Květnové číslo časopisu Život víry přineslo údaje o počtu členů různých církví, které vyplynuly z loňského sčítání lidu. Tato sčítání se konají vždy jednou za deset let, a proto Život víry přinesl nejen údaje z loňského sčítání, ale i ze sčítání v letech 2011, 2001 a 1991. A v 19. čísle časopisu Respekt byl publikován zajímavý článek Fareeda Zakarii „Ztráta víry v Americe“, který nám pomůže alespoň trochu porovnat trendy u nás a za velkou louží.
Jednoduše řečeno, „tradiční“ církve, někdy nazývané „lidové“, nadále ztrácely a dnes mají pouze zlomek členů, které měly v roce 1991. Navenek se to ovšem asi neprojevuje zdaleka tak dramaticky, protože jak Českobratrská církev evangelická, tak Církev husitská uváděly spoustu „mrtvých duší“, které patrně postupně vyřazovaly ze svých kartoték. A po pádu komunismu se k nim formálně hlásili lidé, kteří do kostela stejně nechodili, a dnes, po třiceti letech, už buď umřeli, nebo nevidí důvod se formálně k církvi hlásit. Na této frontě se tedy žádné překvapení nekoná.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč dávám přednost demokracii
Překvapením je zastavení růstu evangelikálních církví. Zatímco v dřívějších desetiletích tradiční církve hodně ztrácely, evangelikální církve (jak u nás, tak v mnoha jiných částech světa) tuto ztrátu mnohdy vyrovnávaly, nebo přinejmenším snižovaly. Tento trend se podle všeho v posledních deseti letech zastavil. U nás si tyto tzv. „vyznavačské“ církve alespoň více méně drží své, ve Spojených státech, které sekularizaci dlouho odolávaly, se od roku 2007 tendence obrátila a sekularizace ve Spojených státech postupovala rychleji než v Evropě. Právě ve Spojených státech dochází k masivnímu odklonu od církví.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V anketě, která v Životě víry doprovází zásadní článek Dany Hamplové, se někteří evangelikální vedoucí vyjádřili v tom smyslu, že budeme muset více a lépe evangelizovat. Osobně se domnívám, že jistě lze evangelizovat více a lépe, nicméně nedomnívám se, že by se církve málo snažily, a že pokud se budou více snažit, trend se otočí. Jsem přesvědčen, že řada pastorů dělá, co může, a že jejich snahy jsou nedoceněné. Uvedu tři důvody, proč si myslím, že se církvím u nás příliš nedaří. Neříkám, že jsou to ty hlavní, a v podstatě bych rád o této věci otevřel diskusi. Rozhodně tedy netvrdím, že „jsem na to přišel“, a už vůbec ne, že „znám řešení“.
Prvním důvodem, který se týká České republiky (a tedy nikoli třeba Slovenska a už vůbec ne Spojených států) byly nešťastné církevní restituce. Nepřátelům církve se podařilo vzbudit dojem, že církev je na peníze. Církev sice měla na restituce legální i morální nárok, ale mezi novináři a publicisty, kteří jsou převážně levicově zaměření, nenašla zastánce, kteří by se jí zastali. Přitom kolem této otázky kolovalo mnoho nesmyslných mýtů a naprostá neznalost. Uvedu alespoň jeden příklad: V rubrikách „dopisy čtenářů“ se občas objevovaly reakce tvrdící, že církev si „nakradla ve středověku“. Tito lidé netuší, že církve připravil o majetek „osvícený“ císař Josef II. koncem 18. století, a pokud církev nějaký majetek „nahromadila“, pak na to měla jen devatenácté a dvacáté století. Sám jsem marně volal, aby se církve restitucí raději vzdaly, že nestojí za to, jak negativní náladu proti církvím vyvolají.
Druhým důvodem je odhalování sexuálního zneužívání v církvi. Zatímco restituce byly záležitostí čistě českou, odhalování sexuálního zneužívání u nás nehrálo zdaleka tak velkou roli jako ve Spojených státech, v Německu, a zejména v Irsku, kde, domnívám se, došlo k zásadnímu přehodnocení vztahu k církvi a z „katolického“ Irska se stalo Irsko sekulární.
Bylo by zpozdilé a nemravné sexuální delikty v církvi popírat a jednotlivé případy zametat pod koberec. Každé nařčení je třeba vyšetřit. Nicméně myslím si, že tyto kampaně mají i odvrácenou stránku, a že mnoha nevinným lidem bylo ublíženo. Když se objevilo nějaké nařčení, troubilo se hodně hlasitě, zatímco když se soudně prokázala nevina obviněných, palcové titulky to nikdy nevyvolalo. Snad nejkřiklavější byl v tomto ohledu případ australského kardinála Pella.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Křesťané v politice
Tyto dva důvody, proč církev upadla v nemilost, jsou samy o sobě negativní. Vidím ale ještě další důvod, který se mi jeví jako neskonale závažnější.
