Dan Drápal / Uzdravování dnes 

Proč se modlit za uzdravení?

V této otázce mám už léta jasno. Osobně shledávám dva dobré důvody. Prvním je soucit, druhým je poslušnost.

Ano, vím, obojí je třeba rozvést, případně biblicky zdůvodnit.

Pokud chodíme s Bohem, prožíváme s ním věci dobré i zlé. Chodíme-li s Bohem, neznamená to, že všemu rozumíme. Často hledáme u Boha odpověď na některé své otázky, ale odpověď neslyšíme. Případně ji neslyšíme hned. 

Ve vztahu k Bohu je třeba dospět do stavu, kdy chápeme, že důležitější je důvěřovat než rozumět. Důvěře se můžeme učit od člověka, které uzdravení potřeboval víc než kdokoli z nás – u Joba. Job velice trpěl, měl řadu otázek, a Bůh k němu nakonec mluvil. Nicméně nedá se říci, že by Bůh odpovídal na Jobovy otázky. (I nám se to může stát: Bůh k nám mluví, ale to neznamená, že by nám říkal to, co nás nejvíce zajímá.)

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / O americkém a ruském imperialismu

Ano, mluvit o soucitu tam, kde jde o naši vlastní nemoc, je poněkud nepatřičné. Modlitbu za vlastní zdraví tedy ponechávám stranou. Pokud je nemocen někdo z rodiny, z členů společenství, nebo ze známých, pak modlitba je, nebo by měla být, zcela přirozenou reakcí. Nejsem lékař, a tedy nemocnému nemohu pomoci na základě svých znalostí medicíny. Nevím, jaké léky mu předepsat. Pokud je to nemoc, kterou jsem sám prodělal nebo s níž jsem z nějakého jiného důvodu obeznámen, mohu mu poradit, co se mi osvědčilo. Nicméně to nejcennější a z mého hlediska i nejsmysluplnější, co mohu dát, je modlitba.

A tak se za nemocného modlím. Právě jsem se vrátil z nemocnice, a tam jsem se také modlil za druhé pacienty. Před mnoha lety jsem byl na operaci kýly, a byl jsem několik dnů na pokoji pro osm lidí. Všichni čekali na operaci nebo ji měli právě za sebou. Jestli si to dobře pamatuji, modlil jsem se za každého z přítomných. Ne nějak spektakulárně přede všemi ostatními, ale když byla příležitost, většinou na balkoně či na chodbě. Modlitbu neodmítl nikdo, dokonce ani komunisté ne. Ano, někteří byli překvapeni. Ale to přece nevadí.

A nyní k druhému motivu, kterým je poslušnost.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Pán Ježíš nás posílá: „Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony – zadarmo jste přijali, zadarmo dejte“ (Mt 10,8). A u Marka čteme: „Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře“ (Mk 16,16-17).

Někteří lidé namítají, že to první slovo z Matouše se týkalo jen apoštolů, které tehdy Ježíš vyslal. A k onomu druhému slovu zase někteří namítají, že to není příkaz, pouze konstatování, co se dělo na počátku církve. Proti obojí námitce lze argumentovat, ale myslím, že to nemá smysl. Jisté je, že Pán Ježíš uzdravoval, uzdravovali i jeho učedníci, a nepochybuji o tom, že sám nebeský Otec chce, abychom se za uzdravení modlili. 

Z těchto dvou motivů se modlím za uzdravení již celá desetiletí. Přečetl jsem o uzdravování spoustu knih a jednu knížečku jsem o tom sám napsal (Uzdravování). A jaká je bilance? 

Většinou nejsem vyslyšen. Na druhé straně jsem za ta léta zakusil tolik vyslyšených modliteb, že ta uzdravení nemohu považovat za náhodu. Některá uzdravení byla velmi výrazná, některá byla postupná, některá byla částečná. Uzdravení bylo tolik, že jsem vždy připraven na další. Ale neuzdravených bylo také hodně. Říkám to proto, abych se vyvaroval „charismatického přehánění“. 

Dva výrazné případy uzdravení

(jména osob v této části jsou změněna)

Jedno z nejvýraznějších uzdravení jsme zakusili už v počátcích „maninského probuzení“. Jedenáctiletý chlapec sáňkoval se svou čtyřletou sestřičkou, která seděla před ním, a narazil s ní do stromu. Bylo to v sobotu. V nemocnici konstatovali zlomenou pánevní kost a těžký otřes mozku. Léčba: Tři měsíce v sádrovém lůžku. 

