Dan Drápal: Úvahy nad předvánočním terorismem

Útok na vánoční trh v Berlíně nás nenechává na pochybách, že střet civilizací existuje a že dějiny opravdu neskončily. Byla jen otázka času, kdy dojde i v Německu k něčemu podobnému, k čemu došlo již dříve v Nizozemí, Belgii, Španělsku, Británii či Francii. Útok v Berlíně je „lepší“ v tom, že má méně obětí, než bylo např. ve francouzském Nice, ale naopak „horší“ v tom, že terorista, který s kamionem najel do lidí, utekl a může tedy zaútočit znovu.

Tento nový útok nějaké zásadně nové otázky nevyvolává – pouze podtrhuje závažnost těch již vyslovených.

Chceme, aby naše civilizace existovala dál?

Co víme o myšlení teroristů?

Jaký máme zaujmout postoj?

Máme plošně odmítat všechny uprchlíky, protože je zde riziko?

Nebo je máme dále přijímat bez omezení?

Z demografického, sociologického a vojenského hlediska se zdá, že naše civilizace chce pouze v klidu skončit. Teroristické útoky nás jistě iritují. Jako civilizace jsme se ale vydali určitou cestou a zřejmě netoužíme tuto civilizaci předat dalším generacím. Kdybychom po tom toužili, museli bychom se začít zabývat demografickou krizí, která se současnou levicově-liberální ideologií souvisí přinejmenším nepřímo, ne-li přímo kauzálně. Rezignace na vlastní obranu je očividná – proti komu by se chtěla Česká republika bránit se svými dvaceti nebo kolika tanky a s několika vypůjčenými stihačkami?

Na nejrůznějších rovinách a v nejrůznějších oblastech tedy můžeme pozorovat, že této civilizaci chybí vůle k pokračování. Žijeme ale v krásné a úrodné zemi – očekávat, že se do této části světa, kterou vyklízíme, nikdo nenatlačí, je ovšem bláhové. Ostatně … on to ani nikdo neočekává.

Co víme o myšlení teroristů?

Lidé, kteří patří k západní civilizaci, si na potkání přejí nejčastěji „hlavně to zdraví“. Myšlenku na smrt vytěsňujeme, což se projevuje mimo jiné rostoucí praxí zbavovat se tělesných schránek našich zesnulých příbuzných bez obřadu. Devět z deseti lidí by si přálo umřít doma, v rodinném kruhu, a devět z deseti umírá v nemocnici nebo nějakém zařízení pro přestárlé a nemohoucí. Chceme si prostě v klidu život užít – a pak ho dožít. Na nějaký „posmrtný“ život nevěříme – a protože nemáme žádnou naději pro věčnost, nemáme ani motivaci, abychom se pro něco obětovali v časnosti.

Ne tak islámský terorista. Mnoho mladých kluků a holek je ochotno zemřít „mučednickou“ smrtí, tj. odpálit se s bombami na těle, protože věří v ráj, do nějž, jak se domnívají, vede nejpřímější cesta právě tímto způsobem. Občas sice čteme o tom, že tito lidé „zblbli“ velmi rychle pod vlivem nějakého šíleného kazatele, ale mám pocit, že ani odborníci si moc nedokáží představit vnitřní svět těchto lidí, připravených zemřít pro Alláha. Za to hodně lidí rozvíjí konspirační teorie o tom, že pád „Dvojčat“ 11. září si zinscenovali sami Američané. Ponechám stranou další argumenty proti; pouze vyslovím názor, že ani CIA, ani jiné tajné služby by nebyly schopny naverbovat sebevražedné útočníky. To je něco, co se zcela vymyká našemu uvažování. Ano, „naši“ lidé by byli schopni udělat ledacos pro peníze nebo pro slávu, ale odpálit se s bombou na těle? Ne, v této oblasti islamistům konkurovat nedokážeme. A nedokážeme je ani napodobit – naštěstí.

