David Floryk / Komu chystají v Berlíně trůn?

Pergamon bývalo řecké město při západním pobřeží Malé Asie v dnešním Turecku. Město se pyšnilo obrovskou knihovnou o 200 000 svazcích. Egypťané v ní viděli konkurenci své slavné knihovně v Alexandrii a prý bránili Pergamu v získávání papyru, což vedlo k rozvoji využití pergamenu, jenž byl podle Pergamonu pojmenován. Město bylo také střediskem medicíny, stával zde slavný Asklépiův chrám, narodil se zde a působil slavný lékař Galén. Za dynastie Attalovců bylo město jedním z nejvýznamnějších kulturních center helénismu. Roku 133 př. K. bezdětný Attalos III. zemřel a odkázal království Římu. Svého rozkvětu dosáhlo město za vlády císaře Hadriána (117-138 po K.), kdy mělo 150 tisíc obyvatel.

Po nesčetných válkách a přírodních katastrofách zůstalo kdysi prosperující město v troskách. V polovině 19. století byl Pergamon jen vzpomínkou. Místní lidé využívali antické ruiny jako lom a drancovali mramor pro novou výstavbu až do roku 1864, kdy Pergamon (v té době nevýznamné turecké městečko)navštívil německý inženýr Carl Humann, architekt a amatérský archeolog. Byl šokován zkázou neocenitelných artefaktů, a proto si sám vyžádal povolení k průzkumu starověkého města.

Související – David Floryk / Proč se ještě dnes obtěžovat s Platónem?

Humann začal s vykopávkami a v roce 1878 na pergamonské akropoli odhalil monumentální chrám z 1. poloviny 2. století před Kristem, zasvěcený bohu Diovi. Chrám měl půdorys 36 x 34 m a jeho centrem byl bronzový oltář, k němuž vedlo 20 metrů široké schodiště, po obou stranách zdobené kamennými plastikami s výjevy z antické mytologie.

V téže době, kdy probíhaly pergamonské vykopávky, začínal se rodit také moderní německý stát a jeho novodobá identita. Počátkem roku 1871 německá knížata prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem, což znamenalo počátek sjednocování Německa, tedy politického a administrativního sjednocení německých států do jednoho národního státu. Když Německo koncem 19. století vidělo, jak si Francouzi a Britové dělí Afriku, hledalo spojence na východě a nalezlo jej právě v Osmanské říši. Začaly se rozvíjet úzké hospodářské vazby, Německo poskytuje Turkům zbraně a know-how, německé banky pomáhají zachraňovat tureckou ekonomiku. Nadstandardní vztahy měly vliv i na osud vykopávek. Zatímco jiní archeologové té doby, včetně Heinricha Schliemanna, objevitele Tróji, pracovali jako soukromé osoby na vlastní pěst a své výpravy financovali sami, Humannovy expedice zastřešilo berlínské muzeum. Oltář, který byl odvezen do Berlína, byl posléze zakoupen německou vládou. Díky tomu je dnes oltář v Berlíně zcela legálně, ne coby koloniální kořist jako mnohé jiné antické vykopávky.

Oltář byl v Berlíně uložen, avšak stavba nového muzea se kvůli válce a následné hospodářské krizi opozdila a muzeum bylo otevřeno až v roce 1930. Dnes prochází muzeum hloubkovou modernizací a vykopávky jsou nepřístupné. Připravuje se jejich slavnostní odhalení v nových prostorách počátkem roku 2025.

Pergamon jako „trůn satanův“?

Novozákonní kniha Zjevení Janovo zmiňuje Pergamon jako místo, kde je „trůn satanův“ (Zj 2, 12). Označení může odkazovat na celou řadu kultů, které byly ve městě pěstovány. Kromě zmíněného Diova chrámu zde byli uctíváni bohové Athéna či Dionýsos. Zvláštní úctě se těšil Asklépios, bůh lékařství, jehož kult učinil z Pergamonu „Lurdy starověku“. Asklépios měl přídomek Sótér, tedy Spasitel, Zachránce – kterýžto titul křesťané vyhrazovali Ježíši Kristu. V Pergamonu byl postaven vůbec první chrám kultu římského Impéria, a to kolem roku 29 před Kristem, tehdy k božské poctě císaře Augusta.

