Daniel Kvasnička: Nemáme právo manipulovat požehnáním

Daniel Kvasnička, kaplan v Parlamentu ČR, v LRS Chvaly a dosud v Novém kostele Církve bratrské v Litomyšli, byl tak laskav a odpověděl na několik otázek.

V posledních dnech českou křesťanskou veřejností hýbe diskuze o projednávané novele zákona o manželství. Přitom rozvodovost manželství křesťanů se od celkového procenta rozvedených manželství příliš neliší. Není to tedy disciplína, v níž bychom obzvlášť vynikali.

To jste hezky vyjádřila podstatu této doby. Jsou to dvě věci a čím dál tím více se v diskusi prolínají. Jednak rozhodnutí zákonodárců upravující procesní postupy státu. A pak skutečnost chápání manželského svazku a soužití v rodině. Což společnost – včetně křesťanů – moc neumí. A teď se do toho vloží média (vidí v tom potenciál konfliktu, který se hodí) a vždycky najdou nějakého ochotného zastánce toho a nebo onoho proudu. A hned „to manželství“ vypadá jako ohromný problém, který stojí za spoustu řečí a sporů. Přitom sami zákonodárci, kteří uvážlivě hledají nějaké řešení z pohledu správy státu, celkem střízlivě hledají cestu a já věřím, že nějaké řešení pro správu státu najdou.  

SOUVISEJÍCÍ – Jiřina Gina Čunková: Služba smíření mezi katolíky a protestanty byla silným momentem celé akce 

Mohl byste vysvětlit, co křesťanskou obec tak rozrušuje na projednávaném tématu manželství? Mluvíme o jednom manželství. A přitom jsou tu dvě skutečnosti a pro obě se používá slovo manželství. 

Předně je to úkon státní správy, která souhlasným prohlášením snoubenců bere na vědomí, že vstupují do svazku manželského. To je zcela úřední úkon, do kterého církev nemá co mluvit. Dostaneme více či méně vyplněné dokumenty a zvláště pak osvědčení, že smíme jako duchovní státu i snoubencům vypomoci při uzavření manželství. Ale jinak do toho absolutně nemáme co mluvit. Svoje matriky si vedeme pro parádu a z ohledu na naše vnitřní předpisy, rozhoduje ale státní matrika, podle níž to vše běží. Je dobře si to konečně uvědomit, že tady církev nehraje vůbec žádnou roli. 

A pak je naše svátost manželství či manželství bez pojmu svátosti. Manželství je duchovní věc, duchovní kategorie založená na biblických textech a sliby před oltářem mají svou duchovní váhu, ale pro stát jsou nepodstatné. Státu je jedno, jestli manželům žehnáme nebo ne. Pouze si církev musí dát pozor, aby neprohlašovala za manžele ty, kteří nemají všechno vyjednané na matrice a kteří nejsou právně způsobilí. Pokud by církev svévolně mátla okolí tím, že ti dva jen pro její požehnání jsou ve svazku manželském, je to zřejmě trestný čin. A já mám pocit, že se církev vmýšlí do nějaké důležité role, která jí nepatří. Že ty dvě skutečnosti plete dohromady.

Ještě jednou: Jsou to dvě naprosto rozdílné věci a státu by měly zůstat starosti s tím právním stavem a nám ty duchovní věci, nám ta péče o trvalost a zralost manželství. A tyhle dvě věci se poslední dobou více a více směšují. A to je – podle mého – velice špatné. A mate to společnou diskusi. Dokonce se podle toho věřící lidé dělí, vzájemně se předhánějí a napadají. A to už je celkem k smíchu či k pláči.

V reakci na spor ohledně „manželství pro všechny“ jste napsal, že „křesťanství si požehnání zprivatizovalo pro církevní úkon“. Mohl byste, prosím, blíže vysvětlit, jak to myslíte? 
Pojem požehnání se nám zúžil na sňatečný obřad. Církev si zprivatizovala tento pojem pro svatbu. Dělám svatbu – tedy žehnám. Neudělám svatbu – tedy nepožehnám. Ale požehnání je tak široké a vposledu není jen součástí svatby. Nemáme právo takhle manipulovat požehnáním. Máme právo sezdat a nebo nesezdat, ale nemůžeme nežehnat! Žehnáme a to všem, i nepřátelům, když zůstaneme u biblických textů. 

