Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Matouš 24:12
24. kapitola Matouše popisuje, co se bude dít na konci časů. Není to veselé čtení. Osobně jsem také přesvědčen, že žijeme na konci časů, nicméně dodám několik „ale“.
Nepravost se skutečně rozmáhá, ale netvrdil bych, že ve všech zemích. Třeba u nás se situace v posledních dekádách sice velmi pomalu, ale přesto zlepšovala. Rozmáhala se naopak ve Švédsku a Dánsku, kde byly koncem minulého tisíciletí násilné zločiny včetně vražd omezeny na minimum, nicméně nyní zejména Švédsko boj s násilím spíše prohrává. Tedy: Nepravost se rozmáhá, ale nikoli plošně.
Platí to podobně i o druhé části tohoto verše: „…vychladne láska mnohých.“ Jak vychládá láska, napíšu vzápětí. Nicméně ačkoli u „mnohých“ láska vychládá, u některých naopak rozkvétá. To jsou lidé, kteří pomáhají Ukrajincům, přispívají na charitu, slouží jako dobrovolníci v nejrůznějších organizacích a funkcích. Žijí v prostředí, kde láska mnohých vychládá, ale jim se daří tomu nepodléhat, a dokonce jít proti proudu.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Země… spálená či kvetoucí?
Jsou dvě místa, která mají lásku jaksi přímo v „popisu práce“. Mám na mysli, jak již mnozí tušíte, rodinu a církev. To jsou místa, kde se učíme společnému životu – a kde se učíme lásce. A právě rodina a církev jsou pod mimořádným tlakem. Pokud máme padesátiprocentní rozvodovost, je to dokladem jak toho, že se rozmáhá nepravost, tak toho, že vychladla láska mnohých. Ostatně o „vychladnutí lásky“ se někdy výslovně mluví při rozvodových řízeních – tato slova nejsou nějakou frází známou pouze křesťanům.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V církvi tak nějak žiji od dětství, byť jsem vztah ke Kristu navázal až v dospělosti. A domnívám se, že odchody lidí z církve jsou stále častější. Ovšem důvody se mi jeví jako stále malichernější. Proč tomu tak je? Protože vychladla láska mnohých. (Někteří odcházející ovšem považují za „nepravost“ naprostou prkotinu.)
Když se rozejdou manželé nebo když se lidé rozcházejí se společenstvím, mohou to udělat více nebo méně inteligentně. Mnohdy se ale stává, že po rozchodu nenávist ještě vzroste. Muž nebo žena, kteří neodpustili, vzpomínají na to, jak jim jejich partner uškodil, a jeho chyby či hříchy jako by narůstaly a bývalý partner, kdysi milovaný, se druhému jeví jako stále horší zlosyn (či zlodcera?). Podobně o opuštěném společenství někteří lidé hovoří v těch nejčernějších – a nesmírně přehnaných a zcela nerealistických – barvách. Láska, která vychladla, se – bohužel – někdy mění v nenávist.
Koho takové prostředí poškozuje nejvíce, jsou děti. Jak často jsem v pastýřské službě viděl, jak se malé děti snažily dát dohromady své rodiče, jejichž láska vychladla! A chudinka dcera nebo chudák synek netušili, že jeden z jejich rodičů už má jiného! Pak byli zčista jasna postaveni před hotovu věc. Věru hodně špatná příprava na vlastní partnerský život!
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uzdravování dnes
V rodinách, které se rozešly s církví, někdy děti poslouchají, jak rodiče mluví negativně o svém bývalém společenství. Jistě, nemá smysl hrát před dětmi nějaké divadýlko a věci přikrášlovat, ale děti si spoustu věcí nedokáží přebrat a vyrostou s míněním, že církev je velmi nebezpečné společenství. Někteří se během dospívání rozhodnou, že s církví nechtějí mít nic společného, ačkoli skutečnou církev neměli šanci poznat.
Jistě, rozpad rodiny má celou řadu důvodů. Je samozřejmě dobře, že se s ženami nezachází jako s otrokyněmi a že ženám se otevírají příležitosti, které jim byly ještě nedávno uzavřeny. Na vysokou rozvodovost má jistě vliv i skutečnost, že žena nepotřebuje rodinu, aby byla finančně zabezpečena. Proč ale politici – a opinion makeři – před lidmi tají, že pro vývoj dítěte je nejlepší intaktní biologická rodina? Je to statisticky mnohokrát potvrzeno, ale o těchto zjištěních se nemluví. Pak litujeme „matky samoživitelky“, aniž se řeší otázka, proč se těmi matkami-samoživitelkami staly. Otázka „proč jste si s takovým neodpovědným člověkem vůbec něco začínala?“ je téměř zakázána.
