Uplynulo mnoho dní, přešlo dvacet let a celý dům izraelský se roztoužil po Hospodinu. 1. Samuelova 7,2
Nerad bych byl člověkem uvězněným v minulosti, které jen nostalgicky vzpomíná, jak to dříve „bylo lepší“. Nemám na mysli materiální prosperitu. Mám na mysli náš duchovní život. Pro zdravý duchovní život je třeba milovat Písmo, milovat modlitbu a milovat společenství. Na počátku maninského probuzení jsme neměli k dispozici jiný překlad Písma než Bibli kralickou. Když někdo uvěřil, dostal malou bibli, vázanou v nepěkném plastovém obalu tmavozelené, tmavočervené nebo tmavomodré barvy. Když ji otevřel, mohl listovat stránkami tištěnými malým písmem na cigaretovém papíře a musel se potýkat s archaickou češtinou kralického překladu. A přesto velká část lidí, kteří tehdy uvěřili, do roka celou tuto bibli přečetla. Dnes aby byl člověk rád, když někdo do roka přečte alespoň Nový zákon.
Těžko říci, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Horlivost, nebo četba Božího slova? Jistě, na první čtení člověk mnohému nerozuměl a něčemu mohl rozumět špatně, ale láska k Božímu slovu mnohé přikryla.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Boží bázeň
Podobně tomu bylo s modlitbou. Ano, je pravda, že v prvních letech Manin se nás na nedělní večerní modlitební scházelo dlouho do patnácti dvaceti lidí, a to i v době, kdy na mládež chodilo lidí padesát až sedmdesát. Modlitební zápas pro nás byl samozřejmostí. A pamětníci si možná vzpomenou, že ještě v polovině devadesátých let jsme si museli na celosborové modlitební půjčovat modlitebny jiných církví. Bylo běžné, že se nás sešlo i osmdesát či devadesát. A šlo o skutečné modlitební zápasy, a to zdaleka nejen za naše osobní potřeby, nýbrž za národ, za církev… Ne, to nebyly modlitby typu „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou“. A někdy jsme zakoušeli zvlášť povzbuzující naplnění. Vzpomínám, jak jednou ve čtvrtek na mládeži vyslovila žena, která tam byla poprvé, větu, kterou jsem znal z Nového zákona (a kterou ona znát nemohla): „Jistě je mezi vámi Bůh!“
Podobně vlažný vztah shledávám u mnohých ke společenství. Co důvodů je společenství vynechat! „Jsem příliš unaven.“ „S Bohem se nejraději setkávám někde v lese, zkrátka v přírodě.“ „Musím si připravit něco do práce.“ Vzpomínám na to, co mi říkala jedna pamětnice z holešovického sboru. Dětství prožívala na vsi, do nejbližšího evangelického sboru jezdila rodina každou neděli na žebřiňáku. Dvě hodiny tam, dvě hodiny zpátky. V zimě v létě. Malé děti i dospělí. Vynechali pouze tehdy, když byly na jaře nebo na podzim cesty příliš rozblácené.
Nepřítel udělá maximum pro to, abys Bibli neotvíral, aby ses nemodlil, a aby tě oddělil od společenství.
A pak je tu ještě jeden faktor. Nazval bych ho faktorem Boží bázně. Nedávno jsem překládal pro nakladatelství Stefanos knihu Johna Bunyana o modlitbě. (Někteří z vás znají Bunyana jako autora známé knihy „Cesta poutníkova“.) Je to hluboká kniha plná hlubokých myšlenek. Netvrdím, že se všemi souhlasím. Co mě ale inspirovalo – a současně zarazilo – byla Boží bázeň, kterou byl tento vězeň pro Krista naplněn a která vyzařovala z jeho knihy. A všímám si, že tam, kde chybí bázeň před Bohem, panuje i neúcta k člověku. Co sarkasmu, co ironie, co zesměšňování najdeme mezi křesťany! Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby naše „diskuse“ nějaký nevěřící raději ani nečetl. Mohl by si pomyslet: Mají-li tito lidé mezi sebou takovéto vztahy, není určitě o co stát.