SOUVISEJÍCÍ – Tomáš Kolman: Při zakládání sboru potřebujete lidi se srdcem toužícím sdílet evangelium 

Míníte, že by se církev měla vzdát nároku na potvrzování manželské smlouvy jako právního úkonu?
Ano, může se to stát. Církev už nyní může říci, že neposlouží při svatbě. Zcela klidně na to má plné právo a nesmí být k ničemu nucena. Existují důvody, při nichž církev může mít pochybnosti, že snoubenci nenaplnili všechny zákonné požadavky. Například si neřekli všechno o majetkových závazcích, nesdělili si všechny okolnosti zdravotního stavu, ba některé věci zamlčeli, třeba rodinné zatížení a podobně. Pokud není dobrá dohoda na společném bydlení a uspořádání majetkových poměrů, může církev říci své ne či dát podmínky k naplnění tohoto zákonného stavu. A my se na tyto věci ptát musíme. V naší Církvi bratrské musí službu při svatbě schválit staršovstvo sboru. 

Snoubenci pak mohou mít sňatek před úřadem, pokud úřad vezme za dostačující jejich prohlášení a nejsou mu známy žádné překážky nebo se na ně prostě nezeptá, ty dva prostě oddá. Odpovědnost je na něm. 

Kde v Písmu nacházíte možnost pro přijetí stejnopohlavních manželských svazků? 
Odpovím jasně a stručně: Nikde. Písmo svaté tyhle věci vůbec neřeší. Pojem stejnopohlavní manželský svazek je konstrukt moderní doby. Stát jej musí řešit, ale církev by se tím po stránce zákonnosti a přijatelnosti neměla zabývat. Podle mého o tom poslanci a senátoři rozhodnou uvážlivě a nějakou formou dají prostor pro důstojné soužití lidí stejného pohlaví. Registrované partnerství moc důstojné nebylo a přijímalo se téměř s úmyslem věci spíše komplikovat než usnadnit. 

Jen pod čarou připomínám, že Bible zná mnoho typů rodinného soužití. A že v Bibli nemáme žádný paragrafovaný podklad pro svatební obřad.

Byl jste už požádán o svatební obřad dvou mužů nebo dvou žen?
Ano. A samozřejmě jsem nemohl vyhovět, protože mi chybí několik věcí: Nejprve není zákonný podklad pro takový úkon. Nemohu prohlašovat za manželství to, co stát zatím nezná. Pak se každému přiznávám, že ze všech biblických zmínek je jasné, že jde o manžela a manželku, muže a ženu. A protože nemám biblické podklady pro to, abych toto tajemství transponoval na stejné pohlaví, tak nemohu žadatelům vyhovět. Nebudu mást stát a nebudu mást církev. Velice laskavě se omluvím, že takovou svatbu a takové prohlašování manželství neumím. Jsem si jist, že si snoubenci najdou někoho, kdo jim pomůže. Já taky nemusím umět všechno…

Ale jsem daleko toho, abych takovým lidem nepožehnal. Víte, mám ve svém okruhu jeden pár stejného pohlaví, který se stará o těžce postižené děti. Mají tak naloženo a tak statečně to zvládají! Nemám kyslík jim nepožehnat! Pravidelně na ně myslím a vyprošuji jim sílu a zdar. A když dva lidé stejného pohlaví přijdou, že spolu žijí, vzali se před státem a žádají o požehnání, o Boží pomoc, pak jsem ochoten jim říct, aby sezvali někam svoje přátele, oslavili začátek vztahu po svém a slíbím jim, že se za ně tam budu modlit a požehnám jim. S tím problém nemám. Jde přece o lidi, kteří se vztahují k Hospodinu.

Jste čerstvě sněmovním kaplanem, nenaléhají na Vás někteří spoluvěřící, abyste případně uplatňoval nějaký výraznější vliv?
Ano, chtěli by abych se zasadil za to či ono. Buď abych podepsal nějakou petici či abych prohlásil, že zastávám nějaké jiné krajní stanovisko. Nemohu nic z toho a ani nechci. Pokud si něco myslím, mohu ostatně jako každý občan oslovit poslance či senátora přímo. Nicméně, já jsem ve sněmovně spolu s bratrem Milanem Hanušem proto, abych za zákonodárci stál a doprovázel je v jejich hledání dobré cesty. Nejsem a nebudu vlivovou osobou. Nebudu zneužívat osobní kontakt k ničemu takovému.

Děkuji. Přeju krásné léto.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Hana Pinknerová Datum: 31. července 2023 Foto: Pixabay – ilustrační