Co tedy dělat? Rada, kterou dávám, zní až banálně: Kázat Boží lásku a učit se milovat. A přemýšlet o tom, co to láska vlastně je. Je velice důležité, že láska se měří obětí. Milujeme natolik, nakolik jsme ochotni se pro druhého obětovat. K „učení se lásce“ patří rovněž učit se komunikovat. Výchozí situace bývá taková, jak ji kdesi popisuje Kevin Leman: Zatímco žena potřebuje o svých problémech mluvit, muž potřebuje o svých problémech mlčet. Tak to mužům často připadá, ale je to omyl. I muž potřebuje o svých problémech mluvit – jednak se svou ženou, jednak s dobrým přítelem. Opravdu to hodně pomáhá.
V určité fázi svého života jsem pochopil, že spasení je víc než stvoření. Z toho mimo jiné plyne, že překonávání krizí, odpouštění a smíření je víc než počáteční zamilovanost. Sice je to spjato s bolestí, ale konec může být krásný. I v této oblasti platí, že vše, co má cenu, vyžaduje oběť, a někdy i bolest. Platí to jak pro rodinu, tak pro obecenství církve. Ano, někdy nám to dá práci, abychom spolu vydrželi. Ale věřte mi, má to smysl.
Hodně mi pomáhá vědomí, že Pán Bůh nade mnou nezlomil hůl, ačkoli jsem mu k tomu dal dostatek příležitostí. Proto já nechci zlomit hůl ani nad oním protivným bratrem či onou upovídanou sestrou. A – díky Boží lásce – nemusím lámat hůl ani sám nad sebou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 26. října 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
10 Komentáře
Karel Krejčí
Typické pro br. Drápala. Skok nahoru a skok dolu, pohled k nebesům a pohled do země. Ano, tento komentář je opravdu smysluplný, zabývajícími se našimi nejhlubšími problémy a životními cestami, ale to nejhlavnější – zde má zřetelnou pozici Bůh, jako pravda a skutečná opora v životě, který nad námi nikdy nezlomí hůl. To je pohled k nebesům. A ten druhý pohled do země představuje odvrácení se od Boha, kdy středobodem komentářů je lámání nebo spíše nelámání hole nad negativními situacemi ve světě, kde není pro Boha místo, protože takového Boha my nechceme a ani si nepředstavujeme. Nemáme odvahu obvinit sebe nebo přímo Boha, ze situací, které se nám nelíbí. Kam se bratře Drápale v těchto případech schovává Bůh?
Jiří Aron
V kontextu celé Kristovy promluvy ve 24. – 25. kapitole považuji za velmi problematické, pokud se výklad slov ‚vychladne láska mnohých‘ omezí na pomoc Ukrajincům, přispívání na charitu, dobrovolnickou službu v nejrůznějších organizacích, držení různých funkcí, setrvávání v manželství a ve stejné církevní skupině. Neměli bychom vynechat ten hlavní důraz, jinak se někomu může stát, že svou lásku ke Kristu pro sebe ve výsledku tragicky poměří svým vlastním výkonem v nejrůznějších organizacích.
Kristus mluví o nebezpečí vychladnutí lásky k Němu, ne k lidem.
– Proto opakovaně varuje před tím, abychom se nedali svést falešnými kristy a proroky.
– Nemáme se nechat srazit tím, že křesťany budou mnozí zabíjet a nenávidět pro Jeho jméno.
– Neláska ke Kristu způsobuje Boží soud nad nemilosrdným služebníkem.
– Láska k ženichu Kristu vede 5 panen k tomu, aby měly připravený olej.
– Je to neláska k pánovi („jsi tvrdý člověk“), proč třetí služebník zakopal svěřenou hřivnu.
– A neláska ke Králi se projevuje neláskou ke královým bratřím těch kozlů po levici.
