Na počátku všeho, co kdy k něčemu vedlo, bylo slovo, myšlenka, idea, záměr. Slovo, které se posléze stává tělem, je skutečným hybatelem dějin. Musíme se proto zajímat o slova a o myšlenky, které za nimi stojí – protože ideje mají důsledky.
V dnešní situaci „genderového chaosu“ se hovoří o osvobození, útlaku, právech – a nás proto musí zajímat, z jakých kořenů se tyto ideje a na nich založené praktiky zrodily. To proto, abychom jim porozuměli, pochopili, jak se k nim stavět a jak jim případně čelit.
Nečelíme totiž jen vlastním hříšným sklonům, které nás pokoušejí a svádějí. Čelíme i určité nové společenské situaci, kdy se nám staví do cesty také kultura, v níž žijeme. Řada civilizací v dějinách zanikla vinou morální degenerace, poznamenává německá socioložka Gabriela Kuby, autorka i u nás známé knihy Globální sexuální revoluce. Ale aby byla morální degenerace politicky a kulturně vynucována, to je skutečně čímsi novým…
Bylo tomu někdy jinak?
Bible ví o tom, že tento svět leží ve zlém. Už král Šalamoun věděl, že není nic nového pod sluncem, „v čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo“ (Kaz 8).
Ve Starém zákoně můžeme najít celou řadu textů o důvodech utrpení, chudoby a bídných sociálních poměrů. Kniha Přísloví popisuje různé příčiny neutěšené lidské situace. Chudoba, nedostatek, neúspěch a nesvoboda jsou většinou líčeny jako následek lidských slabostí, především lenosti či prostopášnosti. Jinými slovy: člověk je obětí svých vlastních hříchů.
Prorocké knihy nabízejí poněkud odlišnou perspektivu, totiž že příčinou chudoby a sociální nespravedlnosti jsou v mnoha případech nespravedlivé poměry, zneužívání moci, bezpráví a vykořisťování. Jinými slovy: člověk je obětí hříchů jiných lidí, svých bližních, autorit, vládců.
Nějak takto, s vědomím tohoto napětí, kdy společenské zlo je důsledkem mých vlastních hříchů a současně chyb a hříchů druhých, byl problém chápán po celé dějiny, přinejmenším tam, kde byla společnost a její kultura ovlivňována biblickým poselstvím.
Tím je vinen společenský řád!
Doposud se filosofové snažili svět vyložit a vysvětlit, ale jde o to jej změnit, napsal v polovině 19. století německý filosof Karel Marx. A nabídl změnu paradigmatu, novou optiku, jakou by měl být problém nespravedlnosti v lidském světě nahlížen: vinen je společenský řád, vinen je systém!
Marx nebyl jediný, a ani první, kdo něco takového vyslovil: už dříve zaznívaly myšlenky, jak původně „dobrý“ člověk byl pokažen společností a zejména soukromým vlastnictvím. Známá je Rousseauova osvícenská idea „ušlechtilého divocha“, neboli idealizovaný koncept domorodce, který je přirozeně dobrý, neboť dosud nebyl vystaven korumpujícím vlivům civilizace. A samozřejmě nelze nezmínit destruktivní vliv Velké francouzské revoluce (1789), „pramáti“ všech revolucí. Nicméně Marxem a jeho následovníky zformulovaná teorie se stala nejvlivnějším nástrojem k proměně světa – a to jak na úrovni teoretické argumentace, tak posléze na rovině praktické aplikace. Stala se skutečným beranidlem k rozvrácení společenského řádu.
Marxův popis tehdejšího kapitalismu a jeho neduhů byl nepochybně v mnoha ohledech výstižný. Člověk, jakožto nositel Božího obrazu, si zaslouží, aby se s ním jako s člověkem nakládalo a aby nebyl vykořisťován a bez úcty zneužíván. Bylo chybou vládců v oněch dobách, že nebyli prozíravější a úkol zastat se „dělníků, jejichž mzda byla zadržena“, si neuvědomili dříve, než je k tomu přinutily okolnosti. Vládcové se nezastávali utiskovaných, proto přišel socialismus s tím, že napříště to bude stát sám, kdo se toho chopí a rovnost nastolí sám, po dobrém nebo po zlém. Tato revoluční vlna v myšlení připravila cestu levicovým experimentům 20. století, jakými byly nacionální a komunistický socialismus.
Nicméně, jak si všímá historik Paul Johnson, Marxova představa revoluce jako soudného dne tehdejšího kapitalismu byla vizí spíše uměleckou, než vědeckou. Marx psal spíše jako básník či prorok, chrlil vášnivé vize, proložené komentáři a bonmoty. Byl to právě onen prorocký étos, nikoliv vědecká data (kterými Marx pohrdal a která užíval jen tak, aby dokládala, co chtěl), co přetrvalo dodnes a pomohlo marxistická semínka rozesít do netušených dálav.
Osvobození jako nové paradigma
Marxismus nastolil nové paradigma, poskytl nástroj k interpretaci světa, komplexní teorii, která se tváří vědecky a pokouší se převést všechny problémy světa na jakýsi společný jmenovatel. Myslím, že je možno vystopovat několik vůdčích principů:
(1) Marxismus přichází s téměř neodolatelnou nabídkou – nabízí „vědecké“ vysvětlení původu sociálního zla: přichází s nataženým prstem, který ukazuje viníka! Viníkem mé bídné situace nejsem já, nýbrž společenský řád, režim, stát, kultura – viníkem jsou „oni“! A zároveň s ďábelskou genialitou nabízí „vědecké“ vysvětlení. Bolševická „diktatura proletariátu“ je dnes minulostí, ale terapeutická optika, nahlížející pachatele zločinu jako oběť nespravedlivého systému, ta nám tady zůstala…
(2) Dějiny jsou podle Marxe dějinami třídních bojů, zápasů mezi ovládajícími a ovládanými. Ale co když to řekneme moderněji? Na všech stupních vývoje společnosti je možno mezi společenskými skupinami nalézt mocenské nerovnosti, které mají historické důvody, jež je nutno identifikovat a odstranit – nezní to jako citát z Istanbulské úmluvy? Otec politického konzervatismu Edmund Burke kdysi napsal: „Nevěděl bych, jak navrhnout obžalobu proti celé jedné skupině lidí.“ Marxismus přesně toto učinil. Není podstatné, je-li kapitalista dobrým nebo zlým člověkem, podstatné je, že je příslušníkem vládnoucí třídy a jako takový musí nést důsledky. Podobně uvažoval Hitler: je lhostejné, zda Žid je dobrým občanem, náleží k parazitní rase a jako takový musí nést následky.
