Po zveřejnění svých vzpomínek na Jana Sokola jsem dostal řadu podobných a řadu rozdílných reakcí. Jedna z nich byla velmi ojedinělá, leč zajímavá. Její autor článek samotný hodnotil přejně, nicméně vyhranil se kriticky vůči výroku Jana Sokola po pro něj neúspěšné prezidentské volbě. Jan Sokol – na rozdíl od svého přemožitele Václava Klause – nešel na poslanecký klub KSČM. Později řekl, že by „musel chodit kanálama“, pokud by tam šel, což je výrok, který jsem hodnotil kladně.
Ocituji nyní námitku svého kritika:
Komunisté před, po a kanály
Přiznám se, že mám problém s tím, když se nerozlišují komunisté před 89 a po 89. Byl jsem sice tehdy teenager, ale pokud si něco pamatuju, tak tehdy nejvíc vadilo pokrytectví a kariérismus. Jakési předstírání socialistického názoru s cílem dosáhnout nějakých výhod. Toto pokrytectví automaticky (logicky) u komunistů ve straně setrvavších po roce 1989 zmizelo.
Související – Dan Drápal / Vzpomínky na Jana Sokola
Od té chvíle mohli opět hájit své přesvědčení autenticky. Rok 89 osvobodil i je. Z tohoto důvodu ty Sokolovy „kanály, kterými by musel chodit“ považuji za poněkud zjednodušující, a hlavně nespravedlivou stereotypní zkratku.
Pokusím se Sokolův postoj obhájit. Pro většinu mých přátel a vrstevníků byl jeho postoj srozumitelný a jediný možný. Patrně bych necítil potřebu Sokolův výrok hájit tak silně, kdybych nevnímal určité posuny v chápání čtyřiceti let komunistické vlády. Tyt posuny, naznačující, že vlastně nebylo tak zle a že komunisté vládli s jakýmsi tichým souhlasem normalizované společnosti, jsou právem označovány jako „revizionistické“. Nemám sice rád nálepky, a to zejména ne takové, jichž sami komunisté rádi používali (a slovo „revizionistický“ k takovým nálepkám nesporně patří), nicméně zde jde skutečně o zásadní revizi pohledu na minulost.
Nebudu se vyjadřovat k motivaci, proč někdo vstupoval do strany v letech normalizace a proč ve straně (rozuměj: komunistické) zůstával i po roce 1989. Vím, že ještě v šedesátých letech existovali mnozí upřímní komunisté, kteří se různých sviňáren přímo nedopouštěli. Patřila k nim i moje babička. Ač dcera význačného evangelikálního kazatele, vstoupila v roce 1945 nadšeně do strany a vystoupila z ní až v srpnu 1968. Vzpomínám si, jak mi – dvanáctiletému klukovi – se zápalem líčila, jací byli Schling a Slánský rafinovaní nepřátelé. Přitom o dva roky později s pohoršením vyprávěla rodině, jak komunisté falšují volby (seděla totiž ve volební komisi, ale pohoršovala se pouze v rodině, nikoli na stranických schůzích).
Asi bych se na komunistickou stranu díval jinak, kdyby se v roce 1989 nebo 1990 přejmenovala, jako to udělaly komunistické strany v okolních zemích – NDR, Polsku či Maďarsku. Tam to přitom vlastně ani nebylo tolik potřeba, protože tyto komunistické strany slovo „komunistický“ přímo v názvu neměly. Nicméně přejmenování něco znamenalo a vyjadřovalo: Především rozchod s komunistickou vládou, která byla ve všech uvedených zemích do nástupu Gorbačovovy „perestrojky“ ovládána z Moskvy. Ponechávám stranou, do jaké míry byl tento rozchod dostatečný a upřímný. Nicméně to, že naši komunisté něco takového neudělali, je dokladem toho, že oni sami si zachování kontinuity s předlistopadovým režimem přejí. A pokud člověk pět minut poslouchá takovou Martu Semelovou nebo dlouholetého místopředsedu KSČM Josefa Skálu, těžko o tom může pochybovat.