Jaký máme zaujmout postoj? Máme plošně odmítat všechny uprchlíky, protože jsou bezpečnostním rizikem?

Jako křesťan nemohu na tuto otázku dát kladnou odpověď. Pokud vidím člověka ve skutečné nouzi – a takových je nyní na Blízkém východě bezpočet – musím se alespoň snažit mu nějak pomoci. Nejen kvůli němu samotnému, ale i kvůli sobě. I v osobních vztazích, které jsou pro nás velmi důležité, ať smýšlíme jakkoliv, platí, že bolesti se sice můžeme vyhnout, ale za vysokou cenu: ztvrdne nám vlastní srdce. A žít se ztvrdlým srdcem není žádný med – ani pro takového člověka samotného, ani pro jeho okolí. Nebudeme-li nikomu pomáhat, srdce nám ztvrdne, leč za pár let tady bude podobná atmosféra i stav, jaký je v zemích, odkud mnozí nešťastníci prchají. Pak už k nám prchat pochopitelně nebudou. Otázkou ovšem je, kolik z nás pak bude prchat odsud. A zda bude kam.

Otázkou pro mě není, zda pomoci nebo ne. Otázkou je, jak pomoci, aby to mělo smysl. Velice doporučuji knihu Williama Easterlyho Břímě bílého muže, která vyšla česky již v roce 2010. Tam se dočtete, jak lze utratit miliardy dolarů v domnění, že pomáháme, ačkoli jediným výsledkem je pohádkové zbohatnutí různých diktátorů. Není to ale kniha čistě negativní – uvádí také řadu pozitivních příkladů, kdy lze s relativně nízkými prostředky udělat hodně dobrého.

Pokud jde o přijímání migrantů, udělaly mnohé evropské země několik základních chyb (různého druhu), a je otázkou, zda je ještě půjde napravit.

Základní chybou, kterou udělala paní Merkelová, bylo totální otevření hranic od října do prosince 2015. Tehdy Německo ztratilo přehled o lidech, které na své území vpustilo. Samozřejmě mezi nimi teroristé tvořili jen nepatrný zlomek. Nicméně tito lidé mohli – již na území Německa – třeba několikrát změnit identitu, stejně jako to udělal (dokonce vícekrát) nyní hledaný Tunisan, který (možná) zabíjel kamionem v Berlíně.

Ano, máme pomáhat, ale vláda každého státu má zodpovědnost především za vlastní občany – za ty, kteří se ve své vlasti narodili. Společnost – i naše morální zodpovědnost – má určitou strukturu. Pokud obyvatelé nabudou dojmu, že jejich vlastní vláda je nechrání, zvolí nakonec jinou vládu. A nemusí to být vždy pěkné.

Zmínil jsem chybu, která je velice praktická. Pak jsou zde další chyby, které jsou spíše ideologické.

To, co prožili v Nice a v Berlíně, prožívají v Jeruzalémě mnohem častěji – mám na mysli najíždění do lidí s cílem je zabít. Doufám, že se evropské vlády poučí od Izraele – a že budou mít větší pochopení pro izraelskou situaci. Palestinci, kteří najíždějí do lidí, nejsou „hodnější“ teroristé než ti, kteří vraždili v Evropě. A dokud budou evropské vlády přímo či nepřímo podporovat palestinské a jiné blízkovýchodní teroristy, těžko mohou doufat, že je nepostihne něco podobného, čemu musí čelit Izrael.

S tím souvisí další „ideologická“ chyba. Západní vlády se snaží držet fikci „umírněného“ a „radikálního“ islámu. A v rámci tohoto rozlišení omezují svobodu slova, a snaží se i legislativně omezit kritiku islámu jako takového. Po aféře Salmana Rushdieho a po vraždění v Charlie Hebdo se sice mnozí svobody slova zastávali, ale ve skutečnosti si už dnes nikdo nedovolí proroka Mohameda nebo islám jako takový zesměšňovat či karikovat. Judaismus a křesťanství ovšem podobné ochrany nepožívají – ta je vyhrazena pouze muslimům. To nemůže dobře dopadnout.

