V roce 1991 jsem měl příležitost navštívil křesťanskou East–West konferenci v německém Karlsruhe. Známý vykladač Bible Derek Prince tam tehdy vystoupil se svou přednáškou „Povstane Antikristus v Evropě?“ Vidím to jako dnes, jak prohlašuje: Komunismus padl, na řadě je islám! Celá obrovská hala tehdy aplaudovala! Nepochybuji, že to byl záblesk Božího Ducha. Kdo z nás však tenkrát tušil, co všechno to bude znamenat? Ani mluvčí sám tehdy jistě netušil, jak se toto proroctví naplní. Bylo to dávno před 11. zářím, před Talibánem, před oběma invazemi do Iráku, před Islámským státem, před začátkem nového stěhování národů.
Derek Prince pak ve svém vystoupení představil postavu Antikrista, jak o ní hovoří Bible. Pojem ‚antikrist‘ lze chápat ve dvojím významu. Řecká předložka ‚anti‘ může znamenat ‚proti‘, tedy ‚proti Kristu‘ – ve smyslu někoho či nějaké síly, která oponuje osobě Krista a jeho dílu. Současně může znamenat také ‚na místo Krista‘, a pak označuje člověka nebo sílu, která ‚zaujímá místo Kristovo‘, chce jej vytlačit z jeho pozice, být jeho ‚náhražkou‘. Antikristem je tedy ten, kdo vzdoruje pravému Kristu a současně jej chce nahradit.
SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Komu chystají v Berlíně trůn?
Nový Zákon mluví o antikristu ve třech významech. Mluví o duchu antikrista a charakterizuje jej dvěma způsoby: „To je antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce“ (1. Janův list 2,15) a „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist.“ (2. Janův 1,7). Duch antikristův je tedy činný všude tam, kde je popíráno Ježíšovo Boží synovství a jeho reálné vtělení.
Dále Nový Zákon dosvědčuje, že již v dobách první církve „mnoho antikristů vyšlo do světa“. A v průběhu dějin bychom jistě napočítali celou řadu tyranů, falešných mesiášů a svůdců, kteří slibovali vykoupení a skutečného Ježíše a jeho učedníky nenáviděli.
Konečně pak, na konci časů, v době před Kristovým druhým příchodem, má se objevit Antikrist jako definitivní vtělení protikristovských sil, jako poslední falešný mesiáš, který přichází toho skutečného definitivně nahradit a jeho jménem se chopit vlády nad světem.
Řečník pak na základě starozákonního Danielova proroctví a novozákonní knihy Zjevení vyložil své důvody, proč se domnívá, že místem, kde by mohl Antikrist povstat, by mohlo být dnešní Turecko, tam, kde tenkrát v biblických časech leželo – ano, království Pergamon. Ten Pergamon, o němž Bible dosvědčuje, že tam leží „trůn satanův“, jehož možné zpodobení jakožto Diova oltáře se dnes připravuje k novému veřejnému vystavení v Berlíně…
Staří obři povstávají
Malá Asie, Turecko … tehdy na počátku 90. let naprostá periferie, úplný konec světa. Ano, tehdy to tak vypadalo. Jak se svět od té doby změnil! Celý Blízký Východ je v pohybu: staré mocnosti se probouzejí a protahují, setřásají okovy hranic, které jim vnutily kolonizátoři i nátěr sekularizmu, kterým je opatřili post-koloniální vládcové, ožívají dávná jména: Názvy, které známe z mapek ve svých Biblích, najednou čteme v novinách: Eufrat, Tigris, Ninive, Mosul, Persie.
