V určitých křesťanských kruzích, zejména mezi ortodoxními protestanty, bývá zvykem horlivě vinit ze všeho, co se jim v rané církvi nelíbí, řeckou filosofii, především vliv Platóna.
Louis Markos, profesor angličtiny na baptistické univerzitě v Houstonu v Texasu (USA), znalec antické filosofie a mytologie, není zdaleka jediný, kdo má za to, že takové hezhlavé zamítání „filosofie“ jako údajného zdroje úpadku je nespravedlivé a ke kýžené nápravě nevede. Naopak, porozumět filosofickému myšlení antiky nám může pomoci lépe vzdorovat postmoderním trendům, které jakékoliv náročnější myšlení podemílají a vyprazdňují. Nestojíme totiž před alternativou filosofovat či nefilosofovat. Každý z nás tak či onak filosofuje, když přemýšlí o světě. Otázka je, zda tak činíme správně a přiměřeně.
Související – David Floryk / Jakou měrou člověk měří, takovou mu Bůh odměří!
Platón (427 – 347 př. K) je jedním z nejvlivnějších myslitelů vůbec, říká se o něm, že celá západní filosofie je jen komentářem k Platónovi.Samo sebou, chceme-li se důkladněji zabývat jeho myšlením, musíme tak činit s opatrností a rozlišováním, neb zkrátka platí, že ideje mají důsledky. Přesto však stojí za to se jeho názory na svět prokousat, protože v jistém smyslu „stále Platóna potřebujeme“, a to i jako křesťané. Pokusím se vám Markosovy argumenty přiblížit.
Není pochyb, že platonská filosofie ve své nejčistší podobě skutečněpovažuje Kristovo vtěleníza absurdní. Platón příliš unáhleně vyhodnotil lidské bytosti jako duše uvězněné uvnitř těl, a gnostici, kteří jej následovali, nebyli ochotni přijmout, že Slovo se skutečně a plně stalo tělem. Pohrdali tělem a fyzickým světem obecně, což je neslučitelné nejen s Vtělením a vzkříšením Krista, ale i s naším vlastním postavením jako vtělených duší. Gnostici věřili, že Kristus přišel jen jako člověk – pouze nosil tělo, podobně jako člověk nosí košili, kterou později odhodí.
Náš nedokonalý fyzický svět proměn, učil Platón, je jen stínem nebo napodobeninou dokonalého duchovního světa. Pro Platóna byla představa dokonalého Boha, který přijme tělo za vlastní a stane se člověkem, vrcholem pošetilosti. Z těchto důvodů by jistě žádný ortodoxní křesťanský apologeta nemohl obhajovat prosté přijetí platonismu.
Otázka však není, zda byl Platón křesťanem (samozřejmě, že nebyl). Jde o to, zda nemohl být jakýmsi před-křesťanem či proto-křesťanem, který chápe správně řadu věcí, které teprve v budoucnu budou v plnosti zjeveny v Kristu a kterého Bůh použil k přípravě pohanského světa na Kristův příchod.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Na počátku bylo Slovo
Víme, že Janovo evangelium učí, že Slovo (Logos) se stalo tělem. Avšak budoucí konvertita a jeden z největších církevních otců, Augustin, se naučil nikoliv u Jana, nýbrž u novoplatonistů, jako byl Plotínus, že Slovo bylo u Boha a bylo Bohem. Jak později říká Augustin ve svých Vyznáních, Bůhpřipravil jeho srdce pro pravdu Vtělení (Slovo se stalo tělem) tím, že nejprve skrze novoplatonismus otevřel jeho mysl možnosti, že Slovo existuje a je u Boha. Konvertita Augustin si dobře uvědomoval, jak zásadní roli na jeho duchovní cestě hrálo Platónovo učení, proto když se stal filozofem a teologem, neodmítl Platónovu teorii idejí a forem jako satanský podvod, ale ideje, nepomíjivé pravzory všech věcí, umístil (věřím, že správně) do Boží mysli.
