David Floryk / Svět jako vychovatel našich dětí?

Nedovolte okolní kultuře, aby vaše děti učila, jak mají žít

„My jako rodina milujeme olympiádu!“, přiznává ve svém textu o vlivu médií Kevin DeYoung, americký teolog a spisovatel. „Sledujeme každou už od úvodních ceremoniálů. Musím říct, že několik posledních let jsem si začal všímat, že cosi se mění. Zdá se, jako by rok od roku přibývalo duhových vlajek, stále častější jsou dvojice mužů, držících se za ruku, stále častěji kamera vyhledá kohosi, kdo vypadá jako žena, ale má vousy. Zkrátka, prezentují se nám tady nejrozmanitější vyjádření sexuality, zcela samozřejmě, jako by tomu tak bylo vždycky a jako by právě to bylo to nejúžasnější…“

Tenhle poněkud překvapivý postřeh vedl Kevina k zamyšlení nad tím, co nazval „katecheze tohoto světa“, tedy nad tím, co se nám podprahově vštěpuje, zatímco nadšeně sledujeme sportovní mače… Výsledkem přemýšlení je text na portálu Gospel Coalition, z něhož si dovoluji předložit hrst myšlenek.

Kdo koho vychovává

Ať už jakkoliv omezíme čas, který naše dětí stráví před obrazovkou, jedno je jisté: žijí-li děti v tomto světě, jsou – ať chceme nebo ne – ovlivňovány jeho „vyučováním“. Sám svět se postará, aby jeho vlivu neunikly. 

SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Kdo je Katalina Novaková?

Samo sebou, neděje se tak nijak formálně, podle nějakého předpisu. (Což by bylo vlastně jednodušší, protože by pak stačilo říct: Ne, ne, tohle doma nečteme, to u nás platit nebude.) Ono se to děje zcela bezděčně, jaksi mimochodem. Prostřednictvím reklam, hudby či skrze internetové memy. Nebo přes videa na YouTube. Tento vliv světa normalizuje hřích a ze spravedlnosti činí cosi výjimečného, zvláštního a podivného. 

Nesnaží se přesvědčit nás argumenty. Neříká, měl bys z těch-a-těch důvodu udělat tento hřích. Místo toho se snaží onen hřích v našich očích normalizovat, udělat přijatelným, přátelským, neškodným a nakonec neodolatelným.

Otázkou tedy není, zda děti okolní svět ovlivňuje, vychovává a formuje, či nikoliv. Otázkou je, zda dovolíme, aby svět byl jediným vychovatelem, nebo zda se postaráme, aby tlak světa byl vyvažován, vyrovnáván (nebo ještě lépe: převažován) pozitivním protitlakem Božího království.

I když své děti učíte doma, nebo chodí do křesťanské školy, to samo nestačí, svět se i tak postará, aby se jeho vůně k nim dostala! Nestačí utíkat, je nutno vlivu světa záměrně a vědomě vzdorovat, aktivně přejít do protiútoku. Proti korumpujícímu vlivu světa postavit „katechezi“, která bude duše dětí budovat a rozvíjet v nich to, co je krásné, dobré a správné, co mění život a uctívá Boha.

SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Povstane Antikristus v Turecku?

Nemylme se, veškerá mainstreamová kultura se ubírá jedním směrem. Ať už sledujeme televizi, fandíme oblíbenému sportovnímu klubu, jdeme do kina nebo koukáme na olympiádu, vždy budeme nenápadně tlačeni jedním a tímtéž směrem. Buďte si jisti, že převažující kultura nás nebude posouvat směrem k pravdivosti nebo k biblické věrnosti, hlavně v otázkách točících se kolem sexu.

V bublině

Kde je hranice mezi legitimní snahou chránit děti před vlivem „světa“, jež ve zlém leží, a naivním úsilím ukrýt je v nějaké křesťanské bublině?

Na jedné straně, děti mají právo být dětmi. Osmiletá dcerka by měla mít možnost žít jako osmiletá, prožívat, že svět je relativně bezpečné místo, které dává smysl, a nezaobírat se problémy, které trápí lidi, když už mají 18 či 28 roků.

Na druhé straně, když osmnáctiletý syn odchází na vysokou, není žádný důvod jej od palčivých životních otázek izolovat, naopak, musí se s nimi sám vyrovnat. Je nepochybně třeba, aby děti – až patřičně povyrostou – rozuměly tomu, že mnozí lidé křesťanství odmítají, a to někdy docela těžkými argumenty, a někdy naopak prostřednictvím lží, pomluv a urážek.   