(3) Svět a jeho dějiny mají materialistické vysvětlení. Ekonomické podmínky utvářejí další oblasti společenského života, na ekonomické základně vyrůstá ideová nástavba. Morálka je druhotná, odvozená, je odrazem třídních vztahů, je projevem ekonomické nadvlády, je vždy třídní – je „konstruována“ (je tedy lidským výtvorem, není objektivní), a to tak, aby hájila zájmy vládnoucí třídy. Chceme-li změnit nástavbu, musíme změnit základnu, musíme změnit vládnoucí třídu – v posledku tedy jde o to, kdo drží v rukou moc. Kdo má moc, nastoluje morálku…
Ano, moc má vždy sklon korumpovat, ale Marx se mýlí, moc není primárním, či dokonce jediným zdrojem této korupce. Ze srdce lidského vycházejí zlé myšlenky, závist, vraždy… Jinými slovy: primárním problémem je lidský hřích, nikoliv společenská oprese. Nahlížet všechny společenské vztahy pouze optikou moci je nedorozumění, neboť autorita sama o sobě není zlá. Nemusí být násilná, manipulující ani vykořisťovatelská, naopak moudře uplatňovaná autorita je žádoucí a potřebná.
(4) Nejen továrna, nýbrž i rodina je nahlížena jako bojiště: „V rodině je muž měšťákem a žena proletářkou,“ napsal Bedřich Engels, Marxův ideový souputník. Oba dobře rozpoznali, že klíčovou oporou „starého“ společenského řádu a jeho hodnot je přirozená rodina, která je kolébkou a „předavačem“ náboženské víry. „První třídní protiklad, který se v dějinách vyskytl,“ psal Engels, „je v antagonismu mezi mužem a ženou v monogamním manželství a první třídní útlak je útlakem ženského pohlaví mužským…“ Tedy chcete-li změnit společenský řád, změňte rodinu!
Z barikád na university
Mezi Marxovými následovníky zasluhuje pozornost „frankfurtská škola“, vážící se k Ústavu pro aplikovaný sociální výzkum v německém Frankfurtu (1923), jež po nástupu nacismu přesídlil do USA a do Německa se vrátil v roce 1953. Institutem rozvíjená „kritická teorie“, která bývá nejčastěji spojována s pojmem „neomarxismus“ či „kulturní marxismus“, se stala novým měchem na staré marxistické víno.
Neomarxisté rozvedli to, co Marx nemohl znát (totalitní režimy 20. století, vědecko-technický pokrok a masová kultura, Weberova moderní sociologie či Freudovská fascinace sexualitou a nevědomím). Zdroje útlaku již nejsou spatřovány pouze ve výrobních vztazích, ústředním bodem zájmu se stává proklamovaná emancipace člověka od nejrůznějších forem „oprese“, útlaku, diskriminace.
„Frankfurtští“ uchopili marxismus nově také proto, že vyhlídka na světovou revoluci se ukázala utopickou a marx-leninská praxe dle sovětského vzoru se utápěla v krvi. „Starý řád“ je totiž zakořeněn hlouběji, než se prvním marxistům zdálo. Proto kdo chce změnit společnost, musí nejdříve ovládnout kulturu a společenské instituce, jejich jednání, smysl a obsah. Strategií již není bolševický teror, nýbrž „kulturní hegemonie“. Cesta k ní vede přes psychologické formování, nikoliv přes filosofický argument. Postupně, evolučně, téměř nepoliticky, bez násilí, pro mnohé neviditelně prostupovala kulturní revoluce západní vzdělávací systém – a ti, kteří ji zahlédli, ji podceňovali jako okrajový výstřelek, který vyšumí…
„Svatba Marxe s Freudem“ poskytla koncem 60. let vítané teoretické zázemí generační vzpouře proti „měšťácké morálce“, která se v podobě hnutí „hippies“ přehnala Západem. Marxistické koncepty pronikly do společenských věd, poskytly jim svůj pojmový a argumentační aparát. Hesla o osvobozování utlačovaných menšin znějí tak sympaticky! Neomarxismus ovládl univerzity, centra kultury i média. V Západním světě dnes nenajdete veřejnou instituci, která by nepodléhala jeho vlivu.
Feminismus: od ženských práv k dekonstrukci člověka
Neo-marxistická analýza byla aplikována na řadu společenských jevů, které zrály k nějakému řešení – a tam, kde se „osvobozovací“ potenciál marxismu protnul s poptávkou (skutečnou či domnělou), vznikl ideologický novotvar.
Příkladem může být feministické hnutí, které bylo ve svých počátcích v polovině 19. století bojem za rovná práva mužů a žen i za o ochranu matek a rodin, ohrožovaných postupnou proletarizací městského obyvatelstva. Od té doby se však feminismus radikálně proměnil – a myšlenkový aparát a „know-how“ k této proměně dodal neo-marxismus. Přirovnáním k třídnímu boji nastává obrat k radikálnímu feminismu, jehož mottem by mohl být známý výrok Simone de Beauvoirové: „Ženami se nerodíme, nýbrž stáváme“. Zde již nejde o rovnoprávnost, ale o boj za přeměnu společnosti totální dekonstrukcí identity muže a ženy. Dnes již nejde o to umožnit lidem vystoupit z jejich tradičních rolí a s nimi spojených práv a povinností, což mohlo být mnohdy legitimní, vždyť není pochyb, že „tradiční morálka“ bývala v lecčems omezující. Nyní jde o to lidem vnutit myšlenku, že samotné tyto role jsou špatné.
