Pokusme se podívat na Efez jako na příklad sboru či církve s jeho zápasy, prohrami i vítězstvími.
Pochvala a příklad
Znám tvou službu. Někde jsem četl, že největší úpadek prodělávají církve, které se zaměřují pouze na uspokojování duchovních potřeb svých členů. Jinými slovy církve, do kterých lidé chodí podobně jako do hypermarketu pouze s tím rozdílem, že v hypermarketu za zboží musíte platit, kdežto církev nabízí duchovní služby zadarmo. Z krátkodobého hlediska to snad funguje, z dlouhodobého je to podobné, jako když máte doma dospívající děti a jediné co od nich chcete, je, aby doma přespali a případně se učili. Člověk totiž nebyl stvořen pouze k tomu, aby jen přijímal a konzumoval. Vůbec netvrdím, že církev nemá pomáhat lidem v jejich duchovních zápasech, jen tvrdím, že je správné, když jsou lidé vedeni i ke službě druhým.
Úsilí a vytrvalost. Již ve slově vytrvalost se skrývá myšlenka „to, co trvá“. Mnohem snadněji se pro něco nadchneme, než u něčeho vydržíme. Toto by mohli vykládat nekoneční začátečníci v hraní na nástroj, učení se jazyku atd. Sbor v Efezu dostává pochvalu za to, že snášel útrapy uprostřed těžkých zkoušek. Právě uprostřed nesnází je totiž těžké zachovat věrnost. Konkrétně když se věci hroutí, když se nelze dovolat spravedlnosti, když bolí tělo, když se nedaří… jedna reakce je vzpoura, hádání se s Bohem či s lidmi nebo lhostejnost. Něco ve smyslu dejte mi pokoj a nechte mě, abych si dělal, co chci, abych se uzavřel do svého světa, kde budu sám sobě pánem a hlavně abych do ničeho nemusel investovat úsilí.
Zachoval jsi věrnost poznané pravdě. Do Efezského sboru se dostali tzv. Mikulášenci nebo v jiných překladech Nikolaité, kteří se ukázali jako falešní učitelé. Když falešní učitelé přišli, Efeští jejich učení poměřovali učením apoštolů a nedali jim prostor. Myslím, že nám někdy hrozí, že poměřujeme úspěšnost církve nikoli učením apoštolů, ani věrností, ale tím, zda se nám v církvi líbí, zda nám vyhovuje kázání, zda funguje práce s dětmi atd. Toto vše a mnohé další oblasti jsou důležité, ale neměli by být klíčové.
Výtka
Ale… Jan sboru vyčítá, že opustil první lásku. Všimněme si, že Kristus oceňuje službu, vytrvalost, věrnost pravdě, ale toto jakoby nestačilo. Nepřichází další požadavek, co by Efezští měli dělat a v jaké oblasti by měli přidat. Efeští si vedli dostatečně dobře a dělali vše, co měli. Zřejmě bychom v jejich sboru nenašli žádnou chybu. Obětaví, vytrvalí, písmáci…. Překonali krizi. Žádný velký hřích se mezi nimi nevyskytoval. Odolali tlakům z vnějšku, ale podlehli tlakům zevnitř. Konkrétně řečeno – chybí ti láska a proto připomínáš ozubená kola, která se sice točí, ale chybí jim vazelína. Možná bychom řekli, že láska je neměřitelná, že toto je příliš abstraktní požadavek. Jenže si představte následující věc. Dáte svojí manželce dárek, staráte se o děti, snažíte se dělat, co jí na očích vidíte a ona se vás zeptá: „Miláčku, proč to pro mě děláš“? Vy jí odpovíte: „Protože to je moje manželská povinnost nebo dělám to z hlediska vyššího principu mravního.“ Asi by se jí vaše odpověď nelíbila, protože by chtěla slyšet, že to děláte z lásky. Proč je láska tak důležitá? Protože láska dává všem výše zmiňovaným věcem hodnotu a smysl. Můžete sloužit, ale z pocitu strachu, můžete být vytrvalý, ale abyste sobě nebo druhým něco dokázali, můžete být věrný pravdě, ale jen abyste dokázali druhým jejich nepravdu…