Modlili jsme se za ni v neděli dopoledne při bohoslužbách a v neděli večer na modlitební chvíli. 

V pondělí mi volala starší sestra těch dvou dětí. „Asi se budeš smát, ale Markétka tam nic nemá.“ Rodiče se ptali lékařů, jak je to možné, ale ti krčili rameny a dávali vyhýbavé odpovědi. Nicméně tvrdili, že Markétka bude muset zůstat v nemocnici nejméně tři týdny kvůli onomu těžkému otřesu mozku. 

Modlili jsme se dál. Markétka šla domů po deseti dnech. 

První reakce rodičů nebyla, že existuje dobrý Bůh, ale že doktoři nic nepoznají. Nicméně přišli do sboru – a začali chodit pravidelně. Pak přišli i prarodiče – velmi milí lidé. Když jsem je navštívil doma, ukazoval mi dědeček vysvědčení ještě z Rakouska – Uherska. Měl samé jedničky, jen čtyřku z náboženství.

Bůh má smysl pro humor. 

S dalším opravdu výrazným uzdravením jsme se setkali asi po třech letech. 

Do sboru přišel muž, který o necelý rok dříve zakusil těžkou autonehodu. Byl šest týdnů v nemocnici. Jeho manželka dopadla hůře – byla devět měsíců na jednotce intenzívní péče na Bulovce. A on ji celou tu dobu neviděl. Měl obavy, zda mu netají, že zemřela. Modlili jsme se – bylo to ve čtvrtek na mládeži. V neděli zjistil, že v onom týdnu ji převezli do nemocnice Pod Petřínem. Odpojili ji od některých přístrojů a jejímu manželovi řekli, že není naděje na uzdravení. „To víte, nás to stojí 900 korun denně, a ona se už nikdy neprobudí.“

Ve středu jsme se tedy šli modlit do nemocnice Pod Petřínem. Když jsem Bohunku viděl poprvé, udělalo se mi zle. Všechny zuby vyražené, sonda nosem do žaludku, nosní dírka zvětšená a zakrvavená, odrostlé mastné vlasy, vyhublá postava bez známek vědomí, jen těžce dýchající. Modlili jsme se za zázrak. Když jsem odcházel, promluvil jsem krátce s mladou lékařkou, která měla o víkendu službu. Když jsem řekl, že věřím, že Bůh může Bohunku uzdravit, sahala si na čelo a říkala: „Prosím vás, EEG je jedna vodorovná čára, ty mozkové buňky jsou dávno odumřelé, ta už se nikdy neprobudí…“ 

Chodili jsme se tam modlit ve středu odpoledne a v neděli odpoledne. Za vlády komunismu to návštěvy neměly tak snadné jako dnes.

Pomodlili jsme, se, postáli, a zase odešli. Jednou mě napadlo říci: „Bohunko, slyšíš nás?“ Odpovědí byl téměř neznatelný pohyb očí. Bylo zřejmé, že Bohunka nás slyší!

Ležela na dvoulůžkovém pokoji, na který dávali lidi umřít. Na sousední posteli, oddělené plentou, byl vždy někdo jiný. Každou středu, každou neděli. 

Bohunka se začala hýbat. Ale tři ze čtyř končetin byly nepohyblivé. Modlili jsme se dál.

Jednou tam měl službu starší lékař. Když jsme s ním mluvili, pozval nás do své kanceláře a vysvětloval nám, jak to s Bohunkou je a co by se teď mohlo pro ni udělat. Když jsem řekl, že věřím v uzdravení, pokýval hlavou a řekl: „Dvakrát v životě jsem takový zázrak zažil.“ Tedy dost odlišný postoj než u oné mladé lékařky. 

Nedlouho na to odvezli Bohunku do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Pobyla tam řadu týdnů. A pak se vrátila domů. 

Šli jsme ji navštívit s jedním bratrem ze sboru. Doma byl její manžel Richard a její bratr. Když jsem uviděl Bohunku, nepoznal jsem ji. Měla nové zubní protézy, upravené vlasy, buclatý obličej. Byla schopná udělat pár kroků, ale na delší cesty se vypravovala na vozíku. Mentálně byla zcela v pořádku.

