V souvislosti s válkou v Izraeli se v různých diskusích objevuje názor, že obyvatelé Gazy si za svoje utrpení mohou sami. Pak následují argumenty, že mnozí z nich volili Hamás, a pokud nevolili, pak se alespoň nesnažili ho svrhnout. A protože mlčení znamená souhlas, jsou spoluviníky hrůz, které Hamás koná. Než napíšu pár řádků, chci předeslat, že se nechci pouštět do jalových úvah, „co by měl Izrael dělat“. Je jasné, že se musí bránit, že se nemůže bránit jinak než silou a že musí vojensky zasáhnout tam, kde se skrývají teroristé. Což je v Gaze. Dále je jasné, že do větší či menší míry to odnesou civilisté. Tato realita je jednak součástí taktiky Hamásu, kterému na svých lidech pramálo záleží, a jednak, žel, jsou civilisté obětí každé války.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák: Nerozumím bohorovnému klidu těch, kteří jsou v čele vymírajících církví a sborů
Nyní si dovolím vzpomínku. Vyrůstal jsem v době „husákovského komunismu“. Jakkoliv mluvíme o době totality, o skutečné totalitě, kde se popravují a mučí lidé a mizí novináři či oponenti režimu, nemohla být ani řeč. Ti, kteří se proti režimu dokázali ozvat, sice byli perzekuováni, ale ne popravováni. Ano, někteří šli do vězení, jiní nemohli studovat, někteří byli zváni k vysvětlení svých postojů na STB, jiní byli šikanováni jinak, ale nešli spolu se svými rodinami do koncentráku, gulagu nebo na doživotí. Přesto ale husákovský režim vydržel dlouho. Co ho drželo nad vodou? Proč jsme chodili na vojnu? Do prvomájových průvodů? Proč mnozí vstupovali do ROH? Proč jiní podepsali Antichartu? Proč tak málo lidí podepsalo Chartu 77, Několik vět? Proč jsme se otevřeně nevzbouřili proti režimu? Proč jsme „protestovali“ spíše formou vtipů? Proč jsme chodili k volbám?
Vzpomínám si, jak se mě pár měsíců před sametovou revolucí jeden člověk ze Západu ptal, proč nevezmeme klacky a dlažebky a nesvrhneme komunisty. Pochopitelně že „vzít klacky a dlažebky“ byla nadsázka, otázka ale zůstala. Proč jsme nešli do otevřeného odporu? Víte, proč jsme to neudělali? Protože jsme se báli. Nechtěli jsme riskovat vězení, kariéru svoji nebo svých dětí nebo prostě šikanu ze strany státu. Skvěle to vystihl V. Havel v eseji nazvané Dopis G. Husákovi: „Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: Proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, naprosto podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Nemusíme být bezvýznamní
Já sám jsem mohl na vlastní kůži zažít, jak vypadaly výslechy. Bylo to na vojně. Nebudu psát, o co šlo, navíc jsem byl částečně vinen, ale zkušenost to byla hrozná. A to mě nikdo nemlátil ani nemučil. Jen řvali, vyhrožovali a používali metodu křížového výslechu. Stačily tři dny, abych se sesypal. A to jsem byl při plné fyzické i mentální síle. Nakonec jsem se z toho vysekal, protože nás nechali asi minutu pohromadě a my jsme se domluvili na tom, co budeme a nebudeme vypovídat. Od té doby jsem se režimu bál ještě víc. Ano, znám příběhy lidí, kteří byli mnohem a mnohem statečnější, než jsem byl já. Jenže já takový nebyl a se mnou statisíce dalších. Nespolupracoval jsem, jen jsem mlčel…
Komunismus nejen v Česku přežil tak dlouho kvůli tomu, že milióny lidí mlčely, protože se bály. Případně režim jen lehce šimraly. Stateční, kteří projevili odpor, byli ve vězení, nebo šikanováni jiní museli emigrovat.
