David Floryk / Koronovirus – jak to vlastně všechno je?

Během jarní první vlny jsem překládal článek amerického pastora Johna Pipera o koronaviru. Psal o tom, že krize s ním spojená může být vnímána a přijímána na šest způsobů, podle toho, kde se v životě nacházíme a jaký je stav našeho srdce.

Korona může být (1) Boží ilustrací, fyzickým obrazem morální hrůznosti hříchu, může být (2) Božím testem či zkouškou naší víry a oddanosti, může se stát (3) napomínajícím a trestajícím soudem těm, kdo nečiní pokání. Může být (4) budíčkem, který nás má probudit a upozornit na blížící se druhý příchod Ježíše. Může být (5) pobídkou a motivací k dobrým skutkům k Boží slávě, konečně může posloužit jako (6) nástroj k vypuzení příliš usazené církve k misii a nové práci, podobně jako pronásledování vypudilo první křesťany z Jeruzaléma a pak to teprve dostalo šmrnc.

Myslím, že leckoho se může týkat i více těchto věcí najednou, alespoň já jich pro svůj život rozpoznávám hned několik, ba dokonce je možné, že každý z těch šesti bodů nás v různé míře může v něčem oslovovat a usvědčovat.

Jsem tedy spolu s Johem Piperem přesvědčen, že Bůh je tím, kdo má tuto „přírodní katastrofu“ zcela v rukách a má nad ní vládu.

Přitom však není pochyb, že také nejrůznější další „hráči“ se chtějí na této krizi přiživit, že se ji pokoušejí využít pro své nejrůznější – a mnohdy častokrát vzájemně protikladné – zájmy. Každý z nich si chce na této krizi přihřát a tak či onak popostrčit kupředu svou vlastní „agendu“. 

Čeho všeho jsme svědky? Sdělovací média zakoušejí hvězdné chvíle, neb se jim podařilo skrze rozpoutanou paniku proměnit epidemii v horor v přímém přenosu. Většina vyspělého světa je v té či oné míře ochromena „lockdownem“, většina služeb je zavřená, včetně škol, bohoslužby jsou zakázané, výjimečný stav umožňuje politikům činit věci, které by jinak neprošly. Není to nanečisto zkouška, jak se dá lusknutím prstů „vypnout“ civilizace a zavést stanné právo, přičemž „lid“ to vítá? Všelijací sorosové a gatesové se pokoušejí kout své sny o globální vládě, kdejaký primula bohatne na kšeftech se zdravotnickým materiálem, babišové odvádějí pozornost od svých kauz a zelení a rudí tleskají, neb zakázat leteckou dopravu se jim po dobrém dosud nepodařilo, a hle, teď jsme se jí vzdali sami, a rádi, a nenáviděný kapitalismus dostává „lockdown“ ránu, která může být docela dobře smrtelná…

Bohumil Pečinka (Reflex) shrnul poučení z pandemie takto: „Ze dne na den může náš životní styl vzít za své jen kvůli motivované skupině lidí, která je schopna zveličit věci, jež by se ještě před dvaceti lety řešily nehystericky a přirozenou cestou. Covidové šílenství dalo návod, jak provést antidemokratické změny tichou cestou bez násilí, a ještě budete mít na své straně policii, armádu a soudy. Leví i praví radikálové to pochopili. Teď už nedají pokoj.“ 

Na jedné straně jsme svědky toho, jak kvůli „boji s koronavirem“ jdou všechny ostatní problémy náhle stranou a prakticky utichá jakákoliv veřejná debata o zcela zásadních věcech (včetně zadlužování v rámci tzv. záchranného balíku EU, migrantské krize, „zeleného údělu“, majícího reagovat na změnu klimatu, stále více omezované svobody projevu, zhoršující se úrovně vzdělání…)

Na druhé straně však slyšíme hovořit o „velkém restartu“, o pandemii jako o „příležitosti“, kterou si nesmíme nechat utéci: „Tato pandemie je velkou příležitostí. Je to naše šance zrychlit předpandemické snahy o přebudování ekonomických systémů tak, aby doopravdy řešily globální výzvy, jako je extrémní chudoba, nerovnost a klimatická změna,“ prohlásil kupř. kanadský premiér Justin Trudeau na zasedání OSN koncem letošního září. Co tím u všech všudy vlastně myslí? Ano, svět nepochybně potřebuje reformovat. Dávejme však dobrý pozor, kdo to říká a co tím vlastně myslí!

