„Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají,
dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,
a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují.“
(Mt 5,44)
Jak to náš Pán myslel? Toto slovo je radikální, ale není nerealistické. Náš Pán to myslel naprosto vážně.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Maluji čerta na zeď
Kdo má víru a Ducha Kristova, ten si může dovolit odpouštět. A nemůže si dovolit neodpouštět.
Proč začínám slovem o odpuštění? Protože nedokážeme milovat nepřátele a nedokážeme žehnat těm, kdo nás proklínají, pokud jim nejprve neodpustíme.
A odpuštění je v našich silách. Je totiž věcí rozhodnutí, nikoli věcí pocitů. Odpustit můžeš i v případě, že žádné „pocity odpuštění“ nemáš.
Proč musíš odpustit? Protože i tobě bylo odpuštěno. Když mě někdo štve, připomínám si, co všechno odpustil Bůh mně. Nebylo toho málo.
A teď otázka z druhého konce: Proč můžeš odpustit?
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Genderová ideologie a prohlášení církevních představitelů
Odpustit můžeš, protože věříš, že Bůh je spravedlivý soudce. On zná nejen všechny činy, ale i veškeré okolnosti a všechny motivy. Písmo nás nenechává na pochybách, že on odplatí každému podle jeho skutků (Ř 2,6). Já patřím svému Pánu a on je můj zastánce. Pokud mi někdo ublíží, mohu si být jist tím, že Bůh o tom ví a bude to řešit. Ano, někomu může připadat, že až zadlouho. Ale to vždycky patřilo a dosud patří k naší víře, že na nějaké věci – a soud k nim patří – budeme čekat dlouho.
Tedy mohu si být jist, že žádná nepravost, ať už má nebo toho druhého, nezůstane nepotrestána.
Ledaže bychom činili pokání. V tom případě platí, že Hospodin uvalil na svého Syna nepravosti nás všech.
Bylo mi odpuštěno. Dostalo se mi nezaslouženého dobra. A já to dobro mohu přát jiným. Je to především postoj srdce.
Někteří lidé mají se žehnáním nepřátelům potíže. Ne nutně proto, že by setrvávali v neodpuštění. Odpouštět jsou ochotni, ale obávají se, že kdyby žehnali nepřátelům, podporovali by je v jejich hříchu, v jejich špatných postojích.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Požehnání
Určitě by nebylo správné, abychom poté, co nám někdo ublíží, řekli (bez vedení Duchem svatým): „Ale já ti žehnám!“ Druhý člověk by to mohl chápat jako známku slabosti – odpuštění je přitom vždy známkou síly. A pokud by to náš nepřítel nechápal jako známku naší slabosti, mohl by se domnívat, že já vlastně uznávám, že jednal správně.
Jak již bylo řečeno, žehnání je především postoj srdce. A pokud ses stal Božím dítětem, pokud víš, že jednou bude na tvé adrese napsáno „Nový Jeruzalém“, můžeš totéž přát i ostatním, včetně nepřátel.
Důležité je se za druhého přimlouvat. Mám ve svém modlitebním seznamu kolonku „Milovaní nepřátelé“. Když se za někoho trvale přimlouváte a svoláváte na něj dobro, začnete ho mít rádi.
Počítejte ovšem s tím, že je to proces. Kdysi mi jeden člověk hodně ublížil. Věděl jsem, že mu musím odpustit. To jsem sice udělal, ale nedokázal jsem se za něj přimlouvat. Když jsem o tom mluvil s Pánem, měl jsem dojem, že mi říká, že se za toho člověka přimlouvat nemusím. Tento stav trval asi půl roku. Pak jsem zjistil, že se za toho člověka modlit mohu, a činím tak dodnes, i když je to už řada let. Pán Bůh ví, co prožíváme a na co „máme“. Stále v nás pracuje – pokud mu to dovolujeme. A dává nám poznat „tajemství druhé míle“. Dává nám poznat smysl slov, že chce-li po nás někdo košili, máme mu dát i kabát.
Hodně mě inspiroval Watchman Nee. Myslím, že se v řadě věcí mýlil, ale obrovsky mě inspiroval jednou věcí. Tento Boží muž, čínský křesťan, měl řadu nepřátel. V dobách velkých zmatků a tragédií třicátých let minulého století, kdy Čína trpěla zvěrstvy japonských vojáků, zůstali někteří z nich bez prostředků. Watchman Nee těmto svým nepřátelům, kteří proti němu psali pamflety, anonymně posílal peníze, aby nezahynuli. Přišlo se na to až po dlouhé době, v druhé polovině čtyřicátých let.