Olga Nedbalová
Přiznám se, že kdysi jsem považovala za velmi zprofanované tvrzení „Ježíš je láska“ nebo také „Bůh je láska“. Přišlo mi to jako laciné marketingové heslo. Ale čím dál více poznávám, jak moc je toto tvrzení pravdivé. Nejedná se totiž o povrchní lidskou lásku, přelétavou a zištnou. Jedná se o Lásku, kterou krásně popisuje apoštol Pavel v 1. Korintským 13. Celé Písmo svědčí o obrovské Boží lásce k lidem. K lidem hříšným, kteří pochopí, že potřebují spásu. K jejich srdci pak zní nádherné verše z Jana 3:16-21. Poznání hloubky Boží lásky je nádherné. Člověk si uvědomí, že ač sám je hříšný a nedokonalý, Ježíš dokáže svou láskou překonat vše. A máme jako křesťané lásku, kterou dostáváme od Ježíše předávat dále? Jistě, máme přece dvě nejvyšší přikázání. A také příběhy z evangelia, třeba ten o milosrdném samaritánovi. A také příběhy o důležitosti odpuštění svému bližnímu. Což je velmi těžké, pokud člověk nepožádá Ježíše, ať mu pomůže. Překonání trpkosti v srdci vůči některým bližním, kteří nám vědomě či nevědomě ublížili, ba dokonce někteří nám ani neublížili, jen my si to tak ve své zatrpklosti představujeme. Pak se dostaneme do začarovaného kruhu, kdy si hledáme nepřítele, jen abychom si nemuseli přiznat vlastní chyby. Odpuštění je vrchol naší lásky. Vždyť nám náš Pán odpustil tak obrovský dluh a my někdy sami nechceme bližnímu odpustit malinký dluh. Ano, samozřejmě si musíme dávat pozor, abychom neupadli do osidel nepřítele a neplést si lásku se slepotou. Bůh zcela jistě miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. My tedy také máme milovat hříšníka, ale nemáme jeho hřích schvalovat. A pokud chceme hříšníka vést na správnou cestu, čiňme to s láskou v srdci. Tak, jak nás to učí náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. A tak jak to v praxi předváděl apoštol Pavel, který s láskou v srdci napomíná a povzbuzuje sbory svými listy. Milí bratři a sestry v Kristu, přeji nám všem, ať se nám daří naplnit s pomocí Ježíše slova apoštola Pavla: „Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.“
Karel Krejčí
Máme strach sami ze sebe. Máme strach hledat skryté souvislosti a kontinuitu dějů, protože bychom sami sebe usvědčili, že sklízíme to, co jsme zaseli. K této úvaze ale jen málo lidí nalézá v sobě odvahu. Daleko lehčí je odevzdat se „moudrému a univerzálnímu“ proudu, který to „univerzálně“ myslí s každým jednotlivcem jak nejlépe to jde. Nemá to sice logiku, ale jak je vidno, je to účinné. Okázalá povrchnost je ta nejpreferovanější hodnota, která mocně vládne současnému světu. Ale buďme si jisti, že nic není náhoda a že se „něco“ vymklo Bohu z Jeho moci a my jsme nevinní trpící – to je ta nejnaivnější úvaha, jakou člověk může mít …
Olga Nedbalová
Ano pane Krejčí, máte pravdu. Boží řešení všech problémů tohoto světa, to že Bůh poslal svého jediného Syna pro naši spásu, je jediné skutečně správné a logické řešení. My si můžeme sami sobě namlouvat, jak jsme chytří, vzdělaní, pokrokoví. Ve skutečnosti svět propadá čím dál více klamu toho zlého. Jako vrchol lidského štěstí je prezentována seberealizace, právo na „štěstí“, ve světském pojetí mít více věcí, více zážitků, více lásky atd. Nedávno jsem mluvila s jedním psychologem. Stěžoval si, jak moc je přetížený, že lidé ho čím dál více vyhledávají. Všechno se zdražuje, je válka na Ukrajině atd. Ptala jsem ho, zda si nemyslí, že někdy lidé své problémy tak trochu přehánějí. Naši předci toho přece vydrželi daleko více a to bez pomoci psychologů. On mi na to oponoval, že on také cítí, jak je těžká doba, všechno zdražuje. Třeba chlebíčky dříve stály 18,- Kč a nyní stojí jeden chlebíček 37,- Kč. Tak jsem se ho zeptala, zda by nebylo lepší si raději třeba namazat chleba s tvarohovou pomazánkou. Na to mi řekl, že na to nemá čas a pečivo stejně také zdražilo. Tak jsem to raději vzdala 🙂 Nechci tímto shazovat lidi, kteří mají skutečné existenční problémy nebo třeba závažné onemocnění. Ale vskutku se mi zdá, že dost lidí za problém považuje něco, co ve skutečnosti vůbec problém není. Jak správně podotýkáte, pane Krejčí, problém tohoto světa je to, že hodně lidí nechce přiznat svůj podíl viny na stavu světa. V tomto okamžiku je dobré si uvědomit jak velká byla oběť Ježíše na kříži. Co všechno na sebe Ježíš naložil. Jak moc pomohl všem, kdo shledají, že sami za sebe nic nezmohou. Kupodivu, když své hříchy vyznáme, nepřichází Boží trest, ale Láska. Jakmile pocítíme příliv Boží lásky, vnější okolnosti nás nerozhodí. Nebudeme apatičtí, nevnímaví, ale naopak, naplněni Boží láskou dokážeme překonávat hranice našeho sobectví.