SOUVISEJÍCÍ – S D. Drápalem o knize Zjevení: Vytržení nebylo pro církev tématem
Antikrist prý povstane v Pergamonu. Co znamená, že „povstane“? Že se tam narodí? Bude tam žít? Bude tam mít své sídlo? Nebo bude jen navazovat na tamější duchovní dědictví? A které? Helénistické, symbolizované Diovým oltářem? Babylonské? Nebo římské? Na Řím chtěl navazovat v dějinách kde kdo, od středověkých křesťanských císařů, přes Napoleona a Hitlera až k dnešní Evropské unii…
Ostatně, dědicem Říma není jen „Západ“ – tedy to, co se za něj dnes prohlašuje, ale i kus dnešního Východu má kořeny v Římě. Ten nezanikl v 5. století p. K. pod nájezdy barbarů, přesněji řečeno, tento osud se týkal pouze Západořímské říše, tedy vlastního území Říma. Mnohem velkolepější říší byla Byzanc, „Druhý Řím“, tedy Východořímská říše, s centrem v Cařihradu neboli Konstantinopoli, ležící dnes v Turecku, na hranici „dvou světů“, na rozhraní Evropy a Asie. Byzantské císařství, vládnoucí celému východnímu středomoří a jihu Evropy, bylo po dlouhá staletí významným kulturním centrem (vzpomeňme na „civilizační misi“ soluňských bratří na Velkou Moravu) a oporou východního křesťanstva. V 11. století čelila Byzanc nájezdům kočovníků, postupný rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím Turky.
Mnozí čtenáři možná budou překvapeni, ale k následnictví Říma se hlásívala i Ruská říše: Byzanc měla ve znaku orla, symbolizujícího spojení západní a východní říše. Po pádu Konstantinopole začal orla používat velkokníže Ivan III., který měl za ženu princeznu Sofii, jejíž strýc byl poslední byzantský císař Konstantin XI. Moskva, jako poslední bašta pravoslavného křesťanstva, si činívala nárok i na následnictví Byzance, čímž by se z ní stal tzv. „třetí Řím“.
Po pádu Konstantinopole bylo celé středomoří na dlouhá staletí pohlceno Tureckou (Osmanskou) říší, která coby nástupce muslimského chalífátu ovládala Malou Asii, Balkán a Středomoří, Blízký a Střední Východ a severní Afriku, a to téměř až do roku 1924, kdy se po porážce v 1. světové válce Turecká říše definitivně rozpadla. A jsme zase zpátky u Turecka.
Moskva sice v posledních dobách nároky v tomto směru nevyslovuje, nicméně imperiální ambice jí rozhodně nescházejí, stejně jako Turecku, které se ovšem po své osmanské minulosti vědomě ohlíží. Navíc přibývá biblických vykladačů, kteří se domnívají, že onou osmou říší, vládnoucí světu v době nástupu Antikrista, šelmou ze Zjevení, která „byla a není a zase bude“, by mohla být právě obnovená Osmanská říše.
Zdá se tedy, že s následnictvím Říma to není tak úplně jednoduché a k porozumění starým proroctvím nám zřejmě ještě nějaké střípky do mozaiky scházejí. Měl-li antický Pergamon roli jakéhosi mostu či překladiště duchovní moci mezi Babylonem a Římem – kam všude jeho náklad doputoval? Kam všude dopadla dračí setba? Kde všude ještě najdeme „oltáře“ a „trůny“, inspirované duchem dávného Nimróda?
Zpět do Berlína
„V Berlíně, na místě kostela zbořeného východoněmeckými komunisty, vznikne nové místo uctívání, které přivede křesťany, Židy a muslimy poprvé v dějinách pod jednu střechu.“ Takto oslavuje britský list The Guardian projekt House of One. Místo se má nazývat „churmosquagogue“ a „lidé všech církví, věr a vyznání, i lidé bez náboženství“ v něm budou zváni k osobnímu ztišení i na společné akce a diskuse. Nadace, která s podporou města, zemské i federální vlády projekt již téměř deset let připravuje, svěřila jeho realizaci slovutné architektonické kanceláři Kuehn Malvezzi s rozpočtem 57 milionů dolarů. Základní kámen supermoderního chrámu bude slavnostně položen 27. května 2021 na berlínském náměstí Petriplatz.
