontextu článku je vysvětlení, proč.
Jiří Aron
Právě se dívám, kdo je ten Ignatij a co napsal. Zajímavá a zbožná osobnost.
Napsal např.:
Confessing God with the lips without confessing Him through deeds and the hidden life of the heart, through only a few external church rites and institutions, is recognized as empty, soul-destroying hypocrisy.
Vyznávání Boha svými rty bez toho, aniž bychom Jej vyznávali skrze skutky a skrytým životem srdce, jen skrze několik vnějších církevních obřadů a institucí, je rozpoznáno jako prázdné, duši ničící pokrytectví.
Olga Nedbalová
Děkuji moc za zajímavý tip. Já jsem k Františkovi přišla skrze píseň z našeho evangelického zpěvníku (Dodatek) Učiň mne, Pane, nástrojem. Text mě hodně oslovil – například „Ať pokoj přináším, kde zuří hádky, ať klidnou důvěrou přemáhám zmatky, kde vládne temnota, ať světlo křesám, se všemi smutnými, ať v tobě plesám.“ I když samozřejmě je to jenom moderní výtah z některých jeho myšlenek. Jinak asi má na mě hodně vliv to, že jsem evangelička, takže nemám problém si jistým způsobem vybrat jenom část jeho myšlenek. Neuznávám svatost v tom směru, že některý člověk žijící na zemi může být po smrti prohlášen zástupcem církve za svatého a bezchybného. Své svaté si vybere Ježíš sám. Mysticismus je pro mě novinka, prostuduji s k tomu Vámi zaslaný odkaz. Myšlenka o nebezpečnosti vyznávání Ježíše jen skrze obřady a instituce (mechanicky) je jistě správná. Myslím, že do jisté míry ale hrozí nejen katolíkům ale všem věřícím. I evangelíci mohou upadnou do zvykového vyznávání Ježíše, byť se obejdou bez kadidla, zvonění atd. Přiznám se, že mám i trochu problém s poutními místy – uznávám zázraky, ale myslím, že povětšinou jsou zázraky osobní, pro danou osobu, v daném čase a na daném místě. Možná jsou následně přenosné na skutečného kajícníka, ale asi to nebude fungovat jak na běžícím páse. Nebezpečné je to, pokud duchovní autorita bude tvrdit, že jistými úkony si lze spasení zasloužit. Nebo dokonce jak za časů Mistra Jana Husa si zakoupit. V minulém roce mě moc oslovoval Žalm 51:12 “ Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ Ano, pevně věřím, že Ježíš je schopen i v mém nitru stvořit nové srdce. Ježíš má naše spasení pevně ve svých rukou. Ano, já sama stojím za houby s octem, ale naštěstí nezáleží na mé osobě. Pro mě je pořád největší zázrak to, že Bůh tak miloval svět, že nám poslal svého jednorozeného syna. Lidský rozum se tomu až vzpouzí uvěřit, že někdo může být tak milosrdný.
Jiří Aron
Ano, vyznávat jen obřady hrozí všem, nejen katolíkům. Je to aktuální i pro nás, evangelíky a evangelikály.
Třeba o Brjančaninovi jsem se dověděl, že ve své době (po r. 1830) nebyl schopný v pravoslavné církvi najít takového mezi představenými klášterů duchovního otce, kterému by mohl úplně důvěřovat. Díky Bohu naše spasení má pevně v rukou Ježíš, jak píšete. Jemu můžeme důvěřovat úplně.
Olga Nedbalová
Přečetla jsem si pozorně celý odkaz http://orthodoxia.cz/srovn/osipov-zapadni-mystika.htm a trochu jsem z toho zmatená. Přiznám se, že když čtu Písmo, tak mi přijde, že Ježíš mluví vcelku srozumitelně a jednoduše. Možná to bude i tím, že mi článek O nepravoslavné duchovnosti až příliš zavání filozofií. Tak si pořád myslím (a nevím, jestli to není naivní), že víra je hlavně o čistém srdci a touze jít za Kristem. Tím, že nás dokonale zná, by nám přeci Kristus tak nekomplikoval cestu. Já prostě Krista vidím jak mluví s Martou a Marií, jak volá na Zachea, ať sleze ze stromu, jak radí učedníkům, na kterou stranu hodit sítě. Pravoslaví sice neuznává západní (katolické) svaté, protestantům vyčítá omezené vidění světa, ale adoruje svoje svaté (otcové pouště). Také se přiznám, že jsem nikdy neměla ráda, když se lidé hodnotili podle příslušnosti k nějaké skupině – Židé, Němci, proletáři, katolíci, protestanté. A jen my jsme ti nejlepší, ti druzí jsou špatní. Ale to je můj neodborný názor, já mám možná víru až příliš „lidovou.“
Jiří Aron
Paní Nedbalové. Varoval jsem Vás, že ne se vším z článku souhlasím. Nestavím se za pravoslaví, pravoslaví je teď jiné téma. Máte pravdu, je v odkazu hodně filosofie.
Odkaz je cenný v tom, že uvádí mnoho citátů a pozorování ze života mystiků, které nám, vychovávaným v západní civilizaci, mohou unikat. Spiritualita „spolutrpění s Kristem“ je velmi rozšířená i dnes, např. Páter Pio. A po Františkovi se mj. pojmenoval i jeden z moderních papežů.