Žít život radikálního (rozuměj: poslušného) křesťana je pro dnešního člověka prostě náročné. A ne každý má zájem o to, co nabízíme. Přitom pokud se budeme podbízet, moc tím nezískáme.
Nedlouho před tím, než jsem se přestěhoval z Prahy do Jeseníku, jsem krátce probíral základy s jednou ženou. Měla velký zájem, přijala Pána Ježíše a připravovala se na křest. Asi čtrnáct dní před plánovaným křtem mi oznámila, že si našla známost, že se zamilovala do úžasného muže, který se k ní nastěhoval. Přitom jsem věděl, že neměla dořešené předchozí vztahy. Snažil jsem se jí citlivě vysvětlit, co je to biblické manželství a za jakých okolností navazovat novou známost atd., ale jen jsem ji tím rozzuřil. Ze křtu pochopitelně sešlo a její krátká „křesťanská epizoda“ zřejmě přinejmenším na několik let skončila. Nedávno jsem prožil něco podobného tady na Jesenicku. Dva lidé ze společenství navázali známost a hned se k sobě nastěhovali. Tušil jsem, že to nejvíc odskáčou děti z jejich předchozích vztahů, a bohužel jsem se nemýlil. Ztratili jsme je oba, včetně oněch dětí.
V takových případech nám nepomůže, budeme-li „lépe evangelizovat“. Vždyť oč nám má v tomto životě jít? Abychom se naučili milovat. Milovat Boha a milovat lidi. Lidé vstoupí do manželství a posléze zjistí, že je to moc neuspokojuje, že je to moc náročné. A tak z jednoho vztahu vycouvají, vrhnou se do dalšího… Takto ale není příliš pravděpodobné, že se naučí milovat.
S neklidem pozoruji, že mnozí pastoři a mnohé sbory se s tím vypořádávají tím, že neustále snižují laťku. Pastor, který je povolán, aby pomohl řešit nějaký manželský problém, raději souhlasí s tím, že ti dva se rozejdou. Málokdy se mu ovšem podaří dosáhnout tím něčeho pozitivního. Mnohdy přijde o oba.
Přitom nejde jen o problémy manželské. Lidé, kterým nedojde, že v církvi se mají naučit milovat druhé, a tedy i onoho problematického bratra nebo onu upovídanou sestru, z církve odejdou. Důvody jim připadají legitimní: Ten bratr je opravdu problematický a ta sestra je opravdu upovídaná. A pastor to neřeší…
Přesto to nevidím příliš černě. I za daných okolností, i uprostřed vlažné církve se lze učit lásce. Nemáme žádné berličky. Možná nás zůstane hrstka. Ale hrstka skutečně milujících… To vůbec nemusí být ztracené! Vzpomínáte na těch tři sta mužů Gedeonových?
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 18. května 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
13 Komentáře
Honza Hučín
Obecným trendem posledních desetiletí je snaha získávat benefity bez závazků. Nejvíc je to vidět u partnerského soužití — mnoho nesezdaných dvojic má spolu dítě a někdy překvapivě svatbu odmítá žena (mám takový případ ve své blízkosti). Členství ve spolcích a klubech se redukuje na placení členských příspěvků, akce těchto institucí jsou často otevřené i nečlenům, aby se jich vůbec někdo účastnil (i toto znám z vlastní zkušenosti). Covid posílil aktivity konané online a možná nás zmlsal v tom, že není nutné vůbec do nějakého společenství chodit, na Youtube je duchovního obsahu neúrekom. Ach jo.
Podobně církve jsou vnímány jako veřejná služba, duchovní servis, cokoliv zavánějící nějakými pravidly je potenciálně nepopulární. K tomu ještě přistupuje Boží ochota dát člověku šanci i na poslední chvíli (viz podobenství o dělnících na vinici v Mt 20). Vlastně každý nový člen církevního společenství je malý zázrak.
Petr Adamec
Po úzké cestě půjdou vždycky jen nemnozí. To ale nevysvětluje, proč počet členů církve stagnuje či klesá. Církevní restituce vidím jako důvod sporný. Byl jsem vždy spíše pro. Protože sice to opravdu třeba pár či i mnoho nových lidí odradilo, ale prostě docela velká část církve by bez těch peněz vůbec nepřežila. Církev jako celek je strašlivě podfinancovaná… Restituce tento problém oddálily.