Možná budete překvapeni, ale platonská vize se zcela nečekaně objevuje i v novozákonním listu Židům. Autor listu Židům píše a argumentuje v hebrejském, nikoli helénském kontextu. Kapitola 9 však rozlišuje mezi nebeským a pozemským chrámem způsobem, který zní jako úryvek z Platóna. Svatyně, kde přebývala Archa smlouvy, je pouhou kopií, náznakem nebo napodobením věčného svatostánku, který je v nebi. K očištění této kopie byly prováděny dočasné, nedokonalé krevní oběti Starého zákona, ale pouze věčná, dokonalá oběť Kristova mohla posvětit původní, skutečnou nebeskou svatyni, která je trůnním sálem Božím.
Autor listu Židům odhaluje velkou pravdu, které předkřesťanský filosof Platón jaksi částečně zachytil. Platón s největší pravděpodobností nezahlédl přímo trůnní sál Boží (jako to zakoušeli hebrejští proroci v knihách Izajáš 6, Ezechiel 1 a Zjevení 4), zahlédl však pravdu, která se za tímto zjevením skrývá – že věci našeho světa jsou ve srovnání s nebem pouhými přízraky a stíny. A právě toto tvrzení o relativní nepodstatnosti našeho světa je jedním z důvodů, proč ještě dnes potřebujeme Platóna.
Neviditelné je skutečné, viditelné je pomíjivé
Ano a amen, náš svět je reálný, skutečný a podstatný, není zdáním. Byl stvořen jako dobrý Bohem Stvořitelem a bude vykoupen, až se Kristus vrátí. Přesto platí, že ve srovnání s Absolutní realitou Nebes je náš svět spíše čímsi dočasným, řídkým, pomíjivým. Proto C. S. Lewis (hluboce ortodoxní a současně nanejvýš platonský myslitel) na konci Poslední bitvy, posledního románu Letopisů Narnie, mluví o našem světě jako o „Zemi stínů“. Když Ježíš říká učedníkům, že musí nenávidět své otce a matky (Lukáš 14,26), neznamená to, že je máme skutečně doslova nenávidět; spíše chce říci, že ve srovnání s naší absolutní láskou k Bohu a oddaností jemu se naše city k rodičům budou zdát téměř nenávistné.
Naše moderní chápání Boha a nebes je určeno myšlením v negativních termínech – neumíme jinak, než hledat protiklady, což vede k moderním mýtům: My lidé jsme hmotní, tělesní; proto Bůh musí být ne-hmotný a ne-tělesný. Země je podstatná, neb je hmotná, fyzická; nebe je tudíž ne-podstatné, neboť je ne-hmotné a ne-fyzické. Avšak řečeno s Lewisem: Bůh a nebe jsou nad-tělesné, nad-fyzické, protože Bůh není méně skutečný než člověk, naopak více! Bůh je skutečný, člověk odvozený. Nebe není země zbavená „věcí“, jakási od-hmotněná realita, nýbrž naopak realita, která je prvotní, která přesahuje a překračuje Zemi i nás samotné, stejně jako originál přesahuje kopii nebo věc přesahuje stín jí vrhaný. Hle, potřebujeme Platóna, aby nám pomohl dát věci zpět do jejich správné perspektivy!
Objektivní realita nebo sociální konstrukt?
