Dr. Jordan Peterson, známý kanadský klinický psycholog a autor několika bestsellerů, navštívil počátkem května Budapešť v rámci své konference „Beyond Order: 12 pravidel pro život“. Na turné jej doprovází jeho manželka Tammy, pronáší desetiminutové zahajovací proslovy a v závěru vždy moderuje diskuse s otázkami a odpověďmi. Při svém vystoupení v Budapešti se paní Petersonová podělila o svou osobní zkušenost, kdy jí na podzim 2018 byla diagnostikována smrtelná rakovina ledvin a jak ji Bůh podle jejího svědectví zázračně uzdravil.
Budapešťskou Petersonovu přednášku mimořádně uváděl a moderoval známý americký konzervativní politický komentátor a moderátor Dave Rubin. Přednášku sledovala a pro dvouměsíčník Hungary Conservative shrnula spolupracovnice think-tanku Danube Institute paní Sáron Sugárová, z jejíž reportáže si dovoluji přinést podstatný výtah.
Každý vidí svět skrze příběh
Dr. Peterson se ve své budapešťské přednášce inspiroval svou připravovanou knihou My, kteří zápasíme s Bohem. Jak v úvodu vysvětlil, název knihy byl vznikl, když si při psaní uvědomil, že jméno Izraele, Bohem vyvoleného národa, vlastně znamená „ten, který zápasí s Bohem“. Peterson zdůraznil, že to platí nejen pro židovský národ, ale pro všechny, včetně těch, kteří zápasí s pojmem Bůh, třeba když se pokoušejí popřít jeho existenci.
Hlavní myšlenka přednášky vycházela z „nejhlubšího objevu posledních 60 let, který dnes rozvrací naši kulturu“, tedy že lidé potřebují etiku, aby mohli vnímat a jednat, a z postmoderního poznání, že „každý vidí svět skrze příběh“. Proti argumentům ateistických materialistů, kteří věří, že svět je založen pouze na materiálních faktech, z nichž lze odvodit poznání, které nás orientuje ve světě, stavěl poukaz na to, že faktů je nekonečné množství a že potřebujeme etiku, která nám určí priority, jak s těmito fakty zacházet.
SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Co počít s konspiračními teoriemi
Etiku Peterson definoval jako strukturu hodnot, které musíme používat, abychom byli schopni vnést priority a smysluplně uspořádat naše vnímání a jednání. Vysvětlil, že když si stanovujeme priority, vybíráme si jednu věc, která je nadřazená ostatním věcem, které bychom mohli udělat. Proto shrnul, že svět, který obýváme, je souhrou mezi nekonečnou řadou skutečností a etikou, kterou na tuto nekonečnou realitu klademe.
Jako příklad toho, jak příběhy ovlivňují naše vnímání světa, vysvětlil, že když se díváme na film, máme tendenci ztotožnit se s hrdinou a pozorováním jeho cílů přijímáme jeho perspektivu a prožíváme jeho emoce jako své vlastní, což může aktualizovat strukturu, skrze kterou se díváme na svět. Navrhl proto, že pokud máme pocit, že svět nepodporuje naši touhu být naživu a prospívat, možná budeme muset prozkoumat příběh, skrze který svět vidíme. Pokud je struktura našeho pohledu na svět chybná, můžeme ji opravit tím, že zjistíme, co je špatně, a upřednostníme správné věci. Zdůraznil také, že žijeme v morálně relativistickém a komplikovaném světě, kde neexistuje jedna skutečná etika, ale sto tisíc různých etických zásad, a představa, že existují správné věci, je odmítána jako něco naivního a nesofistikovaného. Upozornil však na to, že i když existuje široká škála jednání, voleb a cest, kterými můžeme žít svůj život, neznamená to, že každá cesta má stejnou hodnotu.
Význam jednotné etiky
Podle doktora Petersona je jednotná etika v našich vztazích zásadní, pokud nechceme zažívat úzkost. Vysvětlil, že lidé často pociťují úzkost kvůli tomu, že mají příliš mnoho možností volby; proto navrhl, že pokud chceme vyjít z úzkosti, musíme sjednotit všechny různorodé podněty, které by nás mohly vést, do jediné cesty a po této cestě kráčet. Poznamenal také, že lidé prožívají pozitivní emoce, když vidí, že úspěšně směřují k nějakému hodnotovému cíli; proto, aby se vyhnuli úzkosti, musí mít sjednocené cíle s osobami, se kterými žijí.
SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Křesťané by měli surogátní mateřství zcela odmítnout, naléhá Katy Faustová
Zdůraznil, že i v manželství musíme mít jednotný étos, v němž se oba partneři dobrovolně přizpůsobují jeden druhému a mají společný cíl, na němž se oba shodnou, což je lepší cíl, než jakého by mohli dosáhnout jednotlivě. Dodal, že je nezbytné vytvořit v našich rodinách a místních komunitách harmonickou vizi, kterou lze harmonicky propojit s větším státním společenstvím, což je komplexní étos, který nás jako jednotlivce sjednocuje, chrání nás před úzkostí, dává nám naději a spojuje nás s ostatními v rostoucí hierarchii. Vysvětlil, že je důležité, aby byl každý ochoten se na tomto úsilí dobrovolně podílet.
Neomarxistická optika moci
Ačkoli i postmodernisté uznávají, že jednotlivci vnímají svět prostřednictvím příběhu, dospívají k mylnému, totiž marxistickému závěru o tom, jakým příběhem bychom se měli dívat na náš svět. Marxistický pohled na lidský příběh lze shrnout jako tezi, že lidé uspořádávají své sociální interakce v ekonomické sféře na základě moci a dominance jako důsledek ekonomické konkurence; dějiny jsou proto věčným bojištěm mezi těmi, kdo mají, a těmi, kdo nemají. Marxismus tvrdí, že ti, kdo mají moc, ji mají, protože ji vzali těm, kdo ji nemají. Postmoderní neomarxisté toto vyprávění podle Petersona zobecňují a aplikují na všechny sféry lidské interakce, jako je rasa, pohlaví, gender, etnicita atd. Všechny tyto vztahy jsou podle nich založeny na moci a jsou podmíněny útlakem a utlačovatelem. Peterson varuje před vážnými problémy, které tyto myšlenky způsobují. Radikální neomarxisté dokonce tvrdí, že snaha Západu vytvořit předpoklad, že muži a ženy dobré vůle mohou vyjednávat o vzájemně žádoucím cíli, není nic jiného než racionalizace lidí u moci, která jim umožňuje moc si udržet. Na univerzitách a v akademickém světě převládá postmoderní marxistická rétorika, která je nebezpečná, protože zachází až tak daleko, že dokonce tvrdí, že Evropané si vymysleli pojem svobody projevu, aby sami před sebou ospravedlnili svou moc propracovanou etickou šarádou. Univerzity se stávají stále méně tolerantními k určitým názorům, a to nejen proto, že by nechtěly slyšet jiné názory, ale proto, že sama představa konkurenčních alternativních názorů je pro ně falešná, protože neexistuje nic jiného než moc.
Protiargument neomarxistického přesvědčení pak Peterson formuloval tak, že každý člověk má vnitřní transcendentní hodnotu bez ohledu na svou moc a tato je podstatou lidské bytosti.
My, kteří zápasíme s Bohem
Peterson zdůraznil, že pokud vidíme svět skrze příběh, pak jako základní příběh se nám nabízí Bible, tedy soubor biblických vyprávění. Abychom mohli přijmout psychologické rady nebo apely, vyplývající z Bible, není nutné být věřícím v Boha.
Aby nastínil čtyři různé charakteristiky Boha či jeho ducha, předložil Peterson nejprve příběh Kaina a Ábela. Tento příběh o první dvojici sourozenců podle něj zdůrazňuje, že v našich životech jsou chvíle, kdy zažíváme, že se nám nedostává odpovědi na naši oběť, nebo že reakcí na oběť je odmítnutí. Kaina Peterson popsal jako ukázkový příklad násilnické, zahořklé, arogantní osobnosti a související filozofie, která obviňuje Boha a jím vytvořený přírodní řád ze svých vlastních chybných rozhodnutí a nekvalitních obětí. V protikladu k tomu byla Ábelova oběť kvalitní, protože měl „správného ducha přijatelné oběti“ a nabídl Bohu to nejlepší, co měl, a to bylo přijato. Naproti tomu Kainova oběť nebyla stejně kvalitní a nebyla proto přijata. Peterson v tomto příběhu odhaluje Božího ducha jako „ducha, který Kaina upozorňuje na nedostatečnost jeho obětí“ a říká Kainovi, že si zahrává s duchem hříchu, který je poháněn jeho hořkostí z faktu, že jeho oběti nebyly přijaty a odměněny. Kain se nechal hříchem tak hluboce zmást, že zabil svůj vlastní ideál, svého bratra Ábela, kterým ve skutečnosti chtěl být.
SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Hrajte drejdl – a děkujte Bohu!
V příběhu o Noemovi Peterson posluchačům vykreslil Boha jako ducha, který „inspiruje moudré, aby se připravili na časy soužení“. Proto Noe, veden vírou, postavil před potopou archu, jeho rodina byla zachráněna a země po potopě znovu zalidněna. Tím, že se zachová správně a zachrání sebe a svou rodinu, vlastně zachrání svět.
Jako třetí příběh připomněl Peterson vyprávění o Babylonu, v němž Babyloňané zbudovali technologický zázrak, věž, o níž věřili, že dosáhne nebe a nahradí Boha, což je, jak Peterson zdůraznil, typický totalitní podnik. V tomto příběhu Peterson pojmenoval třetí postavu Boží jako „transcendentní realitu, která zničila arogantní totalitní podnik a potrestala opovážlivé technology“. Upozornil na skutečnost, že lidé nemusí věřit v Boha, aby věřili, že duch, který je v základním smyslu dobrý, je duchem, který trestá arogantní tyrany.
Nakonec Peterson odhalil čtvrtého Božího ducha jako toho, který „povolává i neochotné k dobrodružství“, a to na základě příběhu praotce Abraháma, kterého Bůh povolal z domu jeho rodičů a z jeho pohodlné zahálky, aby z něj udělal skutečného otce. Abraham není v žádném případě dokonalý člověk. Je to skutečný člověk, dělá chyby, ale na tom nezáleží. Zastřešující příběh zní: zachovej svou smlouvu s Bohem a navzdory svým nedostatkům nejenže zvítězíš, ale zvítězí i tvoji potomci. To je opravdu dobrá zpráva.
Peterson také připomněl posluchačům, jak Bůh vyzval Mojžíše, aby skoncoval s otroctvím a tyranií. Zdůraznil, že Bůh se v tomto příběhu opět objevil jako duch, který se staví proti útlaku. Zamyslel se také nad svými nedávnými poznatky o příběhu o Jonášovi, který, jak popsal, je často příběhem, který používají „luciferiánští intelektuálové“ k diskreditaci Bible. Peterson vysvětlil, že pokud jsme vyzváni, abychom se postavili tyranii jako Jonáš, nebo nás naše svědomí nabádá, abychom se postavili autoritě, a my to neuděláme, pak se nepodřizujeme výzvě dobrého Božího ducha, a i když neposlechneme, protože chceme být v bezpečí, ve skutečnosti v důsledku toho ohrozíme svůj život. Jonášův příběh podle něj ukazuje, že za to, že řeknete pravdu, zaplatíte určitou cenu, ale za to, že ji neřeknete, zaplatíme cenu ještě mnohem vyšší.
Jako závěrečnou myšlenku přednášky Peterson vysvětlil, že biblické příběhy spojuje ústřední jednotící duch, s nímž musíme navázat správný vztah, ba přímo spojenectví, a on nás pak provede i těmi nejhoršími situacemi. Zdůraznil, že úplné uskutečnění a naplnění této myšlenky můžeme vidět v Novém zákoně. Obraz Krista visícího na kříži, na který se lidé dívají již 2000 let, je obrazem nezasloužené tragédie a utrpení těch nejnevinnějších, kteří prošli tím nejhorším. Prohlásil: „Ježíš byl ukřižován, když se mu stalo něco zlého: „Takto je vzkříšení postaveno do kontrastu s ukřižováním, a to je také rozvinutí ducha Ábela a protiklad ducha moci.
