V poslední době nejen některé Pražáky rozpaluje jak sluníčko, tak diskuse ohledně obnovy mariánského sloupu. Mnozí na mě směřují dotazy, co si o tom myslím. Mám-li to shrnout jednou větou, pak se jedná o zbytečnou provokaci, která nevede ke smíření, ale k vyhloubení studen, které se v posledních letech celkem daří zasypávat.
Nechci vršit řádky podporující proč sloup neobnovovat nebo obnovovat. Zkráceně popsáno, jedni tvrdí, že „sloup byl postaven na místě vroucích modliteb Pražanů k Panně Marii, z vděčnosti za její pomoc v bitvě o Staré a Nové Město pražské proti Švédům, po vyplenění Malé Strany a Hradčan v roce 1648 a na poděkování za ukončení třicetileté války 1618 – 1648.“ Proti tomu není co namítat.
Jenže je tu i druhý pohled: „Ikonografie mariánského sloupu byla diskriminační – nejen samotná socha Marie vyjadřuje porážku protestantů, kteří jsou vyjádřeni drakem pod nohama Marie, ale součástí sousoší byly i čtyři další sochy, kde katoličtí andělé probodávají kacíře.“
Stejné dílo a dvě naprosto jiné interpretace. Je smutné, když např. Jan Hřebejk údajně i se souhlasem kardinála Duky píše na adresu primátora, který je proti stavbě sloupu, že „rozděluje lidi na ty, kteří mají komunistickou výchovou pevně zakódované nacionalistické a historické resentimenty, a na ty, kteří uvažují racionálně, jsou otevření estetické kráse, hodnotám tolerance a ekumenismu.“ Není to tak. Ti, kdo jsou proti, nejsou žádní komunističtí zpátečníci a mají svoje silné důvody, byť se Hřebejkovi a kardinálu Dukovi nezdají relevantní.
Možná si někteří Pražáci ještě pamatují na tank stojící na vysokém piedestalu kousek od Anděla, který byl přetřen po roce 1989 na růžovo a následně pak odvezen do šrotu. Pro jedny jeho přetření a následné odvezení do šrotu byl akt barbarství, pro jiné se jednalo o akt osvobození. Jedněm symbolizoval komunistické přepisování dějin, druhým pak osvobození. Ti, kdo tank natřeli na růžovo a odstranili, tvrdili, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale Vlasovci a že se nejednalo o osvobození v pravém slova smyslu, ale jen začátek další poroby, tentokrát rudé. Druzí v tanku viděli symbol osvobození od nacismu.
Jinými slovy umění v sobě nese i symboliku. Každý umělec chce vyjádřit něco více než viditelnou realitu. Zjednodušeně řečeno, chce skrze viditelné ukázat na neviditelné, na určité ideály. Jednou to byl tank, podruhé je to Mariánský sloup, jindy to bude něco jiného. A jak známo ideje dokáží lidi rozpálit. Kdyby se místo Mariánského sloupu jednalo o jiný umělecký artefakt, který by se jen a pouze pokoušel vyobrazit hrdinně se bránící Pražany nebo císaře podepisujícího Vestfálský mír, asi bychom se dnes nehádali, protože by se nejednalo o žádnou symboliku, ale jakousi náhradu fotografie a ta neurazí… Jenže sloup v sobě symboliku nese a ta je z pohledu jedné strany hodně zraňující.
Mám za to, že se zde mimo jiné otevírá i další rozměr diskuse, a to je známý spor o smysl Českých dějin, který započal TGM, který se pokoušel povznést národ nějakým ideálem. Tento ideál viděl v interpretaci Českých dějin, která by se dala shrnout do slov, že „České národní obrození je pokus pokračovat v díle Husově a smyslem českých dějin je idea náboženská. Naše obrození, o něž sto let usilujeme vědomě, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil mučednickou smrt.“ Proti Masarykovi pochopitelně vystoupili odpůrci, zřejmě nejznámější byl Josef Pekař, který zdůraznil, že „žádnému národu nelze přiznat jeden určitý smysl jeho dějin, že každý národ má tolik smyslů, touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází.“ (volně podle Kučera J.: Masaryk kontra Pekař, Hošek P.: Je to náš příběh, Pekař J.: O smyslu českých dějin).