Mohlo by něco z toho – anebo také všechno dohromady – skutečně souviset s „trůnem satanovým“ v Pergamu? Může něco takového vůbec existovat, má se označení chápat doslova, nejde jen o pouhou metaforu?

Nepochybně byla v dějinách lidstva místa, která by si takové označení plně zasloužila. Zdá se, že jedním z nich by byl nepochybně Norimberk.

Katedrála světla v Norimberku

Diův oltář záhy po svém odhalení v Berlíně upoutal pozornost mladého německého architekta Alberta Speera, kterého nový říšský kancléř Adolf Hitler právě pověřil, aby navrhl monumentální areál pro sněmy nacistické strany NSDAP v Norimberku. Ty se od roku 1933 konaly na rozlehlém Zeppelinově poli, pojmenovaném po přistání jedné ze vzducholodí hraběte Zeppelina v roce 1909.

Související – David Floryk / Jakou měrou člověk měří, takovou mu Bůh odměří!

Architekt Speer vymodeloval tribunu a řečniště po pergamonském vzoru. Komplex z betonu, cihel a vápencového pláště, jehož hlediště pojala 70 tisíc diváků, vyrostl v letech 1935 – 1937. Bývá považován za nejdůležitější Speerovo dílo a za ukázkový příklad národně socialistické architektury.

Uprostřed tribuny, kde v Pergamu stával Diův oltář, postavil Speer Hitlerovo pódium. Idea chrámu inspirovala nejen kolosální architekturu, ale otiskla se i do dramaturgie stranických sjezdů, které bývaly prostoupeny mystickou atmosférou. Nápodoba starogermánských rituálů, temnota prozařovaná plameny, masové průvody s hořícími pochodněmi, posvátná úcta k nacistickým symbolům, až liturgicky přesná gesta, hudba i skvěle volené fráze, navozující duchovní atmosféru. Na místě oltáře promlouval Vůdce. Když pak sestupoval po monumentálním schodišti, sestupoval k lidu jako tribun ze starých římských časů.

Norimberské sněmy probíhaly dlouho do noci, proto Speer obklopil tribunu 150 ohromnými reflektory, namířenými k nebi. Silné protiletecké světlomety vytvářely ze Zeppelinova pole obří katedrálu světla, „Lichtdom“, kde kužele světel stoupají, kam jen lidské oko dohlédne. Právě na chrám světla pamětníci vzpomínali jako na nejpůsobivější zážitek z obřích nacistických srazů.

„Reichsparteitag“ v roce 1934 byl kolosálním úspěchem, Hitlerova popularita prudce rostla, také díky propagandistickému filmu mladé režisérky Leni Riefenstahl „Triumf vůle“. Příští rok přišlo do Norimberku vyslechnout Hitlerův projev více než milion Němců. A tehdy, večer 15. září 1935, Hitler na říšském sněmu NSDAP v Norimberku vyhlásil čerstvé „Norimberské zákony“. „Zákon o ochraně německé krve a německé cti“ zahájil proces postupné marginalizace židovského národa, která nakonec vyústila v „konečné řešení“. I tento výraz Hitler poprvé veřejně vyslovil v Norimberku na Speerově pergamonské tribuně.

Hitlerovo „konečné řešení“ zná dnes svět jako „holocaust“, slovo, jež řecky znamená „celopal“, tedy zcela spálenou zvířecí oběť.  Podle legendy v roce 92 po K. zemřel v Pergamonu Kristu věrný mučedník Antipas, jako „spálená oběť“ na Diově oltáři, na místě, které má být „satanovým trůnem“. O staletí později v Norimberku byl bronzový oltář nahrazen řečnickou tribunou. Z ní Adolf Hitler oznámil světu své „konečné řešení“ – a spálenou obětí bylo šest milionů Židů.