Nyní se vraťme nejen do Gazy, ale třeba do Ruska, Súdánu, Sýrie, Číny atd. Skutečně si myslíte, že jsou lidé v těchto a mnoha dalších zemích vinni tím, kdo jim vládne? Někteří ano, protože aktivně spolupracují, ale většina mlčí, protože se prostě bojí. O prázdninách jsem byl skoro dva měsíce ubytován s pastorem z jedné z bývalých svazových republik tehdejšího SSSR (nebudu z důvodu bezpečnosti uvádět jaké). Nebudu psát detaily, ale věřte, že tresty za vzepření se režimu jsou drakonické a řada lidí si proto hodně rozmyslí, zda se zlu postavit. Jemu samotnému ve vězení skončila část rodiny.
Na rozdíl od gulášového socialismu u nás jde těmto lidem doslova o krk. Navíc jsou často odříznutí od informací, a proto nekriticky přebírají, co jim režim servíruje.
Všimněme si, jak snadno se nechají lidé v mnoha evropských zemích i v Americe zmanipulovat. Jsme znepokojeni tím, jak se do demokraticky zvolených vlád dostávají nejrůznější demagogové. Proč? Protože umí ohýbat informace. A to lidé v Evropě či Americe informace stále mají… Co potom lidé, kteří stěží vytáhnou paty ze svého města nebo vesnice a kteří jsou odkázáni pouze na oficiální zprávy?
Co tím vším chci sdělit? Pozor na rychlé soudy o kolektivní vině, o tom, „že si za to mohou sami“. Jsme lidé slabí, bázliví a křehcí. Jistě se najdou i výjimky a nelze než před těmito lidmi hluboce smeknout. Ale víte, jak je to s tou výjimkou a pravidlem… Diktátoři potřebují na svoji stranu strhnout masy a dějiny ukazují, že to často umí, a to skrze koktejl strachu a násilí.
O to více bychom měli být těmi, kdo dokážou těmto lidem říct jasné ne. Ani u nás současný stav nemusí trvat věčně. Ale to už se netýká tématu článku…
Autor: Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 9. listopadu 2023 Foto: Wikimedia Commons – Pomník obětem komunismu
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
6 Komentáře
Karel Krejčí
Když si přečteme knihu Zjevení, není možné si neuvědomit, že za vším stojí pevná Boží ruka s jasným vedením a cílem.
Ano, člověk má strach, dokonce ho měl i Kristus před ukřižováním. Strach totiž tomuto světu vládne. Ovšem jsou dva „způsoby“ strachu – jeden je destruktivní a vyvolává ho ten Zlý. Ten druhý je však konstruktivní a varuje nás před Božím hněvem. A Božímu hněvu se v historii nevyhnul žádný národ, dokonce nebo především, ten vyvolený. Ne, tento svět se bez výjimky bojí čím dál méně. Co tedy očekává? Čemu se diví a nechápe?
pavel v
Když američtí vojáci osvobozovali vyhlazovací koncentrační tábory, byli šokováni hrůzami, které tam spatřili. Nemohli pochopit, že národ, který dal světu takové duchy jakým byl Johann Wolfgang von Goethe, byl schopen provádět takové zrůdnosti. Američané se na to ptali Němců, kteří bydleli nedaleko a o existenci koncentračních táborů nemohli nevědět. Ti odpovídali, že jediným viníkem byl Hitler a oni museli plnit jeho rozkazy, jinak by šli ke zdi. Z hlediska těch Němců veškerou vinu nesl Hitler a jejich kolektivní vina neexistovala. Byla to pravda? Byl jejich strach z Hitlera omluvou pro hrůzy vykonané jejich rukama? Touto otázkou se po válce zabýval filosof Karl Jaspers. Dospěl k závěru, že každý Němec, který Hitlera volil, ale i ten, který ho nevolil, ale neudělal nic proti jeho zvolení za fýrera, stal se tak Hitlerovým spoluviníkem. Všichni totiž věděli, že Hitler se proslavil vzpourou proti legitimní vládě, že je to zločinec. Jím vedený pivní puč v roce 1923 byl teroristický akt. Lze snad namítnout, že lidé nemohli vědět, co Hitler bude páchat. Mohli. Hitler se s tím nikdy netajil a svoji bezbřehou nenávist vůči Židům hlásal zcela otevřeně, protože věděl o skrytém rasismu namířenému proti Židům a to nejen v Německu, ale v celé Evropě. Ano, Němci si svého tyrana zvolili zcela dobrovolně a proto nesli kolektivní vinu. Ta se však nevztahovala na úplně všechny z nich. Někteří se nepoddali a ti padli na úplné společenské dno (Konrád Adenauer).