„Dům Jediného je soudobým vyjádřením náboženského života člověka a jako takový bude vyjádřen stejně moderním architektonickým jazykem“. Návrh vychází z myšlenky „rozmanitosti v jednotě“. Návrh nepředpokládá „triadickou jednotu prostřednictvím jednoho univerzálního znamení“, jak tomu bývalo u starých kostelů, naopak vytváří podmínky pro vzájemnou výměnu. Každá víra bude mít svůj vlastní rituální prostor, zatímco společné prostory jsou univerzální a vyjadřují vztah mezi rovnými, ne dominanci jednoho.
„Dům Jediného“ má být v Berlíně otevřen počátkem roku 2025, přibližně ve stejné době, kdy má být po dvanáctileté rekonstrukci znovuotevřeno berlínské muzeum Pergamon, skrývající jedny z nejobdivovanějších památek antického světa. Je to jen náhoda? Nebo snad mohou tyto události spolu nějak souviset?
Ano, různá náboženství mají řadu věcí společných, v ledasčem se shodují, překrývají. Ostatně, řečeno s C. S. Lewisem, každý pořádný učitel etiky v dějinách předjímal něco z Ježíše. Ale to, co je na každém náboženství nejzajímavější, co ho dělá tím, čím je, co je charakterizuje, je právě to, čím se od sebe liší, co je na nich jedinečné. Jinými slovy, křesťanství je tím, čím je, právě a jen díky tomu, co s ostatními společného nemá –to je na něm zároveň tím nejkrásnějším. A tím je osoba Ježíše Krista, jeho učení, jeho život a smrt.
Znamená tedy budování svatyně, otevřené všemu tomu, „co máme společné“, zamlčení či popření toho, co je nám vlastní, v čem se lišíme? Nemůže to znamenat ztrátu toho, co je na křesťanství nejcennější? Neotevírá takový synkretismus vědomě dveře duchu antikrista?
Mnohé otázky zůstávají otevřené a ledacos z duchovního zázemí výše popsaných událostí musí být ještě odhaleno. Přesto však se na pozadí všeho toho řešeného musíme prát: První odhalení obnoveného Diova oltáře v Berlíně ve 30. letech se časově „potkalo“ s nástupem nacismu, kterému dokonce poskytlo vítanou duchovní a estetickou inspiraci. S čím se potká jeho budoucí druhé odhalení, které má být ještě velkolepější?
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 31. května 2021 Foto: Wikipedie
14 Komentáře
Eva Hájková
Ten chrám s oddělenými prostory jednotlivých náboženství, jak ho popisuje autor, mi připomněl přirovnání Karla Havlíčka Borovského
„Jest chrám ohromné velikosti, okrouhlý, stavený jako do hvězdy s množstvím výklenků kolem do kola, do kterých jest do všech viděti ze prostřed chrámu. Výklenků čili kaplí těchto jest tolik, kolik rozličných věr na světě, a v každé kaplici jest kazatelna: z každé kazatelny hlásá se shromážděnému v kapličce lidu, že jenom tato víra jest pravá, od Boha zjevená, která se tuto hlásá, že všechny víry hlásané v ostatních kapličkách jsou lež a že vyznávači jejich jsou bludaři, nepřátelé boží, s kterými pravověřící nemá ani obcovati. Tak a podobně mluví se ve všech kapličkách, někde mírněji, někde zuřivěji. Lid neslyší, co v jiných kapličkách se vykládá, vychází z kapliček naplněn slovem svého kazatele, pře se pak a spílá si na vzájem nadávkami, jež byl z kazatelen zaslechl. Jen lidé, kteří u prostřed chrámu stáli a do všech kaplí viděli a všecka kázání slyšeli, jsou mírnější a snášelivější, i nebudou sice vše, co byli ve všech kapličkách slyšeli, za pravé míti, avšak budou aspoň povznávati, že posluchači každé kapličky mají příčinu za pravdu míti, co byli slyšeli, a vše ostatní za lež pokládati. Toto vědomí vede k snášelivosti, nevědomí toho k svárům náboženským.“
https://cs.wikisource.org/wiki/Karel_Havl%C3%AD%C4%8Dek_Borovsk%C3%BD_(T%C5%AFma)/XXXV._Epi%C5%A1toly_Kutnohorsk%C3%A9
A ještě jsem si přitom vzpomněla na apoštola Pavla v Athénách
„Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:
Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“
Proč vůbec křesťané stavěli chrámy? Přál si to snad Ježíš Kristus?