Pergamon jako most

„V Pergamonu je duchovní zázemí, které teprve bude plně odkryto“, prohlásil kdysi jeden ze známých moderních vykladačů Bible. Pergamon je totiž mnohoznačnými aluzemi a pradávnými legendami doslova opředený.

Výzdoba monumentálního Diova oltáře znázorňuje výjevy z antické mytologie, konkrétně kosmickou „gigantomachii“, kdy spolu na úsvitu věků válčili Urános (nebesa) a Gaia (země) a jejich potomci. Není podivné a zvláštní, že artefakt, který má souviset s místem, kde je „trůn satanův“, zdobí právě vzpoura gigantů, vězněných v tartaru, proti olympským bohům? Ozvuk onoho pradávného zápasu se silami chaosu, které musely být přemoženy, aby mohl být nastolen řád světa, slyšíme v řadě kosmologických mýtů Blízkého Východu. Čtenář Bible nemůže nemyslet na vzpouru andělů proti Stvořiteli na počátku věků, kdy vůdce vzpoury byl vyvržen z nebe a z Lucifera (Nositele světla) se tak stává Satan – svůdce a pomlouvač… 

Velmi zajímavý je rovněž fakt, že pod jednou střechou berlínského muzea jsou spolu s pergamonským oltářem vystaveny i mnohem starší vykopávky babylonské. Známá modrá glazura s reliéfy lvů a draků zdobí Ištařinu bránu, jež kdysi vévodila monumentální promenádě kolem královského paláce k Mardukovu chrámu v centru starověkého Babylona. Odhalil ji a v Berlíně zrekonstruoval archeolog Robert Koldewey, který byl německým císařem Vilémem přímo pověřen, aby pro Německo nalezl starověký Babylon.

Co propojuje Babylon s Pergamonem – kromě faktu, že torza jejich dávné chlouby jsou společně vystavována v Berlíně?

Pověsti praví, že kolem roku 480 př. K., po dobytí Babylona Peršany, chaldejští kněží a kouzelníci opustili Babylon a vydali se na západ – a usadili se v Pergamu, který se tak na čas stal opěrným bodem babylonské „spirituality“. K jejímu odkazu se dodnes hlásí široké spektrum okultních věd, od astrologie až po zednářství. Když pak po zániku attalské dynastie byl Pergamon převzat vzmáhajícím se Římem, chaldejci prý přesídlili do Říma, kde se jejich stopa ztrácí. Avšak ne zcela! Spolu s nimi se v Římě objevuje i titul „pontifex maximus“, tedy „nejvyšší budovatel mostů“.

Titul lze v různých podobách stopovat skutečně téměř až do starověkých chaldejských časů, první se jím ověnčil stavitel prvního mostu přes Eufrat, podle legend biblický Nimród, zakladatel Babylona a iniciátor projektu Babylonské věže. S jistotou o Nimródovi mnoho nevíme, někteří badatelé jej spojují s věhlasným Gilgaméšem, další se domnívají, že byl manželem krásné královny Semiramis, jejíž vysuté zahrady v babyloně patřily k divům starověkého světa. Faktem je, že importovaný titul „pontifex“ pak nosívali římští velekněží, později římští císařové a nakonec od 4. století začal být titul spojován s papežským úřadem, jak je tomu dodnes.

Kdo je podobný té šelmě?

Babylon, založený na dolním toku Eufratu, byl ve starověku největším městem světa. Půl dne prý trvalo, než chodec obešel jeho vysoké hradby. Na rozdíl od jiných center starých civilizací Babylon z kulturního povědomí lidstva nezmizel. Díky biblickému vyprávění známe legendu o babylonské věži, zikkuratu, který městu kdysi dominoval a jehož výstavba byla kvůli zpupné domýšlivosti tvůrců zásahem nebes zmařena a nastalo zmatení jazyků a rozptýlení lidstva. A tak zatímco rozvaliny dávného města dnes leží zasypány pískem a jen pastevci tam prohánějí své kozy, duch Babylona přetrval a stal se symbolem lidské bohorovnosti a pýchy.