Cesta k ovládnutí národa byla v případě Klementa Gottwalda stejná jako u Hitlera. Avšak ani u jednoho z nich nelze říci, že ovládali národ jen strachem. Byl tam také tlak ekonomický. Kdo byl ochoten s tyranem spolupracovat, měl z toho výhody. Já jsem byl například členem SSM. Původně jsem byl členem Unie studentů a učňů. Po okupaci v roce 1968 bylo řečeno, že se automaticky stávám členem SSM, ledaže bych to odmítl. To jsem se neodvážil. Měl jsem strach, že budu vyhozen ze střední školy a jako dělník budu na tom materiálně hůře. Moje motivace byla čistě ekonomická. To byl také důvod, proč jsem účastnil prvomájových průvodů, voleb a jiných akcí, kterými komunisté demonstrovali svou moc. Lze říci, že pokud člověk spolupracuje s tyranem z utilitárních důvodů, nese s ním automaticky kolektivní vinu.
Je závažnou chybou církve (alespoň u mé – katolické), že nevyvodila poučení o kolektivní vině z 2. světové války. Křesťané se trápí svými hříchy, které jsou často úplnými banalitami, míto toho, aby činili pokání za kolosální hřích kolektivní viny. Připomínám jen, že komunistí v naší zemi odsoudili k smrti 248 nevinných lidí, 450 lidí zabili na hranici, 6 až 8 tisíc politických vězňů umřelo na nelidské podmínky ve vězení, 200 tisíc nevinných lidí bylo odsouzeno do vězení.
Konečný Fr.
Za komunistů to bylo na věčné časy, jít hlavou proti zdi znamenalo rozbít si hlavu. Tehdejší předseda CB Urban to myslím nedělal špatně. Je snadné kritizovat.
V Rusku má Putin asi velkou podporu, přestože je Rusko ve válce, což je nepopulární. Jde o to, zda bude Rusko suverénní zemí nebo zda bude pod nadvládou globalistů. V tomto s Rusy souhlasím a chtěl bych aby i naše země byla suverénní. Slováci si zvolili správně. Bylo pěkné jakou autoritu měl u nás TGM a jak za ním lidé stáli. Kdopak stojí dnes za naším prezidentem a vládou nebo EU? Myslím, že už jich všichni mají dost. Takže by to chtělo kolektivně prozřít.
pavel v
Ještě ke kolektivní vině Palestinců v Gaze. V roce 2000 spustili Palestinci druhou intifádu (lidové povstání). Ozbrojená složka Hamásu, Brigády Kassám, pod velením nového vůdce Saláha Mušafá Šahuda, provedly řadu sebevražedných útoků. Ty vedly k velkým ztrátám na životech izraelských civilistů. Izrael se plně stáhl z Pásma Gazy v srpnu 2005. V témže roce byl palestinským prezidentem zvolen představitel stany Fattáh, Mahmúd Abbás, kterému se v březnu podařilo s Hamásem uzavřít dohodu o dodržování období klidu. S postupem intifády se veřejné mínění začalo obracet v neprospěch politického vedení Palestiny v rukou Fattáhu, z čehož začal těžit Hamás, který 25. ledna 2006 zvítězil ve volbách do zákonodárného shromáždění, v němž obsadil 74 ze 132 křesel. Lidé tak vyjádřili rozčarování, které pociťovali vůči Fatahu.
Je jasné, že Palestinci si zvolili teroristický Hamás zcela svobodně, podobně jako my v roce 1948 teroristické komunisty a Němci v roce 1933 teroristické nacisty.