Probuzení ale je možné. Nepřestanu ho vyhlížet, jakkoli to teď na nějaké probuzení nevypadá. Když přijde, ukáže se, že Bůh nemá žádné překážky. On je mocen. A lidí nemusí být mnoho. Bohu stačil jeden Gedeon a tři stovky bojovníků. Ale až se bude probuzení blížit, budete potkávat lidi milující Boží slovo, milující modlitbu a milující obecenství.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a pzblicista Datum: 2. září 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
41 Komentáře
Olga Nedbalová
Čím více čtu Písmo, tím více docházím k jednomu poznání. Nelze být ve víře někde na pomezí. Nelze částečně věřit Bohu a částečně věřit světu. Nelze částečně chválit jediného Svatého Boha a částečně chválit světskou modlu. Dříve mi to přišlo poněkud kruté, což se skutečně musím vzdát všeho světského? Ano, je to tak, ale vůbec to není kruté. Je to logický krok, který nám přinese Milost a Pokoj od našeho Pána, Ježíše Krista. Souhlasím s panem Drápalem, také mi přijde, že existuje hodně vlažných křesťanů. Nejsou ani studení ani horcí. A moc se mi líbí poslední věta o lidech milujících Boží slovo, milujících modlitbu a milujících obecenství. Křesťan má číst Písmo, má se modlit a má mít obecenství se svými bratry a sestrami v Kristu. Jen v obecenství lze docenit myšlenku o údech jednoho těla. Každý z nás máme jiné obdarování a jen jako součást obecenství můžeme svým obdarováním pomoci bližním a oni naopak nám mohou předat ty obdarování, která schází nám. A žádný z bratrů či sester ve společenství není méně významný, tak je nelze říci, které z obdarování jsou lepší. Jen jako údy Kristova těla můžeme fungovat k Jeho slávě.
Eva Hájková
Být jedno tělo s církví…
Ale jak můžete být, paní Nedbalová, zároveň jedno tělo se svým nevěřícím manželem, který součástí toho církevního těla není?
Olga Nedbalová
Paní Hájková, i pro Vás má Bůh svůj plán. Jeho součástí je i to, že vy, dříve nevěřící jste uslyšela Boží hlas. Zkuste i svého manžela odevzdat Bohu. Někdy je mezi nevírou a vírou hrozně tenká hranice a obrácení člověka k Bohu je záležitost chvíle. Obecenství, zmíněné panem Drápalem, je důležité pro lidi již obrácené, ale i lidé neobrácení mají do něho přístup. Není ovšem možné člověka k Bohu obrátit násilím, vždy je to svobodná vůle každého jedince. Spíše je smutné, jak psal pan Drápal, že existují lidé (kteří si říkají křesťané) a je mezi nimi sarkasmus, ironie, zesměšňování……Pak se nelze divit lidem neobráceným, že nestojí o Boha. Vím, že jste kdysi psala, že konečné slovo v Bibli má láska. Je to pravda, vždyť i apoštol Pavel považuje lásku za největší z trojice víra, láska, naděje. Chápu, že pro Vás je velice zraňující to, že se cítíte se svou vírou osamocena mezi svými nejbližšími, které nade vše milujete. Zřejmě je to součásti Vašeho kříže. Ale pevně věřím tomu, že Bůh není zlomyslný a účelem není Vás zdeptat. I Vás Bůh miluje. Nemáte ve svém okolí křesťanské společenství, které by Vám pomohlo? I proto mají mít křesťané společenství, aby si dokázaly navzájem pomoci se svými kříži. Já se mohu a budu za Vás a Vaši rodinu modlit. Mně modlitba, čtení Písma a společenství bratří a sester v Kristu v náročných životních okamžicích pomohly. Pevně věřím, že pomohou i Vám. Věřte tomu, že prosba o dar víry pro Vaše nejbližší je to nejcennější, oč můžete Boha žádat. A přeji Vám Pokoj a Milost od Ježíše Krista, našeho Pána.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, já vím, že je to součástí mého kříže. A vím, že se ho nemohu sama zbavit.
Ale já jsem velmi špatná křesťanka. Nevím, zda se za ni mohu vůbec považovat. Neumím se ani pořádně modlit. Tedy, občas mi to jde, když jsem o samotě a v klidu. Ale před lidmi neumím. Vymýšlím slova pro ně a ne pro Boha. S lidmi se necítím uvolněně. Přemýšlím, zda jsem vůbec věřící, zda si to jenom nenamlouvám. Pořád jsem tak na hraně, k tomu se otevřeně přiznávám. A k tomu jsem velmi slabá a ovlivnitelná povaha.