Onen bratr ze sboru se zeptal jejího bratra, co si myslí o Bohunčině uzdravení. „No, to je ten tvrdý kořínek našeho rodu,“ odpověděl. A pak se začal posmívat Richardovi. „Ríšo, tak ty jsi teďka věřící. Ale prosím tebe! Vždyť jsi neuměl ani Otčenáš, a najednou jsi věřící!“

Bylo to poučné. Některé lidi nepřivede k víře ani evidentní zázrak, který mohou zblízka pozorovat.

Co jsem se naučil

Uvedl jsem dva výrazné příklady uzdravení. Co jsem se přitom naučil?

Předně, že ani zázrak uzdravení na vlastním těle nepřivede člověka ke znovuzrození. Bohunka byla několikrát ve sboru – manžel ji přivezl na vozíku a ve sboru byla bouřlivě přivítána. Do nemocnice nás sice chodilo jen pár, ale ve sboru jsme o Bohunce vyprávěli a také jsme se za ni modlili. 

Bohunka – na rozdíl od svého manžela – nikdy neuvěřila. 

Dále: Lékaři poskytnou vysvětlení, které jim dovoluje jejich světový názor. Vůbec nemám oné mladé lékařce za zlé, že nevěřila v uzdravení. Její mínění bylo formováno její zkušeností. Jednou jsem se v Anglii setkal s velmi starým lékařem, kterému bylo přes dvacet, když probíhala letecká bitva o Londýn. Byl tehdy zdravotníkem, hodně se modlil a zakusil řadu zázraků. Do teď ho slyším, jak říkal: „God can do anything, anything…“ („Bůh může udělat cokoli, cokoli…“)

A za třetí: Při prvním výrazném uzdravení – mám na smysli Markétku – mi došlo, že nemá cenu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. Vždyť za co jsme se vlastně modlili? Za to, aby Markétka nemusela ležet tři měsíce v sádrovém lůžku. Za to, aby nemusela být dlouho v nemocnici s otřesem mozku. Nikdy jsme se nemodlili: „Pane Bože, udělej zázrak, ať to všichni vidí!“ Motivem našich modliteb byl soucit, nikoli snaha někomu něco dokázat.

Ale jsme samozřejmě rádi, že jsme viděli něco z Boží slávy.

Popsal jsem dva nejvýraznější „případy“ uzdravení, jaké jsem zažil. Mohl bych vyprávět řadu dalších. Ale mohl bych také vypočítat spoustu případů, kdy se lidé neuzdravili a naše modlitby nebyly vyslyšeny. 

Jak se vyrovnat se zklamáním?

Jak se modlím já

Napíšu, jak se za uzdravení modlím já. Vím, že jiní lidé se modlí jinak, ale vím rovněž, že je nemám ani kritizovat, ani napodobovat. Když se jdu modlit za uzdravení, říkám dotyčnému: „Budu se modlit a uvidíme, co pro nás Hospodin udělá.“ Nikomu nic neslibuji. Zpravidla – byť jsou výjimky – nevím, proč někdo není uzdraven. Nikomu neradím, aby „vyznával uzdravení“, což je v charismatických kruzích poměrně časté. Ale nikomu to také nevymlouvám, protože jsou lidé, kterým to takto „fungovalo“. Já se ale musím modlit v souladu se svou vírou, protože cokoli není z víry, je hřích (Ř 14,23). Jsem si jist, že za sebou nezanechávám řadu poškozených lidí. A že takových není málo. Bylo jim řečeno, že mají vyznávat uzdravení, oni tak činí, ale když se uzdravení nedostaví, nastupuje mnohdy zklamání, ba i zoufalství. Obrátilo se na mne hodně takto zklamaných lidí. Někdy by bylo lépe, kdyby se za ně nikdo nemodlil. Když totiž nebyli uzdraveni, někdy slyšeli, že mají „malou víru“, a k jejich zdravotnímu problému se přidal další – nejistota ve vztahu k Bohu.

Ale jsem opravdu rád, že nemusím všemu rozumět a že se nemusím stydět říci, že nevím, proč někdo nebyl uzdraven. Ale jsem vždy připraven modlit se za uzdravení znovu. Bez předběžných podmínek, ale také bez záruky. Viděl jsem příliš mnoho uzdravení, než abych nevěřil, že Bůh dnes uzdravuje. A viděl jsem i mnoho zraněných lidí, kterým slibovali to, co nemohli dodat. Můj způsob mi připadá bezpečný. Ale netvrdím, že je jediný správný. Každý nechť má jistotu vlastního přesvědčení (Ř 14,5).

Článek byl psán pro časopis Život víry

Autor je teolog a publicista Datum: 12. října 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační