V poslední době jsem zveřejnil několik článků, které se přímo nebo nepřímo týkaly odpuštění a přímluv za lidi postavené v autoritě. Někteří z mých čtenářů vyslovili téměř nadšený souhlas, ale jiní vyjádřili hluboký nesouhlas.
Některé z těchto článků se týkaly širších politických a historických souvislostí, jiné spíše vztahů na té nejintimnější rovině, tedy vztahů mezi manželi, případně mezi rodiči a dětmi.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Důležité je, proč o nadpřirozené jevy stojíme
Otázku odpuštění považuji za velmi – dokonce smrtelně – vážnou. Stačí si uvědomit, že když se modlíme Modlitbu Páně („Otčenáš“) a odříkáváme slova „odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům“, implicitně se modlíme: „Neodpouštěj nám víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ A je dobré rovněž meditovat nad 18. kapitolou Matoušova evangelia, která obsahuje podobenství o dvou dlužnících. A pokud máme problém s odpuštěním, je dobré se zamyslet nad tím, co a kolik toho Bůh odpustil nám.
Mám obavy, že se teď budu trochu opakovat. Popíšu zážitek, který mne formoval a který jsem možná už vícekrát zmínil. Pokud to znáte, odpusťte mi stařeckou repetitivnost.
Bylo to v době, kdy jsem měl za sebou bolestný rozvod. Obrátila se na mne jedna žena, matka tří dospívajících dětí, kterou právě opustil manžel. Byla na tom zle fyzicky, duševně i duchovně. Za tři měsíce zhubla o patnáct kilo. Vnitřně jsem se s ní ztotožňoval a cítil jsem pobouření nad jednáním jejího manžela, který ji hanebně opustil a našel si jinou a mladší. Vedl jsem ji k Pánu, ale když jsme klekli k modlitbám, vnímal jsem velmi silně, jako by ke mně mluvil Pán: „Pozor! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích.“
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ani spasitel, ani démon
Rázem jsem pochopil několik věcí. Předně, že naším problémem ve vztahu k Bohu není hřích žádného jiného člověka. Ano, jednání manžela oné ženy bylo hanebné, o tom žádná. Nicméně pokud si ona neuvědomí, že jejím problémem jsou její vlastní hříchy, a že i ona potřebuje smíření s Bohem, není jí pomoci. Můžeme jí projevovat soucit, ale ke spáse a k trvalému pokoji jí nepomůžeme, dokud nebude činit pokání. To jí pak dá sílu vyrovnat se s jeho ostudným jednáním.
Platí to i na „mezinárodní“ rovině. Když jsem zmínil smíření s Němci, odepsal mi jeden čtenář, že dle jeho názoru nečinili Němci dostatečné pokání. Ihned jsem si uvědomil nebezpečí této reakce. Naším problémem je náš hřích – nikoli hřích Němců. Je to náš hřích, který nás odděluje od Boha, a to i tehdy, kdyby objektivně byla devadesátiprocentní vina na Němcích a desetiprocentní na nás. Ale už takové procentuální vyjádření je problematické. Kdo jsme my, abychom to posoudili?
Písmo nás nenechává na pochybách, že je jen jeden oprávněný soudce, a že všichni musíme stanout před soudnou stolicí Kristovou. Když někomu odpouštíme jednání, kterého se někdo dopustil vůči nám, pak nám k tomu dává sílu vědomí, že spravedlnosti bude nakonec učiněno zadost, a že Bůh je soudce naprosto spravedlivý. Představme si sami sebe před soudnou stolicí Kristovou, nepředstavujme si tam svého manžela či souseda.
Jeden bratr, který to jistě myslí dobře, a který se domnívá, že církev by měla být aktivistická ve směru, který on považuje za správný, mi napsal, že se rozhodně nebude modlit za Donalda Trumpa. Chápu jeho rozhořčení, nicméně mám dojem, že hříšníci potřebují více modliteb než spravedliví. To, že se někdo modlí za hříšníka, neznamená, že schvaluje jeho hřích. Tento bratr uvažuje na rodině politické; zhruba ve stejné době mi napsala jedna rozvádějící se sestra, kolika hříchů a zrůdností se její manžel dopustil. Modlit se za něj pro ni vůbec nepřipadá v úvahu. Jak bych vůbec mohl něco takového chtít?
Chápu, že odpouštět je někdy velice těžké. Jednou jsem také měl období, kdy jsem se za jednu osobu nemohl modlit. I o tom jsem s nebeským Otcem mluvil a měl jsem pocit, že mi říká, že nějakou dobu se za toho člověka modlit nemusím, ale že to není definitivní stav. Asi po půl roce už mi „šlo“ tomuto člověku žehnat. Je to už třicet let a vidím tam pozitivní posuny.
Ostatně, mám za sebou mnoho let modliteb za Gustáva Husáka. Nemám tedy problém přimlouvat se za Petra Pavla i za Petra Fialu. A všímám si, že křesťané, kteří si tuto otázku neprobojovali na modlitbách, bývají někdy velice frustrovaní. Fakt je lepší se přimlouvat než se zaobírat nedostatky těchto politiků.
