Možná to znáte… spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěny, kde spolu celá rodina tráví dovolenou a společně – když to jde, sedávají okolo stolu a někdy se i společně modlí, kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde jsou všichni heterosexuálové, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Prostě paráda. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře, věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, pravděpodobně byli velmi důslední, co se týká počítačových her a jiných nešvarů, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně, vidí ve své výchově a ve výsledcích své výchovy jistou kauzalitu. Jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo se dobře učících a věřících dětí, které mají našlápnuto na relativně dobrý život.
Možná to, co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže jako pastor i jako předseda CB mám ještě jednu zkušenost. V drtivé většině za mnou chodí nebo se na mě obrací lidé z opačného spektra, než které jsem popsal. A co je horší, většinou jim moc nedokážu pomoci… (snad i proto si stále kladu otázku, zda jsem člověkem na svém místě) a prostě nevím.
Nevím jak se léčí nevíra dětí, nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, to získal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ anebo jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“, nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domů už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší od jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti, bodré rady typu „řemeslo má zlaté dno“, jenže sice řemeslo zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahovány ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Kdybyste na ně bývali byli přísnější? Nebo měkčí? Skutečně oznámení vaší šestnáctileté dcery „mámo, žiju se svým kamarádem,“ je důsledkem toho, že jste se s dcerou více nebavili o sexu? A co poslední proplakaná noc kvůli synovi, který se vrací „zhulenej“ v šest ráno z tahu, kde to táhnul se svojí nevěřící partnerkou? Je to proto, že jste neměli odvahu mu natvrdo sdělit, že když to udělá, tak ho vyhodíte z domu? Nebo proto, že nejel na poslední Houbu (akce pro mládež) na téma sexualita? A co váš syn, který se zasekl a za žádnou cenu ve svých šestnácti nechce do sboru? Rodiče hodných dětí mají jasno – v šestnácti se s ním o těchto věcech vůbec nebav! Prostě ho donuť. A co dívka, která se trápí příjmem potravy? Skutečně je to proto, že je její otec mačo? Jenže co jiný otec, ještě větší mačo, jehož dcera je skvělá vedoucí mládeže? Kde je v tom logika?! Nic z toho, co popisuji, jsem si nevymyslel…
Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky… makali v práci, ve výchově, v církvi a výsledky se dostavily. Podobný přístup očekávají od druhých. Navíc poznali, že požehnání se dostaví i v podobě hodných dětí. Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově? A i kdyby, je mezi tím přímá úměra?
Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistě že má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí jistotu, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jeho děti šlapou, jak mají, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady na svůj úspěch. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží a opět jen Boží milost (navzdory našemu úsilí), jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo, a to, že se některým děti podařily, je milost.
Čím jsem déle ve službě, tím větší pochopení mám pro ty, které kdosi nazval „zlomení“. Ano, leccos nezvládli a asi i (nikoli pouze) proto, jejich děti dělají kotrmelce. Někteří šťastnější by jim na svém příkladu jistě ukázali, že to měli dělat lépe. Třeba měli být důslednější, přísnější, hodnější, trávit s dětmi více času, modlit se s nimi, dát jím více volnosti, dát jim méně volnosti atd. Vše budou nepochybně dobré věci a rady a jistě dobře vychovaným dětem pomohly, jenže…
Jenže ono to je ještě mnohem složitější a kauzalita, buď dobrý a Bůh tě odmění, moc nefunguje.
Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu do církve. Navzdory své zlomenosti anebo raději kvůli své zlomenosti… a i navzdory tomu, co i ve výchově udělali špatně.
A aby ti šťastnější byli více Bohu vděčni a přiznali si, že měli požehnání a měli velikou modrost, kdy radit a kdy držet jazyk za zubama.
Autor je předseda Církve bratrské Zdroj: Blog Davida Nováka Foto: CC Search, ilustrační
9 Komentáře
Karel Krejčí
Autor komentáře se opět „čelem“ staví k naší minulosti, čímž popírá pravdu samotného Písma. Jestliže jsme bez minulosti, pak děláme z Ježíšovy smrti pouhé divadlo, ve kterém Bůh seslal svého Syna, aby smazal hříchy, které na nás sám před tím vložil.
Naše minulost je stejně tak reálná, jako přítomnost. To, co Ježíš na kříži udělal, je právě smazání naší minulosti, našeho dlužního úpisu – pokud tomu ovšem uvěříme – a dává nám možnost začít nový život. Jak ale apoštol Pavel upozorňuje, je nutné postupně proměňovat mysl, protože všechny problémy, těžkosti, nemoci jsou v naší hlavě – mysli. I když to zní možná necitelně nebo urážlivě, ale chce to opravdu pokoru a sklonit se před Božím Stvořením a Pravdou.
Konečný Fr.