U nás na vesnici je jen římskokatolická církev. Jednu dobu jsem přemýšlela o vstupu, ale nevěděla jsem, zda by to bylo dobré. Zda by z toho nakonec nebylo formální „chození do kostela“.
Mám ale ve městě pár známých křesťanek, s nimiž se setkávám aspoň formou modlitebních skupinek. Ale – jak říkám – modlí se většinou ony. Mně to moc nejde. Občas přemýšlím, že už mezi ně nepůjdu. A pak zase jdu.
Mimochodem, o vás jsem si myslela, že jste hrozně přísná žena. Ale myslím, že jste před uvěřením byla asi přísnější. Nezlobte se, že vám píšu, co mě zrovna napadá.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, já jsem před uvěřením nebyla vůbec přísná, ani na sebe ani na ostatní. A nejsem přísná ani teď. Doma mám tak trochu chaos ve věcech (kéž bych byla více systematická) a taky jsem celkem roztržitá. Naopak mě zaujalo, jak vy, jako bývalá archivářka máte pořádek v knihách, čtete si v křesle, to já si čtu v posteli. Někdy i knihy vrším, takže v sobotu, když se rozhodnu utřít prach, tak honem to všechno stěhuji do šuplíku u postele. A pak to pěkně zase vytahuji a vrším. Asi opravdu máme každý svoje obdarování a jen Bůh ví, proč nám každému dal zrovna tyto dary. A modlení – jak teď mluvíte ke mně, klidně mluvte i k Bohu. A nevím, proč si myslíte, že jste zrovna vy špatná křesťanka? Protože máte pochyby o své víře? Špatný křesťan je spíše ten, kdo je nemilosrdný, ironický, uštěpačný atd. A navíc takový „křesťan“ odrazuje od víry ostatní lidi. A nelze se ani divit, že následně tolik lidí ani nechce mít s křesťanstvím nic společného. To, že milujete svého manžela a své děti je velmi dobré. A právě proto se stojí modlit za jejich obrácení. Protože uvěřit v živého Boha je jako pít z pramene čisté vody. A nezapomeňte se radovat v Kristu, v našem Pánu.
Jaroslav Rada
Mám za to, že jde o dvě různé tělesnosti. V manželství jsou ti dva jedno tělo biologicky (přirozeně) vzato vždycky i když jsou třeba oba nevěřící a i Bůh to tak přijímá. Manželský sex Bůh nikdy nikomu nepočítá za hřích.
V těle Kristově jde již o tělo nadpřirozené a tam patří jen ten, kdo má Ducha Kristova. Manželství je přirozeným předobrazem duchovního vztahu církve a Krista.
Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. (1Kor 15:46) V tom verši sice Pavel řeší trochu něco jiného, ale dá se to, myslím, vztáhnout i sem.
geras
Takový Jan Hus ho za hřích , byť lehký, počítal. Ostatně v souladu s církví od Augustina po reformaci.
Olga Nedbalová
Myslím, že paní Hájková spíše řeší to, že zatímco ona přijala Ježíše Krista a obrátila se k Bohu, zbytek její rodiny tento krok ještě neučinil. Může to být i otázka věčného života (spasení) – pokud člověk někoho skutečně miluje, tak přece touží po tom, být s ním až na věky. A to doslova. Co bude po smrti? Možná je spíše příhodná otázka: S kým budu po smrti? A omlouvám se paní Hájkové, že mluvím za ni, to je taky moje negativní stránka, někdy se pletu do cizích věcí 🙁
Olga Nedbalová
A ještě pro paní Hájkovou – posílám odkaz na stažení Bible do mobilu https://www.bible.com/cs/app
Mimo různých překladů Bibli obsahuje i plány čtení, já třeba teď aktuálně čtu Dejte své práci smysl, Nepřátelé srdce a Změněni: Další kroky pro životní změnu. Plány obsahují většinou zamyšlení, biblický text a i modlitby. Můžete si vybrat z mnoha plánů určených pro různé situace. Dále jsou v aplikaci Verše dne, dnes je tam třeba: Římanům 13:10 Láska bližnímu neublíží – proto je naplněním Zákona láska. Dají se tam přidat i přátelé – takže tak trochu náhrada za sbor. I když samozřejmě živí lidé jsou lepší, v některých situacích se člověk musí obejít i s touto náhradou.
