V Česku se dějí podivné věci, ale s kurzem koruny to ani nepohnulo. Vládní krize se týká předních představitelů státu, především prezidenta a předsedy vlády, dále ministra financí a ministra vnitra, nicméně život jde dál a přestřelky či dokonce bitvy na nejvyšší úrovni mají pro obyčejné lidi malý dosah – přinejmenším zatím. Nějaký praktický dopad však tato krize mít bude: Patrně se nepodaří protlačit Poslaneckou sněmovnou a Senátem určité návrhy zákonů, které by vláda ráda schválila do konce svého mandátu. Nicméně nepůjde o nějaké fatální lapálie.

Jiná věc je, co současná krize udělá s atmosférou v naší zemi a co bude znamenat pro budoucnost demokracie.

Na mysli mi tanou dvě slova z Písma. Jednak Ježíšovo slovo o tom, že není nic skrytého, co by nemělo být zjeveno (Marek 4,22), jednak slova ze Zjevení Janova, která cituji v archaické, leč výstižné verzi Bible kralické: „Kdo škodí, škodiž ještě; a kdo smrdí, smrdiž ještě“ (Zj 22,11).

Nejprve k jádru sporu:

Dle mého názoru premiér Bohuslav Sobotka zbytečně zaútočil na Andreje Babiše kvůli korunovým dluhopisům. Ano, korunové dluhopisy jsou způsob, jak se vyhnout placení daní. Ano, není to nic morálně pěkného. Nicméně jejich využití současným ministrem financí nebylo něčím nelegálním. Někdo vymyslel tento nástroj, s jehož pomocí se bohatí mohou vyhnout zdanění. Zaráží mě, že se média málo pídí po tom, kdo legální vydání korunových dluhopisů umožnil. Za jaké vlády to bylo schváleno? A kdo pro to hlasoval v Parlamentu? Nehlasovali tehdy pro toto opatření i sociální demokraté? Pokud se naskytne nějaká legální možnost vyhnout se placení daní, pak je téměř jisté, že ti, kteří mohou, této možnosti využijí. Pokud někdo mluví o morálce, pak by měl prohlásit za nemorální schválení legislativy, která tento krok umožnila, nikoli využívání této možnosti.

Bohuslavu Sobotkovi se rozpadá vlastní strana a drtivé vítězství Babišovo je stále téměř jisté. Je otázka, zda Sobotka vůbec může udělat něco, co by Babiše zastavilo.

Z výše uvedeného plyne, že dle mého názoru neměl Sobotka celou záležitost hrotit. Mám za to, že to nebylo ani strategické, ani taktické.

Ale.

A toto „ale“ je velké.

Sobotka jednal možná netakticky, nicméně naprosto korektně. Žádným svým krokem neporušil ani neohýbal ústavu. Dodržoval pravidla slušnosti i pravidla hry. Nelíbí se mi partie, kterou rozehrál, nicméně nemohu ho vinit s tím, že by porušoval pravidla.

Co se zjevilo?

Především Zemanova pomstychtivost a zloba. Zeman se pokusil Sobotku maximálně ponížit, ale tentokrát opravdu hodně přestřelil. Dokonce si myslím, že to vzalo dech i některým Zemanovým příznivcům, kteří jsou celkově opravdu hodně otrlí a schvalují Zemanovu podlézavost vůči Číně a Rusku, ba dokonce jim nevadí ani suita, kterou se na Hradě obklopil. Skutečnost, že se Zeman tvářil, jakože Sobotka demisi podal, ačkoli ji ještě písemně nepodal, a Zeman tuto demisi „přijal“, aby vzápětí, kdy dostal černý na bílém požadavek, na odvolání Andreje Babiše, ale odmítá to řešit a jeho mluvčí tvrdí, že tento požadavek je vlastně neústavní, svědčí o naprosté bezskrupulóznosti prezidenta. Jeho gesto, který hrozil Sobotkovi holí, jeho odchod během Sobotkova krátkého proslovu, to vše posouvá hranice nehorázností, kterých se prezident dosavad dopouštěl. Když potom jeho mluvčí označuje premiéra za „hysterického“, míra nevkusu dosahuje neuvěřitelných rozměrů.