Petr Adamec
Zpočátku chrámy nestavěli. Scházeli se po domech, kde někdo bydlel. Ty domy se postupně stávaly monofunkční – už zde později nikdo nebydlel a pouze sloužily ke scházení (třeba 2-3 století, možná tam někdo/kněz i přespával). Některé ty domy byly maličké – třeba jen 4×4 m, některé veliké – třeba pro 120 lidí. Ty maličké se postupně zvětšovaly… Postupně se bouraly a stavěly baziliky – to byla běžná antická stavba pro scházení, křesťané použili již užívaný typ staveb. Přece jen se v tomto typu domu scházelo lépe, navíc způsobem, na který byli všichni lidé zvyklí (asi od 4. století?). V zásadě používali dost typ staveb, který jim byl kulturně blízký. Na který byli lidé zvyklí. Třeba středoevropské staré románské rotundy mají mnohé architektonické prvky starých pohanských kruhovitých svatyň. Myslím,že to nebylo proto, že by jejich křesťanství bylo tak synkretistické, spíše prostě život je takový, že nejde vše úplně změnit naráz. Je lépe svátky třeba nahradit křesťanskými, ale zachovat prvky těch starých (vánoce, velikonoce, prvotiny…). Jak jinak to udělat?
pavel v
Paní Evo,
mluvíte mi svým příspěvkem (podobenstvím od Karla Havlíčka Borovského) z duše. Je velikou ostudou, když se lidé věřící v Boha nepokusí mezi sebou domluvit. Ať už se jedná o kterékoliv monoteistické náboženství, každé z nich vyzdvihuje lásku. To zásadní mají všechna monoteistická náboženství společné. Je příznačné, že v podobenství o milosrdném Samaritánovi je oslaven člověk, na kterého se ˇidé povyšovali – považovali ho za bludaře.
Konečný Fr.
Domlouvat se s islámem je ztráta času, stejně jako s Jehovisty – s těmi se lze na určitých věcech shodnout.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Můžeme se domluvit na (kuřecím:-) curry wurstu, ok, na tom, kdo má ve městě nejlepší falafel, na tom, kolik to bude stát taxíkem do starého města, a třeba který prací prášek. A ejhle, běžně to funguje, jakž takž. Co nefunguje, to je evangelizace. Na té se (po staletí!) z nějakých příčin nemůžem domluvit, ne a ne…. Mám nápad! Zakážeme evangelizaci a budeme se mít dobře… geniální.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Samozřejmě míněno naprosto ironicky! Žel tito architekti nového náboženství to ironicky nemyslí.
Petr niederhafner
Myslím, že ekumena mezi křesťanskými církvemi není tak špatná, určitě jak já znám např katolické a ceskobratrske, případně metodisticke prostredi tak si jednotliví věřící nemyslí, že jejich vira, vyznani je jedine možne a nejlepší. Funguje i spolupráce, společná modlitba, charita atd. Dialog s islamem má velký význam, probiha a díky za nej.