Peterson není v Maďarsku poprvé
Dr. Peterson není v Budapešti nováčkem, poprvé sem zavítal se svou přednáškou již v roce 2019, kdy byl přijat maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Podruhé zde byl v roce 2022, kdy jej vítal plný sál v budapešťském kongresovém centru při přednášce o „12 pravidlech“. Kromě toho vystoupil také v Sándorově paláci, oficiálním presidentském sídle, kde mu prezidentka republiky Katalin Nováková udělila Velký kříž Řádu za zásluhy Maďarské republiky. Peterson ocenění získal „za vynikající vědeckou práci v oblasti klinické psychologie, jakož i za jeho mimořádně obětavou a vlivnou činnost na obranu tvůrčí svobody a výchovy mládeže“.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 30 června 2023 Foto: D. Floryk – Jordan Peterson
18 Komentáře
pavel v
Je mi záhadou, že tak vzdělaný muž jako Jordan Peterson nedokáže rozeznat zlo. Jordan Peterson je přesvědčen, že v pozadí rusko-ukrajinské války je kulturní válka mezi zastánci tradičního pohledu na svět a „wokeismu“, tedy současné neomarxistické ideologie s jejími výstřelky, jako je ničení soch, genderová ideologie, tzv. cancel culture (umlčování lidí zastávajících odlišný názor) apod. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco, čemu říkám „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. Petrson v projevech nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“. Zdroj: https://www.epochtimes.cz/2022/08/11/rozchod-s-jordanem-petersonem/
Autor, David Floryk v tomto článku provedl kritiku neomarxismu jako učení, pro něž je klíčový mocenský konflikt mezi utlačovanými a utlačovateli. Podle něho je tato neomarxistická idea vadná a ve skutečnosti se rozpory řeší vzájemnou dohodou. Tuto tezi razila francouzská historička Muriel Blaive, podle níž Husákův režim nebyl totalitní, ale umožňoval vyjednávání se svými odpůrci. Ve skutečnosti tento režim nikdy nepustil opratě moci a ještě rok před „sametovou revolucí“ umučil politického vězně Pavla Wonku.
Autorovi bych doporučil knihu Černobílý svět, aby se přesvědčil jak tvrdě trvali běloši na své moci v 60. letech minulého století v dobách rasové segregace. Kathryn Stockett nás bere na výlet do Mississippi, na americký Jih jako vyšitý, do městečka Jackson, kde je rasová segregace znát na každém rohu a kde černé hospodyně pracují pro bílé paničky. Černé ženy vychovávají bílé děti, ale nesmí navštěvovat stejné restaurace, hotely, supermarkety. Když ukončí práci ve spořádané rodince, odchází do svých domovů ve vyhrazené části města. Černobílý svět je sondou do zákonů Jima Crowa a díky ní si čtenář dokáže lépe představit, co taková segregace skutečně obnášela. Bylo v pořádku, když černoška vychovávala vaše světlé dítě, ale už bylo špatně, když si odskočila na záchod, který používá jen bílý zadek. Vždyť černoši přenáší tolik odlišných nemocí! Bylo v pořádku, když vám tyto hospodyně vařily, ale už nesměly nakupovat v obchodech pro bílé, pokud na sobě neměly uniformu a nedaly tím najevo, že jsou momentálně v práci a nenakupují pro sebe. A to je jen zlomek toho, co se v příběhu odehrává. Člověku místy zůstává rozum stát nad zákeřností bílých paniček, které se chtěly mstít za sebemenší prohřešek své hospodyně.
To, co mají ruští a američtí „konzervativci“ společné, je touha udělat tlustou čáru za minulostí. Každý, kdo poukáže na zvrácenost tehdejších mocenských praktik, dostane nálepku neomarxisty. Americká segregace černochů se pochopitelně nedá srovnávat se sovětskými gulagy. Proto mi nejde na rozum nynější spolupráce amerických, ruských a maďarských „konzervativců“ pod praporem křesťanství. Je jisté, že přesto, že se tihle lidé ohánějí vírou v Ježíše Krista, jsou to spojenci satana.
Konečný Fr.
Pan Pavel hájí neomarxismus, který je možná ještě horší než marxismus, který se povinně vyučoval za minulého režimu. To není nálepka, ale pan Pavel je zastánce protibožské agresivní levičácké ideologie. Na svoje názory má pochopitelně právo. Alespoň se ukazuje kdo je kdo.
Karel Krejčí
Zastřešující příběh zní: zachovej svou smlouvu s Bohem a navzdory svým nedostatkům nejenže zvítězíš, ale zvítězí i tvoji potomci.
To je opravdu dobrá zpráva (pokud jsou si potomci vědomi smlouvy s Bohem).
Paradoxem je, že si autor komentáře neuvědomil, jak „dobrou zprávou“ je i zmínka o příběhu Babylonu, ve kterém se s ním vlastně celým komentářem nevědomě ztotožňuje …
pavel v
Konečný mě označuje za levičáka. Když se někdo zastane utiskovaných, neznamená to ještě, že je levičák a už vůbec to neznamená, že by musel být neomarxistou. Neomarxisté popírají Boha. Kde jsem já popíral Boha?
Konečný Fr.
