Papež navrhl změnu znění Modlitby Páně. Místo slov „neuveď nás v pokušení“ by modlitba Páně měla znít „nedopusť, abychom upadli do pokušení“. Papež a zastánci této změny argumentují tím, že Bůh přece do pokušení neuvádí, jak je to ostatně jasně řečeno v listu Jakubově: „Ať nikdo, kdo je pokoušen, neříká: ‚Jsem pokoušen od Boha.‘ Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší“ (1:13).
Nesčetněkrát jsem o pokušení kázal a vyučoval. Chceme-li věci porozumět, připomeňme si ještě jedno důležité místo, rovněž z listu Jakubova: „Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných pokušení. Víte, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost. A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo“ (1:2-4). Lidem, kteří hledají v Písmu rozpory, se tato místa přímo nabízejí, jsou téměř nahrávkou na smeč. Proč se tedy modlíme „neuveď nás v pokušení“, když se máme z pokušení radovat?
Považuji Písmo za inspirované. To neznamená, že je inspirovaný každý překlad. Nebo že různé překlady vykazují stejnou míru inspirace. Domnívám se však, že Písmo se nám dostalo do rukou v podobě, v jaké to Pán Bůh chtěl, a že, slovy Toma Wrighta, Písmo je jedním z průsečíků, kde se setkává nebe se zemí.
Z hlediska překladu současná diskuse řeší dle mého názoru neexistující problém a nevšímá si problému existujícího. Argumentuje se tím, že nevíme, jaké bylo aramejské znění modlitby Páně (Ježíš Modlitbu Páně patrně vyslovil aramejsky, i když stoprocentně jisté to není). V tom ale nějaký zásadní problém nevidím. Řecké sloveso mé eisenénkes čistě etymologicky vzato znamená „nevnes“ spíše než „neuveď“, ale tím argumentovat nechci. V knížce Inspirovanost Písma vysvětluji, že „etymologizace“ může být dokonce škodlivá. Musíme vycházet ne z toho, co slovo etymologicky „znamená“, ale v jakém smyslu ho používali lidé, kteří ho použili a kteří ho posléze poslouchali či četli. Takže z hlediska znění je překlad „neuveď nás v pokušení“ dle mého názoru v pořádku.
Je zde ale jiným problém, který doposud nebyl zmíněn. Řecké slovo peirasmos se dá do češtiny přeložit buď jako „pokušení“, nebo jako „zkouška“. V češtině jde o dva jasně odlišené významy: Pokušení není totéž co zkouška. Když vám povodeň vezme dům, může to být pro vás velká zkouška, ale není to pokušení. Když chcete přestat kouřit a hrozně toužíte si zapálit, pak je to pokušení, nikoli zkouška. Zkouškou se to arci může stát, když vám přítel nabízí kvalitní cigaretu, po které byste dříve s nadšením sáhli, a přitom ví, že se snažíte přestat kouřit.
Takže uvedená věta by mohla znít „neuveď nás v pokušení“ nebo „neuveď nás do zkoušek“, a v tomto případě opravdu záleží na kontextu a na porozumění překladatele. Papežem navrhovaná změna není jiný, lepší překlad. Je to změna Modlitby Páně. V případě pokušení/zkouška jde o dvě alternativní znění, čistě jazykově stejně oprávněná.
Dobrou zásadou písmáků je vykládat Písmo Písmem. Raní křesťané si byli nepochybně vědomi napětí (nikoli nutně rozporu) mezi Modlitbou Páně a Jakubovým textem. Zřejmě ale považovali za vhodné toto napětí v kánonu ponechat. Ostatně ponechali tam napětí mnohem závažnější. Takovým do očí bijícím „rozporem“ jsou dva starozákonní verše o tom, jak byl David „ponuknut“ k sečtení Izraele. Podle jednoho textu jej k tomu ponukl Bůh, podle druhého Satan. Opravovači Modlitby Páně se tímto „rozporem“ nezabývají, protože se s uvedenými texty nesetkáváme příliš často – na rozdíl od Modlitby Páně, kterou se mnozí z nás modlí denně.
Raná církev si byla nepochybně vědoma i napětí mezi čtyřmi evangelisty a různých do očí bijících nesrovnalostí v knize Zjevení. (Šelma má sedm hlav, ale jen jedna ústa, mluvící rouhavé věci – no, chystám o tom knihu, to si počtete.)
