Občas se mi stane, že se ve mně probudí pocit vnitřní nevyhnutelnosti. Ne že bych ztratil možnost slobodné volby, jenom vím, že toto musím udělat, přestože naléhavost, s níž se ve mně ono „toto“ hlásí, vlastně nedokážu zdůvodnit.
Právě v takovém rozpoložení jsem se ocitl minulý týden. Při ranní meditaci na balkoně u nás v Petržalce jsem si, jako tolikrát před tím, uvědomoval svou propojenost se všemi lidmi tvořícími tkanivo prostředí, kde mi bylo dáno žít svůj život. Potom jsem si se šálkem kávy sedl k internetu, a ponořil se do oblaku toho únavného nesouladu, který při druhé vlně korony zaplavil mentální svět Slovenska.
Na jednej straně srdcervoucí statusy premiéra, kterými lidi spíše urážel, než získával. Na druhé straně výsměch. Kolik moudrých se náhle vynořilo z každé strany, a každý s pozoruhodnou jasnozřivostí věděl, jak ten Matovičův megalomanský pokus na Slovensku dopadne. Vypnul jsem internet, unavený z tolika zbytečných emocí.
Ve vládních centrálách se už nezadržitelně připravuje ta, podle mnohých tak nerozumná, událost. Ten pohyb už nikdo nezastaví. Najednou jsem věděl, jaká má být moje odpověď. Chci být mezi těmi, kdo se pokusí z toho, co přijde, udělat to nejlepší, co půjde.
Přihlásil jsem se na dobrovolnické stránce, zapsal jsem potřebné údaje. Za pár dní mě při procházce lesem vyrušilo volání z neznámého čísla: „Tu Ozbrojené sily Slovenska.“ Příjemný přátelský hlas na druhé straně si bez jediného náznaku naléhavosti, ověřoval, zda moje rozhodnutí platí. Moje žena Jarka, se shovívavě usmívala: „Ty chceš dělat administrativní sílu?“ No, ano, riskantní akce: To bude po prvé, co se ocitnu v roli administrativního pracovníka.
Přidělili mě do testovacího centra na Krupinské ulici. Byla to shoda náhod, či prozřetelnost? Centrum se nacházelo v prostorách Misijního domu spravovaného verbisty. S těmito řeholníky mne spojuje dávné přátelství. S otcem Milanem Bubákem jsme před lety podnikli několik společných akcí. Video, v němž oba, nezávisle na sobě, hovoříme o smyslu Velikonoc, a při tom se vzácně doplňujeme, Milan používal jako učební pomůcku při svých přednáškách o ekumenizmu v Jezuitském semináři.
Před půl sedmou ráno, mě Jarka přivezla na určené místo. Otestovali ji mezi prvními: „Bylo to zvláštní,“ vyprávěla, „čekat na výsledek testu v kostele, kde zněly písně z Taizé.“ A presně takový byl celý den.
Zástup uchazečů o testování byl nekonečně dlouhý. Museli jsme být rychlí a přesní. Na tváři respirátor, štít z plexiskla; takto jsme v malém stanu seděli za stolkem – kněz Tomáš z komunity verbistů a já. Za chvíli jsme byli sehraní jako zkušený taneční pár. Ani jedno slovo, ani jeden pohyb navíc.
Tomáš četl údaje z občanského průkazu, já jsem zapisoval. Po každém dalším zápisu bylo moje písmo úhlednější. Občas mě někteří z klientů pochválili: „Jak pěkně to zapisujete.“ Od rána do večera tu vládla hluboká lidská vzájemnost. Setkal jsem se tu i s oním vojákem, který mi při procházce lesem tak pěkně telefonoval. Mohutný poctivý chlap plný lidskosti. Na všechno dohlížel.
Měl co dělat, byl totiž na tuto úlohu sám. Pomáhal mu jen jeden mladý policista. Oba dávali pozor, aby v zástupu nadlouho neuvízla těhotná žena, anebo některý dědoušek o holi. Takové k nám posílali jako první. Testovaný se musel u našeho stolu zaregistrovat, dříve než mu zdravotnice ve vedlejším stanu (shodou okolností též řeholní sestra) opatrně vsunula tenkou tyčinku do nosní dírky.
U našeho stolu se odehrálo vždy jen krátké setkání, ale téměř pokaždé jsme si v něm stihli vyměnit špetku lásky a pozitivní energie. Zapůsobilo na mne, kolik lidí z okolních ulic Tomáše zná. Bylo očividné, že uprostřed sídliště Petržalka tvoří řeholní komunita uzel, kde se spojují lidské vztahy. Byl to intenzivní, únavný ale šťastný den. Stihl jsem se spřátelit i s dalšími bratry, s bratrem Krajňákem, podle všeho představeným řehole, i s bratrem, který v kostele otestovaným odevzdával certifikáty. Moje poznámka, že mi připomíná známého mnicha Thomase Mertona ho očividně potěšila.
V době prázdných kostelů, kdy se nekonají žádné bohoslužby, jsem na dvoře u bratrů řeholníků zažil celodenní bohoslužbu. Nekonala se tu žádná liturgie, neposlouchali jsme homilii, nepřijímali eucharistii, a přece ten prostý rituál byl nepochybně bohoslužbou.
Doma jsem si zapnul internet a zjistil, že moje zkušenost nebyla ojedinělá, podobnou atmosféru lidé zažívali na mnohých dalších místech. Na Slovensko se po čase hněvu a hádek vrátil étos lidské vzájemnosti. Aspoň proto, když už pro nic jiného, mělo celoplošné testování smysl.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je kazatel Církve bratrské v Bratislavě Datum: 7. října 2020 Foto: Daniel Pastirčák
1 Komentář
Olga Nedbalová
Krásné. Místo hádání, vzájemného popichování a kritiky prostě jen přijít a udělat něco dobrého. Čemu prospěje, když budeme žhavit internet a psát jízlivé komentáře pod každý článek, co kdo udělal špatně a jak to měl raději udělat. Snad by na nás křesťanech mělo být vidět ovoce Ducha Svatého – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.