A moc Vám přeji, abyste našla svůj živý domovský sbor. Jak uváděl pan Drápal, skutečně je důležité udržovat ve sborech horlivost pro Hospodina, jen takový sbor může sloužit svému účelu. Jen takový pomůže křesťanovi ve chvílích, kdy odolává útokům zla (neboť nepřítel obchází jak lev řvoucí) a pomáhá mu udržovat jeho víru živou. Ano, věnujme se i charitativní činnosti, šijme roušky, pomáhejme bližním. Ale první má být vždy kázání Božího slova. Vždyť roušku zadarmo může člověk dostat i jinde. Ale živé Boží slovo se už tak lehce nedostane. A přeji všem kazatelům sborů, ať naleznou ve svých sborech ochotné členy, kteří jim budou pomáhat a budou je podporovat v jejich nelehkém, ale o to krásnějším úkolu.
pavel v
Martin Luther formuloval slogan „sola fide“ (pouze vírou). Totiž , že člověk může dosáhnout spasení skrze víru v Ježíše Krista. Svým způsobem je Lutherův slogan pravdivý. A le jen tehdy, chápeme-li správně obsah slova „víra“. Vírou se pro tento účel rozhodně nemyslí pouhá víra v Ježíšovu existenci. Vírou se myslí víra v Ježíšovo učení. Věřit v toto učení znamená změnit svůj život – totiž jednat podle Ježíšova vzoru. To někdy znamená ujmout se i nebezpečného úkolu. V situaci, kdy jsem jediný, kdo takový úkol může splnit, ho splnit přímo musím. Například když jsem svědkem zločinu, ale bojím se svědčit ze strachu z pachatele. Když uvážíme, že většina apoštolů umřela mučednickou smrtí, pak víra vyžaduje odvahu – odvahu říkat ve společnosti pravdu. Tím se dříve, či později dostaneme do sporu s manipulátory davu. Populisté ovládají dav (masy, lid) pomocí lži. Ten, kdo jejich lež odhaluje, ohrožuje jejich moc. Ježíš ohrožoval mocenské postavení farizeů v Sanhedrinu. Proto se rozhodli ho zlikvidovat. Stejný příběh se opakuje stále znova a znova – i v dnešní době. Kráčet v Ježíšových stopách znamená společenskou angažovanost – ne v politice, ale v občanské odpovědnosti za společnost. Vyjádřením občanského postoje může být například podpis petice nebo účast na demonstraci proti společenskému zlu. Ježíšův triufální vjezd do Jeruzaléma byl také demonstrací.
Otakar Vožeh
To je moc pěkný článek, ale nejsem si jist, že příspěvky vystihují to, na co chtěl autor dát důraz. Všimněme si, že hovoří o lásce k Božímu slovu, o lásce k modlitbám a o lásce ke společenství věřících. Základem této lásky je láska ke Spasiteli, k Pánu Ježíši Kristu. Moderní teologie a kázání mluví stále častěji o Pánu Ježíši jaksi „odtažitě“, s odstupem, jako o předmětu studie a víry. Málo klademe důraz na zcela osobní vztah k Pánu Ježíši. A tady bych si dovolil malé osobní doporučení – považuji za velmi důležité pro vztah lásky k Pánu Ježíši, aby společenství věřících praktikovalo tzv. „večeři Páně“ – lépe „Památku Páně“ – každou neděli.
Ke čtení Bible – Bibli je zapotřebí studovat, nejen číst. Pak si Boží slovo víc zamilujeme.
K modlitbě : čím víc se modlíme, tím víc budeme mít modlitbu rádi – a spíš děkujme než prosme.
Ke společenství – učí nás lásce k druhým. Čím víc budeme ve společenství činní, tím víc se nám v něm bude líbit.
pavel v
Pane Otakare,
co je podle vás „láska ke Spasiteli, k Pánu Ježíši Kristu“? Nemám toto slovní spojení rád, zavání porušením 2. přikázání (Nezneužiješ jména svého Boha). Toto slovní spojení totiž vztah k Ježíši svým způsobem banalizuje. Vytváří dojem, že láska k Bohu je touha po setkání s ním. Láska k Bohu není cit, tato láska se projevuje činem. Představte si, že řeknete hladovému člověku, že ho máte rád, ale svoji svačinu sníte sám. Představte si, že v modlitbě se vyznáte z lásky k Ježíši, ale jeho učení budete ignorovat. O tom mluví následující evangelium (Mt21,28-31):
„Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?“ Odpověděli: „Ten první!“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“
A ještě jiné evangelium (Mt7,21):
„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. “
Modlitba a společenství jsou potřebné. Jsou však pouze prostředkem. Cílem je žít ve společnosti podle Ježíšova učení. To je koneckonců ta nejlepší evangelizace. Pevně věřím, že první křesťané získávali své stoupence právě tímto způsobem – lidé si jich vážili pro jejich odpovědnost (za společnost) a obětavost ve prospěch trpících. Navrhuji, abychom ze svého slovníku vynechali slova láska a Bůh jako nedotknutelná a na našich setkáních raději mluvili například o duševním zdraví společnosti, v níž žijeme.
Jiří Aron
Několik myšlenek pro pana Pavla V.:
– Pan Vožeh to napsal velice hezky. „Láska ke Spasiteli, k Pánu Ježíši Kristu“ je základem, proč čteme a studujeme Boží slovo, proč se modlíme a proč společenství.
– Vynechejme ze svého slovníku lásku a Boha a výsledkem bude jen – předem ztracený – zápas o duševní zdraví společnosti,. Na lásce Boha stojí evangelium Krista a tedy celé křesťanství.
Z mnoha textů z Bible:
1. Jan 4, 9-10 „… V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. …“
1K 16:22: „Jestliže kdo nemiluje Pána Jezukrista, budiž proklatý: Maran atha.
1 Pt 1,8-9 „…při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší.“
pavel v
Slovo láska je velmi mnohoznačné. Každý si pod ním představuje něco trošku jiného. Někdo touhu po milované osobě, jiný lásku tělesnou, jiný starost o blaho milované osoby, jiný chválu milované osoby, jiný starost o duchovní růst milované osoby… Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Mnohoznačnost toho slova je to, co mě odrazuje.
Co si vy představujete pod pojmem „láska k Ježíši Kristu“. Jak se taková láska prakticky projevuje? Musíte té lásce něco obětovat? Co?
Eva Hájková
Co je láska?
Láska prý je jenom jedna a prostupuje všechny vrstvy lidské přirozenosti:
http://ktf.cuni.cz/~skoblik/komentare/eros_agape.htm
Jiří Aron
V NZ je vrcholem lásky láska agapé, dobré pojednání je např. zde: http://www.reformace.cz/zod/laska-bozi-lidska-cislo-87
Cituji: „Agapé v podstatě označuje lásku, která se vydává pro druhé a kterou si není možné zasloužit.“. K tomu dodávám, že nikdo z nás lidí takto nedokáže milovat, jen se to ztěžka učíme a klopýtáme. Dokonalým příkladem této lásky agapé je to, že Bůh Otec poslal svého milovaného Syna, aby umřel na kříži za hříchy lidí i když předem věděl, že většina z nich o jeho lásku nestojí a ani v budoucnu nebude stát.
Jak se láska ke Kristu projevuje? V první řadě tak, že jsme vděčnými příjemci lásky Kristovy. Že o ni stojíme, že vnímáme, že ji potřebujeme, vážíme si jí, prosíme, abychom ji více vnímali; že jsme na ní závislí.
Určitě této lásce musíme něco obětovat – např. své osobní pohodlí a uznání těch, kteří Krista nemilují:
Lk 14,25-26 „…Obrátil se a řekl jim: 26„Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. …“
pavel v
Zaujala mě poznámka, že v komentářích pod články se objevuje sarkasmus, ironie a zesměšňování. Za sebe mohu říci, že když něco takového od „křesťana“ čtu, vždy mě to velice zarazí. Vždyť ponižování jiného diskutujícího je v přímém rozporu s křesťanským étosem. Opravdu vzniká riziko, že nějaký čtenář si bude myslet, že křesťané jsou spolek hádavých lidí. Co s tím? Jsem toho názoru, že je odpovědností ostatních diskutujících výtečníka napomenout a napomínat tak dlouho, dokud své jednání nezmění. Podle toho náhodný návštěvník pozná, že urážení a ponižování není mezi křesťany normou.
Mirek P.
Já bych si tedy dovolil Vás napomenout, že jste zrovna zde pod dva velmi biblicky fundované příspěvky umístil opět svou agitku o společenské angažovanosti. Jednak tím zplošťujete biblické poselství o člověku a Bohu, jednak je to dost neslušné k původním autorům. Chcete-li nám něco sdělit, zakládejte, prosím, aspoň ve většině případů své vlastní diskusní vlákno.
pavel v
Mirku, napsat o účastníku diskuze, že jeho komentář je agitkou, je právě onen „sarkasmus, ironie a zesměšňování“, na něž upozorňuje autor, Dan Drápal. Jestli si myslíte, že v něčem nemám pravdu, napište, v čem se mýlím.
Mirek P.
Myslím, že už to dobře vysvětlil pan Aron, navrhovat na křesťanském webu nepoužívat slovo láska a Bůh je podle mne opravdu buď neznalost nebo provokace. Chodíte vůbec do nějaké křesťanské církve ? ( Já, i díky Danu Drápalovi a jeho skvělým biblickým hodinám na konci 80. let, do Církve Křesťanská společenství, i když nejsem typickým členem. ) Jinak definici slova láska “ agapé“ máte v Novém Zákoně, např. 1 Kor 13 celá kapitola – tam se jasně říká, že pokud naše skutky nevycházejí z lásky, nic pozitivního to o nás nevypovídá. Nebo Ř5,8 mluví o bezpodmínečné Boží lásce. Slovo “ agapé “ nebylo ( na rozdíl od jiných blízkých slov – eros, storge, filia ) nikdy před Novým Zákonem použita ve formě podstatného slova.
Přiznám, že sám jsem celý víkend přemýšlel, zda jsem v reakci na Vás neujel, ale jak říká přísloví 27,3 : „Lepší domlouvání zjevné než milování skryté“ Mirek Pinkas
Jiří Aron
Pane Pinkasi chození do křesťanské církve ještě nedokazuje nic. Raději bychom měli vést otázky přímo na víru pana Pavla V..
Třeba mne zaujaly výroky z nichž ocituji pasáže:
1/ „Toto slovní spojení totiž vztah k Ježíši svým způsobem banalizuje. Vytváří dojem, že láska k Bohu je touha po setkání s ním.“
Může být na touze setkat se s milovaným Bohem něco špatně? To bychom museli upravit nejen hlavní texty o víře v NZ, ale i většinu hlavních myšlenek Žalmů, proroků a dalších míst.
2/Nebo:“ Vírou se myslí víra v Ježíšovo učení….“ Pochopil jsem zde pana Pavla V. v kontextu tak, že myslí jen morální učení o tom, jak se chovat ve společnosti.
Bible však píše o víře v osobu Krista. „kdo věří ve mne…“. Jeho morální učení je jen částí toho, co sám o sobě říká náš Pán a Spasitel.
Eva Hájková
Někdy je obtížné spojit si horlivost s tichostí. A přitom už Izajáš věděl, že:
„Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí.“
pavel v
Paní Evo, něco vám tam vypadlo 🙂 . Celá věta zní následovně: (Matouš 12, 20) Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, a ž d o v e d e p r á v o k v í t ě z s t v í.
Eva Hájková
V některých překladech není „až“ nýbrž „než“ (než vynese soud k vítězství). Ostatně, já jsem se dívala nejdřív do Izajáše. Tam je to takhle:
2Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.
3Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.
4Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“
Eva Hájková
Pane Pavle, vy máte tendenci křesťany neustále popohánět k nějaké politické nebo občanské činnosti a zdá se vám, že nic užitečného nedělají. Jenže ono se to nedá měřit srovnáváním, kolik toho kdo udělal. Někdo je schopen se politicky angažovat, někdo není. Někdo je schopen pro společnost udělat hodně, někdo méně. V Lukášovi i v Markovi je příběh chudé vdovy, která dala do chrámové pokladnice dva ubohé penízky. Oproti jiným darům to bylo pouhé nic. Kdyby to posuzoval někdo nezasvěcený, řekl by: Ta žena dala opravdu málo. Ale Ježíš řekl: „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Neboť ti všichni dali dary ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala všechno, z čeho měla být živa.“
A podobně je to s osobní energií a schopnostmi, které má každý z nás k dispozici.
Olga Nedbalová
Ano, paní Hájková, souhlasím s Vámi, že máme každý z nás trochu jiné schopnosti. Přiznám se, že mě trochu vyděsil pan Vožeh s tím, že všichni máme studovat písmo, nejen číst. Já se tedy snažím i studovat, ostatně na doporučení pana Arona mám zakoupeny komentáře jak ke Starému, tak i Novému Zákonu, ale zřejmě ze mě nebude asi nikdy úplně kovaný biblista. Kdybych si měla vybrat z Bible postavu, ve které bych se cítila dobře, tak budu Marie, která sedí u Ježíšových nohou a poslouchá. Proto i tak prosím Boha, ať dá našim kazatelům sílu a odvahu kázat to pravé slovo Boží. Neumím si představit, že zrovna já budu vést biblický kroužek. Budu do něho chodit, budu se ptát, ale prostě slovo Boží nebudu vykládat na odborné úrovni. Raději se budu držet úklidu kostele, pomoci při akcích, péct koláčky. Ostatně proto taky ráda chodím na zdejší diskuse a čtu články, vždy se něco nového dozvím.
Eva Hájková
Paní Nedbalová, já jsem před časem shlédla video, v němž nějaký kazatel tvrdí, že církve jsou tak zaneprázdněny svou činností (bohoslužby, biblické hodiny, různé akce apod.) a že je to natolik uspokojuje, až zapomínají volat maranatha. Oni prý Pána Ježíše ani nečekají a kdyby přišel, nepoznali by ho a řekli by mu: teď zrovna nemám čas, protože jdu na biblickou. Nebo něco podobného.. A po Božím království prý dnes nejvíce touží lidé, kteří jsou mimo církev.
Nevím, nakolik v tom má pravdu. Jeden můj známý řekl o podobných lidech: Ale jak prý si mohou být tak jisti, že už brzy přijde. On si myslí, že to bude trvat ještě hodně staletí.
https://www.youtube.com/watch?v=15yCQ-BQZwU&t=3s&fbclid=IwAR3jlOUxjFyAGhn8Tmh0XVeW0J_29Ri7qgS8OvlQ1YZmncbRpj-Qk9W7RiI
Olga Nedbalová
Děkuji, paní Hájková za povzbuzení. A máte pravdu, akce církve by měli vést k Ježíši. Ale je pravda, že v některých chvílích, například v adventu, jsem až příliš zaměstnána. Místo očekávání příchodu spasitele adventní koncerty – u nás v kostele, koncerty dětí (varhany, klavír), do toho pečení cukroví pro charitativní účely, pečení cukroví pro rodinu, vánoční úklid doma, vánoční úklid v kostele. Nestěžuji si, jen přiznávám, že v tom shonu se mi těžko soustředí na to, co mi vlastně chce Ježíš sdělit. Prostě jsem spíše Marta než Marie.
Eva Hájková
Přesto jste mnohem lepší než já.
Mějte se hezky.
Jiří Aron
To je od Vás velice milé, paní Nedbalová, že na mne tak v dobrém vzpomínáte.
I já bych byl teď nejraději takovou Marií, která by seděla u nohou Pána Ježíše, poslouchala jej a vděčně žasla.
V poslední době mě na tuto strunu vděčnosti naladilo jedno krásné vyučování o lásce Boha Otce a Krista k lidem. A tak Vám posílám i odkaz na něj. http://www.cbke.sk/index.php/menu-kazne/sermon/270-22022017-jn-17
Olga Nedbalová
Pane Arone, děkuji za odkaz, nádherné kázání.
Jiří Aron
Rádo se stalo. Je tam toho nahráno více a postupně to poslouchám.
pavel v
Paní Evo, souhlasím. Každý jsme obdrželi jiný počet hřiven a tak náš „výkon“ je nutně rozdílný. Například jsou lidé upoutaní na lůžko a těžištěm jejich duchovního života je logicky modlitba. Pokud modlitbu považuje za těžiště své spirituality zdravý člověk, je to trochu málo. Všichni, kdo máme volební právo, neseme svůj díl odpovědnosti za společnost – i ti „ležáci“. V Německu, v březnu 1933 získali nacisté v demokratických volbách 44% hlasů. Tím se Hitler dostal k moci a již ji nepustil. Je smutné, že ho do křesla vůdce křesťané. V roce 1933 totiž byla většina Němců věřících. My se můžeme ptát, jak je vůbec možné, že si křesťané zvolili takovou zrůdu. Vysvětlení je prosté: němečtí křesťané se o společnost nezajímali – nevěděli, co je Hitler zač.
Eva Hájková
Podle mého názoru to bylo trochu jinak, pane Pavle. Mnohé lidi, kteří měli tehdy k nacismu sympatie, bychom vůbec nemohli pokládat za lidi nezajímající se o společnost. Nevědět, co je Hitler zač prostě nebylo známkou nezájmu o společnost. Sympatie k nacismu měl prý dokonce filosof Martin Heidegger. Dost lidí (i intelektuálů) zpočátku věřilo, že Hitler vyřeší těžké společenské problémy. Někteří prohlédli dříve, někteří až po válce. Tak silná byla ideologická bublina v níž žili.