Návrhů na změny nejen Modlitby Páně, ale i celého biblického textu se v posledním století vyrojilo bezpočet. Snad nejrozsáhlejší úpravy navrhovala „feministická Bible“, o níž jsem se dověděl ještě před sametovou revolucí. Neměl jsem ji nikdy v ruce, ale četl jsem pár ukázek typu: „Ty jsi náš Otec i Matka“ (tam, kde je v originále jen Otec). Ve srovnání s tímto počinem je papežův návrh téměř neškodný. Věcně má papež pravdu: Bůh nás skutečně neuvádí do pokušení, jak plyne z Jakuba. A někdo hledající, který neslyšel Drápalovo kázání o pokušení, by se skutečně mohl pohoršit.
Jenže jakmile začneme odstraňovat ze své víry a ze svých textů vše, co by mohlo někoho pohoršit, ocitáme se na šikmé ploše. Proto se přimlouvám, abychom text Modlitby Páně – a veškeré biblické texty – neměnili. Ta věta z Otčenáše se zdá „ložená“ – opravdu by mohla někoho splést. Jenže jakmile začneme Bibli „vylepšovat“ a „harmonizovat“, vydáváme se na cestu, na které se později těžko zastavíme. A většina parafrází, které chtějí učinit biblický text „srozumitelný dnešnímu člověku“, nakonec končí jako pokus přizpůsobit Boží zvěst současnému ideologickému mainstreamu – ať už jde o přístup k sociálním otázkám nebo genderové ideologii. Možná Pán Bůh nechtěl, abychom to měli všechno snadné a nekonfliktní. Možná si přál, abychom se s biblickým textem trochu „poprali“. Když začalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých lete minulého století maninské probuzení, měli jsme pro nově obrácené pouze pašované „kraličky“ – Bible kralické z roku 1613 vázané v nepěkném, ale praktickém plastu. Možná jen staromilecky vzpomínám, ale mám dojem, že úcta k biblickému textu, ale i jeho znalost, byly na nesrovnatelně vyšší úrovni než dnes.
Vzpomínám si, jak jsme byli s manželkou v roce 1992 čtvrt roku ve Spojených státech. Hostilo nás několik pastorských rodin. Zjistil jsem, že žádný z pastorů neuměl ani řecky, ani hebrejsky. Měli ale k dispozici někdy až několik desítek překladů do angličtiny, a to od překladů téměř (domněle) doslovných po vyložené parafráze, v nichž jste již biblický text ani nepoznávali. Znalost Písma ale byla přes množství nejrůznějších pomůcek poměrně nízká. Když jsem studoval na teologické fakultě, úcta k Božímu slovu se tam nijak zvlášť nepěstovala. Ale znalost řečtiny a hebrejštiny je něco, zač evangelické církvi vděčím – ochránila mě od mnohých poblouzení.
Obávám se ovšem, že alespoň u části křesťanstva se snahy „vylepšit“ Písmo nakonec prosadí. Odpovídá to sekulárním trendům například předělávat (nebo, když to nejde, rovnou zakazovat) pohádky a dětské knížky. Dělali to už komunisté. I za jejich vlády vyšla krásná knížka Franty Župana Pepánek Nezdara v původním znění. Po několika letech vyšlo nové vydání, poněkud vykuchané. Byly odstraněny všechny zmínky o kostele, náboženství, modlitbě a podobných věcech. Slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že podobným způsobem jiní ideologové „vykuchali“ i Pipi Punčochatou.
Vraťme se však k tomu pokušení. Bůh nás jistě neuvádí do pokušení v tom smyslu, že by nastrojil věci tak, abychom v nich padli. Nikdy si nepřeje, abychom ve zkoušce podlehli. Nicméně zkoušky z naší životní dráhy neodstraňuje. Neměli bychom si je přát, natož je vyhledávat. Proto se modlíme, aby nás do nich Bůh neuvedl. Když ale přesto přijdou, nemusíme si zoufat. Jakub dokonce říká, že se v nich máme radovat. Kdyby nebylo zkoušek, nestali bychom se trpělivými lidmi. Božím ideálem není umetená cestička, z níž je odstraněno vše bezkonfliktní. Zkoušky na vás určitě přijdou. Pokuste se zaujmout k nim biblický postoj – a zkouška vás posílí. Ale rozhodně zkoušky nevyhledávejte. Modlete se, ať vás do nich Bůh neuvede. Poznáte, že on to nedělá.
