David Novák: Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky

Nedávno jsem četl dvě zajímavé myšlenky, se kterými hluboce souzním: „Žena prostě ženou je, kdežto muž se mužem musí stát. Mužnost je ošemetná a těžko postižitelná a je stvrzena pouze jinými muži.“ A druhá myšlenka je údajně africké přísloví: „Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.“ Jak velká moudrost… Snad bych jen k africkému přísloví dodal, že ono pomyslné „nadělání z chlapců mužů“ je role především otců případně dalších mužů.

V dějinách se totiž nikdy nepředpokládalo, že by chlapcům byla disciplína a hodnoty vlastní, spíše se předpokládalo, že v nich tyto hodnoty nejsou a proto bylo třeba je vyučovat, vyžadovat, trénovat a zkoušet. Tuto roli přebírali jiní muži. Mužská potřeba jiných mužů je pak pevně zakódována a většinou nebývá pochopena její hloubka a význam zvláště proto, že na sebe bere tolik nezdravých podob (R. Rohr) P. Zimbardo píše, že „dopad života bez otce stejně jako nedostatek novodobých přechodových rituálů se všeobecně podceňují, zvláště pokud jde o negativní vliv na emoční vývoj chlapců a jejich emocionální dovednosti.“

Když studujeme mužské iniciační rituály, pak ty byly vždy spojeny s nějakou formou odříkání si. Zřejmě to odráželo jistý aspekt mužského vnímání světa, a to ten, že přijetí mezi jiné muže není zadarmo, že si ho musíš zasloužit. Moudrost dvanácti stupňů učí, že než může začít uzdravování, musí vám být zle a musíte být unaveni z toho, že je vám zle a že jste unaveni. Přemýšlejme nad tím chvíli… Jde o to, že každá, opakuji, KAŽDÁ velká spiritualita člověka učí, jak zacházet se svojí bolestí. Proto zřejmě iniciace mladých mužům, nebo slovy afrického přísloví „klacků“, měla za cíl je naučit neutíkat před bolestí.

Nakonec totiž v životě jde o to, jak naložíme se svojí bolestí… Můžeme z ní obviňovat svoje okolí, můžeme si naivně myslet, že bolest lze odstranit, můžeme před ní utíkat a neustále si snažit zjednodušovat život, ale bolest je součástí našeho životního údělu a pokud ji nejsme schopni proměnit v něco pozitivního, pouze ji předáváme dál.

Jenže jak kdesi napsal Jung, kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato. Jsou to totiž zranění a pády, které nás pokořují a když je dobře zpracujeme, odtrhávají nás od našeho falešného já. Pokud v tomto zpracovávání bolesti do života mladého chlapce zasáhne otec nebo nějaký moudrý muž, je to skutečné požehnání. Proto je tak důležité, aby v životě chlapců a mladých existoval nějaký starší parťák, který s nimi bude rád, který je bere takové, jací jsou a zároveň jim nastavuje zrcadlo.

Tohle je role mužů. Problém mnoha mužů je, že se bojí do života mladých kluků vstoupit nebo jim to možná není dáno. Cítí, že mladí muži nejsou příliš zvědaví na nějaké poučování, ale že chtějí sdílet život, což ale není úplně snadné. Pokud starší a zkušenější muži z různých důvodů nenacházejí cestu k jiným mladým mužům, které by vedli, není to dobře, ale není to nějaký hřích. Ale ke svým synům cestu hledat prostě musí.

Ještě jednou Zimbardo: „Před několika desítkami let měli chlapci nejenom otce, ale i strýce, dědečky, starší bratrance, mužské rodinné přátele, společnost se skládala z rozvětvených rodin, které bývaly přirozeným zdrojem podpory a usměrňování. Tyto funkce se nyní snaží nahradit Facebook, Twitter, hráčská fóra a další internetové stránky, bohužel s mizernými výsledky.“ Já bych ještě dodal, že to často nahrazují matky nebo ženy. Dělají to dobře, ale mužskou roli nenahradí. Jak píše Zimbardo, „pro matku je velmi těžké, či dokonce nemožné poskytnout bezpodmínečnou lásku a zároveň vystupovat v roli autority, která svého dospívajícího syna drží na uzdě.“

Jsme kulturou, která pro chlapce není z mnoha důvodů zdravá, a jedním z důvodů je, že chybí muži, kteří by uměli a byli ochotni následující generaci předávat moudrost a zároveň hranice. Mnoho kluků je proto vystaveno více pečující mateřské, ženské lásce, ale nedostává se jim péče otcovské a mužské. Je třeba ale obojí. Něco se pokazilo…

Na druhou stranu není třeba věšet hlavy. Něco pojmenovat je výzvou něco s tím dělat. A je to nepochybně výzvou i v církvi.

Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: Blog Davida Nováka  Datum: 4. června 2020  Foto:  Pixabay – ilustrační