Vraťme se k chybám praktickým. Zmíním tři. První je existence no-go zón, kam se už policisté neodváží. Tato území existují jak ve Francii, tak v Německu, tak ve Švédsku. Tam jsou ve smrtelném nebezpečí nejen křesťané, židé a případně i bezvěrci, ale především umírnění muslimové. Obávám se, že tyto státy – zejména Francie, kde je asi problém nejvážnější – nemají žádný plán, jak tuto situaci zvrátit, tj. jak dosáhnout toho, že zákony dané země budou platit všude, tedy i v současných no-go zónách.

Druhá vážná praktická chyba je neschopnost vyřešit otázku lidí, kterým nebyl přiznán statut uprchlíka. Takových lidí je jen v Německu několik set tisíc. Německo jednoduše neví, co s nimi, a obávám se, že ani Německo nemá žádný plán, jak tuto situaci řešit.

Konečně, za třetí, je zde otázka integrace. Ač kancléřka Merkelová vyzývala velké německé společnosti, aby zaměstnávaly migranty, jen malému zlomku z nich se podařilo najít nějaké stálé zaměstnání. U nás je migrantů minimum, ale já mám tu čest pozorovat problémy integrace zblízka, neboť usiluji o integraci Iráčanů, kteří sem přišli v rámci programu Generace 21. Díky Bohu už nám zbývají pouze dva muži, kteří nemají práci. U žen je situace mnohem těžší, protože v Iráku ženy zůstávají v domácnosti. Většina „našich“ Iráčanek tedy nemá žádnou kvalifikaci. Přesto se už některé z nich podařilo zaměstnat. Ve většině případů byl ale zaměstnavatel nějak motivován, aby dal „našim“ lidem šanci, protože jazyková bariéra i po několika měsících intenzivní výuky češtiny zůstává. Pro každého zaměstnavatele je pochopitelně snazší zaměstnat někoho, s kým se bez problémů domluví. Díky Bohu, že se vždy najdou nějací lidé, kteří jsou ochotni pomoci. Bez nich by integrace byla možná jen velmi těžko. Vím z vlastní zkušenosti, kolik dá práce a úsilí zaintegrovat 40 lidí – nedovedu si představit, jak jich lze zaintegrovat milion.

Přesto tvrdím, že integrace možná je; pouze je to těžší, než se na první pohled zdá. A tady, obávám se, narážíme na určité limity naší schopnosti pomáhat. Jsem přesvědčen, že každý stát by měl realisticky zvážit, kolika lidem dokáže pomoci, tj. kolik lidí je možno zaintegrovat. Když své možnosti přecení, může naopak dojít nikoli k integraci migrantů, ale k dezintegraci hostitelské společnosti. Když nastanou vážné problémy, vláda je v pokušení pomáhat si buď zákazem o problémech mluvit (Švédsko, částečně Německo), nebo zlehčováním problémů, což lze ovšem dělat jen do určité míry.

Podotýkám, že bych si přál, aby se nám podařilo pomoci co nejvíce lidem. To ovšem vyžaduje pečlivé prověřování příchozích a jasné nastavení pravidel, která musí být vynucována. A jakmile někde vznikne cosi jako no-go zóna, příjem dalších migrantů zastavit, dokud se problém nevyřeší. A on se vyřešit musí.

Pevně věřím, že je možné vyhnout se Scylle ztvrdlého srdce, které nechce nikomu pomoci, a Charybdě vážného ohrožení západní civilizace. A jsem vděčný za tu menšinu lidí, kteří jednoduše vědí, že problémy jsou tu od toho, aby se řešily, a ne aby se okecávaly, a kteří jsou ochotni něco užitečného udělat.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Creative Common Search a archiv autora