Mohlo se na to přijít až na posledním soudu. To pro Watchmana Nee nehrálo roli.
Když jsem četl jeho příběh, velice mě to inspirovalo. Domnívám se, že Watchman Nee velmi hmatatelně naplňoval Ježíšův příkaz žehnat nepřátelům.
Když následujete Ježíše, zjistíte po čase, že vlastně žádné nepřátele nemáte. Tedy… není nikdo, vůči komu byste se chovali nepřátelsky. (Jiná věc ovšem je, co on cítí vůči vám, na to ale nemáte bezprostřední vliv.) Čím více žehnání, tím méně nepřátelství. Jen to žehnání musí být opravdové, nikoli na odiv. Právě v tom je Watchman Nee tak inspirující.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 13. září 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
57 Komentáře
P. Ašer
Ad Petr Kartouz
Napsal jste:
„A mezi Izraelem a pohany nebyl dualismus?“
Samozřejmě, že byl, jak jsem také uvedl ve svém příspěvku. Byl to však jiný dualismus než je v Nové smlouvě mezi tímto světem a Božím královstvím. Ve Staré smlouvě platily jiné principy, bylo dovoleno bojovat proti masu masu a krvi (pro tvrdost srdce Mt 19:8), nebylo známo nové narození. Proto mohli tehdejší Boží služebníci zastávat i politické funkce. V Nové smlouvě to však již možné není, neboť za Boží království už nelze bojovat tělesným způsobem (J 18:36; Ef 6:12).
Petr Kartouz
Pokud tedy správně rozumím Vaši konstrukci, pak dnes už Bůh do vysokých politických funkcí povolává pouze nevěřící?
P. Ašer
Ano, angažmá ve vládách či zákonodárných sborech tohoto světa je neslučitelné s principy Božího království.
Petr Kartouz
Pane Ašere, rád bych věděl, zda se můžete ztotožnit s tímto stanoviskem? https://www.jw.org/cs/svedkove-jehovovi/caste-otazky/politicka-neutralita/
Karel Krejčí
Pane Kartouzi,
co přinese křesťanství do politiky a naopak politika do křesťanství? Jedním směrem, tedy z křesťanství do politiky to má fungovat snad jako kýžený přínos a druhým směrem ne? Směrem z politiky do křesťanství je patrně nějaká „záklopka“, která ochrání křesťanství před politikou? A nebo, proč by tam nějaká „záklopka“ vůbec měla být?
Posuzujete toto spojení nebo propojení, ze špatného pohledu.
pavel v
to P. Ašer
Náboženští fundamentalisté dokážou pomocí citátů z Písma dokázat, co se jim zlíbí. Například to, že zabývat se politikou je hřích.
Fundamentalisté se opírají o doslovný výklad Písma. Typickými fundamentalisty byli farizeové a zákoníci, když obviňovali Ježíše, že nedodržuje Zákon, například desatero Božích přikázání. Vyčítali mu znesvěcování svátečního dne, že uzdravil člověka v sobotu. Ježíš jim vysvětlil, že přikázání desatera nemají neomezenou platnost, ale že platí „vyšší princip“, že konání dobra (uzdravení) má přednost před sobotou. Obecně vzato nic, co je napsáno v Bibli nemá absolutní platnost s výjimkou Ježíšova přikázání: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“
Lidský život je plný dilemat, kdy je velmi obtížné rozhodnout se, co je správné. Zkusme si například představit vojáka, který je během ústupu smrtelně zraněn a prosí svého kamaráda, aby ho zabil a zkrátil tak jeho nepředstavitelné utrpení. Je takové zabití vraždou nebo skutkem lásky (milosrdenství).
Když bude nějaký člověk při napadení útočníkem volat o pomoc a já toho útočníka, který má fyzickou převahu, zabiji, bude to skutek milosrdenství vůči tomu napadenému nebo vražda? Když podpořím politika, který má za boj proti takovým útočníkům (proti teroristům), je to akt milosrdenství vůči těm napadeným, nebo podpora vraždění (teroristů = zločinců)?
Je spravedlivá politika hříšná?
Petr Kartouz
Pane Krejčí, ať čtu Váš komentář jakkoliv, nevím, nač reagujete…?