„Biologické pohlaví představuje pouze diktaturu přírody, od které se člověk musí osvobodit. Veškeré heterosexuální prvky ve společnosti je třeba ve všech oblastech vymýtit. Pojmy muž, žena, manželství, rodina, nemají žádný nárok na přirozenost – pouze ospravedlňují nadvládu muže nad ženou, nadvládu heterosexuality nad ostatními formami sexuality. A je nutno je vymýtit i s kořeny.“ (Judith Butlerová)
Jde o svobodu, hlupáci!
Tak se zrodil narativ o utlačovatelské podstatě Západní civilizace, která je vinna imperialismem, kolonialismem, rasismem, patriarchální mužskou dominancí, utlačováním menšin, homofobií… V takto represivní společnosti je nutno podlomit veškeré zdroje autority, hierarchie a řádu a odstranit „svazující“ konvence jako tradice, morálka, víra, rodina, národ či stát.
S naprostou samozřejmostí jsou dnes určité skupiny lidí chápány jako oběti, jež potřebují ochranu před diskriminací. To znamená nekriticky podporovat ty, kteří jsou označeni za oběti – bez ohledu na to, zda si to zaslouží, a stavět se proti „mocným“, bez ohledu na to, jestli jsou dobří či ne. Oběti viní za svou zranitelnost ostatní, což je odvádí od vlastní odpovědnosti. Hřích je nově definován jako nemoc, jazyk morálky je nahrazen jazykem terapie, zločin se stává protispolečenským chováním a psychiatr nahrazuje kněze. Toto paradigma je všudypřítomné a je střeženo „politickou korektností“, což je systém myšlenkových šablon, který drží veřejnou debatu v kleštích a rozhoduje, o čem a jak lze vůbec mluvit.
Vábivá ideologie „osvobozování“ obdařila státní autoritu právem regulovat a vychovávat. Sociální stát přestává být nástrojem společenské solidarity, s kterýmžto posláním se po 2. světové válce zrodil, ale bere si za cíl co nejdokonaleji „zabezpečit“ člověka od nejrůznějších důsledků životních rozhodnutí a stává se tak nástrojem převýchovy. Důsledkem je úpadek neformálních pravidel, morálky a dalších na státu autonomních institucí, osobní svoboda a odpovědnost jsou postupně oklešťovány. Pomalu upadá i stěžejní princip západní morálky – pevná spojnice mezi jednáním jednotlivce a jeho následky.
Progresivistický průmysl na pochodu
Ti, kdo se neomarxistickými koncepcemi nechali zaujmout (či zajmout?), tak činí proto, že uvěřili, že bojují s historickou nespravedlností a přispívají k nápravě světa. Nálepkou „neomarxistů“ se většinou cítí dotčeni. Těžko jim to vyčítat, vždyť ke kořenům prohlédá málokdo a „neomarxismus na první pohled jako marxismus ani nevypadá,“ jak upozorňuje publicista Benjamin Kuras.
Konglomerát levicových elit, médií a neziskových organizací je poháněn aktivní menšinou, která by volby nikdy nevyhrála, přesto však disponuje ohromnou mocí, a to díky výhodám, které mlčící většina nemá.
Především, aktivisté mají zápal pro věc, vždyť bojují za nový, spravedlivý svět! Mají na své straně státní i nestátní, ba dokonce i nadnárodní instituce, které během dlouhého pochodu ovládli. Ty je zaštiťují autoritou a také financují. Mohou počítat s přízní médií. Těší se podpoře globálního byznysu, který už dávno pochopil, že různé „duhové“ reklamy jsou úlitbou, která „nikomu neublíží“. Nástrojem revoluce se stává i stát a jeho orgány (v našem případě především ministerstva práce a sociálních věcí a školství, úřad ombudsmana, a na ně navázané ústavy, média a neziskovky). A v neposlední řadě, aktivisté mají čas, protože u většiny je levicová agenda jejich zaměstnáním, případně je někdo dotuje. Mlčící většina, pokud se chce nějak projevovat, musí tak činit ve volném čase a za vlastní…
Dá se s tím ještě něco dělat?
Zdálo by se, že na úrovni „vysoké“ politiky je zápas prohraný. V Západním světě dnes neexistuje žádná relevantní politická síla, která by byla schopna tuto kulturní revoluci zastavit. Ne, že by neexistovala žádná ohniska odporu, povětšinou jsou to však spíše osamělí běžci, různí podivíni či malé skupinky. Konzervativní scéna bývá tradičně hodně rozrůzněná a individualistická, společný nepřítel však může sehnat dohromady i ty, kteří by spolu normálně nekamarádili. Ale jinudy cesta zřejmě nevede. Je třeba hájit svobodu slova, svědomí a náboženství – a získat k tomu tolik spojenců, kolik jen můžeme!
Americký publicista Rod Dreher před několika lety ve své knize Benediktova cesta poukázal na jistou paralelu s dobou po pádu Říma, kdy na úsvitu 6. století sv. Benedikt z Nursie odchází do ústraní a zakládá klášterní komunitu – aby se posléze jím inspirované řeholní hnutí stalo „kocábkou“, která provezla světlo evangelia a vzdělanosti temnými časy, které na několik staletí pokryly Evropu. Dreher radí nespoléhat na potápějící se loď civilizace a budovat vlastní křesťanskou „paralelní polis“ (zde nachází inspiraci v situaci východoevropských disidentů v čase komunismu) jako životaschopnou a žádoucí alternativu a „antitezi“ světa. Zdá se, že většina amerických (i zdejších) křesťanů jeho kritický postoj k sekulární kultuře nestrávila, přesto lze v jeho úvahách nalézt řadu inspirativních rad a doporučení.