Nyní se vedou debaty o tom, zda a dokdy má prezident požadavku předsedy vlády vyhovět. Prezident dle ústavy vyhovět musí; pokud tvrdí, že o požadavku premiéra „rozhodne“, pak už jen tímto jedná proti duchu ústavy. Návrhy, aby se v ústavě zpřesnilo, co znamenají slova „bez zbytečných odkladů“, je cesta do pekel. Ústava by z principu neměla být příliš dlouhá. Je psána pro slušné lidi, kteří ctí jejího ducha, nikoli pro podlé lidi, kteří se chtějí vozit na slovíčkách. A chybí-li slušnost, pak si neustálým zpřesňováním ústavy nepomůžeme. Naopak, čím bude rozsáhlejší, tím více příležitostí budou mít k jejímu ohýbáni ti, pro které jsou vlastní cíle mnohem důležitější než ústava.

Není nic skrytého, co by nebylo zjeveno. Myslím, že bylo dostatečně zjeveno, jakého máme prezidenta. Kdo to nepochopil, už asi nepochopí nikdy nic.

A pak je zde Andrej Babiš. Přiznám se, že jsem ho neviděl tak černě, jako mnozí z mých přátel a názorových souputníků. Ano, bylo mi jasné, že snaha vybudovat si mediální impérium je nemístná. Ano, nápady s řízením státu jako firmy, řeči o tom, že je potřeba zrušit senát a omezit počet poslanců, to všechno byly nebezpečné myšlenky. Ale pořád jsem připouštěl, že Babiš byl znechucen poměry v této zemi natolik, že se opravdu pokusí s tím něco pozitivního udělat. Na rozdíl od jeho voličů jsem nikdy nesouhlasil s jeho nápady, ale připouštěl jsem, že může mít pochopitelné a nikoli zlovolné motivy.

Ve vyhrocené situaci, z níž by patrně hodně vytěžil, kdyby nic neříkal a nechal Zemana, ať Sobotku dále cupuje, se ale objevily nahrávky jeho rozhovoru s novinářem Přibilem. Ano, nahrávky byly pořízeny s cílem Babiše poškodit. Ne, nahrávat místopředsedu vlády se skutečně nemá. Sobotka by ovšem zabodoval mnohem víc, kdyby řekl: „S Babišem nesouhlasím, chci ho odvolat, ale tyhle nahrávky jsou špinavost“, než když vyzývá obyvatelstvo, aby si tyto nahrávky poslechlo. Babiš má pravdu, že ho někdo chce poškodit. Nicméně lže, když tvrdí, že Přibila “odkopl“. Jakkoli nesouhlasím s pořizováním podobných nahrávek, nemohu se tvářit, jako že jejich obsah není relevantní. A jejich obsah dokazuje, že Babiš je ochoten při dosahování svých cílů používat stejné metody jako ti, které kritizuje. Padl do pasti: Domlouval se s novinářem na využití „kompra“ na jiné, a díky tomuto „kompru“ se sám stal obětí „kompra“.

Je mi jasné, že sebevětší hulvátství prezidenta Zemana nepřipraví o řadu jeho příznivců. Je mi jasné, že přes to, co o Babišovi vyšlo najevo, volby patrně vyhraje. Je mi jasné, že Sobotkovi se přes jeho slušnost, korektnost a dodržování pravidel nepodaří zachránit sociální demokracii. Možná prohraje na celé čáře. Nicméně pokud bych někomu bez rozpaků podal ruku, pak by to nebyl ani Zeman, ani Babiš, ale Sobotka. Možná bych si s ním mohl popovídat i o věcech, kde s jeho pohledem srdečně nesouhlasím.

Možná patřím k menšině, ale nebudu tajit, že je pro mě důležité, abych se každému mohl podívat zpříma do očí, a aby nikdo nemohl říci, že jsem na něj ušil boudu nebo ho někde pomluvil. Prohra s otevřeným hledím je pro mě přijatelnější než vítězství, získané podlostí. Nicméně tohle je otázka, na kterou si musí každý zodpovědět sám. Různé krize, osobní nebo vládní, jsou příležitostí, aby se ukázalo, co jsme zač.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Creative Common Search