Jiná věc je otázka zneužívání – myslím, že hlavní problém byla kromě velkého rozsahu hlavně reakce církve. Popírání a zamlčování, event. principiální odmítání to řešit. Jistě mohlo dojít i k obviňování nevinných, ovšem převládaly drtivě případy jednoznačné.
Petr Adamec
Netvrdím, že znám dokonalou odpověď. Nabízím k diskuzi svůj pohled. Organizace B. Grahama zkoumala hodně v USA obrácení lidí. Zjistila, že drtivá většina amerických křesťanů se obrátila do 18 let. Po 20. roce již jen asi 10 procent, po 25. jen cca 5. Zkuste se zeptat ve sboru, v jakém věku se lidé obrátili, třeba ať se lidé hlásí. I v Česku se drtivá většina obrátila mladá. Často pod 14 let, velmi mnoho pod 20, po cca 28 už minimum, většinou po delším vývoji. Jistě se obrací lidé i později, ale málo. Nejvíc rostou sbory s velkou mládeží a službou dětem a mladým. Mnoho starších křesťanů oslovuje logicky především lidi své generace, která již je ale poměrně hůře oslovitelná a dost odpadající, nadělali si již mnoho problémů. Mnoho sborů se skládá ze zakladatelské generace zestárlých mládežníků. Pokud se nepodaří předat poselství mladé generaci, je zde problém postupné stagnace. Nejde jen o absolutní počty členů, velice důležitá je věková struktura. To je i problém mnoha tradičních církví. Třeba problém poklesu členů ŘKC není v odchodu znechucených lidí, ale v odúmrtí silných generací starých.
Tomáš Coufal
Pokud by někoho zajímal článek, na který Dan Drápal reaguje, najde ho zde:
https://www.zivotviry.cz/vydani/zivot-viry-2022-5
Život víry se dá koupit i ve formátu PDF nebo v audioverzi (MP3), např. na Alze.
Mirek P.
Jistě je pravda vše, co napsal Dan v článku i Petr v diskusi. Mně osobně ovšem chybí dostatek kvalitní apologetiky. Krestandnes mne osobně zaujal na konci roku 2018, kdy vyšel článek Nicoly Buxe o historicitě Ježíšova narození. Proto jsem jej v letech 2019 a 2020 finančně podpořil. Pak jsem zjistil, že většinu obsahu představují politické komentáře a polobulvární převzaté články a s další podporou váhám.
Druhá oblast potřebné apologetiky je v oblasti knihy Genesis https://creation.com/rostlinny-genetik-darwinova-evoluce-je-nemozna. Pokud dnešní pracovníci v církvi tuto knihu zesměšňují ( Pastoral Brothers v CČE ) nebo relativizují ( D. Novák v CB ), pak se nelze divit, že se obracejí především lidé, kteří strávili dětství v církvi a tak jsou zvyklí na kázání na úrovní nedělní školy 🙁
M. Pinkas
Ondra Kameník
Nemyslím, že první dva důvody jsou nějak relevantní. Možná tak pro statistiku celkového vnímání církve (tady úplně nevíme, co se církví rozumí) mezi obecným lidem. Mně zajímá, jestli neseme evangelium věrně a srozumitelně. Jestli se nakonec ukáže, že přijmout evangelium a žít podle něj je těžké (třetí důvod), tak to je v pořádku.
Mně osobně víc než restituce a zneužívání v církvi trápí jiná věc. Bojím se, nejsem si tím samozřejmě jistý, že křesťané a hlavně evangelikálové zaspali dobu. Když moje generace dospívala (ročník 74), naší hlavní otázkou bylo, jak udělat, abych byl správným člověkem. A evangelikální interpretace evangelia si na tuto otázku sedla jak zadek na hrnec. Nemůžeš to udělat, jsi sám o sobě úplně ztracený, ale Ježíš byl ten správný (spravedlivý) za tebe, náležela ti smrt, ale Ježíš ji vzal za tebe a ty si teď můžeš přivlastnit Jeho spravedlnost.
Jak mi ale nedávno trefně řekla moje (věřící) dcera, žít správně teď není problém. Stačí se zařadit do bubliny, kde se prodávají bambusové hadry a šetří se příroda. Ta odpověď je nejprve pro nás nepochopitelná, ale když člověk připustí, že tady dochází ke změně té základní otázky, tak začíná dávat smysl. Teď možná jde víc o status, čest, hanbu, o vnímání sebe sebou samým a mým okolím. A není to o moc hříšnější, než naše otázka, jak být správným člověkem. A samozřejmě, že i tyhle touhy a otázky musí být vykoupeny Kristem. Lidem s těmito otázkami se Kristův kříž stane pohoršením, aby někteří z nich v kříži našli odpověď na ty zdánlivě blbé otázky. Protože i ta nejhlubší hanba kříže, je nejvyšší čest u lidí. Čtěte pečlivě 1Kor 1,22-25.