Dnes někteří křesťané hájí manželství pro všechny. To je ovšem v rozporu s křesťanstvím. V Německu před válkou se církve ze strachu přidali k Hitlerovi a pochopitelně o sobě tvrdili, že jsou křesťané. Nemám nic proti levičákům, kteří usilují o spravedlivější svět, ale nemohu souhlasit s těmi, kteří propadli zcestným ideologiím.
P. Ašer
Ad pavel v
A o čem to vypovídá? Ani démoni nepopírají Boha (Jk 2:19). Nepopírali ho ani Židé, které ovšem Ježíš označil za syny ďáblovy
(J 8:41.44).
Petr Kartouz
Pan Pavel V přeci není žádným levičákem. Hájí národní suverenitu, občanské svobody jako např. neregulovanou svobodu projevu; je pro držení zbraní; je zásadním odpůrcem potratů, eutanazie a LGBTQ+; obhajuje svobodné volby padni komu padni a má na prvním místě svoji rodinu a následně svůj národ. Obhajuje soukromé vlastnictví; nízké daně a příčí se mu státní regulace. Volí ty, kdo chrání národní zájmy. Bytostně nenávidí vnucování svého názoru druhým a je tolerantní k jiným postojům. Prostě klasický konzervativní pravičák.
pavel v
Pane Konečný,
zdravím vás do Petrohradu. Pokud chcete jako ruský trol psát do českých chatů, naučte se pořádně češtinu. Napsal jste: „V Německu před válkou se církve ze strachu přidali k Hitlerovi a pochopitelně o sobě tvrdili, že jsou křesťané.“ Správně mělo být: V Německu před válkou se církve ze strachu přidaly k Hitlerovi a pochopitelně o sobě tvrdily, že jsou křesťanské. Tři chyby v jedné větě jsou dostatečným důkazem, že nejste příslušníkem našeho národa.
Konečný Fr.
Dobrý den pane Pavle. Můj petrohrad má svůj název převzatý z Bible. Také Vás opravím – správně má být – V Německu se před válkou církve …..
Petr Kartouz
I Vy jeden nacionalisto! Proč by pan Konečný musel být příslušníkem českého národa? Vy snad chcete, aby se k našim věcem vyjadřovali jen Češi? Co když je to Rom nebo dokonce Ukrajinec žijící v ČR? Ti nemohou? Teď jste se pěkně vybarvil. A troll se píše s dvěma „l“. Asi napíšu vedení Dělnické strany, ať Vás vymění.
Konečný Fr.
Pan Pavel zřejmě nebude spokojen s prohlášením českých biskupů v němž odmítají manželství pro všechny. Nejspíše podlehli Putinově propagandě. Také premier se k církvi na Velehradě přihlásil. Uvidíme, zda premier odmítne stanovisko církve. Nejlépe by bylo založit novou církev – Bruselsko-katolická církev, aby se zabránilo hádkám. A jako papeže by mohli mít umělou inteligenci.
pavel v
to Petr Kartouz
Konečný mě považuje za extrémního levičáka, vy za pravý opak. Jednoduší lidé nejsou schopni uvažovat jinak než dichotomicky.
Jiří Aron
Jenom krátce pro p. Pavla V., že ačkoliv Wikipedie mylně označuje Dělnickou stranu za krajní pravici, jedná se o extrémní levicové hnutí, jak o tom svědčí název (dělnická) i program – podpora nacionálního socialismu (levicový) podpora státních zásahů jako řešení nezaměstnanosti, podpora mladých rodin, podpora seniorů. Nebo ten její záměr „aktivní politikou konkurovat především KSČM“ atd. Na těchto věcech konkrétně nic pravicového nevidíme. Čímž nechci říci, že skutečná levice nemá část mých sympatií.
A pro p. Floryka může být zajímavé přečíst si o spojení pana Petersona a gnosticismu. Gnostikové používají sice křesťanské pojmy a citují Bibli, ale pod těmi pojmy myslí něco jiného. Pokud pan Floryk není sám gnostikem (neznám ho osobně) tak jako křesťan může vědět, že např. výrok „jednotící duch, s nímž musíme navázat správný vztah“ nemusí být chápán výlučně křesťansky.
I gnostikové věří na duchovní svět a touží se svým jednotícím duchem navázat správný vztah. Pokud autor gnostikem není, tak pozor na bezbřehou naivitu.
