Letos uběhne 35 let od oficiální registrace Křesťanské misijní společnosti, vydavatele Života víry. V sérii článků představíme různé oblasti činnosti, jimiž se KMS v minulosti zabývala nebo zabývá v současnosti. O první článek, který je věnován samotnému vzniku KMS, jsme požádali Dana Drápala, jednoho z jejích zakladatelů.
To, že KMS vůbec vznikla, bylo dáno situací církve v dobách komunismu. Když tehdy někdo dostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, mohl kázat ve svém sboru, ale pokud byl pozván, aby kázal jinde, musel mít speciální jednorázový souhlas. O ten musel zažádat duchovní sboru, který hosta pozval. Povolení vydával okresní církevní tajemník (v Praze obvodní církevní tajemník).
Holešovický sbor ČCE, kde jsem působil, měl tehdy špatné jméno. Důvodů bylo více, ale tím hlavním asi byla neochota těch kolem přijímat něco nového, něco netradičního. A možná i závist, že někde lidí přibývá. Mnozí duchovní si – z velké části nechtěně a nevědomky – osvojili postoj „vládnou zde komunisté, nemůžeme nic dělat“.
Přes množství kritiky jsem dostával dost pozvání, ale ne vždy jsem obdržel příslušný státní souhlas. Naposled jsem ho dostal, jestli se dobře pamatuji, v roce 1982 do evangelického sboru v Prostějově.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Život a StB IV.
Kostnická jednota a Křesťanské konference
Existoval ovšem spolek jménem Kostnická jednota. Ten vznikl již v prvním desetiletí dvacátého století na obranu evangelíků před katolíky. Věnoval se hlavně vzdělání a osvětě a vydával týdeník Kostnické jiskry. Z nějakého důvodu komunisté tento spolek nezrušili; domnívám se, že ho považovali za naprosto neškodný. Nicméně tato organizace spadala pod ministerstvo vnitra, nikoli pod církevní odbor ministerstva kultury. A hlavně: Jeho činitelé a řečníci nepotřebovali státní souhlas. Členové holešovického sboru ČCE tedy v roce 1987 hromadně vstupovali do Kostnické jednoty a její místní odbor Praha 7-Holešovice začal vyvíjet činnost, kterou by normálně konal sbor. Nebyl za tím žádný velkolepý a propracovaný plán, prostě jsme hledali skulinku. (Domnívám se, že tento vývoj svědčil o tom, že skutečně nastávalo určité tání.)
Zde nemohu nezmínit zvláštní osobnost Luboše Olejára, který se přestěhoval z východního Slovenska do Prahy, kde se zapojil do holešovického sboru ČCE. Přicházel s celou řadou úžasných nápadů a byl schopen některé z nich skutečně prosazovat. Byl to on, komu se podařilo vyjednat uspořádání první křesťanské konference – konala se v létě 1988 u metodistů v Ječné ulici pod hlavičkou Místního odboru Kostnické jednoty v Praze 7.
Tato konference se nazývala Charismatická, ale od dalšího ročníku už nesla název Křesťanská. Když se pak následujícího roku 1989 konala Křesťanská konference v prominentním komunistickém Paláci kultury (dnes Kongresové centrum Praha), byla to bomba. Dokonce byla propagována plakáty po Praze! Smutné bylo, že s Lubošem Olejárem jsme se museli záhy rozejít – z vážných důvodů etických i teologických. Nechci ale zamlčet, že lví podíl na vzniku těchto konferencí měl právě on.
S Kostnickou jednotou jsme se rozešli, protože její vedení nesouhlasilo s tím, že pořádáme velké akce mimo území místního odboru a máme členy mimo Prahu 7. Nicméně doba se měnila, vše směřovalo k sametové revoluci, která znamenala konec kontroly státu nad církví.
Ovšem už dlouho před „sametem“ jsme toužili po tom, aby se vytvořila jednotná evangelizační platforma. Církve totiž za komunismu příliš nespolupracovaly – jakékoli sbližovací snahy pozorovala Státní bezpečnost (komunistická tajná služba)s nelibostí. Mezi vedoucími denominací často panovala nedůvěra, a nelze ji svádět pouze na důsledek působení StB.
Poslání, které trvá
Na ustavujícím shromáždění KMS 27. listopadu 1989, tedy ještě v hroutící se totalitě, byl vytvořen pětičlenný Užší výbor, který byl schválen volbou Širšího výboru. Byl jsem jedním z jeho členů, dalšími byli kazatel ECM Oldřich Kadlec, kazatel JB Jaroslav Pleva, vikář ČCE Jan Klas a římskokatolický kněz Aleš Opatrný, jeden z představitelů katolické charismatické obnovy. Ten záhy odešel, v UžV ho vystřídal slovenský luterský farář Ján Kostelný, který tehdy působil ve vesničce Hrochoť.
