Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“?
Možná to znáte… Spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěny. Kde spolu celá rodina tráví dovolenou, společně sedávají okolo stolu a společně se modlí. Kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře – věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně – vidí, že jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo dobře se učících, věřících dětí.
Možná to, co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže mám ještě jednu zkušenost.
Nevím, jak se léčí nevíra dětí. Nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, se jím stal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ – anebo, jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“. Nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domů už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší od jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti, bodré rady typu „řemeslo má zlaté dno“. Jenže řemeslo sice zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahovány ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Skutečně je oznámení vaší šestnáctileté dcery „Mámo, žiju se svým kamarádem.“ důsledkem toho, že jste se s ní více nebavili o sexu?
Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky. Makali ve výchově a výsledky se dostavily. A podobný přístup očekávají od druhých. Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově?
Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistěže má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jeho děti „šlapou, jak mají“, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží milost, jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo, a to, že se některým děti podařily, je milost.
Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu do církve třeba právě díky své zlomenosti. A aby ti šťastnější byli více Bohu vděční a přiznali si, že se jim dostalo požehnání. A aby měli tu velikou moudrost, kdy radit, a kdy držet jazyk za zuby.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: brana.cz Datum: 18. listopad 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
5 Komentáře
Karel Konečný
Myslím, že je správný tento názor na děti, které v rodině vyrůstají: Zapomeňte na konvenční a komforní hlediska. Každy jedinec je „individuum“. Děti by neměly studovat pro radost rodičům, ale pro získání poznání pro sebe.
Každý chlapec potřebuje překážky aby z něj byl muž.
Konečný Fr.
Církev má být především příkladem a postavit se proti ideologii LGBT ordinovanou z EU. Má být solí a světlem v našem národě. Představitelé církví by měli podpořit Orbána v jeho boji za demokracii a proti zhoubné ideologii. Tímto postojem otcové budou vzorem pro své děti, aby se jednou děti nemusely za své rodiče stydět.
Olga Nedbalová
Přiznám se, že jsem také nad tím hodně přemýšlela. Lze dětem nějakým způsobem naočkovat víru? Víra je nezasloužená milost, jen díky působení Ducha Svatého. Lze si působení Ducha Svatého nějak zajistit? Pomohou intenzivní modlitby za děti? Nemíchá se nám někdy slušné vychování (pozdraví, dokáže sedět v lavici po celou bohoslužbu) + inteligence (má na vysvědčení vyznamenání) s osobním vztahem k Ježíši? Myslím, že za děti se lze modlit. Prosit Pána Ježíše o vedení při výchově. Ale to, zda děti skutečně přijmou Ježíše jako svého Pána a Spasitele, se nedá vynutit. Je skutečně na Boží vůli, komu je Duch Svatý darovaný. Na druhou stranu, vždy jsem se snažila alespoň v rámci možností a věku svých dětí je přimět, aby při bohoslužbách nerušily. Sice to někdy stálo hodně námahy a nervů, ale již jen z důvodu toho, aby ostatní mohli vůbec vnímat kázání. Díky Bohu, po třetí písni byla vždy nedělka. Dodnes se mi vybavuje pocit úlevy. Svým dětem se snažím ukázat, jak vnímám Ježíše Krista já. Ptám se je, co si o tom myslí. Obdivuji rodiny, kde vedou rodinné bohoslužby. U nás nad Písmem rozjímám denně jenom já. Paradoxní je, že já osobně, na rozdíl od manžela, nepocházím z rodiny, která byla věřící. V dětství jsem do kostela vůbec nechodila, manžel jako dítě chodil pravidelně. V mládí ho do kostela honila maminka, teď ho někdy honím já 🙂
Petr Adamec
Myslím,že tyto věci jsou tajemstvím. Jsou jistě faktory, které dětem pomáhají na cestě k Bohu. Třeba kvalitní služba dětem, vztahy s věřícími vrstevníky, víra rodičů, modlitby, silné duchovní zážitky… Ale opravdu neexistuje zaručený návod. Znám mnoho křesťanských a farářských dětí, kteří odešli od víry. A nevěřím, že ty úspěšné rodiny v předání víry a ty neúspěšné určitě vždy dělaly něco odlišně. Myslím,že velkou roli může hrát i dědičnost. S některými dětmi to jde snadno, s některými totálně špatně, děti nejsou tabula rasa. Často přemýšlím o rodinách v bibli. Třeba David-Šalamoun – vnuci. Stejně odchází od víry mnoho křesťanských dětí ve 3. generaci. Třeba pro mne nejdůležitější farář mého dětství A. Kocáb – syn a hudebník Michal – vnučka Natálka. Myslím, že zvlášť děti farářů to mají hodně složité.
To období dětství a dospívání je dost kritické. Statisticky drtivá většina křesťanů se obrátí a rozhodne pro víru v mládí, často jako výsledek delšího procesu (třeba mezi 12 a 17 rokem, mezi 17 a 23 rokem už méně, starší již málo, po 30. roce již spíše vyjímečně).
Olga Nedbalová
Myslím, že víra je skutečně obdarování, někdy pro víru silně zahoří člověk, jehož rodiče byli buď vlažní křesťané nebo křesťané vůbec nebyli. V tomto je to skutečně tajemství Boží, proč si vybral dotyčného jedince. U farářských dětí může jít o jistou nechuť následovat své rodiče, která se objevuje i u jiných povolání. Někdy prostě dítě nechce být tím, čím je rodič. Ale nemusí to znamenat, že nemá svůj vztah s Ježíšem. Slyšela jsem svědectví lidí, kteří ve víře vyrůstali, následně ji na čas opustili, ale nakonec se vrátili zpět.