Zvrhlý životní styl propaguje naše společnost – v Praze známé průvody homosexuálů. Přímo návodné jednání. Nevěřím na vrozenou homosexualitu. Přátelství mezi muži není nic špatného, ale má svoje hranice, které se nemají překračovat. Pokušení není nic špatného, ale podlehnout pokušení je špatné. Moderátor Musil měl rodinu, přestalo ho to bavit, tak si našel manžela. A je z něho manželka. Okamura chválí Zemana, že se staví proti předefinování manželsví v našem právním řádu – neřády(TOP,ČSD,Piráti, částečně i ANO). Do EU SPD nebo ODS, KDU poslat na trestnou lavici.
Adam Hladky
„Nevěřím na vrozenou homosexualitu. Přátelství mezi muži není nic špatného, ale má svoje hranice, které se nemají překračovat. Pokušení není nic špatného, ale podlehnout pokušení je špatné. Moderátor Musil měl rodinu, přestalo ho to bavit, tak si našel manžela. “
.. nemáte pravdu. Naprostá většina vědců .. včetně WHO .. tvrdí, že homosexualita JE vrozená. Nevěřit tomu je podobné jako nevěřit kulatosti země, protože Bible .. . A to, že Musila a mnoho dalších donutila společnost chovat se podle jejích principů „muž může milovat jen ženu“ .. a on po čase zjistil, že to nezvládne .. je důkaz chybného přístupu společnosti. A ten tlak společnosti způsobil neštěstí, které postihne nejen toho muže, ale i jeho manželku a děti.
Konečný Fr.
Když se někdo necítí dobře ve svém těle, pak je nejlépe dát se vyšetřit.
David Novák
Fr. Konečný
Kéž by byl život tak jednoduchý, jak popisujete… máš problém dej se vyšetřit. Smutné, moc smutné.
Karel Krejčí
Bratře Nováku, co je lepší nebo smysluplnější? Popřít naší minulost a dělat, že prostě neexistuje a tím pádem bezradně a bezmocně krčit rameny nad naším z nějakého důvodu „nevydařeným a zpackaným“ a navíc jediným životem nebo přijmout hluboký smysl běhu našeho života, který samozřejmě vůbec není procházkou „růžovým sadem“, ale naplněn vzestupy a pády. Pokud toto přijmem, jistě to neznamená, že všemu porozumíme, všechno dokážeme zdůvodnit, že budeme znát naší minulost, že se nikdy neocitneme „na dně“, ale budeme věřit, že to všechno má nějaký smysl. Je nepochybné, že Bůh nás vede i k tomu nebo dokonce hlavně k tomu, abychom pomáhali jeden druhému. Jak jsi uvedl – a o tom je vlastně komentář – že jsou situace, kdy jsme bezradní a nevíme jak tomu druhému pomoci, vůbec nechápeme, nevidíme žádnou logiku ani vysvětlení. Bohužel, bývá to tak. Ale jedním jsem si jist, je v naší moci snažit se věcem a událostem předcházet tím, že budeme kázat pravdu! Tento svět se skutečně rychlým tempem vzdaluje od pravdy, čemuž odpovídá široký výčet různých popsaných „osudů“, doprovázený reálným nárůstem psychických poruch, depresí, různých anomálií atd.
Bratře Nováku, asi by bylo dobře méně „zbožnosti“ a sdělovat si pravdu a i svému okolí. Pokud jsem se Tě tímto neprávem dotkl, omluvím se.
Arnošt Kobylka
Zapomínáte na to, že svět ve zlém leží, čili i naše tělo, duše a identita. Tak jako cukrovka zasáhne do metabolismu, tak se může stát, že prostě občas není sjednocené buněčné, biologické, hormonální, sexuální a společenské pohlaví. A ti lidé to mají pak daleko těžší, než si umíme představit.
Bylo to jednodušší v silně stavovských společnostech. Když jste se narodil jako syn koželuha, tak jste se nejspíš koželuhem stal, možná obchodníkem, nebo v nejlepším případě písařem, knězem, či řeholníkem. Kdo přečníval víc, tak buď na to neměl prostředky, nebo byl popraven, upálen apod. (Přesto byly stavovské pohusitské Čechy jednou z nejvíce emancipovaných zemí vzhledem k postavení žen v majetkovém právu. Byly téměř na roveň mužům, měly svůj majetek apod.)
Nicméně jsme ve svobodné společnosti, kde samozřejmě tyto zdravé i nezdravé normalizační tlaky na všechny značně oslabily. Se svobodou jsme dali svobodu také různým odchylkám od nějaké normy, ba i ta norma se rozostřila. Ale to je důsledek svobody. Nelze mít svobodu a přitom neakceptovat různost. I Bůh ustavil v ráji možnost neposlechnout, aby byla zachována svoboda.
Církve velmi prohrávají, když místo poukazování na výhody „mainstreamu“ a v pomoci jemu odsuzují krajnosti – protože v krajnostech jsou chudáci, blázni i zvrhlíci a s těmi třetími odsoudíte i ty první. A to je nefér. Musíme daleko více důrazu mít na tu pozitivní stranu, na pomoc k dobrým manželstvím, na předmanželské poradenství atd. O to více, že je tam na trhu díra.
Daniel Píš
Děkuji. Pěkně napsané.
Saša Štěpánovský
Díky za tento článek. Ne každého si paní Moudrost najde.