Vidíme, že bez lásky jsou všechny dobré věci, které sbor v Efezu dělal na vodě. Je příznačné, že existuje dost lidí, kteří kdysi byli velmi nasazeni pro službu Pánu a teď nemohou církev ani cítit. Jedni z duchovně „nejzaseknutejších“ lidí mohou být bývalí oddaní služebníci. Jedním z důvodů může být, že svoji službu postavili na lásce k církvi, na pocitu zodpovědnosti, na potřebě seberealizace, nikoli na lásce k Bohu. Několikrát jsem byl svědkem rozhovoru, který se nesl zhruba v dimenzích, je obětavý, pracovitý, nasazený pro Boží království ale je nesnesitelný. Chybí mu láska…
H. Nouwen v knize Život milovaných dětí, popsal svůj vztah s jakýmsi Fredem Bratmanem – redaktorem New York Times, který s Nouwenem přišel udělat interwiew. Po prvním setkání Nouwen vnímá Bratmana jako „vězně za mřížemi společnosti, která ho nutí pracovat na něčem, čemu nevěří. Jak jsem se na něj díval, pocítil jsem k němu hluboký soucit – troufám si říci, že více než to – hlubokou lásku k tomu člověku. Za jeho sarkasmem a cynismem jsem cítil krásné srdce, které chtělo dávat, tvořit, žít plodný život.“ Neskončí však u jednoho setkání a muži se spolu spřátelí. Bratman později prosí Nouwena, aby napsal něco pro jeho přátele o duchovním životě. Nouwen uvažuje, jak by mohl tento požadavek shrnout do několika slov. Nakonec jeho shrnutí vypadá takto: „Od chvíle, kdys mne požádal, abych napsal pro tebe a pro tvé přátele něco o duchovním životě, stále uvažuji, zda bych ti mohl, až si přečteš to, co jsem ti chtěl říci, shrnout všechno jediným slovem. Po celý loňský rok se mi to zvláštní slovo postupně vynořovalo z hlubin srdce. Je to slovo ‚milovaný‘, a jsem přesvědčen, že mi bylo dáno i kvůli tobě a tvým přátelům. Naše četné rozhovory mě vedly k vnitřnímu přesvědčení, že slova ´Ty jsi můj milovaný´ zjevila nejdůvěrnější pravdu o všech lidských bytostech, ať už patří k nějaké zvláštní tradici nebo ne. Frede, chci ti především říci, že jsi milován, a chci především doufat, že ta slova uslyšíš v té něžnosti a síle, jíž je láska schopna. Mým jediným přáním je, aby tato slova pronikla každý kout tvé bytosti: ´Jsi milován´.
Když se tento rozměr našeho duchovního života vytratí, jak toto vymizí se sboru, naše služba a vše další se stane jen dřinou a povinností, která navíc nevydrží moc dlouho.
Přesně tento rozměr se vytratil z Efezského sboru, který z hlediska měřitelného růstu perfektně prospíval, ale z hlediska Boží optiky selhával, protože se vytratila láska. Ježíš říká – obnov svoje zdroje, vrať se k původní lásce. Jenže otázka zní jak?
Řešení
V textu čteme „rozpomeň se, odkud jsi klesl“. Kde bylo jejich původní místo? Jejich první láska? Byl to Kristův kříž. Tam se poprvé setkali s jeho láskou k nim. Znamená to připomenout si, že jsem přijatý a milovaný a zároveň zde zanechat to, co mi brání jít blíž ke Kristu. Mohou to být konkrétní hříchy, ale stejně tak vědomí, že vyprchala moje láska k němu. Že žiju, jako by Kristus nebyl. Že možná propadám do pocitů lhostejnosti. Zajímavé je, že Kristus zde hovoří i o tom, co se stane, když se církev, sbor ale i jednotlivec nevzpamatuje: Pohnu tvým svícnem. Když hoří láska ke Kristu, sbor, jednotlivec dává druhým světlo. Nakonec to je posláním církve – být světlem světa. Pokud Kristus pohne svícnem, znamená to, že sbor, jednotlivec přestává svítit. Sbor funguje, vše běží dál, ale cosi chybí. Zároveň je zde i zaslíbení: Pokud budeš činit pokání, pokud se vzpamatuješ, dám ti jíst ze stromu života. Tedy obnovím s tebou vztah.