P. Ašer
Křesťané nejsou vinni tím, kdo ve státě (světě) vládne, poněvadž oni mají jiného vládce, než má tento svět (J 12:31; 14:30) – Ježíše Krista. Starají se proto o zájmy Božího království, ne o politické boje tohoto světa. Na tomto světě jsou jen cizinci (Žd 11:13-14; 1 Pt 2:11), své skutečné občanství mají v nebesích (Fp 3:20). Jediné, co by jim stran světské vlády bylo možné vytknout, je to že se dostatečně nemodlí za v moci postavené (1 Tm 2:1-2). Avšak i kdyby se modlili sebevíce, tak některé války a pohromy stejně neodvrátí („musí to být“ Mt 24:6). Jejich zodpovědnost za tento svět tak spočívá jen v kázání evangelia (Mt 28:19-20) a v oněch zmiňovaných modlitbách za v moci postavené. Rozhodně není jejich zodpovědností jakkoli měnit světské politické systémy, snažit se zavádět demokracii, zasazovat se o „lidská práva“ či plédovat pro „svobodnou společnost“ apod. Svět je totiž mrtvý ve svých přestoupeních a hříších (Ef 2:1-2) a úkolem křesťanů není kosmeticky upravovat tuto mrtvolu, tzn. zlepšovat vnější (politické, ekonomické, sociální aj.) podmínky pro ony mrtvé ve svých vinách a hříších, nýbrž úkolem křesťanů je tyto mrtvé vést k duchovnímu vzkříšení v Kristu (Ef 2:5-6) a k duchovnímu přenesení do jeho království (Kol 1:3). Problémem křesťanů tedy není, zda lidé tohoto světa žijí v komunismu či v demokratickém kapitalismu, ve „svobodné společnosti“ či ve „společnosti totalitní“. Problémem, kterým se křesťané jedině mají zabývat, je ukazovat lidem ze světa cestu vysvobození z totalitního panství hříchu (J 8:32.34.36). Hřích totiž panuje nerozdílně jak v komunismu, tak v demokratickém kapitalismu, jak v „totalitních režimech“, tak ve „svobodných společnostech“:
„Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu…“ (Ř 3:22-23)
K Boží slávě tudíž mají stejně daleko jak ti, kdo žijí v komunistické „totalitě“, tak ti, kdo žijí ve „svobodné“ demokracii. Změna jedné formy společnosti ve druhou lidi k Boží slávě nijak nepřiblíží.
Křesťané tak nejsou povolání k jakési naivní Komenského „všenápravě světa“, nýbrž k zachraňování alespoň některých z tohoto křivého pokolení (Sk 2:40; Ju 23). Že se nám nepodaří zachránit všechny, dokonce ani většinu, je nasnadě již z Ježíšových slov (Mt 7:14; 22:14; L 18:8)…
K čemu jsou lidem ve světě větší politické svobody, když tyto svobody jakožto otroci hříchu (J 8:34) stejně pouze zneužijí jako plášť špatnosti:
„…jako svobodní, a ne jako ti, kteří mají svobodu za plášť špatnosti, nýbrž jako otroci Boží.“ (1 Pt 2:16)
Čemu slouží politická svoboda žen jít na potrat? Čemu slouží politická svoboda uzavírat stejnopohlavní svazky (někde už sňatky)? Jen k utužení otroctví hříchu, o němž hovořil Ježíš (J 8:32). Proč by tedy měl křesťan usilovat o nějakou „svobodnou společnost“, když jejím plodem je nakonec utužení otroctví hříchu? Vždyť tyto politické svobody lidi naopak odvádějí od Božího království, ne že by je do něj přiváděly. Svět zajisté dává iluzi svobody, stejně jako dává iluzi pokoje (J 14:27), ale tato svoboda podle světa je protichůdná svobodě Ježíšových následovníků. Ježíšův následovník proto nemůže bojovat za svobodu světa, zvláště když v dějinách bylo nejvíce krve prolito právě ve jménu svobody, ve jménu osvobozování se z nějakého útlaku…