V našem malém společenství pociťujeme, že ta úzká evangelikální intepretace evangelia nějak míjí naše nevěřící okolí. Měřítkem není, kolik lidí to odmítne, ale jestli vůbec dojde k nějaké interakci. Proto jsme si řekli, že se budeme snažit o následující: (A) Víc mluvíme o království Ježíše (Mk 1,15), On je vyvolený Král (Ž 2) a ustanovený soudce (Sk 10, 42). Dobrá zpráva je, že máme krásného, nádherného, láskyplného a taky spravedlivého Krále. (B) Snažíme se jako společenství a jako jednotlivci interagovat s okolím. Cítit jejich starosti a pláče, podílet se na jejich radostech. (C) Když přijde na slova, snažíme se pomoci našim členům formulovat evangelium v jejich situacích. (D) Snažíme se neslevit z nároků Božího království na naši morálku a chování a interpretovat je v dnešním hodnotově rozvráceném světě.
Na nás podle mne je, abychom evangelium zvěstovali věrně a srozumitelně. Abychom se nemíjeli tam, kde se míjet nemusíme. Ale jestli tomu někdo uvěří, to už je tajemství mezi jím a Bohem.
Petr Adamec
To Ondra: Opravdu si také myslím, že evangelikální pohled na spasení je příliš úzký. Z druhé strany vnímám silně to, že Pán Ježíš oslovoval především hříšníky – lidi provinilé, kteří to také o sobě věděli a byly černé ovce – prostitutky, cizoložnice, celníky… I v jeho době bylo mnoho lidí spokojených se svým životem… nechránili přírodu, ale zato pečlivě světili sobotu a podobně. V každé době jsou takoví morální zkrachovalci. Myslím, že hlavní odpověď dává Ježíš na otázku hříchu a viny, méně na otázky zdraví či smyslu života. Jistě se mění generačně otázky lidí. A mnoho církví odpovídá na ty staré. Podobně jako církev v našem mládí odpovídala liberálně a modernisticky a my jsme potřebovali odpověď postmoderní.
pavel v
Jsem katolík a moje konfese má stejný problém s úbytkem členů. Papež František to řeší synodalitou – zapojením laiků do života církve. Zajímavé je, že laické synodální skupinky navrhují jako lék to, co je u protestantů docela běžné: zrušení povinnosti celibátu pro kněze, svěcení žen, větší podíl prostých věřících na rozhodování v církvi, vytváření neformálních společenství… Papež František hovoří o nutnosti potírání klerikalismu – vysoká úcta ke kněžím může způsobit, že zneužívající kněz se může cítit neohrozitelným a jeho oběti obvykle mají strach, že jim nikdo nebude věřit.
Podle mého statistika vypovídá jen o kvantitě, avšak mnohem důležitější je kvalita. Platí totiž Ježíšova slova: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ V dějinách můžeme najít spousty lidí hlásících se fanaticky k Bohu, kteří však spíše odrazovali. Jako příklad může posloužit izraelská věrchuška, které Ježíš řekl: „Váš otec je ďábel …, nebo „plemeno zmijí“. Cílem tedy není, aby co nejvíce lidí věřilo v Boha (v existenci Boha věří i zlí duchové), ale aby lidstvo konalo podle Boží vůle. Tak například nebesa zajisté zajásala při zjištění, že Češi přinesli oběti ve prospěch válečných uprchlíků z Ukrajiny. A to přesto, že Česko je statisticky ateistický stát. Naproti tomu je v nebesích nade vši pochybnost velký smutek, že ruská pravoslanvá církev požehnala válečné agresi proti bratrskému státu. Jakou cenu má víra ruských věřících? Nulovou nebo zápornou, stejně jako kdysi víra farizejů a zákoníků.
Víra přináší člověku životní komfort. Ne ten materiální, ale mnohem cennější – duševní. Není větší blaženosti, než pokoj v duši. Proč tedy tedy lidé víru odmítají. Možná kvůli nám, věřícím. Možná jsme to my, pro něž platí: „Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ Co tedy máme dělat? Ježíš řekl: „Vy jste sůl země, …“ Co to znamená z hlediska praxe? Uvedu příklad: Ve 20. století byly dvě strašlivé světové války. Někteří historikové říkají, že byla jen jedna s různou intenzitou křivd. V každém případě přinesla obrovské strádání a vrhla lidstvo zpět. Nemusela být žádná, kdyby křesťané splnili svoji úlohu. Měli včas varovat, co přijde (Lenin, Stalin, Hitler), tak jako starozákonní proroci varovali Izraelity. Není tak těžké být prorokem. Stačí studovat historii. Tam zjistíme, že lidstvo opakuje stále ty stejné chyby. Pohledem do minulosti můžeme uvidět budoucnost. Když lidé zjistí, že křesťané vidí do budoucnosti, stanou se pro lidi nepostradatelní – stanou se solí země.