I z tohoto velmi stručného představení vidíme, že otázka interpretace našich dějin je nejen složitá, ale i silně emocionálně zabarvená. (Mně osobně je blízká interpretace po linii T. G. Masaryk, E. Rádl, Z. Mahler, E. Kohák a další).
Jako největší problém vidím, že případné vztyčení mariánského sloupu nepovede k usmíření, jak někteří obhájci sloupu tvrdí, ale o zbytečnou provokaci a aroganci. A to je škoda. Mám za to, že jsme se ve vzájemném dialogu s katolíky hodně posunuli a vztyčení sloupu bude znamenat několik kroků zpět. I když má být sloup vztyčen bez problematického podstavce (který údajně protireformačními symboly překypuje), stejně v sobě nános protireformace pro některé nese, navíc i jeho umístění vedle popraviště Českých pánů je problém.
Na druhou stranu kdyby na místě odporně kýčovitých stánků s buřty (které ale možná jsou nejpravdivějším symbolem leckteré české duše) něco architektonicky hodnotného stálo, bylo by to fajn. Třeba nějaký symbol, který by byl výsledkem konsenzu a hlavně skutečného smíření.
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj Blog Davida Nováka Foto: Wikipedie – Rytina zachycující část Staromestského náměstí s Týnským chrámem a sloupem v popředí. Vytvořeno kolem roku 1841
24 Komentáře
Eva Hájková
Také si myslím, že je to tak trochu provokace, vzbuzující dávno zapomenuté vášně. Lidé patřící k určité ideové oblasti jakoby chtěli vyjádřit konečné vítězství svého přesvědčení. Ale jistě to nelze paušálně přisuzovat všem. Někteří budou mít prostě jen radost z mariánské sochy, aniž by měli nějaké vedlejší úmysly. Tak ať ji mají.
Zpočátku se mi sloup také nelíbil, protože jsem v něm viděla právě jenom ten symbol habsbursko-katolického vítězství, jímž byla nastolena vláda trůnu a oltáře. Jenomže to stejně nebylo konečné vítězství. Trvalo „jenom“ třista let. Ani dnes se nedá očekávat žádné konečné vítězství čehokoliv nebo kohokoliv. A vsadím se, že dnes už se nic, co by trvalo třista let, nezdaří. Změny dnes totiž probíhají daleko rychleji než dřív. Svět je stále v pohybu. Že tím trpí člověk, který potřebuje kolem sebe aspoň relativní stálost, to nikoho nezajímá.
Bláhový byl Fukuyama, který si před časem myslel, že už nastal konec dějin. Jen intermezzo.
Dan Drápal
Lépe bych to nenapsal.
Jan Vymětal
Docela by mne zajímalo, zda napíšete umírněný a vyvážený článek, kde stavbu sloupu nakonec podpoříte. V rámci vašeho duchovního a politického vývoje by mi taková změna dávala smysl. Podotýkám, že věci vidím zpravidla odlišně a že bych takovou změnu neuvítal.
Michal Jungmann
Drobná technická: Růžový tank nebyl sešrotován, nýbrž převezen do Vojenského technického muzea v Lešanech, kde stojí – tuším i s příslušnou vysvětlující tabulkou – vystaven hned u hlavního vchodu. Za mne ideální řešení. 🙂
Otakar Vožeh
Smíření a zasypávání studen mi není jasné. Obsah těchto slov je jistě podstatný.
Eva Hájková
Možná měl na mysli zasypávání v minulosti vyhloubených příkopů nežli zasypávání studen. Studna totiž bývá spíš symbolem něčeho dobrého. Zatímco příkopy obvykle symbolizují nesmíření.
Otakar Vožeh
Moje otázka míří – možná ne dost jasně – k tomu, o jaké příkopy se jedná a čím byly nebo jsou zasypávány. Totéž ohledně smíření – smíření v čem ?
