Vstoupili jsme do dějin
„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.
V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.
17. července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.
A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Autorita vnitřní a vnější
Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?
Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.
Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.
Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.
Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.
Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?
Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Prý odlišná mentalita
Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.
V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.
Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.
Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.
Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 15. června 2022 Foto: Wikipedie – ilustrační
3 Komentáře
pavel v
V epištole Galatským (3:27-28) píše apoštol Pavel: „Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ Tato slova dokazují, že nacionalismus je v ostrém rozporu s křesťanskou myšlenkou. Jelikož nacionalismus je součástí konzervatismu, je také konzervatismus s křesťanskou vírou neslučitelný. Nacionalismus je produktem moderní společnosti. Pojem národ je prastarý, ale myšlenka, že státy by měly být konstituovány na národním principu, se plně rozvinula až v 19. století. Raně novověký nacionalismus se středověkým sdílí především svou exkluzivitu, tedy omezenost na relativně úzkou vrstvu inteligence. Moderní nacionalismus od nacionalismu předmoderního odlišuje především zapojením mas (střední a nižší vrstvy) do politiky a angažovaností všech vrstev v národnostních a jazykových otázkách. Nacionalismus se stává novým „náboženstvím“. Jeho vyvrcholením je nacismus nebo to, co nyní předvádí Putin v Rusku. Je symptomatické, že extrémistický nacionalista, který se zásadním způsbem podepsal na vyvolání rozporů mezi Čechy a Slováky, Ján Čarnogurský je nyní Putinovým sympatizantem. Lapidárně řečeno: Zatímco nacionalismus vede k rozdělení, křesťanství lidi spojuje. To je také vysvětlením, proč nacionalistům tak vadí Evropská unie, která, podobně jako Švýcarsko není založena na národním principu.
Konzervativní nacionalisté jsou zarytými nepřátli toho, čemu říkají multikulturalismus. Pod praporem záchrany kultury s židovskými a křesťanskými kořeny hlásají nenávist ke všemu cizímu. Zkusme si představit, jak by to dopadlo, kdyby se pohanští Římané v rámci boje proti multikulturalismu, snažili zlikvidovat všechny křesťany. Křesťané se mohli v římské společnosti etablovat, jelikož byla až na výjimky multikulturalistická.
Jiří Aron
Oč méně někdo žasne a děkuje Bohu za jeho nádhernou dobrotu a milost, na věky nám darovanou v Jeho dokonalém Synu Pánu Ježíši Kristu…
…o to více má tendenci přitahovat pozornost lidí k sobě samému, ke své vlastní dobrotě. Nevede je k vděčnosti Bohu. „Možná jsem to byl já (jeden z těch vedoucích) kdo s tím přišel“. My vedoucí Křesťanské konference jsme vám i nám to tenkrát u Boha dobře zařídili. Máte vědět, čí je to zásluha.
Otázka Proč se to povedlo? je pro křesťana špatně položenou otázkou, protože staví do popředí člověka. Celé je to tu popsáno ve stylu Pěkně se nám to povedlo, vstoupili jsme do dějin. Dobře jsme se modlili, podle zjeveného mandátu. Povšimněte si té naší celkové dobroty.
Touhou křesťana je vést druhé i sebe výše než k lidským zásluhám. K Bohu. Proč to tenkrát Bůh dovolil?
Nevíme. Víme však, že On je dobrý. To platí o Bohu vždy na prvním místě. Dva roky předtím Bůh dovolil celou řadu jiných nekrvavých rozdělení, myslím ten mírový rozpad východního bloku. Není dnes nutné řešit, koho z lidí je to největší zásluha, čí konference nám to zařídila.
I podle mého pozorování silně poklesla znalost Písma a s tímto i pokora mnohých vedoucích.
Iz 40:13-15: „Kdo vystrojil Hospodinova ducha, kdo byl jeho rádce a poučil ho? S kým se radil, aby mu dal porozumět a vyučil ho cestě práva, naučil ho poznání a dal mu poznat cestu rozumnosti? Hle, národy jsou před ním jako kapka na vědru nebo jako poprašek na vahách. Hle, ostrovy nadzvedá jako smítko.“
Konečný Fr.
Republiku nerozdělil Klaus s Mečiarem. Klaus jednal správně, protože viděl, že dvojdomek by byl slepou cestou. Rozdělení si nevymyslel, ale poznal, že nemá cenu otálet. Při vzniku republiky bylo Slovensko přibráno z pragmatických důvodů, nebylo to úplně přirozené, ale dovolovala to blízskost jazyka. Rozdělení ukázalo slabost církví ve společnosti, které tomu nedokázaly zabránit a podpořit existenci ve společném státě.