Autor je teolog a publicista. Foto: YouTube – ilustrační
13 Komentáře
Eva Hájková
Já úplně souhlasím. Zdá se velmi pravděpodobné, že překlad poskytuje víc možností, že nemusí jít ani tak o pokušení jako o zkoušky. A že k těm zkouškám nedochází ani tak z nějakého nepochopitelného Božího rozmaru, nýbrž jsou způsobeny realitou zla, na které v životě narážíme. Záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Řekneme si to, co si dnes říká většina lidí? (Kdyby Bůh existoval, jak by mohl dopustit zlo?) Jenže čeho tím dosáhneme, když řekneme, že Bůh neexistuje? Dosáhneme tím odstarnění toho zla? Ne, nedosáhneme. Naopak uděláme lépe, když se obrátíme k Bohu s prosbou, aby nám pomohl tím projít tak, abychom zlu nepodlehli. Protože on je jediná naděje na to, že jednou bude svět jiný.
Karel Krejčí
Může někdo popřít přímo otcovskou starost papeže Františka o spásu svěřených oveček? Doufejme, že neusne na vavřínech a objeví těchto „děr“ v Písmu co nejvíce. Vždyť i toto je bezpochyby způsob, jak zastavit stagnaci křesťanství v Evropě …
Jaroslav Rada
Celé mi to připadá trochu divné. Proč by papež nemohl navrhnout, jak se lépe modlit tzv. Modlitbu Páně? Nebo proč by nemohl navrhnout nový „papežský“ překlad Bible? Možná ze dvou důvodů: Protože je papež a pak to vyzní jako nařízení pro všechny katolíky a také proto, že se Modlitba Páně často používá hromadně (často i liturgicky). Zní už po staletí unisono (jednohlasně) celým ponebesím ve velké moci proti silám temnoty a na zemi má také moc sjednocovat Boží lid.
Jednou jsme se hromadně modlili Modlitbu Páně, já ji uměl ekumenicky a ostatní podle kraličky. Tam kde všichni říkali: „…tak jako my odpouštíme našim viníkům…“, tam jsem já odříkával: „… tak jako my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.“ a už jsem rušil a někteří se divili, co to povidám a proč to neumím správně. Dokonce i v KS, kde více čtou Studijní překlad, se společně modlí kralickou Modlitbu Páně. Jinak se sám přeci každý může modlit svými slovy, co chce.
Co se týče smyslu verše „neuveď nás v pokušení“, mám za to, že se týká opravdu pokušení a ne zkoušky a od samotného počátku své víry v Krista mu rozumím tak, že se modlím za vedení Duchem svatým, aby mé cesty vedl pryč od pokušení jinudy. Konkrétně mi Pán dává varovný signál, kdykoliv se začínám v televizi dívat na nevhodný film i když název a obsah vypadá nevině. Chce to ovšem zkušenost. Ten, kdo žádné signály od Pána nemá, musí se modlit úpně stejně proto, aby Bůh ochránil jeho cesty alespoň podvědomě.
Nejvýstižnější smysl odpovídající podle mne Duchu Písma dává parafrázovaný překlad Slovo na cestu: „Chraň nás před pokušením.“
Nedržíme se více litery, než Ducha? Proč se nezeptáme přímo jeho, jak to myslel? Vždyť nám Pán slíbil, že nás jeho Duch uvede do veškeré pravdy.