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 27. listopadu 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
32 Komentáře
Karel Konečný
Slovo láska je zprofanovaný výraz. Můžete si vybrat chápání tohoto výrazu ve smyslu emočním nebo také bez emocí. Jistě se to týká vztahu, a zde si můžete ještě vybrat vztah k sobě nebo k druhému člověku nebo ke své představě.
Eva Hájková
Já myslím že je to celkem jasné:
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13, 35)
Karel Konečný
Tak to tedy teprve bude, a kdo všichni to poznají, že máte lásku jedni k druhým, a podle čeho, když to třeba bude falešné, nebo vy budete falešní. To jen usuzuji z empirické zkušenosti o historie společnosti.
Eva Hájková
V určité době to svět asi skutečně poznal. Jinak by se křesťanství tak úspěšně nešířilo.
Olga Nedbalová
Myslím, že tímto komentářem autor navazuje na svůj předchozí O pekle a Boží spravedlnosti. Přijde mi, že tyto dva komentáře se dají shrnout do dvou největších přikázání:
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil. Mk 12,28-34
První přikázání – milovat Boha a uznat Jeho svrchovanost, to jsem viděla v komentáři O pekle a Boží spravedlnosti. Pokud Boha miluji, nechci přeci činit nic, co by Ho zarmucovalo (nedělám to primárně, že se bojím pekla). Pokud říkám, že On je svrchovaný, tak uznám, že On má právo soudit tak, jak je v živém slovu přímo od Něho – v Písmu. Druhé přikázání – bez lásky křesťan nemůžu být křesťanem. Ježíš nás tak miloval, že z lásky k nám šel na kříž. Jeho bezpodmínečná láska nás zachránila. Když to pochopíme, budeme schopni pod Ježíšovým vedením kousek té lásky ukázat i naším bližním.
Láska a soud se navzájem nevylučují. Pokud své bližní skutečně milujeme, tak jim toužíme ukázat cestu, která vede k věčnému životu. Ježíš je ta pravda, cesta i život. Varování v Písmu nejsou od toho, abychom my je používali k soudu svých bližních. První musíme slova soudu pochopit. Pod vedením Ducha Svatého vnímat, že jsou primárně určena nám. Pak následně můžeme varovat své milované a prosit Ducha Svatého také o jejich vedení.
pavel v
to „Pokud Boha miluji, nechci přeci činit nic, co by Ho zarmucovalo…“
—————————————————————————————————-
Důležitější, než nedělat nic, co by Boha zarmucovalo, je dělat to, co Ho těší. Představte si člověka, který nikdy neudělá nic, co se vám nelíbí, ale jinak se k vám chová lhostejně. Například nepodpoří vás v nějakém vašem úsilí.
Olga Nedbalová
Nejsem si zcela jistá, že by Boha těšilo, kdybych se začala míchat do politiky.
Eva Hájková
Myslím, že peklo je tady na zemi. Ba dokonce v nás samotných může být. Podobně jako Boží království je v nás (mezi námi).
A život věčný je plný život. Naplněný smyslem.