Eva Hájková
Příkopy jsou symbolem nepřátelství. Dalo by se v tomto případě říct – mezi katolíky a evangelíky. Nebo také mezi stoupenci Masaryka a jeho odpůrci.. Zasypal je víceméně čas. Možná nedostatečně – vím já? Proto možná ani to jejich smíření, které by mělo znamenat konec náboženského a politického nepřátelství, není úplné.
Řekla bych, že k tomu úplnému smíření (čili k tomu, aby se lidé navzájem přijímali) může jen těžko napomoci nějaký neutrální symbol na náměstí, jak si myslí autor článku.
Roman Tof
Myslím, že je to jasné. Smíření z římskokatolické strany znamená návrat protestantů pod křídla papeže. Jinak se to stále bude nazývat „neusmířením“. A nazývat usmířením vztyčení symbolu porážky reformace je docela chucpe. Protestanti pak na to samozřejmě skočí a budou tento termín také používat. Stačí na Hradě uspořádat nějaký raut, pozvat je tam nebo jim nabídnout služební cestu do Taizé. Velmi podobně jednají Palestinci s Izraelci s tím rozdílem, že používají výbušniny (katolíci dříve meč a oheň). Usmíření by v jejich očích také znamenalo konverzi Židů k islámu a vymazání Izraele z mapy světa.
Orakar Vožeh
A tady to máme. V čem spočívá to smíření, o kterém autor píše . . . a mezi kým, atd. Totéž co se týče nějakého zasypávání příkopů . . . kdo má zasypávat a čím, atd. Metafory jsou užitečné jen když jsou srozumitelné.
3,14ranha
Je tak strašně pohodlné psát jenom o hříších těch druhých…
Nebyli to katolíci kteří šli zavraždit císařova místodržícího (a nevinné svědky v místnosti) a pak vyhlásili císaři vzpouru (aniž by vůbec splnili alespoň většinu podmínek tzv. spravedlivé války). Četli obhájci stavovského povstání co říkal Gamaliel o lidském a Božím díle ?
Oheň a meč ? Jste si jistý že zde v ČR nemluvíme spíš o husitech ?
Uvědomujete si, že bez tridentského koncilu a bez této katolické skutečné reformy nauky a mravů (Luther o tom jen mluvil, ale skutek utek) by katolíci nedokázali obrátit na víru půl planety a ani by nedokázali obrátit během jedné generace obyvatelstvo českých zemí ? Vyhnáním protestantských duchovních ještě lidem katolickou víru nepředáte (natož víru tak živou, že mnoho čechů má věčné místo třeba mezi jezuitskými misionáři po celém světě)
PS: a jestli si myslíte že sloup vztyčený jako poděkování za ochranu před švédskými vojsky* je něco triumfalistického tak nevíte která bije.
Triumfalismus byla/je třeba noc Guye Fawkese, kde plní nenávisti angličané ještě ne tak dávno pálili figuríny Fawkese (popraveného vykonavatele katolické vzpoury), nebo i papeže a dalších katolických osob
* třeba Olomouc švédové dobyly a z třicetitisícové metropole Moravy zůstaly jen zbořené a vyrabované ruiny kde živořilo posledních tisíc obyvatel. Uvažovalo se o úplném zrušení a opuštění města !
Adam Hladky
V otázce potřeby smíření místo „bojů“ souhlasím s autorem. Nesouhlasím ale s hodnocením Masaryka: “ .. TGM, který se pokoušel povznést národ nějakým ideálem. Masaryk se snažil „ideály“ zneužít ke svým politickým a nacionalistickým cílům .. podobně jako komunisté. Například:
“ „ … již před 500 lety jsme měli v Husitech a Táborech prvé socialisty a komunisty české. Tábor byl první demokratickou a socialistickou republikou. … Tábor je nám programem.“
Eva Hájková
Na hesle „Tábor je náš program“ přece není vůbec nic špatného. Leda pokud by se chtělo vnucovat někomu, kdo o to nemá zájem.