Karel Havlíček by byl příjemne překvapen.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Po mnoho generací se tu evangelíci soustředili na přežití, byl to čas boje. A pak po tolerančním patentu, snad jen tušíme, co to bylo za obrovskou změnu a zmatky. Borovský mluví do tohoto a je to relevantní do 1. republiky.
pavel v
Komunismus zdaleka nepadl. Jeho těžiště se přesunulo z Ruska do Číny. Fanatický islám se komunismu podobá, ale není zdaleka tak nebezpečný jako komunistické říše zla disponující jaderným potenciálem. Stejně, nebo ještě více nebezpečný než militantní islám, je znovu rozmáhající se fanatický nacionalismus reprezentovaný stranami jako Jednotné Rusko, AfD, Fidesz, SPD, Liga severu, Národní sdužení atd.
Konečný Fr.
Marxismus v inovaci jako neomarxismus ovládl EU a celý Západ. Bolševismus se z východu přestěhoval na západ. Vlastenci nejsou komunisté, máte to bohužel popletené.
Petr niederhafner
Díky za odpověď, možná právě ti činní v ekumene se ztráty identity nebojí, I v tak zvaných „vyssich patrech církví a sboru komunikace a spolupráce probiha“. Jasně melo by to být lepší ale díky Panu za to jak to je. Zdravím Petr
Realtoltek
Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás sídlí Boží Duch?
Jásej a zpívej, sionský lide – veliký je Svatý izraelský uprostřed tebe!“
Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe.
17Hospodin, tvůj Bůh, je vprostřed tebe – hrdina, jenž tě zachrání. Šťastně se bude z tebe veselit, až tě svou láskou obnoví; zajásá nad tebou samou radostí18jako v den slavnosti.“ „Odstraním z tebe neštěstí, abys už nenesl břímě potupy.19Hle – v ten čas skoncuji se všemi, kdo tě trápili!
15Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, jenž uprostřed tebe přebývá, je žárlivě milující Bůh! Jinak proti tobě vzplane hněv Hospodina, tvého Boha, a vyhladí tě z povrchu země. (křest ohněm)
15Hospodin, tvůj Bůh, totiž kráčí uprostřed tvého tábora, aby tě vysvobozoval a vydal ti tvé nepřátele. Ať je tedy tvůj tábor svatý! Ať u tebe nevidí žádnou nepatřičnost!
Eva Hájková
Karel Havlíček Borovský (vidím, že citát vzbudil reakce) chtěl zajisté říci, že uzavřenost (jiným slovem sektářství) vede jednak k omezenosti rozhledu, jednak k udržování nepřátelství mezi lidmi.
Panu Niederhafnerovi: Ekumena jistě nemusí být špatná věc, ale každý si ji asi představuje jinak. Někdo jako oficiální setkávání hlav církví a náboženství, někdo jako prostou spolupráci řadových věřících různých vyznání.
Kdysi jsem četla knížku jednoho filosofa (už ani nevím, kdo to byl). Vysvětloval, proč se dřív lidé báli nepřítele (myšleno člověka jiné víry, kultury atd.) a proč jej chtěli za každou cenu eliminovat, třeba i zničit. Kromě toho vysvětlení si z té knížky nic nepamatuji. Alo toto mě zaujalo. Člověk prý se bojí nepřítele, protože má strach, že se ten nepřítel stane jím, anebo obráceně – tedy že on sám se stane tím nepřítelem (že přijme jeho identitu a ztratí tu svou). Zkrátka – bojí se ztráty identity. To znamená, že jeho identita (náboženská, kulturní) není dost pevná, případně si o sobě něco namlouvá. Možná je zapotřebí, aby si každý člověk ujasnil, kdo vlastně je, a pak se mu taková věc nemůže stát, aniž by se musel nepřítele zbavovat.
Když jsem asi před sedmi lety četla tu knížku, tak se mi to jeho vysvětlení (on se stane mnou nebo já se stanu jím) zdálo nesmyslné. Teď už tomu rozumím.
Miroslav Kantor
A v Číně není komunismus? Vedle něho je neomarxismus Bruselu slabý odvar😁