Eva Hájková
K tomu, co napsal pan Aron
Nacionální socialismus levicový není. Ani fašismus ne, ač například Mussolini začínal jako socialista. Brzy však tíhl ke korporativismu, což byla ideologie předstírající návaznost na středověké řemeslnické a jiné korporace, která měla za cíl vyřadit dělnické a odborové hnutí. Dělali určitá sociální opatření, aby odborářům vzali „vítr z plachet“ a nakonec je zakázali. Zatímco levici šlo o rovnost, fašistům o zachování hierarchie.
Slovo fašismus je odvozeno od latinského „fasces“ – svazky prutů, které nosili liktoři jako symbol římské moci. Pruty bývaly nástrojem trestu. Svazky též symbolizovaly soudržnost – svazek občanů ve státě. Tato soudržnost však byla založena na moci, ne na dobrovolnosti. Fašisté a nacisté chápali stát a národ jako jedno tělo a člověka ne jako osobnost s vlastní vůlí, ale jako součást toho „těla“, která tam má své přikázané místo.
Říká se sice, že extrémy k sobě mají blízko (asi jako analogie se zeměkoulí, kde se plavbou na západ člověk dostane k zemím ležícím na východě). Ale vždycky se musíme ptát, v čem konkrétně ta extrémnost spočívá.
Eva Hájková
Ještě dodatek: Je škoda, že skutečná levice se nepřidržela Ježíše. Možná se mohla spousta věcí odehrát jinak.
Jiří Aron
Paní Hájková, rozumím Vám, je to poměrně zažitý názor, i když není podložený fakty.
Obecně politici trpí i trpěli korupcí od bohatých skupin, stejně jako ten fašismus a korporativismus u Mussoliniho. Politika jako prosazování sobeckých zájmů.
Nechce se mi rozvíjet diskusi na toto téma, protože politika právě pro tu všudepřítomnou korupci a faleš je mi nepříjemná.
Ale, pokud Vás to zajímá, přečtěte si důkazy tom, že nacionální socialismus je levicový https://janpolanecky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=234816 např. ten projev Hitlera na 1. máje 1927.
A to, že ten velkokapitál financoval socialismus v historii i dnes (WEF a myšlenky Klause Schwaba) je pozoruhodné.
pavel v
pro paní Evu
Pojmy pravice a levice jsou smysluplné v ekonomické oblasti. Pravice chce minimalistický stát, který se stará jen o bezpečnost (vnitřní a vnější) ale neangažuje se v ekonomice – leda jako rozhodčí ve sporech občanů. Levice naopak žádá, aby stát prostřednictvím přerozdělování daní zajišťoval blaho všech občanů (zaopatřovací stát).
Jiné rozlišování ve společnosti je rozlišování na zastánce autoritářského vedení společnosti a na zastánce svobody. Ti první požadují, aby se občan vzdal svých svobod ve prospěch autoritáře (krále, fýrera, generálního tajemníka). Ve svobodném státě lidé, kteří stojí v čele, své společnosti slouží. Fašismus, nacismus i komunismus jsou si příbuzné v tom, že to jsou systémy autoritářské, nesvobodné, násilné, teroristické, gangsterské. Všechny autoritářskérežimy oplývají utopistickými vizemi, jejichž účelem je manipulace (demagogie). Demagog je člověk, který říká věci, o nichž ví, že nejsou pravda a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci.
Eva Hájková
Ty jeho důkazy pro mě nejsou žádnými důkazy, pane Arone. To, že si nacisté říkali soudruzi, to je totéž jako u Mussoliniho, který chtěl sociální opatření pro dělníky. Jak už jsem řekla: aby vzali levici „vítr z plachet“. Mimochodem, levice tu byla dříve než fašismus. Fašisté jenom napodobovali a jen něco, aby získali dělníky a zmátli je. Získali na svou stranu. Je mi to jasné – autor sám se považuje za pravičáka, proto nemůže připustit, že Hitler byl taky pravičák (ač nebyl liberál). Autor sám je pravicový liberál (tedy liberál ve smyslu ekonomickém). Možná je dokonce anarchokapitalistou (což znamená kapitalismus naprosto bez regulace). Ale nevím, natolik ho neznám.
Chápu, že o mně samozřejmě také kdokoli může říct, že vidím levicovost a pravicovost zkresleně. Mohou o mně říkat, že protože mám sympatie k levici, je pro mě dobrá a Hitler tudíž musel být pravičák. Já ale uznávám, že i levice se dopustila zločinů. Na rozdíl od tamtoho pána, který si asi nechce připustit zločiny pravice.