Jedna z posledních slov Pána Ježíše na kříži jsou Bože můj, proč jsi mě opustil. Jednak Ježíš poprvé a naposledy nazve Boha Bohem a nikoli otcem, jednak poprvé a naposledy řekne, že ho Bůh opustil. Porovnejme si Ježíšova slova s posledními slovy jiných mučedníků.
T. Moore před popravou prý odhrnul svůj dlouhý vous a řekl: „Bylo by škoda, aby byl sťat, nikdy nikoho nezradil.“ J. Hus údajně na hranici zpíval. D. Bonhoeffer krátce před smrtí píše: „Netrapte se kvůli mně a nestrachujte se o mě, jen se, prosím, nezapomeňte za mě modlit – jsem si jist, že nezapomenete. Jsem si jist vedením Boží ruky a doufám, že tuto jistotu nikdy neztratím. Nikdy nesmíte pochybovat, že cestou, po níž jsem veden, putuji vesele a s jistotou. Můj dosavadní život až po okraj naplňuje Boží dobrota.“ Známá jsou statečná slova M. Horákové před její popravou „jdu s hlavou vztyčenou“. Proti těmto slovům zní Ježíšovy výkřiky poněkud nedůstojně a zoufale. V čem byl rozdíl? V míře bolesti? V tom asi správná odpověď není.
Související – David Novák / O manželství, volném svazku a nejen citovém závazku
Ježíš byl totiž na rozdíl od nich a mnohých dalších sám a Bůh byl daleko. V okamžiku, kdy na sebe Ježíš vzal lidský hřích, vzal na sebe i důsledky lidského hříchu a tím je odloučení od Boha. V tom byl důvod hrůzy, kterou Ježíš prožil. Přišel o nejhlubší vztah, který měl. I z naší pozemské existence víme, že peklo je často tam, kde se hroutí vztahy a to platí jak mezi lidmi, tak i mezi člověkem a Bohem. A o tento vztah s Bohem kvůli hříchu člověk přišel a vlastně neustále hledá, jak jej najít a získat zpět. Jak najít Boha.
Jenže slovo hřích se nerado slyší. Vyšlo z módy, a to někdy i mezi křesťany. Mluvíme raději o nemoci, o momentální indispozici, o shodě okolností, o ztrátě příčetnosti, o potřebě kompenzace stresu, o špatné rodinné konstelaci a nevím, co ještě. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s lidmi o víře, ptám se, proč věří. Odpověď často bývá, pomáhá mi to, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil pokání, že prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že všichni chybujeme, což bývá považováno jako vrchol tzv. pokání. Kdosi napsal, že největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravu života.
Jenže kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou.
Jedním z problémů některých proudů současného křesťanství je, že se smrsklo do slov, že je príma uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj, vlastně vše, co chceme, a s kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi. Je to pojetí Boha, které popsal teolog H. Richard Niebuhr: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“ Bůh je jistě milující Otec, jistě mu na nás záleží, jistě nám nabízí věčný život, zároveň ale Bůh se i hněvá a soudí. A právě Boží trest na sebe Ježíš vzal a s ním i odloučení od svého otce. Zároveň až když si toto nejen uvědomíme, ale i prožijeme, kříž a Boží milost nám začne dávat smysl.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 1. dubna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
8 Komentáře
Konečný Fr.
Pro dnešní Západ homosexuální jednání není hřích a proto nežehnání homosexuálním svazkům může být považováno za diskriminační. Proto nebudu podporovat ty strany, které neodporují EU.
Realtoltek
Ježíš dobře znal proč se tak musí stát …. však o tom sám mluvil „“Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit“
Ale asi už netušil jak hrozne bude skutečné odtržení od Boha. Od narození byl stále ve spojení s Otcem a najednou úplně v ten nejhorší okamžik v jeho životě, kdy jej opustili i nejvěrnější, které tak miloval ztrácí i spojení s nebeským otcem…láska je najednou pryč a zústává jen hrozivost a utrpení. Ale právě proto bude tato Láska dostupná pro všechny.
Proto zvolá proč… ale on ví proč………..i přes to, že ztratil spojení s OTCEM má v něj absolutní důvěru a vkládá do jeho rukou svého ducha !!!.
Jeho PROČ je tedy spíše řečnickou otázkou pro nás, pro budoucí pokolení. Odpověď na toto proč je ve Svatém písmu.
Karel Krejčí
Autor komentář dobře vyzdvihuje, že největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravu života. Paradoxem je, že důsledkem tohoto mravního uvolnění je následné „utahování šroubů“, které by mělo z té viditelné a represivní stránky alibisticky napravit to, co je sice skrytou, ale o to daleko nejdůležitější prvotní příčinou. Je nepochybně mnoho lidí, kteří vůbec nechápou nebo nevěří, že se jednou budou ze všeho zpovídat. A bude to právě Kristus, který bude jejich soudcem nebo obhájcem.
Realtoltek
v dnešním světě je i absolutní ztráta smyslu pro povinnost….proto tak rychle upadá do chaosu
Michal Rovnaník
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ je taky odkaz na Žalm 22, který těmito slovy začíná (Ž 22,2). Ježíš tím dává najevo, že se toto Boží slovo právě naplňuje.
Jiří Aron
Ano Boží slovo z Ž 22 se na kříži naplňuje. On se stal z lásky k nám hříchem namísto nás. Namísto mne i namísto tebe.
Iz 53:4-5: „Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni.“
Otakar Vožeh
Dík za jasná slova.
Olga Nedbalová
Děkuji autorovi za dobře napsaný článek. Mluvit o hříchu opravdu poněkud vychází z módy. S tím souvisí otázka, čím se křesťané vlastně mají řídit. Tímto světem (módou) nebo Písmem? Tlak, pod kterým jsou naše sbory a naši kazatelé, se neustále stupňuje. Měříme víru podle světských měřítek. Jaký sbor je úspěšný? Ten, který má více členů nebo ten, ve kterém se káže nezkreslené slovo Boží? Vyznat a mluvit o svém hříchu je potřebné pro každého křesťana. První je náš vlastní hřích. A také naše svědectví o víře, lásce a naději. Ta se pojí s Ježíšem Kristem, který i nás, přesto že jsme byli hříšní, vykoupil. Jen Jeho milostí a Jeho zásluhou. Ničím jiným. Skutečně, žádnými skutky se nemůžeme chlubit. Takže pozvání do sboru by mělo znít. Milý hříšníku, můžeme ti ukázat cestu. Sami jsme na tom nebyli lépe, hříšní, zkažení. Ale přesto je Někdo, Kdo se nad námi smiloval. On je ta Cesta, Pravda i Život. Jmenuje se Ježíš Kristus a o Něm a Jeho skutcích si navzájem svědčíme. Radujeme se společně nad tím, že i pro nás existuje naděje. Že nemusíme chodit ve tmě. Radujeme se, podpíráme se ve víře. Nesoudíme se podle světského postavení, moci, slávy. Víme, že sami nejsme nic a všechna naše hodnota spočívá jen v Ježíši Kristu.