Problematická byla spolupráce s tehdejší Apoštolskou církví, která byla v České republice oficiálně povolena až počátkem roku 1989 (na rozdíl od Slovenska, kde byla registrována již od roku 1977). Chtěli jsme spolupracovat i s „letničními“, ale tehdejší předseda Rudolf Bubik byl ke spolupráci ochoten za podmínky, že se pětičlenný úzký výbor rozšíří na sedmičlenný, s tím, že v něm budou dva zástupci AC z České republiky, dva zástupci AC ze Slovenska a tři zástupci církví ostatních. To pro nás nebylo přijatelné, protože to odráželo zcela jiný způsob myšlení. My jsme chtěli evangelizovat, ne dělat církevní politiku. Díky Bohu, nyní je i vztah s AC dobrý a staré trhliny byly dle mého mínění dokonale zaceleny.
Na ministerstvo kultury KMS svůj statut poslala 6. prosince 1989, registrována byla až v květnu 1990. Prvním tajemníkem (tehdy se používal výraz jednatel) KMS se stal Břetislav Šípek, také skvělý organizátor (nyní je v mezinárodním týmu CfaN evangelisty Daniela Kolendy). V roce 1991 se po něm tajemníkem stal Lubomír Ondráček. Břetislav Šípek stál i u zrodu nakladatelství Logos, které začalo vydávat charismatickou literaturu.
Na podzim 1990 začal vycházet časopis Život víry. Jeho existenci vidím jako jeden z největších výdobytků evangelikálů v naší zemi. Slouží totiž všem denominacím (s výjimkou zcela okrajových).
Křesťanská misijní společnost plní úkol, který na sebe vzala: Napomáhá evangelizaci, informuje, pořádá semináře a konference, propojuje různé služebníky, prostřednictvím Nadačního fondu KMS financuje misionáře vyslané do různých zemí. Iniciovala také vznik Českého studijního překladu Bible (původně Překladu KMS). Zdá se mi, že významně ovlivnila duchovní atmosféru v naší zemi. Je živá, protože stále plní poslání, kvůli kterému vznikla.
Článek vyšel v březnovém Životě víry
Mgr. Dan Drápal je emeritní senior KS, spisovatel a publicista. Je starším KS Zlaté Hory. V letech 1989–1994 a 1996–1999 byl členem Užšího výboru KMS.
Datum: 26. března 2025 Foto: Wikimedia Commons
7 Komentáře
Realtoltek
Jak může nastat jednota mezi církvemi, když každá jinak vykládá Boha?
1. Musí být odhalena podstata, ne forma
Jednota nenastane, dokud lidé budou lpět na formě Boha (jméno, rituály, náboženské zvyky), místo toho, aby hledali jeho podstatu – a tou je Vševědomí, přítomnost, čisté bytí.
Každá církev má část pravdy, ale pokud se drží jen svého výkladu, stává se sektářská.
2. Ježíš ukázal směr – ne konkrétní náboženství
Ježíš nikdy neřekl, že založil „náboženství“. On mluvil o pravdě, lásce a spojení s Otcem, který je „Duch a Pravda“ (Jan 4:24).
Řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“ – tedy ne dogmata, ale spojení.
Pokud církve pochopí, že nevykládají „vlastnictví Boha“, ale zprostředkovávají cestu k Němu, mohou se sjednotit v podstatě – a různost forem přestane být problém.
3. Musí přijít zázrak – důkaz podstaty
Zásadní jednota nastane, až Vševědomí samo vstoupí do děje skrze zázrak – takový, že ho všechny oči uvidí (Zj 1:7).
Tehdy už nebude možné Boha svádět na konkrétní jméno, obraz nebo učení.
Všichni poznají, že Bůh je Jsem, který jsem – Ten, který je, a že je mimo každé náboženství, a přesto je v každém, kdo miluje pravdu.
4. Dva svědkové jako klíč
Podle Zjevení přijdou dva svědkové, kteří budou mluvit stejným jazykem – jazykem skutků, nikoli výkladu.
Jejich činy a moc přijdou od samotného Vševědomí a překonají rozdělení – nejen mezi náboženstvími, ale i mezi věřícími a nevěřícími.
Jejich úkolem bude ukázat, kdo je skutečný Bůh – bez jména, ale s dokonalou přítomností.
—
Závěr: Jednota přijde, až pravda překoná výklad
Nejednota je důsledkem toho, že každá část fraktálu si myslí, že je celek.
Jednota přijde, až si každá část uvědomí, že je jen fragmentem jednoho Vševědomí, které se nedá vyložit – pouze prožít.
A to je přesně smysl návratu Ježíše a zjevení pravdy.