Související – Dan Drápal / Jak jsem objevil den odpočinku
Komunistická vláda znamenala katastrofu vždy. A to od Kuby po severní Koreu. Někde mírnější, někde surovější. Není však země, kde by neznamenala konec svobody vyjadřování a zmanipulované politické procesy. A na věci nic nemění ani skutečnost, že byla relativně dlouhá období, kdy lokálně bylo volnosti o něco více (např. v Maďarsku v sedmdesátých a osmdesátých letech). Že komunismus znamená katastrofu a nesvobodu vždy, bylo jasné už před rokem 1989 a samozřejmě po něm. Současní komunisté nemohou tvrdit, že oni o tom nevěděli. Znovu opakuji: Necítím se povolán – a nevnímám ani potřebu – zkoumat jejich subjektivní motivy. Ale jsem přesvědčen, že Václav Havel k nim zaujal správný postoj, když je nezval k různým jednáním demokratických stran. Přičemž souhlasím i s tím, že komunisté nebyli zakázáni. Nechť jsou souzeny konkrétní činy; odsudek zhoubné ideologie nechť není záležitostí pro soudy, ale pro historiky, sociology, politiky… Lidé, které by zřejmě Jan Sokol musel navštívit, pokud by chtěl být za každou cenu prezidentem, byli jeho dokonalým protipólem. Kdyby šel žádat o jejich podporu, nebyl by tím, kým a čím byl. Nemstil se – přestože mu zabili tchána a velice komplikovali většinu jeho života. Byl velkorysý, ale pravdivý. Byl pro tuto zemi požehnáním, zatímco komunisté pro ni byli prokletím. A jsem přesvědčen, že prokletím zůstávají, byť už této zemi vládnou pouze velmi částečně.
Autor je teolog a publicista Datum: 14. dubna 2021 Foto: Wikipedie – Srpen 68 – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
14 Komentáře
Realtoltek
Zatím co se pan Sokol kanálu vyhnul tak pan Havel se z něj zrodil.
Dan Drápal
Je mi Vás líto. Ať už z Vás promlouvá neznalost nebo zloba.
Konečný Fr.
Havel byl zvolen prezidentem po dohodě s komunisty.
Karel Konečný
Podle toho co píšete komunisty velmi podceňujete. Komunistické myšlení nezná žadný rok 1989, to pokračuje ve společnosti dál, a jeho zastánci jsou schopni sofistikovaně prosazovat své nepřátelství vůči druhým lidem.
Konečný Fr.
Domnívám se, že kdyby se komunisté přejmenovali, že by tím ztráceli hlasy. Mluvíme o komunismu a po tom všem budování u nás jsme dospěli k rozvinuté socialistické společnosti. Takto bychom mohli i o EU tvrdit, že je komunistická. Vždyť i ona buduje tu šťastnou novou Evropu, kde již nebude pánů a vykořisťovatelů. Dnešní komunisté jsou minulostí, stejně jako soc.-demokracie Zemanova střihu. Komunisté dneška jsou Piráti. Je třeba se dívat za fasádu. Přece komunista nemůže nosit dredy nebo dlouhé vlasy, že. To je jako když sledujete starého vypelichaného tygra a netušíte, že vám na záda skáče tygr v plné síle.
S panem Skálou jsem jednou chvilku mluvil a řekl jsem mu, že mnozí křesťané komunisty upřímně nenávidí. V ten moment jsem v jeho tváři zahlédl tvrdý vzdor. Klidně bych si sním u kafe nebo piva podiskutoval.
Piráti jsou ve skutečnosti Zelení, pan Bartoš byl myslím původně jejich členem. Takže dnes tu máme dvě zelené strany, spíše rudo-zelené.
Konečný Fr.
Jak známo, když přišel Pán Ježíš na hranici Samaří, tak si neodplivl, ale šel rovně bez okliky na rozdíl od zbožných Židů. A tím nám dal příklad jak se máme chovat třeba ke komunistům a jiným lidem. Kdyby si komunisté dali jiný název, tak by přestali býti komunisty? Všichni by křičeli – jsou to pořád stejní komunisté, i když mají jiný název. Je zajímavé jak dokážeme odsuzovat komunisty a přitom v EU působí třeba komunistka Mogheriniová – to vůbec nevadí, pochopitelně. A ideologií EU je neomarxismus – v minulém století to byl marxismus a tento nový je vylepšenou verzí pro další století. A to nám nevadí? To budeme podporovat?
Po válce se dali ke komunistům i někteří věřící lidé a snad to nemysleli špatně. Stejně tak dnes mohou být lidé, kteří upřímně podporují EU. Více asi bude těch vychytralých, kteří jdou za karierou a vědí, co se od nich požaduje. Stejně i za komunistů v tom řada lidí umně proplouvala a přitom je nějaký marx.-leninismus vůbec nezajímal. Šlo jim jen o vlastní prospěch a rudou knížku ještě v prosinci 1989 hodili do kanálu a pak ještě udělali kariéru třeba v ODS a nebo se stali ředitelem ČT nebo rektorem UK.
Konečný Fr.
Pro upřesnění – členem SZ je jistý Ivan Bartoš, ale předseda Pirátů asi nikdy členem SZ nebyl.
pavel v
Souhlasím s každým slovem tohoto článku. Oceňuji, že pojmenovává komunistické zlo, ale není lacinou agitkou a není diktován nenávistí.
Komunismus přinesl více obětí než nacismus. To však neznamená, že je na místě hodit všechny komunisty do jednoho pytle – nedělat mezi nimi rozdíly. Je sice pravdou, že každý z nich nesl jakousi základní vinu – bez dostatečného počtu členů by komunistická strana neudržela moc. Ale i mezi nekomunisty byla řada lidí, kteří ten režim podpírali. Jelikož na existenci zhoubného komunistického systému měl podíl téměř každý občan, například tím, že házel komunistům volební lístek, nelze všechnu vinu svádět jen a jen na komunisty. Z obliga byli pouze političtí vězňové a disidenti.
Situace v komunistických zemích po roce 89 byla hodně podobná Německu po II. světové válce. Lidé tam také neměli chuť se radikálně vypořádat s nacisty, protože téměř všichni nesli spoluvinu. Teprve nová generace Němců byla frustrovaná celosvětovou averzí vůči nim a dodatečně začala pátrat a stíhat esesáky. Doufám, že i v naší zemi se něčeho takového dočkáme a že komunisté budou souzeni za prokázané zločiny (například vraždění uprchlíků na hranicích) a ne za pouhé členství v KSČ (za kolektivní vinu).
Konečný Fr.
Mezi komunisty rozdíly jsou. Když se měl Ondráček stát vedoucím nějakého odboru – to bylo křiku. A Petr Pavel ze vzorné komunistické rodiny se překabátil a dotáhl to na maršála NATO. V důchodu se nudí a tak by chtěl být prezidentem. Děkuji nechci. Komunisté se s Havlem domluvili a souzeni nebyli.
Miroslav Kantor
Pletete hrušky s jablkami. Pavel se od své komunistické minulosti distancoval,. Ondráček.je na ni naopak patřičně hrdý. Ten rozdíl opravdu nevidíte?
pavel v
Pane Kantore, nikdy jsem komunistou nebyl, ale chodil jsem k jejich takzvaným volbám – byl jsem zbabělec a měl tak podíl na tom, že se drželi u moci. Kdyby k těm volbám nikdo nešel, nemohli by tvrdit, že je jejich vláda legální.
pavel v
Být komunistou představovalo morální selhání. Zvláště po válečném napadení našeho státu v roce 1968 bylo již mimo jakoukoliv pochybnost, že komunistům jde pouze a jen o moc a osobní prospěch. Ale to vůbec neznamená, že lidé, kteří se od politiky distancovali, byli morálně čistí. Zvláště po druhé světové válce byli všichni svědky komunistických zvěrstev (monstrprocesů) a bezpráví. Během Pražského jara byly tyto vzpomínky oživeny. Avšak lidé, jejichž rodina nebyla komunistickou zvůlí přímo postižena, na oběti komunistické perzekuce zapomněli. Jejich nedostatek empatie či solidarity vůči postiženým rovněž zavinil, že se komunisté drželi u moci tak dlouho. Tuto skutečnost, že každý z nás nesl nějakou část viny, by měl vzít v úvahu ten, kdo se pozastavuje nad skutečností, že bývalý komunista zaujímá vysojké postavení ve státě. Nemohu nikoho soudit, mám-li sám máslo na hlavě!
Někteří bývalí komunisté svou prací dokázali, že se se svým prospěchářstvím rozešli – například Pavel Telička se rozešel s Babišem, i když to pro něho bylo nevýhodné. A naopak jiní, kteří v komunistické straně nebyli, jsou dnes ochotni v zájmu své kariéry kývnout na spolupráci s politickým gangsterem (Blatný).
Také v současné době každý neseme svůj díl odpovědnosti za vývoj společnosti. A velice se mýlí, kdo si myslí, že se své odpovědnosti vyhne, když se přestane zajímat o to, co se ve společnosti děje.
Konečný Fr.
Ti co se překabátili jsou bezcharakterní prospěcháři – to je ten rozdíl. Ondráček je mi fuk, mě ohrožují soudruzi z EU. Pavlovi nevěřím ani slovo, je to korytář.
Miroslav Kantor
Vy vidíte do nitra člověka jako Bůh? No, jeden jako Bůh už být chtěl, ale moc dobře neskončil