Kupříkladu: Nepanikařit. Nevzdávat se bez boje. Neočekávat od politiky příliš mnoho. Nepřistupovat na neomarxistický slovník (bez slova gender se lze obejít!), dávat pozor na nálepky (křičet „marx“ kdykoliv slyším slovo „oprese“ není k ničemu, leda popudíme oponenty). Nenechat se vyšachovat, „vmísit kvas do těsta“, ovlivňovat kulturu. Dávat přednost lokálnímu před globálním. Hájit princip rozdělení a rovnováhy mocí ve státě, dovolávat se principů právního státu, trvat na primátu zákona před vůlí. Hájit svobodu slova, svědomí a náboženství, dovolávat se práva na výhradu dle svědomí. Podporovat princip subsidiarity, jak to jen půjde. Budovat nezávislé křesťanské instituce, zakládat školy, spolky, „zadrápnout“ se v kultuře, v občanské společnosti. Současně však také: připravit se na pronásledování, být připraven obětovat sekulární úspěch a karieru pro království Boží, nepůjde-li to jinak…
Obávám se však, že to všechno může být toliko ústupovou taktikou, která může zpomalit postup revoluce, ale nikoliv ji zvrátit. Má-li k tomu dojít, bude potřeba hledat zdroje ještě hlouběji. Musíme vzít nepříteli iniciativu z rukou, naučit se být opět proaktivní: Mnohé problémy, na které neomarxismus nabízí svůj lék, jsou skutečné. My jako křesťané přece víme, že útlak je nemorální a má se mu oponovat. Bezmocní a zranitelní zasluhují zvláštní pozornost. Není náhoda, že někteří autoři hovoří o marxismu jako o křesťanské herezi, jako o pokusu imanentizovat eschaton, tedy politickou akcí vybudovat království nebes zde na zemi. Chtěl-li tedy Marx – šílený vztekem a netrpělivostí – strhnout království nebeské na zem, pak náprava spočívá v návratu. Království nebes není z tohoto světa – a přece již v tomto světě roste v lidských srdcích. Bude-li v nich skutečně obnoveno, pak se může stát motorem skutečně proměny. A byla-li to „křesťanská kulturní revoluce“, která na troskách pohanského Říma vybudovala křesťanskou civilizaci, založenou na étosu služby a lásky k bližnímu, nemůže to být nic menšího, než nová křesťanská revoluce, která na troskách post-křesťanského Západu, zdecimovaného neomarxismem, tuto křesťanskou civilizaci opět obnoví…
Co se stane, když vlažný křesťan vezme své náboženství vážně, když ho domyslí do důsledků, když opět začne následovat Krista, ptá se Štěpán Smolen v závěru podivuhodného cestopisu o putování Západní Evropou „po stopách ochočeného Boha“? Během své cesty byl na mnoho způsobů svědkem vyprázdněnosti křesťanství, které nadbíhá člověku a přitom nemá, co by mu nabídlo, snad kromě pochlebování, či naopak sebelítosti. Takový křesťan se stane radikálem, džihádistou, který nejdříve podnikne svatou válku proti sobě. A jaké budou důsledky? „Nechá se naverbovat do armády království, které není z tohoto světa. Radikální křesťan se nevypraví obalený výbušninami, aby dobyl Bagdád nebo Rijád. Spíš půjde s Matkou Terezou do ulic Kalkaty, aby ležícím u cesty vysbíral červy z ran. Nebo s Mary Wagnerovou před potratovou kliniku, aby maminky, které jdou vraždit, upozornil, že každý lidský život je svatý. Nebo odejde na Karmel, aby se stal ohnivou přímluvou za svět. Nebo s apoštolem Pavlem na druhý konec země, anebo do vedlejšího vchodu k sousedce, aby jí pověděl, že Kristus žije a že také pro ni zemřel a vstal, aby už nemusela žít pro svůj televizní ovladač a pro svého psa, ale dala se Bohu, jehož krví byla koupena a jehož snoubenkou má už provždy být…“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 11. února 2021 Foto: CC Seach – Marx
32 Komentáře
Karel Krejčí
V uvedeném komentáři není zmíněna zcela zásadní věc, totiž, co nebo kdo, je zdrojem samotného života. Tím nemám na mysli autora, že by o něm nevěděl, ale zmíněné historické postavy, které zásadním způsobem utvářeli pohled na tento svět a následně se podíleli podstatnou měrou na jeho chodu. Zdrojem života nejsou politici, vědci, spisovatelé ani různí osvícení novátoři, ale pouze Kristus. Dojem, který čtenář po přečtení celého obsažného komentáře získá, má jistě velice daleko k optimismu, ale naopak, jak lidstvo stále nekonečně a slepě tápe čím dál víc. Dokonce ani závěrečný odstavec příliš nevystihuje podstatu konečného, vítězného řešení, ač je z velké části pravdivý. Ono totiž konat dobré skutky, obětovat se pro druhé, snažit se být příkladný atd., je jistě potřebné, ale stále to není to pravé. Ano, je v něm zmínka o zvěstování Krista, což právě v současné vypjaté době má své opodstatnění a nabízí se nám argumentace – proč vlastně? První apoštolové chápali Kristův návrat jako událost, která je nemine, protože se stane v brzké době. My, po dvou tisících letech již můžeme konstatovat, že to chápali špatně a můj názor je, že ani my jej nechápeme zcela správně. Spíše nabývá skutečných obrysů dopad zásadního Stvořitelova principu: co zasejeme, to také sklidíme. Nemalujme si na růžovo, že co zasejeme my, bude sklízet někdo jiný. Stejně tak opusťme ideu, že dění zde na zemi je poskládané z náhod a stejně tak z existence více či méně excentrických světových postav, které se „náhodou“ dostali k moci. Jediným opravdovým vítězstvím je, vzdát se iluze skutečnosti tohoto světa. To ale neznamená stát se slepým a hluchým k potřebám tohoto světa, jak mnozí obhajují sami sebe, ale v první řadě uvěřit, že pouze Kristus je ten skutečný a věčný pramen života, který se nám nabízí. To od nás Bůh požaduje.
Konečný Fr.