Olga Nedbalová
Ano, je pravda, že Ježíš náš život naplňuje už nyní. A my ho díky jemu můžeme naplňovat láskou k bližnímu. Ale křesťan také věří v život věčný, ve vzkříšení. Pokud popřeme vzkříšení po naší fyzické smrti, zůstane z křesťanství jen filozofie o tom, že člověk má být empatický, soucitný, milosrdný. Křesťanství má přesah za hranice tohoto života. Jestli je peklo v nás samotných nevím, ale beru vážně varování apoštola Pavla před ďáblem, který obchází jak lev řvoucí. A nebo také může syčet jako had v ráji. Nebo nás pokoušet způsobem, jakým pokoušel Ježíše na poušti. Má mnoho způsobů. Ale není mu to nic platné, poslední slovo bude mít Ježíš. Jeho láska a pravda zvítězí nad satanovou lží a nenávistí. Na nás je, abychom upírali zraky ke konečnému vítězství Ježíše. Kdy přijde ta doba není důležité vědět. Je důležité věřit, že nastane.
Karel Krejčí
Nedávno jsem prožil situaci, která mi napomohla přiblížit se k uvědomění, co to je bezpodmínečná láska. Vůbec jsem nechápal proč, proč zrovna já a proč v takové nádheře. Ptal jsem se tedy Boha, čím jsem si ji zasloužil, protože důvod prakticky nelze pochopit, žádný v sobě nenalézáme. A on mi s klidem zcela jednoduše odpověděl: „Protože jsi hříšný“. Bezpodmínečná láska nezná žádné překážky, nepotřebuje žádný důvod, nic nad ní nemůže zvítězit, ona prostě je. A teď si uvědomme, co všechno nás od ní odděluje …
Olga Nedbalová
Myslím, pane Krejčí, že Bůh se k vám sklonil také proto, že jste sám si uvědomil svou hříšnost. Několikrát jsem tady citovala z Jana Hellera, který kázal o tom, kdo má Ducha Svatého. Ten, který si uvědomil, jak je sám hříšný. Jak sám nemůže nic. Neví kudy kam. Pokud si toto člověk uvědomí, spočinul na něm Duch Svatý. A v ten moment, kdy člověk sám nad sebou pláče, sklání se k němu Ježíš. On přichází za těmi, kteří pláči sami nad sebou. Nad svou bídou. A dá jim spatřit obrovskou, bezpodmínečnou lásku. Ježíš nás nevysvobozuje z bídy světa, Ježíš nás zachraňuje před námi samými.
Eva Hájková
Cítit se hříšný, jakožto cítit se nedostatečný, nedokonalý, neschopný vystačit si sám….. Souhlasím.
Myslím si, že nevěřící lidé si pod hříšností většinou představují něco jiného. Podobně jako si vytvářejí vlastní představu Boha, ve kterého pak nevěří. A pak je z toho nedorozumění.
pavel v
I pokora může být hříšná. To tehdy, když vlastní neschopností omlouváme neochotu udělat něco dobrého, ale i riskantního. Každý projev lásky je riskantní. Když pro nic jiného, pak pro riziko, že naše dobrota bude zneužita.
Olga Nedbalová
Myslím, pane Pavle, že se první máme sami s pokorou podívat na sebe. Pokud to bude pokora opravdová, tak spatříme svoji hříšnost. Před ní veškerá ostatní hříšnost světa bledne a nezdá se tak hrozná. Nejvíce nás vyděsí vlastní hřích. Pokud by toto všichni učinili, jak nabádá Ježíš, nebylo by hříchu na světě. Nicméně tento plán je určen až na později, tak jak je zjeveno v Písmu.
pavel v
Milá paní Olgo, o hříšnosti to není. Duše, která celý život poctivě umrtvovala hříšné tělesné sklony předstoupí před Stvořitele a řekne: „Mám čisté ruce“ . On odpoví: „Ale prázdné. Ze strachu, aby na tobě neulpěla nějaká špína, jsi se vždy řídila heslem: Nehas, co tě nepálí.“
Eva Hájková
Terezie z Lissieux byla v tomto smyslu jistě také hříšná, přestože byla svatá. Stále si připadala maličká a slabá.
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=13055
Jaroslav Rada
Souhlasím s Karlem Konečným, že slovo „láska“ je dnes zprofanováno. Říkal to kdysi i Václav Bělohradský, prý se dnes již nedá řící jednoduše: „miluji tě“, protože ta masa již řečeného na toto téma během celé historie to znejasňuje. Jakobychom dnes byli nuceni doplnit: „miluji tě, ale ne tak hloupě, jak se to píše v Červené knihovně“.