Chci tím snad říci, že mají pravdu konspirační teorie, vysvětlující pandemii jako spiknutí s cílem ovládnout a předělat svět? Naprosto ne! Ano, samotný původ viru, stejně jako hybné síly covidové hysterie jsou obestřeny tajemstvím. A ano, chápu, že nepřesvědčivost oficiálních vysvětlení i zmatenost při potírání pandemie jsou veleúrodným podhoubím pro „konspirátorské“ úvahy, nicméně jsem přesvědčen, že žádnou z konspiračních teorií nelze považovat za „vysvětlení“. Naopak, jejich akceptace je rezignací na seriózní společenskovědní analýzu (jak opakovaně připomíná Václav Klaus) – zde je příležitost pro skutečnou nezávislou žurnalistiku, která se pouze neveze na vlně hysterie, ale má odvahu se ptát, co se děje za scénou! Kdopak se jí chopí?

To, čeho jsme dnes svědky, je spíš synergie (= tedy spolupůsobení mnoha sil, které přináší výsledek lepší než souhrn jednotlivých účinků), jež není konkrétním plánem nikoho z tohoto světa, není nikým centrálně řízena a koordinována. Je to synergie pošahaných idejí a silných politických a byznysových zájmů. Možná, že nemají ani společný motiv – každá z tisíců těchto (slovy Ladislava Jakla) „měkkých konspirací“, tedy domluv, kooperací a součinnosti jednotlivých lidí a zájmových skupin, sleduje svůj vlastní cíl – vzájemně si vyhovět, navzájem si neškodit, všichni na tom vydělat. Mají však neomylně společný důsledek, jímž je oslabení lidské svobody, omezování demokracie a trhu, těchto největších výdobytků moderní lidské společnosti.

Považuju za krajně nešťastné, že spor kolem způsobů, jak má společnost na epidemii reagovat, se zploštil do sporu o roušky. Vyvstává tak falešný a zavádějící obraz – „rouškař“, uvědomělý a loajální občan, která baští vše, co říkají v televizi, versus „antirouškař“, rebel, který pohrdá zdravím svých bližních a poslouchá nejspíš ruskou televizi. Tato dichotomie je falešná, braňme se jí! A nosme roušky, je-li to rozumně potřeba – ale o to pozorněji sledujme, co se děje v jejich jménu a v jejich stínu!  

Václav Klaus v jednom svém „koronavirovém“ textu připomněl postřeh, že epidemie „jen výjimečně vedou k něčemu skutečně novému“, spíše „posilují procesy, které jsou už dávno v běhu“. A skutečně, mnohé trendy, které nynější krize prohloubila a urychlila, se zde rýsovaly už dávno před ní. Potlačování demokratického řádu jako neefektivního, popírání pravo-levého ideového střetu, diktatura expertů, zbožštění „vědy“, vláda odborníků, stát jako firma, to vše tady bylo dávno před virem, ale nynější krize mnohé z toho jaksi nově legitimovala.

Dan Drápal v nedávné recenzi Hamplovy knihy zmínil několik výstižně popsaných charakteristik dnešního světa, mimo jiné skutečnost, že „velké nadnárodní korporace jsou silnější než jednotlivé státy a silou svých peněz vnucují společnostem pokrokářskou agendu“ a rovněž skutečnost, že „bohatí jsou stále bohatší a chudí jsou stále chudší“.

Myslím, že „prohlubování a urychlování“ obou těchto trendů vidíme na vlastní oči kolem sebe dnes a denně, pokud jich nejsme osobně účastni: Likvidace samostatně hospodařící střední třídy a nahánění stále většího houfu lidí mezi zaměstnance, nadržování velkým hráčům na trhu, poklonkování globálnímu byznysu, úlevy korporacím…

Co tedy s tím vším? Vracím se k úvodu, k přesvědčení, že prvotním hybatelem všeho je sám Tvůrce. Vypůjčím-li si ilustraci ze Středozemě, pak „všichni byli podvedeni…“, tedy všichni ti, kteří měli za to, že bojují za svou vlastní agendu, protože bojovat za „vlastní“ agendu znamená sloužit tomu „Jednomu“, jenž vládne všem, který jim všem káže… A ten „Jeden“, který měl ambici se utkat s Nejvyšším… Čili že by nakonec přece jen nějaká „spiklenecká“ teorie?

Nu, to již ponechám na laskavém čtenáři. Jen připomínám, že „žádný lidský plán se nikdy zcela nenaplní“.

A závěrem: Nosme roušky, je-li to rozumně potřeba – ale o to pozorněji sledujme, co se děje v jejich jménu a v jejich stínu!  Mají chránit naše plíce, nikoliv odstínit rozum nebo zavřít ústa! 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je publicista Datum: 30. listopadu 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační