Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.
Proč si mohu stáří užívat?
Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Neznalost Písma
Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.
Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).
Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.
Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Migrace a masakr
Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.
Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.
K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.
Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.
Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč se angažovat
Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.
Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.
Psáno pro časopis Život víry
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. listopadu 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
7 Komentáře
Karel Krejčí
Ano pane Drápale, jste nepochybně spasen.
Na spáse však my sami nemáme žádnou zásluhu a nezáleží na nás. Co však je jisté, každý bez rozdílu stane před soudnou stolicí a vydá sám za sebe počet Bohu. A proč vlastně, k čemu? Vždyť v Písmu nenalezneme ani zmínku o tom, že realita v novém Jerulazémě bude stále v té podobě, jaká je zde na zemi? Tak proč? Podle Písma budou pouze ti uvnitř a ti, co zůstanou venku. Avšak není vše tak jednoduché, jak se to jeví.
Přeji Vám opravdu z celého srdce co nejvíce odměn.
1.Korintským 3:12-15
Římanům 14:10-12
Realtoltek
Věřím a znám Ježíše a ten zvítězil nad tímto světem a nad smrtí. Jediné čeho se obávám ve dni kdy skoná mé tělo je zármutek těch kteří budou věřit v mou smrt.
Neboť je psáno :
(Matouš 8:22): „Ježíš mu však řekl: ‚Následuj mě, a nech, ať mrtví pohřbívají své mrtvé.'“
Karel Konečný
Ve svém článku píšete, že si užíváte stáří. Tomu odpovídá to, že máte věci , které používáte uložené na svá místa. Jste založen silně materiálně a týká se to vašich plánů zhotovení můstku k domu nebo pořizování si nových věcí. Vaše myšlení však není připoutané plně k realitě ve které žijete, ale máte své představy o životě po smrti, kde se dočkáte jisté spravedlnosti , které se vám za života nedostalo. Ta nespravedlnost , kterou lidé zažívají za života však k životu patří. Jaký by to byl život kdyby nebyl náročný a dramatický. O víře se říká, že víra je to co žijete a ta vaše je idealizovaná, a jinak to ani nemůže být. Ve svém myšlení se zaobíráte velmi smrtí, která je pro vás důležitá, ale přitom je přirozená. Myslím, že jsou za tím jisté obavy z bolesti a přirozené odmítaní smrti, které patří k životu, který máte rád.
Petr Adamec
To p. Konečný: Kdybyste autora znal lépe osobně, věděl byste, že obvinění ze silně materiálního založení je zcela vedle. Znám ho mnoho let, i jeho rodinu. Má silné stránky i slabé stránky, ale silně materiální založení k nim fakt nepatří. Přijdou mi Vaše spekulace o osobním nastavení autora dost nemístné. Zkuste se raději držet textu článku, než spekulací o autorovi, zvláště když ho zjevně vůbec osobně neznáte. Já ho znám dobře, ale také se držím článků.Nedovolil bych si autora takto osobně rozebírat. Totiž k čemu je to dobré? Jde o publikované myšlenky, ne o osobu autora.
Karel Konečný
Možná jsem měl místo slova silně použít výraz často nebo běžně. To patří k životu, že se staráme o prostředí a věci kde žijeme, to tak dělá každý člověk. Samozřejmě můj pohled se Vám nelíbí, protože máte k němu kladný vztah. Já jsem vycházel z článku a nic jsem si nevymýšlel.
Petr Adamec
To p. Konečný – Vidíte, zase teď rozebíráte mne, i když o mém vztahu k b. Drápalovi nic nevíte. A hodnotíte moje osobní postoje a předpokládáte zkreslení. Můj postoj k b. Drápalovi je složitý a mírně ambivalentní. Ale mám rád zdvořilost. A nemám rád osobní osočování. Zvláště lidí, kteří toho v Božím království udělali fakt hodně. Možná by prospělo, kdybyste tolik nepsychologizoval a držel se více myšlenek článků. A nemyslel si, že jste ze článku schopen posoudit autora jako člověka a jeho vztah k Bohu.
Karel Konečný
Určitě nejsem schopen posoudit vztah autora jako člověka k Bohu. Já žádného Boha neznám. Myslím, že náboženství velmi poškodilo společnost.