Jedna z nejklamnějších a nejnebezpečnějších filosofických herezí středověku je známá jako nominalismus. Jeho stoupenci tvrdili, že absolutní hodnoty jako Dobrota, Láska, Pravda a Krása nemají žádnou skutečnou existenci ani podstatu, ale jsou pouhými názvy, jmény. (Odtud název: nominalismus.) Nominalisté věřili, že jako lidé žijeme ve světě jednotlivostí, jakýchsi pouhých pojmů, jmen, tedy časných a měnících se názvů, odtržených od věčných zdrojů a tudíž nijak metafyzicky nedefinovaných a nezakotvených. Dnešní postmoderní nominalisté by řekli, že žijeme ve světě signifikantů odříznutých od jakýchkoli pevných nebo konečných signifikátorů. Nebo jednodušeji, opakovali by mantru posledních tří generací: všechno je relativní. Považuji za výmluvné a odhalující, že ortodoxnější, Platónem inspirovaní středověcí myslitelé, kteří vzdorovali nominalismu, se nazývali „realisty“. Jak divně to musí znít pro moderní ucho! Ale je tomu tak, byli to realisté, kdo hájili představu, že neviditelná (nebeská) idea / forma Krásy nebo Pravdy je univerzálnější a skutečnější, než viditelný (pozemský) projev této Krásy či Pravdy.
Související – David Floryk / Neo-marxismus aneb ideje mají důsledky
Křesťanským světem se pomalu šíří nespokojenost s mnoha naukami, které hrozí oživením nominalismu. Možná není otevřeně zpochybňována historická pravda o Vtělení a Vzkříšení, u řady biblických učení, jako je Trojice a Smíření, to není zdaleka tak samozřejmé. Mnozí tak dnes mohou mít pocit, že Trojice je jen název, lidský pokus popsat realitu. Podle ortodoxní křesťanské víry (která v tomto bodě odpovídá světonázoru Platónovu), je Boží Trojice univerzální, věčná realita, která vždy existovala a obsahuje ve své existenci svou podstatu. Teologické slovo „Trojice“ pak je jméno, které používáme k vyjádření této reality v lidské řeči. Je „nálepkou“, označující cosi skutečné, co existuje nezávisle na nás, nikoliv naší představou, kterou jsme si libovolně pojmenovali. A tak je tomu se vším. Smíření (tedy akt Kristovy oběti, usmiřující Boží spravedlivý hněv a vykupující hříšníka) vždy bylo a je popisováno různými způsoby, ale naše definice nejsou původcem reality. Skutečnost Smíření existuje odděleně od našeho jazyka, nezávisle na něm, jako historická, ba kosmická událost v dějinách spásy, ale rovněž jako podstatná součást věčného vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým.
Jakmile se slova jako morálka, rodina a sexualita odpoutají od Absolutních standardů a stanou se pouhými jmény, mohou si je jednotlivci svobodně definovat, jak sami uznají za vhodné – a poté požadovat, aby církve přijaly jejich osobní definice. Kniha Genesis jasně učí, že Bůh nás stvořil jako muže a ženu. Až donedávna bylo všeobecně chápáno, že muži a ženy nemají pouze mužské a ženské genitálie, ale že jsou muži a ženami jaksi z podstaty. Feministky, které tvrdí, že mužskost a ženskost nedefinují skutečné zásadní rozdíly, ale jsou pouhými sociálními konstrukty, jsou v zásadě nominalisty. A jako nominalisté musí odmítat jakoukoli platonskou představu, že věčná idea mužství a ženství předchází naší fyzické existenci jakožto mužů a žen.
Zdá se, že korekční „dávka“ Platóna by mohla pomoci udržet schopnost správně uvažovat (nejen) o křesťanské nauce a etice.