Tato úvaha je něco jako Charta 77. Každý farář by ji měl prostudovat a uvědomit si na kterou stranu se postavit i v té naší současné politice. Věřící, kteří po válce podpořili úsilí o vybudování lepšího, spravedlivějšího řádu tak činili asi víceméně upřímně. Jak to po únoru 1948 bylo, to víme. A z historie je třeba se poučit a neopakovat stejnou chybu. Proto by dnes křesťané neměli podporovat EU, ale bránit se totalitě jako Poláci a Maďaři.
Jaroslav Toman
Citujete Judith Butler, která je nepochybně střelená, ale zkuste ocitovat něco konkrétního z Istambulské úmluvy (vámi zmíněné), co bude ničit tradiční kulturu, morálku, rodinu a tak. Já ji pozorně četl, a také mnohostránkový poznámkový aparát, vyjádření právníků Úřadu vlády a i názory odpůrců (česky i anglicky), ale opravdu jsem tam nic takového nenašel. Četl jsem i argument odpůrců, že IÚ máme „číst mezi řádky“, ale mezi řádky je možno vidět zcela cokoliv (to je stejný, jako když mi za totáče komunisti vysvětlovali, že mám chápat věci v souvislostech třídního boje a tedy že věc dobrá je vlastně špatná).
Ke slovu gender: jde o neutrální vědecký pojem, který označuje roli a postavení člověka ve společnosti na základě jeho pohlaví. Gender ženy se v dějinách evidentně mění a není všude stejný. Např. gender české ženy v 19.století, jak ho vidíme popsaný např. v divadelní hře Maryša, je nepochybně jiný, než gender dnešní české ženy. A gender dnešní české ženy je jiný než gender ženy v Saúdské Arábii. A všechno to byly a jsou biologicky ty samé ženy. Já osobně se do Saúdské Arábie stěhovat nechci a po poměrech 19. století netoužím.
Co mi má podle vás vadit? Že už nemůžu plácat sekretářku po zadku? že mě po část našeho soužití živila manželka? Že moje žena ví, kolik beru v práci ? Že mým nadřízeným je žena? Mně nic z toho nevadí a proč by mělo? Jsem si natolik jist sám sebou a taky tím, že jsem milované Boží dítě, tak že si nemusím honit ego na manželce a kolegyních.
Má mi vadit, že dvě kolegyně v práci jsou lesby a žijí spolu? To na mě nemá vůbec žádný dopad. Ale když někdo v práci intrikuje nebo se po mých zádech škrabe nahoru, to na mě vliv má (bez ohledu na jeho pohlaví, gender, národnost, náboženství a sexuální orientaci).
A ještě něco k sociálním poměrům. Komunisti byli nepochybně zločinci. Ale v rodině máme tuto vzpomínku: můj děda byl velmi chytrý v oblasti matematiky, zdědil jsem to po něm. Nicméně celý život pracoval jako dlaždič, protože za první republiky chudé rodiny neměli na to, aby své děti dávaly na studia. A jak tak žil, tak získal dojem, že se za něj berou jenom komunisti. Jak můžeme pozorovat z různých kauz po celém světě, tak pokud má někdo politickou nebo ekonomickou moc, tak na něj to domlouvání nějak nefunguje. Dnes například všichni požíváme výhod všeobecného sociálního a zdravotního pojištění a zákoníku práce, vybojovaných dělnickým hnutím, ale před 150 lety to bylo vůdci společnosti považováno za nerozumné pokrokářství, které vyvolává mentalitu nároku a podkopává tradiční společnost (buď od Boha danou nebo přirozenou, podle toho, zda byl pan továrník křesťan nebo ateistický osvícenec).
Názory podobné vašim varují před nebezpečím, ale bohužel mi dosud žádný hlasatel takového názoru nedokázal předložit jedinou konkrétní věc, která by mě nebo moje děti nebo kohokoliv v ČR opravdu ohrožovala. Existují jednotlivé kauzy (USA, Kanada, západní Evropa), ale to je stejné, jako kdybyste z jednoho nespravedlivého rozsudku nebo jednoho špatného zákona přijatého v parlamentu vyvodil, že demokracie je špatná.
Jinak ve své sociální bublině se neuzavírám: čtu občas Konzervativní listy a kamarádím s jedním konzervativním katolíkem.
Konečný Fr.
Připadá Vám normální pokud ve školce budou vedeni chlapci, aby nosili růžové svetříky a hráli si s panenkami? Nebo pokud ve škole budou žáci nabádáni k tomu, aby si vybrali svoji identitu a případně se dali operací přeměnit na opačné pohlaví? Já se domnívám, že tohle je velice nebezpečné a to stojí za tou slavnou istanbulskou dohodou. Výchovu mladé generace si představuji jinak.
Jaroslav Toman
Dobrý den, můžete to prosím doložit nějakými odkazy, že to plánuje nějaká relevantní politická síla nebo politik nebo úředník? Když jsem se podobné věci snažil dohledat, tak jsem to našel pouze v komentářích konzervativně založených lidí, kteří tvrdí, že „SE to připravuje“ nebo „ONI to plánují“. A nebo to psal někdo, kdo je zcela osamocen a bez jakéhokoliv vlivu, bizár ostatně najdete ve všech názorových proudech.
Mohu vás ujistit, že v Istambulské úmluvě nic takového není. Četl jste ji?
Konečný Fr.
Tak plánuje to především EU, u nás především Piráti nebo ČSSD. Úmluvu jsem nečetl, stačí mi spolehlivé informace. Odmítla ji Biskupská konference a také třeba CB. Nejen že se to plánuje, na Západě se mnohé již realizuje. Proti genderové ideologii se staví vlády Polska a Maďarska, které v tomto podporuji. Pravý opak je soudružka Čaputová. Mně pouze udivuje, že o těchto skutečnostech nic nevíte.
Jaroslav Toman
Takže jste IÚ nečetl, ale máte spolehlivé informace.
A teď prosím odkazy na citace z programu Pirátů a ČSSD, případně na jejich výroky v médiích. Obdobně pak nějaké odkazy, z kterých se dá dovodit, co se realizuje na západě.