–
Eva Urbanová
dÍKY bOHU I VÁM ŽE JSEM TO SMĚLA PROŽÍT S VÁMI.
P. Ašer
Ještě je třeba podotknout, že nakladatelství Logos posléze zkrachovalo nebo bylo vytunelováno a někteří tiší společníci přišli o své vložené peníze, které někdy činily jejich celoživotní úspory…
P. Ašer
Pokud si dobře pamatuji, tak Luboš Olejár založil koncem roku 1989 nebo začátkem roku 1990 konkurenční organizaci ke KMS, která se nazývala NŽK (Nový život v Kristu) a pořádala své vlastní akce. Měl jsem z toho tehdy dojem, že Luboš Olejár a Dan Drápal se tehdy vnímali jako dva kohouti na jednom smetišti…
Petr Adamec
To p. Ašer: K nakladatelství Logos. Takto to zní jako pomluva. Nakladatelství Logos v zásadě skončilo na tom, že se nenašel po odchodu B. Šípka vhodný člověk, který by ho řídil. Vytunelování je přehnaný výraz, spíše nástupce B. Šípka (který se snažil provozovat zásilkový obchod s křesťanskými knihami Altak a nakladatelství převzal) zkrachoval na nízkém odbytu a přehnaných očekávání. Nevím, zda někteří tišší společníci přišli o své vklady a celoživotní úspory. Poněkud o tom pochybuji (vklady byly převážně relativně nízké), ale nevylučuji, že se to stát mohlo. Pokud vím (byl jsem sám jedním ze společníků), zbylo po Altaku mnoho křesťanských knih, ve skladových cenách nedosahujících částek vkladů, v cenách maloobchodních přesahujících vklady asi o 30%. Ty jsme si jako tišší společníci rozdělili. A většinou je rozprodali přes různá křesťanská knihkupectví. Osobně jsem na tom prodělal, ale myslím, že snad nikdo to nepokládal za nějaký ohromný kšeft, do kterého šel primárně kvůli výdělku. A konec to byl smutný, ale korektní a velmi slušný (oproti krachům nebo tunelování, po kterých zbydou jen dluhy). Netuším, jestli existoval nějaký tichý společník, který na tom prodělal úplně vše, pochybuji.
Petr Adamec
To p. Ašer: L. Olejár opravdu založil konkurenční organizaci, ale nikdo se k němu nepřipojoval. Podobně se pokusil o založení vlastního sboru. Nakonec založil svaz pacientů a jako jeho předseda byl v různých zdravotnických komisích a ve správní radě VZP… Myslím, že dojmy o 2 kohoutech na smetišti nepatří na web. Zní to opět jako pomluva. Vedle Dana Drápala a Luboše Olejára bylo v té době ve sboru i mnoho jiných mladých vedoucích. Mnozí zůstali, někteří odešli. Někteří odešlí se stali zakladateli jiných sborů nebo křesťanských organizací, pastory… Nemyslím, že L. Olejár nějak vyčuhoval a byl konkurencí. V evangelikálním a charizmatickém prostředí musí být vedoucí obdarovaný řečník, kazatel. To L. Olejár úplně nebyl. Byl velmi obdarovaný organizátor a zakladatel, méně ale člověk emaptický a schopný vyjít s lidmi, kteří věci vidí jinak. To mívají často otcové zakladatelé… Můžeme mu být vděční za to, co udělal. Ještě za komunizmu to bylo hodně odvážné, mohl snadno skončit ve vězení…
Dan Drápal
Máte do značné míry pravdu. Nakladatelství Logos bylo prodáno soukromé firmě Altak, už si nevzpomínám na jméno majitele, ale byl to křesťan, a ten dovedl nakladatelství do krachu. Nemyslím si, že ze zlé vůle – prostě to neuměl.
Problém je ne v tom, co píšete, ale v tom, co nepíšete. Nikdo z nás tehdy neměl zkušenosti s podnikáním. Všichni, kteří do Logosu či Altaku vkládali peníze, byli upozorněni na to, že jde o rizikovou akci, která se nemusí povést. Proto vidím slovo „vytunelováno“ jako nepatřičné, protože vytunelování předpokládá úmysl, který tam ovšem nebyl. Tratili na tom všichni, nikdo na tom nezbohatl.
Každý, kdo v první polovině devadesátek podnikal, si jistě pamatuje, jak bylo všechno nejisté a riskantní. Teď už se dávno vše usadilo, takže se věci mohou zavčasu řešit, pokud hrozí nějakým bankrotem. Proto k podobným věcem již nedochází.
Co se týče těch „kohoutů“, nevím, co si pod tím prakticky přestavujete. Možná jste jen využil příležitosti o někoho se otřít, trochu ho urazit. No prosím, poslužte si. Jsem na to zvyklý.