Každou neděli slyší svého otce, „jak by věci měly být“. Celý týden pak mají možnost porovnávat kázání s realitou, což někdy nedopadne v otcův prospěch. Zvláště v období dospívání mu to někdy dají pěkně „sežrat“. A někdy nejen v dospívání, zvláště je-li rozpor kázaného a žitého příliš velký.
Někdy cítí tlak, protože jako „kazatelské děti“ by měly být přece jen o trochu vychovanější než „obyčejné děti“.
Někdy vypomáhají rodičům s nejrůznějšími službami ve sboru, které by si ale samy nevybraly. Ale „někdo to přece dělat musí“ a otcova rodina „má být vzorem“.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Rozbuška a další mutace covidu-19
Někdy jsou svědky, jak rodiče dostávají do těla od některých svých bratří a sester, a musí to spolknout, byť se v nich občas vaří krev. Zároveň jsou ale někdy svědky, že si servítky neberou ani jejich rodiče…
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Čas od času se proti své vůli musí stěhovat, nechat doma staré kamarády a jít do neznámého města, sboru a kolektivu.
Někdy jsou svědky, jak jejich otec vypadá jak tělo bez duše. Přesně nechápou, proč. Jen tuší, že něco je špatně. Občas zaslechnou, jak si rodiče povídají o některých věcech ve sboru a jak je něco moc bolí. Jen přesně nevědí, o co jde.
Mnoho večerů nevidí svého otce, který často někam jde nebo jede. Občas je to úleva, protože táta bývá podrážděný, ale občas jim táta chybí.
Když přichází krize víry, cítí se tím tak trochu vinny, protože „kazatelské dítě by přece nemělo pochybovat“, když je přímo u pramene.
Občas se dostanou na členské shromáždění a tam zírají, že z některých „tetiček a strýčků“ se stávají tety a strýcové, kteří mají nabito hodně ostrými patronami, jež míří na jejich rodiče.
Jejich obrácení se bere jako samozřejmost, ale ony samy nejlépe vědí, že to nic samozřejmého není.
Čas od času slýchávají řeči o tom, jak právě děti kazatelů odpadly od víry, „protože se táta oženil s církví“.
Někdy příliš brzy poznají nejen krásu, ale i stinnou stránku církve, a ne vždy jsou to schopny náležitě zpracovat.
Ve škole se někdy u spolužáků setkají s despektem, když mají sdělit profesi svého otce. Mít „fotra černoprdelníka“ je přece k popukání, ne?
SOUVISEJÍCÍ – Dávid Novák / O zlu, zlých a slušných lidech
Časem pochopí, že práce/služba jejich otce se netýká jen jeho, ale celé rodiny, tedy i jich.
Někdy zažijí, že táta dokáže trávit celé hodiny pastoračními rozhovory, a na ně si čas nenajde, anebo jen velmi málo.
Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Třeba to jednou budou číst moje děti, něco doplní, něco škrtnou, s něčím nebudou mít zkušenosti. Netvrdím, že vše popsané musí být vždy realitou, a už vůbec netvrdím, že všechny body zakusila naše rodina na vlastní kůži. Přes všechno, co jsem popsal, mohu říct, že většina kazatelských dětí, které jsem poznal, víru zachovala, a tak, jak je znám, jsou to většinou fajn lidé.
Snad i proto, že vše je milost, nikoli samozřejmost, a to včetně toho, když kazatelské dítě uvěří, někdy navzdory tomu, jak blízko u zdroje se nachází.
Autor: David Novák Další články jsou na blogu autora Datum: 9. prosince 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
5 Komentáře
Karel Krejčí
Bratře Nováku,
je to upřímné a bere to za srdce. Děkuji
Tomáš Coufal
Dovolím si upozornit na novou knihu na toto téma:
https://www.kmspraha.cz/kniha/musim-byt-dokonaly
Jiří Aron
V mnoha ohledech trefný popis dětí obklopených společností dospělých, zaměřených o něco více než na Boha a na víru v Pána Ježíše Krista na sebe samé. Dospělých soustředěných na podávání a vzájemné poměřování se podle svých výkonů.
Každou neděli ty děti slyší svého otce, „jak by věci měly být“, slyší, že jejich otec se oženil s církví a vidí jak celé hodiny tráví pastoračními rozhovory. Slyší a vidí negativní reakce lidí na tlaky, kterým jsou vystaveni.