Karel Krejčí
Pane Rada, ta podstata je ale poněkud jinde. Začnu tím, že nejsem katolík, tudíž mi role současných papežů, co by nejvyšší „hlavy“ církve, nic neříká. A z této pozice ani nemám důvod nebo spíše opodstatnění, nějakým způsobem kritizovat Františkovo jednání. Ale přesto: K mé pravidelné kritice papeže Františka mě vede Písmo, podle kterého on, ale nejen on, naplňuje předpovědi a charakteristiku přináležící této církvi. Ano, snad nejvýraznějším rysem jeho povahy je „pláč s plačícími a radost s radujícími.“ Bezesporu, naplňuje Kristovu charakteristiku, jenomže, ono je to poněkud laciné a jednoduché. Přijet mezi trpící a „trpět“ s nimi, má nesporně velkou hodnotu a morální podporu. Ale v tom přece nemůže spočívat role tak vysoce duchovně postavené autority a osobnosti! Kdo jiný by měl sdělovat světu v jakém stavu se nachází, kdo je jeho dočasným vládcem, proč trpíme, proč jsou nemoci, války a utrpení? Nebo tomu dokonce on sám nevěří? Nevěří Písmu? Věří více svým zidealizovaným představám, že jednoduše stačí někam přijet a říct: „Podejte si ruce a je po problému?“
S touto jeho ideou dokonale rezonuje i jeho úprava Otčenáše. No ale koneckonců, není to hezký pohled, na takového radostného světoběžníka?
Otakar Vožeh
Ta modlitba není ani „modlitba Páně“, ani „otčenáš“. Jedná se spíše o jakýsi „modlitební vzor/rámec“ pro učedníky Ježíšovy doby v kontextu přicházejícího Božího království. Za „modlitbu Páně“ bychom mohli označit modlitbu Pána Ježíše z Janova evangelia 17. Nikde v Písmech NZ nenajdeme zmínku o tom, že by se ranná Církev tzv. „modlitbu Páně“ modlila. Nemluvě o tom, jak se této „modlitby“ celá léta často bezmyšlenkovitě zneužívá nejen v ŘKC, ale i v protestantských a reformovaných denominacích.
Eva Hájková
Opakované bezmyšlenkovité odříkávání modliteb asi není správné. No dobře, ale jakou modlitbu se vlastně raná církev modlila? Modlili se spontánně, prostě tak, že si před Bohem vylévali svá srdce a všechno, co je tížilo? Prosili jej o něco, popřípadě chválili? Co měl vlastně na mysli Pavel, když říkal „neustále se modlete“? Může se někdo bez přestání modlit – ať potichu nebo nahlas, aniž by se stále dokola opakoval (jak je někdy vidět na skupinkách)? Nebo se pod tím má rozumět, že křesťan má stále myslet na Boha, jednoduše – žít s ním?
Já se třeba modlím málo (i když na Boha myslím skoro pořád), protože tak nějak spoléhám na Ježíšovu větu: Vždyť váš nebeský Otec ví, co všechno potřebujete.
Otakar Vožeh
O modlitbě byly napsány desítky, ne-li stovky knih a mnoho úvah a článků. Někteří věřící mluví o modlitbě jako o rozhovoru s Bohem (mluví a zároveň naslouchají), jiní vidí modlitbu jako určitý stav nebo rozpoložení – bez přestání se modlete. Obsahem modliteb mohou být chvály, prosby, díkůvzdání . . . možná i naříkání si na věci kolem, na lidi, dokonce i na Boha . . .
Mám zato, že modlitba by měla být spontánní, nikoli naučená. I když jsem znal věřícího bratra, který se modlil slovy žalmů, např. A i když je spontánní, často opakujeme stejné nebo podobné věci, děkujeme a prosíme stejnými nebo podobnými slovy . . .
Určitě se můžeme modlit kdykoli a kdekoli . . . a můžeme stát nebo sedět nebo klečet . . .
To podstatné je, že věřící člověk bez modlitby nemůže být. I když náš nebeský Otec ví, co potřebujeme, modlitba je daleko víc než jen prosby a Otec má potěšení z toho, když se k Němu na modlitbě obracíme, podobně jako každý pozemský otec, když s ním chtějí jeho děti mluvit o všem možném . . .
Jak říkám, je toho mnoho, co by se dalo říct . . .
Petr Adamec
To vědomí napětí mezi texty v rané církvi je sporné. Uvědomte si, že jen malinko z nich mělo ty texty všechny k dispozici. A asi by je ani moc nenapadlo k nim takto přistupovat. Nedívejte se na ně prizmatem dnešní doby, kdy má každý celý vytištěný NZ soubor doma nebo v mobilu. Jen ty největší sbory měly snad k dispozici celý soubor 27 knih a to kdoví v kolika opisech, jistě ne mnoha. Jistě se nedostaly ke každému. Ve 3. století existují mlhavé zprávy a mnoho diecézí mělo třeba jen 1 evangelium a pár epištol… Celý NZ se dostal do všech diecézí asi až s Konstantinem po přijetí křesťanství jako státního náboženství. A jistě nebyl k dispozici pro každého. Přijetí do kánonu bylo spíše dílem tradice – těžko šlo odmítnout 1 evangelium, když ho třeba část sborů využívá jako základní text a má k němu absolutní úctu. Když vznikla 1. harmonizace evangelií, jistě byla odmítnuta především z důvodů nepřijatelnosti popírání tradice (v tomto sboru se čte z Marka již x set let od dob světců-zakladatelů a teď by se to mělo nějak měnit?), více než z důvodů zachování napětí a rozporů.