Hlavně ty růžové svetříky pro chlapce.
Zatím jste nedoložil nic, takže jste důkazní břemeno neunesl.
Pro lepší pochopení toho, co říkám: Jsem ze spolehlivých zdrojů informován, že Babiš je ve skutečnosti Marťan. Udivuje mě, že o této skutečnosti nic nevíte.
Konečný Fr.
Divím se, že nevíte, že modré svetříky jsou stereotyp a že když si chlapec hraje s jeřábem, že je to stereotyp, který je nutno odbourat. Piráti prosazují manželství pro všechny, to je všeobecně známo, totéž socialisté, kteří bezmezně podporují agendu LGBT. Po Praze jela loď s homosexuály a jinými druhy s transparentem Pirátské strany a primátor Hřib to podpořil milionem korun, které mohly být využity na podporu bezdomovců např. Musíte se více zajímat o to, co se děje u nás a ve světě.
David Brož
V Istanbulské úmluvě se pochopitelně nic o růžových a modrých svetřících nepíše, její potenciální nebezpečnost ale reálná je. Kritický rozbor provedla bývalá ministryně spravedlnosti ČR a prezidentka Unie rodinných advokátů JUDr. Kovářová (její prezentace „Opatrnosti není nikdy dost“, která byla realizována na půdě poslanecké sněmovny, je volně ke stažení – doporučuji k přečtení) – to není žádné „jedna paní povídala“!
Jiří Aron
Myšlenka o obnovení křesťanství je dobrá. Jádrem křesťanství je Syn Boží Pán Ježíš Kristus, obraťme se k němu. To je obnova křesťanství.
Pan Floryk končí citátem Štěpána Smolena, zní to na pohled také dobře: aby vlažný křesťan vzal své náboženství vážně a následoval Krista. Obávám se že na obsah slov ‚následování Krista‘ má pan Smolen zásadně jiný pohled než evangelikálni věřící.
Konkrétně v textu ,Evropa na kolenou‘, určeném pro duchovní povzbuzení. Pan Smolen vysvětluje, že on, jako kněz je „prostředníkem mezi Nebem a zemí, tím, který přináší Kristovu oběť Otci“, jinde zase píše, že kněz přináší na oltáři Nejsvětější oběť, která je nad všechny oběti. V listu Židům naopak stojí, že Kristus sám jednou provždy obětoval své tělo. Dále ve stejné kapitole čteme, že: „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“
Když dva používají stejné výroky, nemusí to ještě znamenat totéž. V jednom případě opakovaně obětuje člověk, v druhém případě platí, že „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží“
Karel Krejčí
Dobré skutky konají téměř všichni, někteří více a někteří méně a to nejen křesťané, ale i ateisté, intelektuálové i obyčejní lidé a nepochybně i politici. Podstatné však je, v čím jménu a koho jimi oslavují nebo vyzdvihují, zda sami sebe nebo Boha Otce. Ježíš zde na zemi vždy zdůrazňoval, že naplňuje Otcovu vůli, toho, kdo jej poslal. Otec oslavoval Syna a Syn oslavoval Otce. To je zcela zásadní rozdíl mezi našimi skutky a skutky Ježíše.
Adam Hladky
Nejde o žádné nucení, ale o poskytnutí informací a umožnění vlastního rozhodnutí. Opakem je snaha zabránit mladým lidem dostat se k ifnormacím o alternativách heterosexuality a snaha nacpat všechny do jediných dvou škatulek „s pytlem“ a „bez pytle“.
pavel v
Neomarxismus je extrémní levicový proud. Není tak nebezpečný, jak si myslí Benjamin Kuras. Není to proud, který by chtěl pošlapat svobodu a nevzývá násilí. Podle svých odpůrců chtějí neomarxisté torpédovat diskuzi používáním „politicky korektního“ slovníku, který neumožňuje nazývat věci pravým jménem. Politická korektnost je špatně, ale nic nebrání ji ignorovat. Neomarxisté nemají k dispozici žádnou moc, aby si politickou korektnost a jiné své záměry vynutili násilím. Tvrdit, že neomarxismus je totalita, může jen člověk, který pravou totalitu nepoznal. Nic nebrání svobodně neomarxismus kritizovat. Pokud však neomarxismus mezi lidmi boduje, je třeba hledat chyby hlavně u sebe. Evangelium je obrovskou nadějí pro každého člověka. Pokud to lidé nechápou, je možná chyba i na straně nás, věřících. Něco děláme špatně.
Po pádu „socialistického tábora“ panovala naděje, že Rusko a Čína nastoupí cestu svobodných civilizovaných států. Dnes se ukazuje, že se vrátili k totalitě. Jejich totalita je opravdová, založená na zvůli a násilí. Každý totalitní stát ohrožuje svět. Totalitní vláda potřebuje konflikt (válku), aby si před svým obyvatelstvem dodala legitimitu, jak to popisuje Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu. Obě země válku proti nám již dávno zahájily, mnozí z nás si toho zatím nestačili všimnout. Má název hybridní válka. Jejím cílem je „podlomit morálku“ našeho civilizačního okruhu. Chtějí je rozeštvat občany, aby spolu přestali mluvit, aby společnost byla atomizovaná, aby si lidé navzájem přestali věřit. Jednou větou: zničit občanskou společnost. Proto štvaní proti občanským iniciativám, pro něž štváči používají výraz „neziskovky“. Pro rozeštvání občanů se totalitní vládci chápou každé příležitosti. Nejčastěji tak, že zveličují nějaký problém, ať už je problém válečných uprchlíků nebo neomarxismu. Jinou metodou, jak rozeštvat lidi je nacionalismus. Nacionalistický Putin se pomocí svých dezinformačních webů snaží infikovat nacionalismem evropské státy, aby rozbil Evropskou unii. Snažme se nebýt jeho „užitečnými idioty“.
Konečný Fr.