Jako muže a ženu stvořil je
Mezi největší nebezpečí, kterým dnes západní církev čelí, je inkluzivismus, zahrnující všechno a všechny bez rozdílu. Ano, Kristus zbořil dělicí zeď mezi Židy a pohany, a že v Kristu není ani Žid, ani pohan, otrok ani svobodný, muž ani žena (Gal 3,28), to ale neznamená, že zrušil úplně všechny rozdíly. Bible zmiňuje manželský pár jako jedno tělo, ale to neznamená, že manžel a manželka ztrácejí svou identitu, své charakteristické rysy, svou přirozenost. Přijde čas, kdy Kristus a jeho nevěsta (Církev neboli Kristovo tělo) splynou v manželství, ale to neznamená, že naše osobnosti budou vyprázdněny do amorfní jediné duše. V nebeském království budeme nadále existovat jako samostatné odlišné bytosti obdařené vzkříšenými těly. Jednota, kterou Pavel slaví v listu Galaťanům, je jednotou důstojnosti, protože v Kristu všichni získáváme svoji plnou vnitřní identitu a hodnotu. Ale stejná důstojnost neznamená stejnost, ani stejná hodnota neznamená popření všech rozdílů a rozlišení. Naše role v rodině, státě a církvi nejsou jen sociálními konstrukty, ale vycházejí z naší podstaty a našeho obdarování.
Kéž by v našem novopohanském věku, jež ztratil zakotvení ve věčném Dobru, Pravdě a Kráse, se alespoň pro některé stal Platón průvodcem, který v nás obživí touhu po blaženém zření věcí věčných. Kdo má uši, slyš! Kdo ví, třeba někdo poslouchá…
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 17. května 2021 Foto: Wikimedia Commons – Platón
11 Komentáře
Konečný Fr.
Filosoficko-teologické pojednání nakonec směřuje do politiky a ukazuje, že to v EU dělají špatně. Z toho vyplývá, že ve volbách by bylo správné volit ty strany, které jsou proevropské, ale zároveň protiunijní.
Vladimír M.
Nikoliv. Postačí volit ty prounuijní strany, které budou hájit subsidiaritu jednotlivých členských zemí v etických otázkách.
Arnošt Kobylka
Podle mne zažíváme reakci na jakousi křesťanskou rigiditu doby předchozí. V moderním umění (povinně volitelném na technické VŠ) nám dávno tumi vysvětloval kdysi br. Payne, že do příběhu Františka z Assisi bylo kanonizováno, jak se maluje, či sochá Marie a Ježíš, jak který svatý. Rigidnost zablokovala vše až po ikonografii… Teprve nový svatý prolomil ledy a postupně nastoupila renesance.
Dnes je imho kyvadlo zcela na opačné straně, ale to je prostě normální vývoj. Církev musela vyjít z bludů moci a rigidity a v podstatě se znovu střetnout v duchovní konkurenci se světem. Renesance a půltisíciletí vědy to prostě je tento výkyv.
A jak už to tak bývá i v židovských anekdotách, věci zároveň platí a neplatí. Pro konzervativního logika doby modernismu hrůzostrašná představa, ale logika sama není součástí Božího zjevení, jen jednou metodou interpretace. Ostatně tři dny a tři noci nejsou tři dny a tři noci. A náš svět je zároveň krásný, Bohem stvořený a zároveň padlý a k tomu (a v tom má Platón jistě pravdu) i jako stvořený ještě nedokonalý. Protože ten svět na konci bude lepší než na začátku.
Ale právě proto jsme vybavení i schopnostmi do tohoto padlého světa. Máme od počátku imunitu, dravci mají zuby, atd. V našem světě se budou dít věci, které by se bez jeho pádu neděly a přesto to budou věci, o kterých se budou zpívat písně. A přesto budou v čase budoucím skoro zapomenuty.
A v tomto ohledu má určitě smysl se vracet k věčným hodnotám, ale je otázka zda třeba identita je takovou hodnotou použitelnou tady a nyní a nebo zda máme vyjít ze zdejší identity a jít ve šlépějích těch hodnot. Zda evangelium nese především pravidla, která se postupně s rozpadem světa stávají nedosažitelná v několika jednoduchých krocích a nebo zda evangelium začíná vždy tam, kde je nemocný hříšník, jakkoliv bez obou nohou a půlky duše.