Nedávno jsem se dal do řeči na téma víry našich dětí s blízkými přáteli, které oba považuji za zbožné. Sdílel jsem některá z trápení ohledně těžkého boje o víru mých dětí a pak se zeptal, jak je to u nich. Řekli že duchovní život jejich dítěte je výborný, protože slouží ve vedení mládeže. Tečka. Úplně stejnou argumentaci stejná slova jiného otce v jiném sboru jsem slyšel o jeho dvou synech, oba ve vedení mládeže a táborů jako hlavní argumenty jejich dobrého duchovního života . Stačí to samotné k tomu, aby v nich měl Bůh potěšení, nebo nám jen stačí, když jsou dobře vidět na očích ? Opět nic ani o víře obou synů v Ježíše Krista. Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin hledí na srdce člověka. Děti v církvích slyší a učí od rodičů se falešnou rovnici, pracovní výkon v církvi = skutečná víra. Najde Syn člověka víru na zemi, až přijde?
Olga Nedbalová
Myslím, že výše uvedený komentář se týká nejen dětí kazatelů, ale všech dětí vyrůstajících v křesťanských rodinách. Ano, také jsem nedávno dcerám argumentovala, proč ony MUSÍ chodit do náboženství, mládeže a na bohoslužby. Řekla jsem úplně nesmyslnou větu – protože já (maminka) jsem ve staršovstvu a děti starších přece musí jít příkladem. Je to úplný nesmysl. Díky Bohu jsem si to uvědomila a svou větu jsem opravila. Chodíme do společenství, protože následujeme pravého Boha. Protože chceme naslouchat Ježíši Kristu, ne z donucení, ale dobrovolně. Protože každá maminka chce pro své děti to nejlepší řešení a tím je jedině Ježíš Kristus. Ano, my rodiče jsme sami nedokonalí, netrpěliví, dokonce se někdy vzpouzíme Boží vůli. A po našich dětech chceme dokonalost, které sami nedosahujeme. Ani ji dosáhnout nemůžeme, proto přece Bůh poslal svého jediného Syna, aby nás vysvobodil. Pokud děti na nás vidí upřímnou víru, pak ji o to snadněji mohou sami zažít. Jak moc jsou odpovědni rodiče, prarodiče, kazatelé, staršovstvo a vůbec celý sbor za předání víry? Každý musí přispět svou částí. My víru skutečně jen předáváme, nemůžeme víru nikomu vnutit. Jen pod vlivem Ducha svatého se může člověk skutečně obrátit ke Kristu. Můžeme a máme se modlit za dar Ducha svatého. Pro naše děti, pro naše rodiny, pro naše sbory. Někdy jsem také začala propadat jisté malomyslnosti. Ale pak jsem si uvědomila, že na naší straně stojí Ježíš Kristus. Tedy boj není určitě dopředu prohraný. Naše děti nevedeme k víře, abychom se mohli chlubit, jak my sami jsme vzorní. Abychom byli dokonalí farizejové. Naše děti vedeme k víře, k Ježíši Kristu. Odevzdáváme je do rukou Toho, který pro ně může učinit daleko lepší věci, než my sami.
Olga Nedbalová
Možná i k tématu trochu patří zamyšlení se nad slovem dokonalost. Má být křesťan dokonalý? A pokud ano, jakým způsobem se dokonalost projevuje? Přiznám se, že mě osobně ze slova dokonalost v některých slovních spojeních mrazí. Třeba Hitler chtěl prosadit dokonalého člověka, dokonalou rasu. Podle svých měřítek. Ano, já se třeba dříve obávala zpívat – nemám dokonalý hlas. Bohužel mám hudební sluch, takže se slyším. Ale pak jsem pochopila, že nezáleží na čistotě zpěvu, ale na čistotě vyznání. Pohoštění na sborové akce – budu mít dost dokonale napečeno, nachystáno? Ale pak jsem pochopila, že je jedno, u jakého pohoštění se sejdeme. Můžou to být klidně i kupované oplatky, důležitá je přece přítomnost Krista mezi námi. A co naše děti? Jsou naší výstavní skříní? Nebo jsou prostě jen Bohem milované děti, které mají nárok na svou cestu za Kristem? A paradoxně, možná nás naše děti překvapí. Možná jejich cesta za Bohem bude přímější a rychlejší, než jsme jim původně plánovali my. V poslední době jsem velmi ráda mezi mladými lidmi. Jejich myšlení je tak osvěžující. Jejich víra ještě nezastřená zklamáním a kompromisy nás dospělých, tak čistá a jasná. Někdy mi přijdou moudřejší než lecjaký „dospělý“. A jejich nadšení, jejich radost mi dává naději. Že naše víra nevymře. Že nás Kristus, přes všechnu naši nedokonalost a selhání, nenechá na holičkách. Snad i proto Ježíš zdůrazňuje, že máme věřit jako děti. Odhodit naše předsudky, naše moudra a prostě se spolehnout na Toho, kdo nás dokáže dovést ke svému Otci. A někdy bychom možná mohli tak jak David skákat radostí. Nad vítězstvím živého Boha. I to bychom se mohli od našich dětí zpětně naučit. Jen se tak prostě radovat v Kristu, v našem Pánu a Spasiteli.