Olga Nedbalová
A na závěr malé povzbuzení – ano, vychladne láska mnohých. Ale Ježíšova láska určitě nevychladne.
Karel Krejčí
Ano, Ježíšova láska nevychladne. Ani nemůže, protože milující Bůh stvořil svět skrze Krista a pro Krista. Jestliže z této ničím ohraničené a nepomíjející celistvosti něco ubereme, pak jsme nepochopili a nepřijali onu dokonalou celistvost a vytváříme lež. Vytváříme lež a zapíráme Krista, tedy ne přímo, že bychom tvrdili, že Kristus neexistuje, ale nepřímo, že zde má větší moc ten Zlý a Kristus musí ustoupit. Je to nešťastný výmysl tradovaného křesťanství, který je také vítanou zastírací berličkou pro situace a děje, které se nám nelíbí a výmluva pro naší slabost.
Konečný Fr.
Vychladne láska k mocným elitám Západu.
Olga Nedbalová
Pro pana Krejčího – moc pěkně řečeno. Pokud podlehneme světskému myšlení – tedy že spása světa je komplikovaná a závisí na mocných tohoto světa nebo na nás samých, dostaneme se do nikdy nekončícího kolotoče hledání příčin a následků. Samolibost, s níž pak určujeme, co je správné a co ne a kdo z mocných tohoto světa je ten správný spasitel, se nám velmi snadno vymstí. Přitom stačí naslouchat Kristu. Kdo bude blahoslavený? Přece každý, kdo odpovídá popisu v evangeliu dle Matouše 5:1-16. Koho láska ochladne? Zřejmě to budou ti z podobenství Lukaše8:13
„Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají.“
V dnešním světě se nenosí moudrost ale chytrost. Nenosí se pokora ale sebevědomí. Láska se smrštila na výměnou jednotku – něco mi dáš a já ti za to něco vrátím. Nebo také ne. Lidem ztvrdlo srdce. Ale ne všem. Stále se najdou lidé, kteří touží po společenství s Kristem. Kteří touží chodit s Bohem. Šíří pokoj, ten pravý pokoj, ne takový pozemský klídek. Pak i my sami můžeme takový pokoj zažít. I když jsou kolem nás náročné situace. Kristus je věrný a pomůže nám. Určitě nám nezajistí nadbytek pozemských statků, drahé dovolené, levné energie nebo světskou slávu. Ale určitě nám zajistí dostatek Své lásky, abychom i my mohli šířit zvěst evangelia a radostně vyznávat, že Kristus je vskutku Pán pánů a Král králů. A také můžeme číst Písmo a ptát se upřímně Ježíše, zda jsme Ho snad dnes nezklamali. Zda nejsme jako zrno na skále. Zda je naše víra skutečně pevná. Zda naše srdce neztvrdlo. A pokud zpozorujeme jen malé náznaky našeho odpadnutí, volejme a prosme Krista, ať nám pomůže.
Olga Nedbalová
A když už jsme u mocných tohoto světa, vzpomněla jsem na píseň Neskládejte v mocných naději. Myslím, že jsem ji zde již v některé diskusi uváděla, ale má tak aktuální text, že si ji dovolím připomenout ještě jednou:
1. Neskládejte v mocných naději, v síle jejich, která skály láme, ochabne dřív nebo později, nedoufejte v zdání, které klame.
Ref.: Ty jsi hoden žehnání a chvály, Tvoji moc a sílu slavíme. Před Tebou se Pane Kriste, králů Králi, dobrovolně skláníme. Před Tebou se Pane Kriste, králů Králi, dobrovolně skláníme.
2. Vláda jeho není na chvíli, pravda věčně platí v jeho říši, v jeho panství není násilí, blaze tomu, kdo hlas jeho slyší.
3. Žíznivým dá napít z pramene, nedolomí nalomenou třtinu, proměňuje srdce kamenné, odpustí i zbloudilému synu.
4. Znaveným on síly dodává, uvězněným snímá pouta z rukou, stojí při těch, kdo jsou bez práva, otevírá všechněm, kteří tlukou.