Petr Adamec
Moc hezký článek a moc hezký komentář. Budu o obojím s modlitbou přemýšlet. Díky oběma autorům.
pavel v
Karl Popper napsal knihu Otevřená společnost a její nepřátelé. Obsáhle se v ní zabývá také Platónovým dílem. Zjišťuje, že Platón jako filozof nebyl poctivý. Platón navazoval na dialektiku (hledání pravdy v dialogu) svého učitele Sókrata. Některé jím vytvořené dialogy jsou vedeny tak, že propagátor (skrytého) Platónova názoru je líčen jako bystrý vzdělaný muž, zatímco oponent vystupuje jako prosťáček. Platón měl pocit, že aténská společnost prožívá rozklad a jeho snem byla její obnova podle jakéhosi ideálního (kmenového) uspořádání, které kdysi v minulosti existovalo. Jeho představou bylo, že společnost by měli vést filozofové – nejlépe on sám. Tyto záměry se snažil podpořit svým spirituálním učením o dokonalých idejích v jakémsi nadsvětě, mezi něž patřila i idea dokonalého státu. Do toho ideálního světa jsou schopni nahlédnout jen lidé cvičení v moudrosti. Platónova představa o světě idejí se ve středověku transformovala do sporu o univerzálie. Podle nominalistů jsou pojmy toliko označením pro různá jsoucna, podle realistů pojmy existují ve své ideální podobě v jiném světě a to, co vidíme, je jen jejich „stínem“. Podstatou tohoto odtažitého sporu je otázka, zda je přednější poznání smyslové (empirické) nebo rozumové, které dokáže pracovat s abstraktními pojmy jako například v matematice a logice. Proč se teologové touto otázkou zabývali? Domnívám se, že chtěli dát do souladu „vědecký“ přístup řeckých filozofů a metafyziku křesťanského učení. Zjednodušeně řečeno se snažili „vědecky dokázat Boha“. Jelikož věda se zabývá hmotou, ale Bůh je duch, nemohli být úspěšní.
Apoštol Pavel říká o „nadsvětě“, o království Božím: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Lidé, kteří při mystickém zážitku do Božího království nahlédli, obvykle nedokáží popsat, co viděli, protože se jedná o něco, s čím se nikdy na tomto světě nepotkali. Příklad: Zkuste někomu, kdo nikdy neviděl fialku, popsat, jak voní. Království Boží není světem, který je podobný tomu našemu, ale v němž je vše ideální. Je to svět zceala jiný a přece ne zcela cizí. Je v něm přítomna láska, která je občas přítomna i v našem hmotném světě.
Eva Hájková
Já nemyslím, že šlo jen o Platónův pocit, že aténská společnost (polis) prožívá rozklad. Myslím si, že ten rozklad byl docela reálný. Za pár let po Platónovi se objevil Alexandr Makedonský, který začal novou dobu…
Jiří Aron
„Kéž by v našem novopohanském věku, jež ztratil zakotvení ve věčném Dobru, Pravdě a Kráse, se alespoň pro některé stal Platón průvodcem, který v nás obživí touhu po blaženém zření věcí věčných. Kdo má uši, slyš!“
Článek tvrdí, že křesťané Platóna potřebují, aby jim pomohl dát věci do správné perspektivy.
Existuje ale, díky Bohu jiný a mnohem lepší průvodce po našem novopohanském věku, než pohan Platón. „Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn, jako i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.‘“
Olga Nedbalová
Našla jsem na webu Církve bratrské ve wordu zpracovaný výtažek k epištole Koloským. Cituji:
„Svou výhodnou polohou byly Kolosy branou na východ. To přinášelo nejen obchodní výhody, dostatek orientálního zboží, mnohé kulturní kontakty a přístup k trhům, ale i bohatou nabídku myšlenek a filosofií.