Také Dalajláma říká „Bůh je láska!“ a opravdu lidi upřimě miluje, ale Kristu se rouhá tím, že ho přirovnává k berličce pro neduchovní lidi, kterou on prý nepotřebuje. Netvrdím, že nebude spasen, ale pokud bude, tak jedině skrze krev kříže v okamžiku smrti, ale samotná láska mu nepomůže.
Církev totiž ještě neoznámila světu, v čem je hřích spravedlnost a soud. Soud v tom, že bůh tohoto světa je již odsouzen (Jan 16:11). Ví svět, že jsou dva bohové a že jeden z nich je osouzen? Ježíš to ale mysle vážně, když si poslední den před křížem přál, aby církev tímto poznáním naplnila veřejný prostor všech národů světa.
Nic proti metafoře lásky jako vazelíny v soukolí, ale mám podobnou:
Láska je jako benzín, základní hnací síla, bez které nic nejede. Ale pouze na kanistru s benzínem nikam neodjedeš.
Benzín patří do motoru a to je evangelium, které ovšem nelze příliš zjednodušovat. Je to poměrně složitý agregát myšlenek, atributů a událostí, které by měly být správně sestaveny. V Bibli ovšem nemáme evangelium přesně „odveršíkované“, abychom snad věděli jak se to přesně „recituje“. Musíme ho z Písma odvodit a určit jeho hlavní části, ale pozor na zjednodušování. Ale ani na motoru nikam neodjedeš.
Musíme ho dát do auta s koly, sedadly a volantem a to je církev. Pak teprve můžeme jet až na sám konec země a přivádět nové učedníky. Teprve tehdy dosáhne láska svého cíle.
doc D. Puchnarová, ak.mal.
ASPOŇ 60 LET ČTU PÍSMA
a věta , že nás Ježíš nás tak miloval, že se sám obětoval za naše hříchy,,tím že šel na kříž, není zcela realistická.
V N. Zákoně přeci stojí, že jej odsoudil Pilát Pontský za to, že Ježíš prohlásil o sobě, že je Syn Bož–
Není tam nic o Kristově úmyslu obětovat se za nás..
Zřejmě jde o dodatečné zpracování…… ???
Eva Hájková
Je tam toho dost. Například toto:
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“
„Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“
A jiné.
Karel Konečný
Ano, paní Puchnarová máte pravdu, protože dodatečně tu teologii zavedl apoštol Pavel.
Petr Adamec
Nemyslím, teologie apoštola Pavla je jednodušší, v epištolách je přesněji popsaná. Ale když čtete evangelia do hloubky, uvidíte potom, že to úplně všechno v nich je, pouze třeba na první přečtení méně srozumitelné.
K té lásce třeba podobenství ztracená ovce, perla, odkazy na svatbu, muž který pořádal hostinu, marnotratný syn… Příběhy Nikodém (s veršem Jan 3/16), žena u studny, Filip …
pavel v
Autor zmiňuje lásku k Ježíši Kristu. Zajímalo by mě, co se tím myslí. Když máme někoho rádi a budeme mu to neustále opakovat, velice rychle tato slova zdevalvujeme, takže dotyčný si raději zacpe uši, aby měl od nás pokoj. Budeme připomínat hinduisty domnívající se, že recitováním mantry mohou dosáhnout „probuzení“, ba dokonce mystické spojení s božstvem. I někteří křesťané si asi lásku k Bohu představují jako mystické vytržení. Proti mystice nic nemám, ale s láskou k Bohu bych ji nezaměňoval. Podle mého se skutečná láska projevuje činem. Že nás má někdo rád, poznáme v okamžiku, kdy pro nás něco potřebného vykoná. Máme-li lásku k Ježíši Kristu, co pro něj můžeme udělat? Máme se jen modlit, nebo raději něco vykonat?