Jiří Jelínek
Moje osobní zkušenost je, že vedoucí církve sdělil, mé manželce, že při modlitbě přijal, že má „utéct“ z manželství. V roce 2011 jsem začal upozornovat na hříchy – neboli páchání trestné činnosti členů jedné významné křestanské rodiny jako pomluvy, krádeže, křívá přísaha před soudem a znásilnšní v té době 8 leté holčičky. Vedoucí církve Křestanské společenství Praha Mirek Hoblík, místo toho aby řešil tuto trestnou činnost, zaslal mé manželce mail, v kterém sděloval, že při modlitbě přijal, že má utéct z manželství. Moje manželka v krátké době, poté, co přišel tento mail od Mirka Hoblíka potratila. Tudíž NAŚE DITÉ JE MRTVÉ. Je mi na zvracení z tohoto vedoucího církve, který moji manželku naváděl k rozvodu, ale současně vedl chvály. Je mi dodnes na zvracení z dalších vedoucích KS, kteří tuto situaci chtěli zahrát do autu a začali to řešit až poté, co jsem sdělil, že se obracím na Policii. ČR. Moji známí, kteří jsou na vyšší duchovní úrovni než já, měli pocit, že se do KS tímto jednáním pustil „duch rozvodu“. Dělali tenkrát statistiku kolik manželských párů se rozvedlo před rokem 2011 a poté. Rozdíl byl alarmující.
pavel v
Dnes jsem ve zprávách na ČRo Plus slyšel, že ruští vojáci na Ukrajině znásilnili roční a dvouleté dítě. Roční zemřelo, dvouleté přežilo. Zprávu podala ukrajinská ombudsmanka Ludmila Denisovová. Je těžké tomu uvěřit, ale stejně tak svobodný svět měl za druhé světové války problém uvěřit tomu, co se děje v nacistických koncentrácích. Bylo to tak daleko za hranou, že neřejné mínění dlouho těmto zprávám odmítalo uvěřit.
My, křesťané se zabýváme banalitami a ignorujeme hrůzy, které se dějí kousek od nás, v našem sousedství. Kdybychom se místo nimrání ve vlastním nitru zabývali strádáním trpících, nezbýval by nám na naše vlastní hříchy čas. Změňme své smýšlení, nemysleme jen na vlastní spásu. Mysleme na ty, kdo jsou v nesnázích a potřebují naši pomoc.
pavel v
pro Jiří Jelínek
Vaše výpověď je plná obvinění. V takovém případě platí: Audiatur et altera pars.
Jiří Aron
Souhlasím s myšlenkou oněch pastorů, že je potřeba více evangelizovat. Představuji si to ale jako něco víc, než shromáždění s evangelistou či někomu jen přečíst 4 duchovní zákony. Podobně jako apoštol Pavel, evangelizace jako zaměření se na Krista jak je nádherný a dokonalý. V první řadě lidem v církvi k jejich růstu a pak i k nevěřícím. Písmo nám poskytuje přebytek materiálu k přemýšlení, rozjímání, děkování, chvále.
Zkoušel jsem nedávno hledat na internetu nějaké kázání, které by svým názvem ukazovalo na to, že jeho hlavním tématem je sám Pán Ježíš Kristus. Byl problém takové najít. Proč nejsou? Vždyť církev je Kristovou nevěstou a nevěsta je zamilovaná do svého ženicha.
Toto je hlavním problémem stagnace či poklesu tzv. vyznavačských církví, naše ztráta lásky ke Kristu a duchovní vlažnost k Němu, podle prvního a sedmého listu církví ve Zjevení.
Se závěrem souhlasím, ano máme se učit milovat. V první řadě však více než lidi máme milovat Boha. Tak nás učí to první a největší přikázání. V této oblasti pan Drápal rozhodně nepatří mezi oněch 300, na které vzpomíná.
Petr Adamec
To Jirka Jelínek: To zní úplně hrozně. A muselo být velmi těžké… často takové věci ani nikdo nechce slyšet a řešit. Potrat je strašně zraňující zkušenost, z které trvá roky, než se z toho člověk dostane…