Apoštolský list Koloským staví proti těmto názorům důraz na Pána Ježíše Krista. K Bohu nevede cesta nějakého tajemného poznání, mystického sebezdokonalování, ani záslužnické zákonictví. Cestou k Bohu je Kristus sám. A tentýž Kristus je i Pánem své církve, kterou může a chce ochránit před působením jakýchkoliv dalších duchovních sil. To je základní poselství epištoly do Kolos.“
Kristus je základ. Úhelný kámen. Jakmile začneme upadat do pokušení interpretovat křesťanství skrze někoho jiného než skrze Krista, dostáváme se na tenký led.
David Floryk
Pane Arone, myslím, že klíč je právě v tom odstavci, který z článku citujete: „Kéž by se v našem novopohanském věku stal alespoň pro některé Platón průvodcem, který v nás obživí touhu po blaženém zření věcí věčných…“ Není to univerzální lék, v žádném případě, ale u některých může fungovat – podobně jako fungoval u sv. Augustina.
Není pochyb, že Kristus je základ a úhelný kámen, kdo jiný? Ale problém je, jak k němu lidi dostat, jak dosáhnout toho, aby zaslechli jeho hlas, aby mu rozuměli? Pokud se obejdete „bez Platona“, skvělé. Svatý Augustin by možná bez jeho vlivu vůbec neuvěřil…
Eva Hájková
Vyznání svatého Augustina:
„Pozdě jsem si Tě zamiloval, kráso, tak stará a tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval. A hle, Tys byl uvnitř a já jsem Tě hledal vně a zde a sám jsa ošklivý honil jsem se za krásnými tvory, jež jsi učinil. Byl jsi se mnou a já nebyl s Tebou. Tvorové, již by nebyli, kdyby nebyli v Tobě, mě upoutali daleko od Tebe. Opět a opět jsi na mě volal a prorazil jsi mou hluchotu. Jasně jsi zazářil a odstranil jsi mou slepotu. Rozšířil jsi vůni a já ji nasál a toužím po Tobě. Okusil jsem a lačním a žízním. Dotkl ses mne a vzplál jsem touhou po tvém míru.
Až cele přilnu k Tobě, již vůbec nebudu cítit bolest a námahu a budu žít život vyplněný Tebou. Nyní však jsem si na obtíž, poněvadž nejsem plný Tebe, neboť koho naplňuješ, toho pozvedáš. Zápasí ve mně radosti hodné pláče se zármutkem, jenž je hoden jásání, a nevím, na které straně je vítězství. Můj špatný zármutek bojuje s dobrou radostí a nevím, kde je vítězství. Běda mně! Pane, smiluj se nade mnou! Běda mně! Hle, neskrývám svých ran. Jsi Lékařem – jsem nemocen. Jsi Milosrdný – jsem ubožák. Zda není lidský život na zemi bojem?“
Jiří Aron
Potíže se všemi lidskými filosofy jsou v tom, že jim nestačí jednoduché Boží zjevení v Písmu a vytvářejí si konstrukce vlastní. Což zcela není případ Platóna, protože žil před Kristem, ale pro všechny současné filosofy, kteří měli možnost poznat biblické křesťanství, to platí. Rádi se porovnávají především s lidmi a Boha nehledají.
S tím Augustinem je potíž také. Bylo by zajímavé vědět, jaká by mohla být jeho víra, pokud by nebyl ten vliv pohanství, platonismu, gnosticismu před obrácením. Jsem přesvědčený, že by jeho víra byla čistší a lepší.
Například oba významní historikové církevních dějin, Philip Schaff a August Neander se shodují, že „Augustinovo učení obsahuje zárodek celého systému duchovní tyranie, nesnášenlivosti a pronásledování až k soudnímu dvoru inkvizice“. http://www.reformedreader.org/history/vedder/ch08.htm
Pokud oba dva mají pravdu, Augustin v učení Krista tento svůj příspěvek k tématu tyranie v církvi nečerpal. V učení Platónově ano, tam k totalitě není daleko. třeba zde https://theses.cz/id/0hgary/7730371
Takže odpovídám: ani u Augustina tento lék Platónem nezabral.