Když se ohlédneme pár roků nazpět, musíme uznat, že svět byl přehlednější a vypočitatelnější. Jistě, i tehdy nás občas potkala nějaká pohroma. Mám na mysli zejména povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002. Ale už to, že se tomu říkalo tisíciletá voda, bylo do jisté míry uklidňující. Jestli vás něco potká jednou za tisíc let, pak se neobáváte, že by se to mohlo opakovat.
Ano, byl to zářez do života jednotlivců, ale i obcí, včetně té největší, tedy Prahy. Nejezdilo metro, některé části Prahy byly zcela zničené (Karlín). Nicméně svět se dále vesele globalizoval, co jste si objednali na internetu, vám v mnoha případech přivezli hned následujícího dne, metro po čase začalo jezdit na všech linkách, a Karlín se v průběhu několika let změnil z ušmudlané čtvrti na sídlo mnoha prosperujících firem. Zkrátka svět šlapal mnoho let jako hodiny. Nicméně postupně se začal zadrhávat a dnes se nestačíme divit, čemu čelíme. Náhle jsou pro nás aktuální slova z listu Jakubova (4,13-15):
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Vstoupili jsme do dějin
„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.‘“
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Poslední roky nás naučily, že pohromy mohou přicházet zcela nečekaně a že se od sebe mohou velmi lišit. Vždyť co má společného pandemie s válkou na Ukrajině nebo s klimatickou změnou?
Ovšem stále se máme velmi dobře. Ano, já taky zírám na stoupající ceny všeho možného, ale nehladovíme. Co si koupit chceme a můžeme, to si koupíme. U některých produktů vyřídí naši objednávku ne za den jako dříve, ale za dva, ale to se dá vydržet. Kdo si pamatuje na pořadníky na nedostatkové zboží za vlády komunismu, ten si takové věci moc nebere.
Nicméně současný stav bere spousta lidí jako nějakou křivdu, která se jim děje. Někdo za to může, a hlavně, někdo by to měl vyřešit. A tak vidíme požadavky na zvýšení platů, aby se dorovnala inflace.
Jenže pokud zvolíme tuto cestu, tak tu s námi inflace bude napořád.
Pokud bude vláda vyhovovat požadavkům na zvýšení platů, zaplatíme za to cenu v podobě zvýšení schodku státního rozpočtu. Inflace má jeden pro stát pozitivní účinek: Státní dluh zůstává nominálně stejný, ale ve skutečnosti se díky inflaci snižuje. Ekonomové tomu říkají, že stát takto „vyroste z dluhů“.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Autorita vnitřní a vnější
Někdo to ovšem zaplatí. Bude to střední třída, každý, kdo má nějaké úspory, ať už ve slamníku, v bance nebo v akciích.
Vládě opravdu není co závidět. Kdekdo po ní chce nějakou pomoc, nějaké dorovnání toho, oč přišli nebo oč v budoucnu přijít mohou. Nebudu vládě radit, co má či nemá dělat. Chci ale – ano, vím, že ne poprvé – upozornit na to, že zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Jinými slovy, pomáháme si na jejich úkor. Když to řeknu vyostřeně, nechceme přijmout, že problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou naše problémy a katastrofy. Jejich řešení ať zaplatí někdo jiný.
Rozumějte mi dobře: Nevím, co má vláda dělat. Neradím jí. Ale zároveň ji nekritizuji. Ano, „za Babiše bylo líp“. Ale protože za něj bylo líp, je po Babišovi hůř. Rozdával totiž z nevydělaných peněz.
Jedním z problémů k řešení je uprchlická krize. Zde musím současnou vládu pochválit za rychlé a rozhodné řešení. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, dostali kapesné, a ti, kdo je ubytovali, dostali „solidární příspěvek“. Samozřejmě to stojí další miliardy. Ale už ta rychlost příjemně překvapila. U nás totiž všechno dlouho trvá, to pro laskavého čtenáře není žádným tajemstvím. A slova „to nejde“ jsou možná nejfrekventovanější slova, která v různých obměnách slyšíte na úřadech, ať už usilujete o sebemenší změnu. Laskaví byrokraté vám vysvětlí, proč to nejde.