A proč by měl křesťan podporovat demokracii, když Ježíš říká „Králové národů panují nad nimi, a kteříž moc mají nad nimi, dobrodincové slovou. Ale vy ne tak.“ (L 22:25-26)? Co jiného než touha panovat nad jinými je v rámci demokratické diktatury většiny snaha diktovat prostřednictvím svého volebního lístku svou vůli ostatním? ΔΗΜΟΚΡΑΤΙΑ („lidovláda“ – genitiv od ΔΗΜΟΣ) je vždy zároveň ΔΗΜΩΚΡΑΤΙΑ („liduvláda“ – dativ od ΔΗΜΟΣ). To znamená, že v demokracii vždy diktuje jedna část lidu (ideálně většina) svou vůli jiné části lidu (ideálně menšině). Reálně však onou většinou manipuluje jen malá skupina těch, kteří mají v rukách masové přesvědčovací prostředky. I v tzv. demokraciích tak platí známý Michelsův železný zákon oligarchie. Křesťanovi však může být jedno, zda mu diktuje jedinec (monarchie), malá skupina osob (oligarchie) nebo většina (formální demokracie). Vždy je to jen diktát vládce tohoto světa (J 14:30; Ef 2:2), pouze prostřednictvím formálně odlišných systémů. Nemá proto smysl snažit se odstranit jeden z těchto systémů a nahradit ho jiným. I za nově nastoleným systémem světské vlády bude stát zase ten stejný vládce tohoto světa (L 4:6).
Křesťané zkrátka nejsou kosmopolité (J 15:19; 17:14.16), nýbrž uranopolité (Fp 3:20).
Jako křesťan nemá trpět ve světě jako vrah či zloděj, tak nemá trpět ani jako pletichář (ΑΛΛΟΤΡΙΕΠΙΣΚΟΠΟΣ = „cizího dozorce“ 1 Pt 4:15). Tímto ojedinělým termínem (hapax legomenon) je patrně míněn ten, kdo se vměšuje do cizích věcí. A co je pro křesťana především cizího? Věci tohoto světa, jak vyplývá např. z Ježíšových slov:
„A jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, jednoho se bude držet, a druhým bude pohrdat. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (L 16:12-13)
Křesťan proto nemá trpět ani za vměšování se do věcí tohoto jako jsou politické snahy o nastolení demokracie a „svobodné společnosti“, o respektování „lidských práv“ atd. Pokud se do takových věcí vměšuje, pak trpí od stávajících vládců, jejichž vládu se svou politickou činností snaží podrývat, stejně oprávněně jako za svou činnost trpí vrah či zloděj. Křesťan je blahoslaven jen tehdy, pokud trpí pro Kristovo jméno (Mt 5:11-12; L 6:22-23; 1 Pt 4:16) , ne proto, že dělá, co mu Ježíš ani apoštolové nepřikazují, v důsledku čehož si pak způsobí pronásledování, vězení či dokonce smrt.
P. Ašer
Článek implikuje, že na kolektivní vině za to, jaká je v daném státě vláda, mohou i křesťané, pokud jsem ho správně pochopil.
Proto chci znovu zdůraznit, že křesťané nejsou nijak zodpovědní za vlády tohoto světa. Co dělal Ježíš proti tomu, aby po Jeruzalému nešlapali pohané (L 21:24)? Nic. Žádným způsobem nebojoval ani proti Pilátovi ani proti císaři. Dokonce vyzýval k placení daní okupační mocnosti (Mk 12:17), čímž de facto stav okupace a šlapání po Jeruzalému utužoval, jelikož Římané tak měli na své výboje díky tomu více finančních prostředků. Podílel se tedy Ježíš na kolektivní vině Židů za ujařmení jejich národa, když se nepřidal k zélotům, kteří chtěli římské jho setřást?
Z Nového zákona je zřejmé, že Ježíš nestál o obnovení samostatného izraelského království (Sk 1:6-7), nýbrž šlo mu výhradně o Boží království, které není z tohoto světa (J 18:36). A v tom bychom jej měli následovat bez ohledu na to, zda se nám někdo bude snažit přisoudit nějakou kolektivní vinu za to, jakou že to máme světskou vládu, bez ohledu na to, zda nás nějaký žalobník bude osočovat z kolaborace.