Když jsem pracovala v archivu, četla jsem dopisy a zápisky vzdělaných sudetských Němců, zvlášť jednoho, který byl profesorem na německé střední škole v Opavě a byl společensky velmi angažovaný. Zajímal se o všechno možné. Ale rozhodně nebyl žádným antifašistou.
Bylo to pro mě takové okno do života sudetských Němců.
Olga Nedbalová
Pro paní Hájkovou, už mi nejde přidat odkaz pod komentář. Rozhodně nejsem lepší než Vy, paní Hájková. Možná mám jiná obdarování, ale jinak jsem úplně stejná. Stejně hříšná, stejně skeptická, stejně unavená. Ale také stejně doufající v Krista, stejně se radující a stejně milující. A Bůh nás miluje všechny stejně, nikdo není lepší nebo horší. Dobrou noc 🙂
Eva Hájková
Díky. Možná se teprve učíme věřit.
Olga Nedbalová
Myslím, že jsme na cestě za Kristem. Důležité je, že vidíme, co děláme špatně. A máme sílu volat k Hospodinu, ať nám odpustí, ať změní naše srdce. Tak jako David, sice zhřešil s Batšebou, ale viděl svůj hřích a prosil o odpuštění. A ať se vrátím k článku pana Drápala, protože jsem asi hodně odběhla od tématu, onu horlivost pro Hospodina si představuji podobně. Nebuďme jen vlažní, naoko dokonalí a bez náznaku citu. Buďme jako David, radostně chvalme Hospodina, že nás osvobodil z našich hříchů a poslal nám dokonalého Spasitele. Protože jinak nikdo z nás není bez hříchu. Jediný Ježíš může převzít na sebe naše hříchy.
Eva Hájková
Myslím, že horlivost souvisí také se slovem horký, hořet. Jako hořelo srdce učedníků v Emauzích.
Já se ale, paní Nedbalová, nemohu jen radovat, že jsou mi odpuštěny hříchy. Někdy jsem i smutná. Záleží mi totiž na druhých, a to nejenom na mé rodině, ale na všech lidech.
Olga Nedbalová
To chápu, nelze být celý den jen radostný. Smutek k životu patří. Někdy prostě člověk nemá sám od sebe sílu se radovat. Ale radost nám může dát právě víra v Ježíše. A křesťanovi by určitě mělo záležet na druhých lidech. Spíše je otázka, když mi na lidech záleží a nechci aby trpěli, co pro to mohu udělat? A tady je dost důležité se sám sebe zeptat, co vlastně chci pro lidi. Chci, aby byli šťastní teď, podle světa, nebo pro ně chci spásu? Dokud si toto člověk nevyjasní, tak asi bude tápat. Vím to z vlastní zkušenosti.
Eva Hájková
Největší problém je, že se lidé mezi sebou nemohou domluvit ani co je štěstí ani co je spása. Proč by měl někdo chtít spásu, když neví, co to vlastně je? Tak nezbývá než doufat, že nás někdy Bůh z tohoto stavu nedorozumění, které se podobá zmatení jazyků při stavbě babylónské věže, dostane.
Karel Krejčí
Tento svět je pyšný na svou inteligenci, kterou okázale staví před moudrost. Úroveň Inteligence lze víceméně definovat podle stupně dosaženého vzdělání, doloženého tituly před i za jménem. Ovšem pro moudrost žádné takové podobné měřítko neexistuje a už vůbec nám nezaručí společenské postavení, které nám zajistí vliv, moc a výhodné finanční zajištění. To je prostě realita tohoto hmotného světa, kterou sám svět změnit nemůže a pokud si představujeme že ano, pak by musel logicky jednat a vystupovat proti základům, na kterých stojí. Musel by zbořit sám sebe. Ovšem „třešničkou na dortu“ je skutečnost, že vládce tohoto světa ustanovuje podle Písma sám Bůh, takže pokud někdo tuto realitu rezolutně odmítá jako absolutně nespojitelnou s Bohem, pak se ocitá v onom bludném kruhu, ze kterého není úniku. Činitelem úniku z tohoto světa a vítězství nad ním, není inteligence, ale moudrost, jdoucí ruku v ruce s pravdou Písma.
Co chce tento svět dělat bez Boha?