No a hlavně se dá z článku dost dobře vyčíst způsob, jakým si František vypěstoval kult vlastní osobnosti. Proto jsem Vám odkaz poslal, protože jste napsala, že se F. velmi bránil tomu, aby ho lidé oslavovali.
Olga Nedbalová
Já se omlouvám, pane Arone, k Františkovi v článku bylo určitě dost informací. O jeho životě jsem spíše zatím jen slyšela různé úryvky a v článku byl skutečně komplexní pohled na myšlení a jednání Františka. Ale to jsem celá já, pod odkazem se nacházel další článek Protestantské chápání duchovnost, tak jsem si to také celé přečetla. Hodně jsem se tím nechala pohltit, protože s pravoslavím jsem dosud neměla žádné zkušenosti. O Františkovi, že se bránil, aby ho lidé oslavovali, jsem slyšela na biblické hodině od našeho evangelického faráře, ale bylo to spíše zasunuto mezi ostatními informacemi. Takže určitě nemám žádný validní zdroj, opravdu jsem to jen slyšela 🙂 a jsem ráda za rozšíření informací.
Olga Nedbalová
Zkusila jsem se zamyslet, kdo je pro mě vlastně Ježíš. Co pro mě znamená. Nikoho takového jsme nikdy předtím v životě nepoznala. Nevlétnul do mého života, spíše tak tiše a trpělivě se ozýval. (Ach ano, přitom bych měla být tichá a trpělivá já a zatím sám Pán se uvolil a zvolil tuto taktiku). Jak jsem si to tak předtím žila. Měla jsem svůj žebříček hodnot. Nahoře na piedestale stálo moje JÁ. No, ze začátku mi přišlo docela k světu, jsou horší kousky. Časem se mi tu oprýskla barva, tu urazilo kousek prstu, tak jsem se to pokusila lehce zakamuflovat. Výsledek nic moc. Pak čtu doporučení od psychologů – mějte se více rádi i se svými drobnými chybami. Tak že bych začala mít ráda tu svou lehce rýpavou, někdy pyšnou, někdy línou osobnost? Navíc, když se sem tam snažím, tak dokážu být i docela milá. Zkusila jsem to. Výsledek byl tristní. A pak mě to napadlo. Co kdybych se z toho piedestalu sundala a postavila tam raději Ježíše? Byl to velmi dobrý nápad, vždyť mi ho také vnukl Duch Svatý. Ježíš mi řekl – není důležité, že jsi nedokonalá, důležité je, že své nedokonalosti vidíš. Jestli budeš chtít, tak ti je opravím. Mám tu moc, že dokážu proměnit kamenné srdce na živé. A za to jsem mu moc vděčná. Vždyť kdo by chtěl žít s kamenným srdcem. A omlouvám se panu Davidu Novákovi, já jsem si jeho článek přejmenovala na Žena a její zápasy 🙂
Olga Nedbalová
Pro pana Arona – myslím, že asi proto je důležité se vracet k Písmu a základním myšlenkám evangelia. Krista můžeme poznávat ze své vlastní zkušenosti, ale jak to, že to, co přijde úžasné nám, ty druhé nemusí oslovit? Snad jsou věci, které oslovují nás osobně a jsou určeny jen nám. Pokud bychom se spolehli jen na své osobní zkušenosti, také si můžeme začít namlouvat, že k nám mluví Kristus a ve skutečnosti k nám může klidně mluvit i ta druhá strana. Dále se můžeme rozhlédnout po duchovních učitelích. Mají větší rozhled, jsou studovaní. Je to jejich výhoda, ale může to být i nevýhoda. Pokud se duchovní autorita upne na úzkou myšlenku z Písma, začne ji rozvádět, idea postupně košatí a košatí. Žel se může rozkošatět, až se sama zapíchne vedle vinného kmene a začne si růst jako samostatná rostlina. Zapomene na Kázání na Hoře, na základní pravdy evangelia. Neznamená to, že bychom měli zavrhnout úplně duchovní autority, ale je lépe se držet těch, kteří se pravidelně k evangeliu vrací a kontrolují si své myšlenky (třeba W. MacDonald). Jednu velmi dobrou radu do života mi dala JUDr. Jurníková při studiu práva na VŠ. Důrazně nám doporučila, kdybychom náhodou jako členové samosprávy nebo úředníci začali vydávat vyhlášky nebo nařízení, ať si to vždy zkontrolujeme s Ústavou. Abychom v tom našem nadšeneckém úsilí neporušili její základní principy. Tato rada by se možná hodila i pro oblast víry, až zase budeme hledat Kristovy pravdy, nezapomínejme na to, co nám předal v evangeliích. A opravdu si myslím, že Kristus se vyjadřoval vcelku srozumitelně a jasně.
Jiří Aron
Máte pravdu souhlasím s Vámi. Máme se pořád vracet k základním pravdám evangelia. Pán Ježíš Kristus je ten vinný kmen a z Něj rosteme ve víře my, věřící, Jeho ratolesti. Všechny zkušenosti máme porovnávat s naší ústavou, s Písmem. Každá jiná duchovní autorita, autor tohoto článku nebo ‚svatý‘ František, má být proto zkoumána, zda její doporučení či její učení se nerozcházejí z Písmem. Všechno zkoumejme a dobrého se držme a na všechno, co vypadá zle, si dejme pozor, 1. Tes 5.