Olga Nedbalová
Nemyslím, že jde o dodatečné zapracování, odpověď lze najít v Písmu. Nejsem biblista, ale to, že Ježíš za nás šel dobrovolně na kříž, najdeme například v Lukáš 22:
Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali.
40Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
41Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se:
42„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“
43Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.
44Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.
45Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli.
46Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“
47Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil.
48Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“
49Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“
50A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho.
51Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím! “ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
Ježíš prosí svého Otce, aby pokud je to možné, odejmul kalich hořkosti. Poddává se ale pod Boží vůli a říká: „Ne má, ale Tvá vůle Pane, staň se.“ Zabraňuje učedníkům, aby ho bránili. Bez ohledu na to, že zřejmě mohl velmi lehce zmizet a vyhnout se soudu. U Poslední večeře ví, že ho Jidáš zradí, a přesto mu říká, ať již jde a vykoná, co má.
Jak moc nás Ježíš miluje, pozná každý z nás sám. Víra je o osobním vztahu s Ježíšem. A popsat někomu jinému, jak moc nás Ježíš miluje, je obtížné. Láska je abstraktní pojem. Lásku člověk vnímá a cítí. Nedá se změřit, zvážit, zachytit. Prostě je. Lidé se snaží lásku popsat – obrazy, slovy, ale nikdy to není úplně ono. Lásku, kterou jsme pocítili, nemůžeme jen tak snadno popsat. Lze ji jen předat dál. Tak jak Kristus miloval nás, tak i my máme milovat svého bližního. I když nejsme toho všichni ještě schopni, přesto se někdy podaří střípky nepodmíněné lásky přenést i do tohoto světa. Dnes je 1. adventní neděle. Ježíš přichází za námi všemi se světlem své lásky. Já přeji všem zúčastněným, ať i oni tu lásku pocítí. Ať je hřeje v srdci, které se díky Ježíši promění v srdce živoucí.
pavel v
Milenci cítí lásku, ale tato láska je ve skutečnosti něco jako opojení drogou. Po čase opojení přejde a nastává vystřízlivění. Nabízí se otázka: Jednalo se opravdu o lásku nebo šlo o fyziologický proces?
Je láska pouhý cit? Je to pocit slasti vyplývající z toho, že někdo obdivu hodný se ke mně skloní? Takovou „lásku“ můžeme zahlédnout v telenovelách – ona ho miluje, ale on je tak úžasný, že ona si vedle něj připadá poněkud nedostatečná. Stejné pocity má také on ve vztahu k ní. Roste trýznivé napětí, až se jednoho dne prolomí ledy … 🙂
Skutečná láska není založena na braní, ale na dávání. On přijde utahaný z práce a těší se, že se v klidu natáhne, dá si kafíčko a přečte noviny. Všimne si, že žena je jakási ztrhaná a ona se přizná, že ji bolí hlava – zřejmě začínající chřipka. On se přemůže, vezme děcka a jde s nimi na procházku či na hřiště, aby jeho žena měla aspoň chvíli pro sebe.
Nebo: V městečku se uvažuje o zřízení ústavu pro duševně nemocné. Okamžitě se objeví občanská petice pod názvem Chceme bezpečí pro naše děti. Marně obecní úřad vysvětluje, že půjde o neškodné pacienty. Jemu je stydno, že obec bude považována za sídlo buranů a angažuje se v obecním referendu pro zřízení ústavu. Jeho paní si spočítá, že není téměř žádná naděje v referendu vyhrát a že si její manžel svou aktivitou znepřátelí řadu vlivných sousedů. Přesto ho na schůzi obecního zastupitelstva veřejně podpoří.
Co o tom píše Písmo?