Naopak, zakazovat někomu, aby byl Tábor jeho programem je stejně tak špatné, jako to někomu vnucovat.
Zakazovat někomu ideály je stejně tak špatné, jako je někomu vnucovat.
PRK
Podle mě se od 3Oti leté války nezměnilo podstatného NIC. Konflikt a krize toho rozměru, který nastal koncem středověku v Církvi, podle mého názoru nebude vyřešen tím, že se na jeho podstatu „zapomene“. Ten konflikt, ta rána, prostě podle mého vidění věcí trvá. Co se stalo tak podstatného, o čem by se dalo říci, „je to vyřešeno“ nebo „je to překonáno“? Kromě toho, že sekulární svět se tak opil nevírou v Boha, takže pro něj konflikt jakoby neexistoval? Huf!
3,14ranha
Tak nějak
Já bych možná upřesnil že se mnoho nezměnilo konkrétně od Vestfálského míru (tj. že se protivné strany už nezapichují a nepodřezávají, ale převážně ignorují) … asi něco podobného jako jsou sociální bubliny na facebooku
Mne jako katolíka například fascinuje jak moc jsou od protestantů ale i nevěřících ignorovány negativní stránky Luthera:
– morální úpadek (bigamie, rušení řádů, civilní sňatky a rozvody) až po vraždění a sociální bouře se statisíci mrtvými jako následek šíření jeho učení.
– jeho neúcta k Písmu (sice se jím „zaklínal“, ale přitom z něj vytrhával celé knihy – zrovna ty které nezapadaly do jeho učení)
– jeho až patologický antisemitismus (jako by dobře nevěděl co o Židech prorokoval už pohanský (sic!) prorok Bileám: „Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet“).
Eva Hájková
Ale Luther, i když já ho nijak neobdivuji, taky celkem právem reagoval na morální úpadek papežství. A na strašné pokrytectví, které v církvi vládlo. Přečtěte si o Lvu X třeba na Wikipedii.
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Lev_X.
3,14ranha
Máte pravdu když kritizujete tehdejší papeže (i když na obranu se musí říct, že kdyby byli posuzováni jen jako tehdejší politici a vládci, tak by zase tak špatně nevypadali)
JENŽE celkem chudý Luther se s rostoucí popularitou sám choval stejně nebo hůř než obrovskou mocí (a bohatstvím) a odpovědností pokoušený papež. A to se bavíme o renesančním papežství – kdy sice papežům vděčíme za polovinu uměleckého dědictví západní civilizace, ale jinak šlo období nejhoršího duchovního a mravního úpadku.
Že Luther vidět třísku v oku svého bratra, když sám byl nepotrestaný vrah, a zcela nemravné čuňátko (volím co nejmírnější termín) to je jeho problém. Ale proč dodnes ta tabuizace jeho osoby ? To je kádrová sestava reformace opravdu tak slabá že se kolem Luthera chodí jako kolem horké kaše ???
Katolíci respektují autoritu papeže, ale nikdy netvrdili, že každý žijící papež je vždy hlavní katolickou postavou své doby (v době lutherově a tridentského sněmu se stal svatý Karel Boromejský (právem) mnohem, mnohem důležitější a uctívanější osobou než kdejaký papež. Stejně tak kdysi svatý František a další).
My katolíci považujeme za projev vedení Duchem Svatým to, že tito KONKRÉTNÍ nehodní papežové oč byli sami vzdálenější živé víře, tím méně do této pravé víry zasahovali. A velkou tečku za nepravostmi udělal Tridentský koncil, který projednal a skrze nové řády a světce i učinil „reformu církve v hlavě a údech“. Podařilo se tak to, co se nestihlo reformovat na koncilu kostnickém
Tato náprava v katolické církvi začala už za Lutherova života !