Biblický obraz Babylona představuje ducha „tohoto světa“, ba celého tohoto lidského věku, na jehož úsvitu pokus o dosažení nebes stál. Ano, chtěl dosáhnout nebe, ale ne proto, aby se jim klaněl, nýbrž aby jim dokázal svou moc, případně aby znalosti využil k vlastním cílům. Není to svět, jak ho Bůh zamýšlel. Bouří se proti Bohu tím, že se řídí svou vlastní moudrostí, žije podle vlastního rozumu, vlastní vůle. Kromě kruté svévole se převládajícími rysy babylonského věku stávají pýcha, neboť člověk nepřijal své postavení stvořené bytosti, závislé na Stvořiteli, a proto jedná, jako by byl sám pánem života, a žádostivost, pohánějící touhu vlastnit a zmocňovat se všeho, co láká tělesné smysly.

Starověký Babylon byl ve své době velkolepým a bohatým sídlem, plným zlata a přepychu, moci a slávy. Na vrcholu byl v době krále Nabukadnezara, jehož známe jako pokořitele Jeruzaléma. Vidíme jej posléze v příbězích proroka Daniele, kdy nechává stavět gigantickou zlatou sochu k uctívání. A znovu se jméno Babylon mihne, když pyšný císařský Řím vyhlašuje své božské nároky a krvavě pronásleduje učedníky Ježíšovy. A ještě jednou, naposledy, se Bible k Babylonu vrací, to když Zjevení sv. Jana popisuje jeho konečný úděl: „Padl, padl veliký Babylon, matka všeho smilstva!“ Nejde o oslavu fyzického pádu starověkého města, nýbrž o duchovní porážku „řádu tohoto světa“, založeného na vzpouře člověka proti Stvořiteli.

Jan ve vidění barvitě líčí přepych a královskou nádheru samolibé smilnice, která oděna do purpuru a šarlatu je opilá krví všech mučedníků pro pravdu od počátku světa. Ovládá a šálí celé národy, zaplétá se s králi země, omotává si kolem prstu obchodníky, klaní se jí politika i byznys, celá země jde v obdivu za ní. A satan jí dává sílu a moc a trůn. (A mně napadá: „Trůn satanův“ možná neznamená „trůn pro satana“, nýbrž satanův trůn pro toho, kdo bude ochoten na něm usednout. A takových by se v dějinách také našla řada, a to ještě nejsme na konci.)

„Kdo je podobný té šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“ Jako bych ozvěnou slyšel domýšlivé holedbání dnešního světa, zalykajícího se dojetím nad sebou samým. Pýcha, žádostivost a svévole, to tré, ovládá Babylon, od jeho počátků kdesi u břehů Eufratu, přes pyšné pahorky Říma až k budoucí porážce slovem Kristových úst při jeho triumfálním návratu na zem.

Zpět do Berlína

Babylon – Pergamon – Řím – Berlín. Skutečně je mezi těmito historickými pojmy jakási duchovní souvislost? Snad je spojuje pergamonský oltář v Berlíně vystavený hned vedle chlouby Babylona, který dost možná býval „trůnem satanovým“? Nebo jim snad stále ještě je? A čeká na svého nového pána?

Snad je propojuje Pergamon coby duchovní most? Jako překladiště duchovní moci mezi Babylonem a Římem, Asií a Evropou, mezi Východem a Západem?

Je afinita mezi Tureckem a Německem, která se táhne až do osmanských časů a probleskla několikrát během minulého století, naposledy při eskalaci migrační krize kolem roku 2015, jen nahodilou souhrou historických okolností, nebo je zde jakási skrytá souvislost? Duchovní zázemí, které ještě nebylo plně odkryto? Nebo je v tom Berlín nevinně a plní pouze úlohu muzea starožitností?

Zdá se, že k porozumění starým proroctvím nám zřejmě ještě nějaké střípky do mozaiky scházejí. Pokusme se však pergamonskou stopu sledovat dál.

          (pokračování příště)

Autor je publicista Datum: 24. května 2021 Foto: Wikipedie

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.