USA po volbách se stávají směsicí komunismu, musoliniovského fašismu, putinovské oligarchie a čínského kapitalismu. S neomarxismem přichází jednoznačná totalita.
pavel v
Vaše názory připomínají Rudé právo. Zapomněl jste jen na imperialistickou hydru. Jste směšný.
Konečný Fr.
Mně zase připadá směšná EU s tím divadélkem – Navalný. To je skutečně ubohé.
A. Renjascu
A zde ještě něco pro ty co zvládnou delší poslech. Je to sice od levičáka a představitele kavárny Fištejna, ale zřejmě si i on jakožto dlouholetý redaktor svobodné Evropy uvědomuje, že už končí veškerá legrace a je ohrožena svoboda. No, žel mnozí intelektuálové se probudí až když už je pozdě. Historie je v těchto případech krutou žalobkyní intelektuální pýchy.
https://m.youtube.com/watch?v=QsBFLKef7uw
https://m.youtube.com/watch?v=rst7RIs8vwU&t=614s
pavel v
Fištejn mluví o riziku jakési totality v USA. Jako hlavní znaky této totality uvádí gender, pozitivní diskriminaci černochů a znevažování americké kultury- upozorňování na historické křivdy způsobené bílými Američany. Zvýhodňování černochů považuje za nový rasismus. Některé Fištejnovy stesky jsou oprávněné, ale mluvit o totalitě je nesmysl. Totalitu zkoumala Hannah Arendtová a své poznatky zaznamenala v knize Původ totalitarismu. Arendtová se zaměřila na obecné znaky totality – kniha nepopisuje konkrétní totalitní sytém. Nic z toho, co popisuje Fištejn, znaky totalitarismu nenaplňuje. Totalita je charakterizována charismatickým vůdcem a jemu slepě oddanou lůzou. Vůdce se snaží zničit občanskou společnost – atomizovat národ, aby se dezorientovaní jedinci obraceli přímo na něj, místo aby vytvářeli zájmová společenství. Dalším znakem totalitarismu je vytváření obrazu nepřítele z nějaké minority, na kterého by bylo možné svést všechny společenské problémy. Vytvoření obrazu nepřítele je prostředkem, jak rozvrátit společenost, aby mezi lidmi zavládla nenávist.
Když se moderátorka Fištejna ptala, kdo je reprezentantem oné totality, nebyl schopen dát konkrétní odpověď. Mluvil o školském systému, avšak školský systém není způsobilý totalitu vyvolat. Neexistují žádné překážky, aby se ve školském systému angažovali pravicoví učitelé. Dalším zlotřilcem jsou podle Fištejna média. Avšak Fištejnův oblíbenec Donald Trump udělal kariéru právě díky televizi. Fištejnovi se nelíbilo, že média byla proti Trumpovi. Nebyla to pravda – Fox News byla jeho hlásnou troubou. Ale i stanice Fox News odmítla přenášet Trumpovy lži o ukradených volbách. Trump seřval jejího majitele, mliardáře Ruperta Murdocha – bez výsledku. Média v USA nejsou ovládána nějakou lůzou, jak si možná myslí Fištejn.
Fištejn se snaží obhajovat Trumpa, že nezavinil vpád svých příznivců do Kapitolu. Dělá to poněkud neinteligentním způsobem. Například vyčítá úřadům, že ostraha měla být více silná, aby dokázala agresi zabránit. Vždyť jí mohl zabránit Trump, kdyby vystoupil a poslal své útočníky domů.
Trump má jednu společnou vlastnost s Milošem Zemanem. Lže a odmítá vzít svoji lež zpět. Každý politik se může mýlit a říci lež. Když ji však odmítne vzít zpět, je to neochvějný znak totalitarismu.
Konečný Fr.
Na západních universitách studenti zakazují přednášky těch profesorů, s jejichž názory nesouhlasí a vedení university to toleruje. To je jako kdyby při diskusi přišli do studia policajti a řekli: Tak vážený pane pojďte s námi, vy nemáte právo tady něco říkat, my to nechceme slyšet. To je totalita.
David Brož
Vaše definice totality vykresluje pouze její nejkřiklavější (a na první pohled jasnou a odsouzeníhodnou) podobu. Označení „totalita“ je odvozeno z pojmu „totální“ – čili naprostý. Podstatným znakem není existence vůdce nebo řádění lůzy, ale odstranění plurality – tedy reálné svobody slova (fundamentu demokracie). To vysvětlil již ve své slavné knize „Otevřená společnost a její nepřátelé“ K. R. Popper (vydáno 1943).
Totalita nastává tehdy, když jsou potlačovány odlišné názory, ve prospěch „těch správných“. Odpůrci nemusí být nutně fyzicky likvidováni – stačí je ostrakizovat, onálepkovat (např. hater) a odstřihnout od veřejného prostoru. A to jsou tendence, které jsou (např. v USA) skutečně patrné již dnes.
Eva Hájková
Marx měl podle všeho opravdu vznětlivou povahu, ačkoli šílený rozhodně nebyl. To autor poněkud přehnal Vztekal se například, když se dělníci nechovali podle jeho předpovědí. Asi jako prorok Jonáš.
Jiří Aron
Nedá se tvrdit, že Marx nebyl šílený.
R. Wurmbrandt v knize Marx a Satan cituje z Marxova satanistického dramatu Oulanem a z jeho básní, Marx zde vyjadřuje nenávist k Bohu. Na str. 30-33 Wurmbrandt popisuje rozvrácený život Marxe a jeho nejbližší rodiny.
Podobně popisuje Marxův život i Paul Johnson v knize Intelektuálové, věnoval mu celých 31 stran. Marx byl z velmi bohaté rodiny, měl dobré příjmy z různých zdrojů a proto mohl utrácet obrovské sumy. Ale tři ze sedmi jeho děti zemřely na podvýživu. Osmé dítě, nemanželské, poslal do dělnického sirotčince. Další jeho dvě děti, dcery, spáchaly v dospělém věku sebevraždu, jedna i s manželem. Marxova matka i žena velmi trpěly jeho chováním.
Eva Hájková
No jo. Za první republiky se zase v novinách psalo, že bolševici jsou lidojedi. Vím to od svého tatínka.