Katolická církev by bez nápravy nepřežila 17. století, natož aby za jednu generaci byla schopná předat velmi živou víru celým zpustošeným krajům (třicetiletá válka, všechno to vraždění, morové epidemie a cynismus evropských politiků a panovníků přinesl obrovskou vlnu bezvěrectví až pohanství)
Eva Hájková
Zrušit skutečné příkopy je totiž snadné. Prostě je zahrnete zeminou, zatravníte, a je to. Nepřátelství a nedůvěru, které jsou mezi lidmi, tak snadno nezahladíte, pokud oni sami se pro to dobrovolně nerozhodnou. Smíření vyžaduje odpuštění. Odpuštění je záležitost vůle, nikoliv citů, které bývají zraněné. Je to totéž, co přijetí. Mír zbraní. Pokoj v duši. Opuštění minulosti a otevření se budoucnosti – cestě, která končí až v nebeském království. Má-li být odpuštění skutečné, nelze je podmiňovat změnou chování druhé strany. Odpuštění přináší ulehčení hlavně tomu, kdo odpouští.
Je zapotřebí nechat to, co se stalo, nejprve umřít, a pak to pochovat. A potom zapomenout.
Otakar Vožeh
To všechno je pravdivé a krásné . . . avšak schází tomu konkrétní obsah, jako napři co jsou ty příkopy, kdo má komu co odpustit, kdo se má s kým smířit, atd. Pokud se to budete snažit definovat uvidíte, že to není ani snadné, a možná i neproveditelné.
Eva Hájková
Já se to nebudu snažit definovat. Bez spolupráce s Duchem svatým nikdo neodpustí. A ani nebude vědět co a komu má odpustit.
Arnošt Kobylka
Neodpouštíme duchovní rozdíly, ale zlé skutky na nás a na předcích spáchané. A to můžeme i bez nějakého narovnání teologie. Rozdíl teologií limituje míru možné spolupráce.
Ale zase, spása není ze správného učení, ale z prosté víry v Krista Ježíše, spasitele.
Přesně vzato z víry v podstatné věci, kterými je Boží trojice a její dílo na straně Boží a víra, naděje a láska vírou jednající na straně lidské. Nic víc.
Eva Hájková
To jste napsal dobře: „zlé skutky na nás a na předcích spáchané“.
Wolker napsal v jedné své básni:
„Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist“.
Zbavit se takto zděděné nenávisti opravdu není snadné.
Ale odpuštění je věcí vůle, která vychází z poznání pravdy, kterou je Ježíš, nikoliv záležitostí citů.
PRK
Ano. Já osobně neprožívám potřebu odpuštění. Nejsem, pokud vím, spjata rodově, tj. podle těla, s předky z protestanské strany, na nichž byla spáchána křivda. Jsem protestantského vyznání tedy nově.
Co ale bolestně prožívám, to je nejednota v učení, v teologii.
Eva Hájková
Ano, to, co se stalo, je závažná věc. Reformace byla na jednu stranu lidsky pochopitelná (už ta husitská), na druhou stranu, byla to veliká historická chyba. Církev, která se rozpadla na denominace, jejichž spolupráce je navíc velmi problematická, de facto neexistuje. Můžeme možná mluvit o nějaké neviditelné církvi, skutečné Kristově nevěstě, která není institucí, nýbrž společenstvím křesťanů. Nebo společenstvím svatých. Jenže, je-li neviditelná, nelze bohužel poznat, kdo k ní patří a kdo ne. Pokud se její členové poznají navzájem, je to sice hezké, ale je to velice málo. Jak může neviditelná církev působit na ostatní lidi a hlásat jim evangelium, když tito lidé ani nerozeznají, zda hlasatelé evangelia ke skutečné církvi patří nebo ne? Zda jsou praví nebo falešní? Pokud může evangelium hlásat kdokoliv, aniž by bylo poznat, zda patří k neviditelné církvi nebo ne, pak církev vůbec není potřebná. A pokud není církev potřebná k hlásání evangelia, není potřebná ani ke spáse. Tedy není potřebná vůbec. Křtít může také kdokoliv. Bůh ostatně může úplně nové Abrahamovy děti vytvořit z kamenů. Může si stvořit i novou církev.