Mnozí komentátoři předpovídali, že vlna solidarity s ukrajinskými běženci brzy opadne. Jistě, určitá únava se dostaví. Tento článek ale zařazuji mezi duchovní a ne politické, protože u nás křesťanů půjde o zkoušku charakteru a víry. Jak se zachováme, když se ochota pomoci uprchlíkům vytratí? (Netvrdím, že k tomu dojde, možná náš národ sám sebe překvapí tím, že mu solidarita vydrží.) Můžeme se už dnes rozhodnout, že naše ochota pomáhat bude mít dlouhý dech. Vzpomínám si na slova jedné písně z evangelické mládeže mého mládí: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“ Jednou budeme posuzováni ne podle toho, jak jsme se chovali, když šlo všechno dobře, ale podle svých postojů a činů v době, kdy rostlo napětí a kdy začalo vítězit sobectví.
Ano, uprchlická krize je a bude zkouškou naší víry.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. června 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
2 Komentáře
pavel v
Naprosto souhlasím s obsahem tohoto článku. Dodávám, že jsem jsem ve svém mládí (mám 69) měl jen zlomek hmotného zabezpečení, které máme dnes, a nebyl jsem vůbec nešťastný. Proto mě také vytáčí, když slyším stížnosti na drahotu – na snížení životní úrovně. Někteří politici se vztekají, že chudší vrstvy obyvatelstva nemohou vyjít s výplatou a že se o ně stát rychle nepostará. Žijeme v takzvané nárokové společnosti, kde si mnozí lidé myslí, že pokud se dostanou do finančních potíží, mají nárok, aby jejich finanční problémy řešil stát. V minulosti tomu tak nebylo. Každý si byl vědom, že je svého štěstí strůjcem a že musí k životu přistupovat odpovědně, aby v případě neúspěchu neumřel hladem*. Lidé si byli vědomi, že pro hmotné zabezpečení musí uzavírat zdravé manželství, vytvářet si finanční rezervu a hlavně nedělat nepřiměřené dluhy. Myšlenka nárokové společnosti tuto odpovědnost potlačila. Proto je dnes ve společnosti tolik matek-samoživitelek. Proto dnes lidé uzavírají neuvěřitelně vysoké hypoteční půjčky. Pětina domácností nemá žádnou finanční rezervu. Téměř třetina má rezervu jen 20 000 Kč. https://www.novinky.cz/finance/clanek/nenadale-vydaje-by-prekvapily-petinu-cechu-nemaji-zadnou-financni-rezervu-40275421 Jak je možné, že máme tolik lidí s dětskou mentalitou? Mohou za to populistické strany (dejte nám hlasy a my vám zařídíme nebe na zemi). Výsledkem populismu je obvykle tragédie – populistickou stranou byla například Hitlerova NSDAP.
Autor pléduje za to, abychom udrželi solidaritu s Ukrajinci. Úspěch tohoto záměru velice závisí na tom, jak se dokážeme vypořádat s populisty. Ti totiž totiž razí doktrínu, že chovat se jako sobec je správné. Například Okamura říká, že pomoc Ukrajině jde na úkor „našich lidí“, že se máme starat jen o své chudé. Jenže v naší zemi téměř žádní chudí nejsou. Jinde ve světě existují lidé mnohem chudší než ti nejchudší u nás. Například rodina se dvěma dětmi, kde oba rodiče berou minmální mzdu patří mezi 17% nejbohatších lidí na světě, jak vyplývá z následující kalkulačky: https://howrichami.givingwhatwecan.org/…%5D=2 https://www.mpsv.cz/…zda https://kalkulacky.idnes.cz/…ova
Chtěl bych poprosit všechny čtenáře, aby vyvinuli osobní iniciativu a postavili se proti propagaci sobectví. Bude to váš příspěvek ve prospěch trpících a vstupenka do do Božího království ( cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili).
——————
*Stát by měl pomáhat jen těm, kteří si sami pomoci nedokážou (invalidé atd.).
Konečný Fr.
Co má společného pandemie s válkou a Green dealem ? Za vším stojí člověk, vše je řízeno mocnými tohoto světa ve jménu jejich ideologie. Prostě ti mocní dospěli k názoru, že jsou lidé příliš bohatí a proto je třeba je ožebračit. Každý režim a každá strana vždy lidem slibovala zvýšení životní úrovně. Úkolem dnešních vlád je přesvědčit lidi, že štěstí nespočívá v majetku, ale že když se budou mít hůře, budou šťastnější. Člověk je na druhém místě, musí obětovat své pohodlí, aby naše země přežila.