Karel Dvořák
… a bylo to blíž pravdě, než se tehdy zdálo… 😉
Eva Hájková
Můj tatínek byl také bolševik.
Jiří Aron
Paní Hájkové. Nevíme dnes už nic: jaké to byly noviny, co přesně napsaly a v jakých souvislostech. Ale dnes už na tom nezáleží.
Johnson i Wurmbrand oba čerpali z Marxovy vlastní tvorby, z jeho osobní korespondence, dobových vzpomínek známých a z Marxových biografií. Uvádějí oficiální zdroje. Psal jsem vše zkratkovitě je tam toho mnohem více a podrobněji.
Eva Hájková
Poslouchám se svým manželem ze záznamu všechny díly Toulek českou minulostí. Jsme teď u Přemyslovců. Člověk jen žasne nad tím, jaká to byla kdysi doba, jaké tahanice o trůny. A to už v době, kdy prý zvítězilo křesťanství. Našim předkům zřejmě nedělalo potíže někoho oslepit, vykastrovat, zavraždit, když to žádal „státní zájem“. Můžeme se na to dívat jako na dobu temna i jako na dobu prvních záblesků civilizace. Záleží jenom na nás. I na jednotlivé osobnosti tak můžeme pohlížet. Protože každý z nás je rozporuplný, má své stinné i lepší stránky.
V těch Toulkách zmiňovali například krále Václava Druhého. Historici o něm psali různě, jak uvádí autoři: „Hotový slaboch, nepovedený rytíř, bázlivec, neurotik, maniodepresivní psychotik, mnich, poloviční světec, nadprůměrně inteligentní muž, prostopášník, vášnivec, erotoman, politik, který se obklopil nejlepšími evropskými odborníky té doby, panovník, za jeho vlády se stal český stát jednou z nejbohatších velmocí. Která z těch Václavových tváří je pravá? Nebo jsou pravé všechny? Stačí změnit úhel pohledu a tentýž člověk se nám jeví v naprosto odlišném světle. Není to na něm, na muži skoro sedm století mrtvém, aby o sobě vypovídal… Je to na nás, jak my svého krále vidíme.
S Václavem je to jako s jinými lidmi a věcmi, na něž se díváme. Stačí změnit zorný úhel, úhel pohledu, a najednou máme před sebou úplně jiný dějepis. To, co považujeme za pravdu o minulosti, je závislé na interpretaci. Na výběru faktů, na jejich hodnocení. Platí to o minulosti docela nedávné, i té, která je vzdálená několik století. Prostě stačí jiný, méně předpojatý, přívětivější pohled, a politik mnohokrát tvrdě kritizovaný přestává být podřadnou figurkou.“
Wurmbrandovi, který tolik trpěl v komunistických žalářích, se ovšem nedivím, že Marxe viděl právě takto. A nijak mu to nezazlívám.
Jiří Aron
O osobním životě a o názorech Marxe máme přece více než tisícinásobný objem informací než o osobním životě a názorech Přemysla druhého a jeho současníků. Srovnáváte naprosto nesrovnatelné, jak v objemu tak i v kvalitě.
Marx toho napsal poměrně dost, aby měli jeho životopisci velmi dobrý obraz jeho života. Podobně o něm dost napsali jeho příbuzní, známí a současníci.
Nejde jen o Wurmbrandta. Johnson přece nikdy v žaláři netrpěl. A když i vynecháme obě jejich knihy, stejné informace o osobnímživotě Marxe můžeme rychle najít na webu: Reflex, 100+1 atd.
Je opravdu velmi těžké najít nějakou pozitivní stránku v mezilidských vztazích Marxe, podobně i v jeho písemně zaznamenaném duchovním životě.
Eva Hájková
Psala jsem o Václavovi, ne o Přemyslu Otakarovi. Ale to je jedno.
Už jsem naznačila, že množství prostudované literatury nesvědčí o tom, že má někdo pravdu. Ani větší kvantum informací o někom neznamená více pravdy.
Marx si své chyby přiznával. Věděl, že jeho osobní život nemůže být pro nikoho příkladem. Myslel si, že nová lepší společnost bude formovat nové lepší lidi, protože se domníval, že charakter společnosti a vztahů v ní tvoří charakter člověka. Samozřejmě, my si o tom, stejně jako o Marxovi, můžeme myslet, co chceme. Nemusíme z něho dělat svého guru, ani bychom neměli. Ale to neznamená, že musíme šmahem zavrhovat všechno, co vytvořil.
Jiří Aron
Za toho Přemysla se omlouvám, psal jsem o Václavovi II., ale myslel přitom psaní na přemyslovce obecně a tak mi z klávesnice vyskočil Přemysl místo Václava..
Nesouhlasím. Větší kvantum ověřených informací vždy přinese více pravdivý pohled. Oproti tomu osobní korespondence Václava II., vzpomínky jeho přátel ani jeho spisy se nedochovaly.
Píšete, že Marx myslel na lepší společnost. To ale nejde dohromady s jeho názory na Boha, na společnost a s jeho vztahy k nejbližším lidem.
Naše diskuse nebyla přece o tom, co všechno Marx vytvořil, to je jiné a samostatné téma. Téma je Marxův osobní život. O tom se historikové a životopisci shodují, že rysy bláznovství, šílenství nesl.
Např. Př 15:20: Syn moudrý obveseluje otce, bláznivý pak člověk pohrdá matkou svou.
Eva Hájková
Já už jsem vlastně řekla, co jsem chtěla říct. Kdybych neprojevila aspoň nějaký nesouhlas s hodnocením Marxe, zůstala by ve mně možná nějaká hořkost.
Necítím potřebu snášet dál argumenty a pokračovat v diskusi.
Kardinál Duka
Víte jak se dobře pozná pravicovej demagog?
Tak že tvrdí, že fašizmus je levicová ideologie.
„Tato revoluční vlna v myšlení připravila cestu levicovým experimentům 20. století, jakými byly nacionální a komunistický socialismus.“