Eva Hájková
Přijetí do kánonu bylo spíše dílem tradice? Nebo bylo dílem Ducha svatého, podle něhož se tehdejší církev řídila? Jenže, jak to je dnes? Není Duch svatý větším dílem mimo ŘKC?
Petr adamec
Přijetí do kánonu jistě bylo dílem Ducha Svatého. Ovšem Duch Svatý také nejedná nějak ve vzduchoprázdnu. Funguje společně s Božím slovem v církvi a jedná nejvíce tam, kde je jednota. O vzniku kánonu NZ vlastně mnoho nevíme, na rozdíl od kánonu SZ, kde byla kritéria přijetí popsána podrobněji. Texty pseudoepigrafních evangelií byly částečně obsahově jiné – měly jinou teologii a důrazy než ty původní evangelia a také dost pozdní – neměly za sebou tradici několika století používání v uznávaných sborech založených apoštoly. Myslím, že gnostické texty evangelií byly asi spíš záležitost klášterů, na rozdíl od textů původních evangelií, které se používaly ve sborech. A odkazy na zakládající apoštoly byly v těch sborech hodně silné. Kánon NZ měl jistě i své ekumenické, církevně politické a jednotící souvislosti. Nejednalo se jistě jen o otázku obsahu a třeba potřeby zachovat rozpory. Ani nešlo o to, že Duch Svatý sestoupil na proroka a nadiktoval seznam. Uznávám, že o těchto otázkách vím velmi málo a jde spíše o spekulace založené na útržkovitých informacích.
Nemyslím, že je Duch Svatý větším dílem mimo ŘKC. Je všude, kde jsou lidé otevření. Je obtížné to měřit- je jako vítr – vidíš Jeho projevy a dílo, ne jeho samotného.
Karel Krejčí
Papežová úprava modlitby Otčenáš, prozrazuje o jeho představě Boha mnoho skrytých věcí. Především – nezná Jej. Nezná Jej do té míry, aby v Něho mohl věřit, že Je absolutním vládcem celého Stvoření. Měnit modlitbu Otčenáš (nebo cokoli jiného) ve smyslu, že jsme vydáváni na pospas vrtochům nebo zlovůli satanovi, je prostě – neznalost. Je to návrat k „mléčné stravě“, která nikomu nepomůže, naopak, opět halí celé Boží Stvoření do tmy. Místo „hutné stravy“, abychom pochopili a uvěřili, že Bůh je ten, kdo tvoří dobré i zlé, vracíme se zpět. V Písmu je mnoho takových přirovnání a poučení, ale my se rádi stavíme do role oběti, jako bychom vůbec nepochopili, že Kristus nad satanem zvítězil. Jak může někdo tvrdit, že v něm žije Kristus, když v Něho plně nevěří?
Petr Adamec
Nu, především to nevymyslel sám papež – ten to jen vyhlásil. Zdá se, že to komise studovala a připravovala již 16 let…tedy dávno před pontifikátem současného papeže
Karel Krejčí
Je zcela jedno, zda to je zveřejněný názor nebo nápad jednotlivce (ale papeže) nebo skupiny lidí. Podstata tkví v tom, že je principiálně v rozporu s Boží svrchovaností a podstatou. Je to jakási směs napodobení duchovně/světské sterilnosti, kdy se my lidé pod vlivem různých promyšlených a klamavých reklam pouštíme do předem prohraného boje s různými bacily a viry, abychom byli před nimi uchráněni. (Nejlepší obranou je mít doma sterilně čisto) Je to zavádějící a naivní boj, na kterém ještě někdo finančně parazituje. Podobné je to i v duchovní sféře. Satan je realita, ale tím, že se přede ním schováváme, žádnou bitvu nevyhrajeme.