Začíná to tím, že o tom budeme otevřeně hovořit. Ideální je, když se s těmi nejbrutálnějšími námitkami proti křesťanské víře budou moci děti vyrovnat už na „cvičišti“, ještě dříve, než je zaskočí nepřipravené „tam venku“. Dnes už se tenhle druh námitek netočí kolem důvěryhodnosti Bible či Kristova vzkříšení, jak tomu bývalo dříve, dnes se debata posunula mnohem víc směrem k etice křesťanství. Ještě nedávno lidé namítali: „Křesťané jsou hloupí, nevěří vědě.“ Dnes stále častěji slýcháme: „Křesťané jsou zlí. Nenávistní, bigotní, fanatičtí. Nemilují druhé lidi.“

Proč věříme tomu, čemu věříme?

Není pochyb, že církve i rodiny se snaží předávat dětem ty správné názory. Mám však zato, píše Kevin DeYoung (a já mu dávám za pravdu), že to, co nám tak úplně nejde, je vysvětlování důvodů, které nás k těm názorům vedou. Řekněme, že naši dospívající vyrážejí z domu vyzbrojeni vírou, že manželství je vztah mezi mužem a ženou. Od mala je to učili a oni tomu věří, mají to za správné. Avšak, kdo z nich si odnáší hlubší porozumění, proč vlastně je dobré a správné, aby manželství bylo (a zůstalo) jen vztahem mezi mužem a ženou? Kdo umí vysvětlit, proč se tomu církev vlastně brání, jakých důsledků se vlastně obává? (Pozn: Na tyto nesnadné otázky nabízí odpovědi nedávno česky vydaná kniha Jeftovy děti: Právo na dítě nebo práva dítěte?)

Většina z nich se doma ani ve sboru nedověděla, jakým námitkám budou muset čelit! A jsou připraveni na setkání s lidmi, kteří budou jejich víru popírat, a to jak svými (mnohdy velmi nevybíravými) slovy, tak celým svým stylem života?

Naši mladí se jistě budou snažit držet se toho, čemu uvěřili, ale pokud nebudou umět vyargumentovat, proč je to správné, pak běda, neboť okolní kultura, nabízející tisíc důvodů, proč je to nesmysl, nakonec zvítězí!

Potřebujeme mezi sebou otevřeně mluvit o sloganech, které formují kulturu, jako např. „láska je láska“. Co touto hláškou okolní svět vlastně myslí? Co je na tom pravdivého? A v čem je to zoufale popletené?

Zdá se, že tohle není jen problémem mladých. I mnozí dospělí křesťané jsou ve svém smýšlení závislí na dominující kultuře. Říkají, že věří tomu-a-tomu, ale podíváte-li se na jejich Instagram, uvidíte, že lajkují a sdílejí přesně totéž, co všichni ostatní kolem a vypadá to, že to jde úplně proti tomu, o čem říkají, že věří…

Bezpečné a láskyplné prostředí pro kladení otázek

Stůjme o to, aby naše děti cítily, že nejlepší člověk, za kterým mohou přijít se svými otázkami, i těmi nejtěžšími, je jejich rodič. Kéž důvěřují svému tátovi a své mámě víc, než vyhledávači na Googlu! Ale takový pocit důvěry budou mít jen v atmosféře lásky, důvěry, respektu a radosti, kterých bude plná domácnost. A to nebude výsledkem jednoho rozhovoru, spíše kumulativním efektem vzájemné lásky mezi rodiči i jejich lásky k dětem v mnoha všedních chvílích.

Jak vytvářet takový prostor důvěry? Sdílejte se u společného jídla, modlete se společně, čtěte společně knihy. Učiňte z návštěvy nedělní bohoslužby rodinnou prioritu. Naplánujte formální čas na rodinné bohoslužby, byť se ne vždycky podaří. Buďte připraveni využít každou neformální příležitost k smysluplnému hovoru. 

Pamatujte, jedno staré přísloví říká, že více se na člověka samo nalepí, než se vědomě naučí. Bude-li váš domov plný lásky, pravdy a krásy, něco z toho se na ty vaše děti přece jen nalepí…

Autor je místopředsedou Aliance pro rodinu. Datum: 6. června 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.