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Šel za prvním a řekl: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ Odpověděl: ‚Nechce se mi,‘ ale pak si to rozmyslel a šel. Potom šel za druhým a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane, půjdu,‘ ale nešel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“
Karel Krejčí
Je to smutné, poučné a zároveň varující. Šedesát let číst Písma bez vedení Ducha svatého je pouze ztracený čas. Ale i tak se lze přece alespoň dočíst, že Ježíš podstoupil mučednickou smrt zcela dobrovolně už jen proto, že mohl poprosit Otce o dvanáct legií andělů. Nehledě ke kontextu celého Písma, kde je Kristova smrt ne více či méně náhodná, ale ústředním bodem. Bez Boží lásky nejsme schopni uzřít sami sebe, jací ve skutečnosti jsme.
Petr Adamec
To se mi zdá drsné, číst bibli není jistě ztracený čas kvůli tomu, že nevidí, co vidíte Vy. Očividně tato žena ji čte a jistě tedy má důvod, něco jí to dává. Duch promlouvá i když rozumíme třeba málo, nejde číst bibli celý život a neslyšet Ducha ani trošičku. Mnoho křesťanů by jistě mohlo napsat to samé, jenže se stydí. Snad má své kořeny v liberálním protestantizmu? Nikodém celý život učil Písmo (jeho talmudické komentáře se snad dochovaly) a až na konci života potkal Ježíše.
Karel Krejčí
Je to všechno dohromady a bohužel, pravdivé. Zde se patrně projevuje izolace od ostatních křesťanů a možná i od samotné církve. Ne nadarmo je právě v Písmu zdůrazněno, stát se údem Kristova těla, být pokřtěn jak vodou, tak i Duchem Svatým – a to nejen formálně. Buďme k sobě upřímní.
Karel Konečný
Sebereflexe je vlastnost inteligentních lidí. Pyšní lidé však tuto vlastnost nemají.
Olga Nedbalová
Přečetla jsem si znovu svůj příspěvek a do očí mě udeřila věta:
44Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.
V dobu nebyl Ježíš vězněn, byl svobodný a mohl kdykoliv utéct. S čím zápasil, proč byl v úzkostech? Protože věděl, že za nás hříšné má položit život. Varuje také své učedníky, aby neupadli v pokušení. To varování se týká i nás. Abychom neupadli v pokušení dát přednost jasné jistotě světského života v hříchu před příslibem věčného života. Apoštol Pavel několikrát sám o sobě prohlašuje, že je před světem za blázna. Ano, jen blázen se může nechat zabít, když může odvolat své slovo a pak by ho nechali žít. Jen blázen může dát košili tomu, kdo mu ukradne kabát. Dokud člověk plně neuvěří Kristu, nemůže ho následovat jen s racionálním myšlením. Křesťan si musí zvyknout, že se na tomto světě nemá příliš zabydlovat. A nesmí mu vadit, když si ostatní o něm myslí, že je blázen. Jinak znám lepší knihy o přírodě, o soucitu, o historii než je Bible. Bible = živé slovo od svrchovaného Hospodina.
Karel Konečný
Z toho si apoštol Pavel nemusel nic dělat, že před jinými lidmi je za blázna. To je naprosto běžné označení mezi lidmi ve společnosti. Pak výraz blázen je krásné slovo takové libozvučné.
Olga Nedbalová
Nemyslím si, že láska je zprofanované slovo, stejně jako víra a naděje. Lidé, kteří si to myslí, mají možná momentálně pocit, že je nikdo nemiluje. Zřejmě zatím nepocítili Ježíšovu lásku k nim. Možná je to i chyba nás křesťanů, co jsme lásku již pocítili. Zřejmě ji neumíme předat dál. Je to námět k zamyšlení. Nemusíme v církvi upravovat Bibli, aby byla stravitelnější, vyzmizíkovat peklo, soud. Lidé přijmou i tyto skutečnosti, pokud pochopí, jak moc je Ježíš miluje. Nenaříkejme, jak je ten svět zkažený, ale podívejme se raději sami na sebe. Umíme milovat bližního svého jako sebe samého?
Karel Konečný
Myslím, že lidé mají lásku spojenou s reprodukční silou. Lidé jsou součástí světa, přírody, a nemůže to být jinak, a měli by se snažit ten svět poznávat, a ne být v antagonistickém vztahu ke světu i druhým lidem.