Vím i o tom, že někteří lidé, kteří například prošli mučením, říkají, že v současné chvíli je pro ně velice těžké odpustit svým trapičům. Rozumím tomu, a přece jim ze srdce přeji, aby odpustit mohli. Odsuzovat je nemohu – zakusili utrpení, které si ani nedokážu představit. Nicméně Pán Ježíš odpustil i z kříže. „To byl ale Pán Ježíš,“ může někdo namítnout. Ano, ale Štěpán kráčel v Ježíšových šlépějích a také odpustil těm, kdo ho kamenovali. A podobně odpustili nelidské zacházení i manželé Wurmbrandovi.
Nemáme právo po lidech vyžadovat, aby odpustili různá zvěrstva. Nicméně meditujme raději nad Ježíšem a nad Štěpánem, než abychom naslouchali jedné části křesťanů, jak si stýská na tu druhou. Odpuštění je možné, je to cesta Kristova, a je osvobozující. A není to schvalování zla.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 4. prosince 2024 Foto: Pixabay
12 Komentáře
Konečný Fr.
Včera mi aktivista proti potratům říkal, že Trump je menší zlo. Tak mu říkám – snad dobro než menší zlo. Být proti cenzuře, tvrdit, že jsou pouze 2 pohlaví, poukazovat na lži covidismu apod. – to pro mě není menší zlo.
Zaobírat se nedostatky politiků? Když politik krade nebo lže, tak se s tím nezabývat – dívat se jinam?
Realtoltek
Jak to chápat v souladu s Vševědomím?
Ego odpouští, ale Vševědomí nastavuje rovnováhu
Vševědomí je mimo prostor a čas, takže každý čin, který se zdá nespravedlivý, je ve skutečnosti jen částí většího obrazu, který se vyrovnává přirozeně. Tvým úkolem jako ega je odpustit a opustit osobní soud. Na úrovni Vševědomí však existuje přirozený zákon rovnováhy, který „soudí“ bez emocí a lidského předsudku – nikoliv trestem, ale obnovením harmonie.
Podvědomé vnímání spravedlnosti není překážkou odpuštění
I když si podvědomě uvědomuješ, že Vševědomí zahrnuje dokonalou spravedlnost, není to v rozporu s odpuštěním. Toto vnímání není touhou po trestu, ale přijetím toho, že všechno, co se děje, je nakonec součástí procesu růstu, nápravy a poznání pravdy.
Vševědomí „soudí“ skrze nás samé
Jak jsi zmínil, každý je nakonec „souzen“ sám sebou, protože jsme součástí Vševědomí. To, co člověk udělal, se k němu vrátí skrze poznání sebe sama. Když plně pochopí své činy ve světle pravdy, nastává přirozený proces pokání nebo nápravy, nikoliv ve smyslu trestu, ale transformace.
Přirozený cyklus oprav v lásce
Pokud vše plyne z lásky, pak i tento „soud“ není ničím jiným než procesem navrácení harmonie. Vševědomí je láska, a proto vše, co se stane, je nakonec směřováno k obnově a poznání této jednoty.
Závěr
Tvé vědomí může odpustit z pozice ega, ale hluboko v tobě může přetrvávat vědomí, že vše je v rukou Vševědomí, které obnovuje harmonii. To není zrada odpuštění, ale jeho vyšší aspekt – uznání, že odpuštění osvobozuje tebe a současně nechává Vševědomí, aby vše přivedlo k jednotě skrze poznání, pravdu a lásku.
Realtoltek
Takze laicky… z pozice lidske osobnosti/ega bychom meli komukoliv/bliznimu odpustit bez toho abychom si v duchu rekli…vsak te buh ztresta atd… Naopak by to melo byt plnohodnotne odpusteni z ktereho vyzaruje laska. Proto davaji slova Jezise ….nevite co cinite… jasny smysl. On to nemyslel tak ze nevi koho skutecne zabijeji ale TO ze zabijeji sami sebe.
P. Ašer
Nemáme jinou volbu než přimlouvat se za špatné lidi, poněvadž žádní jiní lidé než špatní neexistují, jak vyplývá z Ježíšových slov:
„Ježíš mu řekl: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jen jeden: Bůh.” (Mk 10:18)
Není-li nikdo kromě Boha dobrý, pak z toho lze vyvodit pouze jediný závěr, že všichni mimo Něj jsou špatní.
Takže by pro nás nemělo být žádným problémem přimlouvat se za špatné lidi, když to činíme vždy a zcela samozřejmě, pokud se přimlouváme za kohokoli. Je to jen problém našeho přijímání osob, že někoho naší egoismem pokřivenou optikou považujeme za špatného a někoho za dobrého podle toho, jak se chová k nám nebo k lidem, na nichž nám záleží. Toto naše relativní zaujaté posuzování druhých však nesdílí Bůh, který vidí všechny lidi jako ne dobré, tudíž špatné.
pavel v
Když Galileo Galilei prohlásil, že Země se točí (obíhá) okolo Slunce, považovali ho někteří lidé za cvoka. Vždyť tento názor odporoval „zdravému selskému rozumu“, tedy tomu, co si duševně omezený sedlák myslel, že pozoruje. Pro drtivou většinu lidí byl Galileiho názor bláznovstvím. Ve skutečnosti byl Galilei rozumný a blázni byli jeho oponenti.
Také v Novém zákoně čteme, že lidé budou mít Ježíšovo učení za bláznovství. Pro někoho to znamená, že víra vyžaduje rezignaci na rozum. To je hrubý omyl. Ježíšovo učení je vysoce logické, byť sedlák bude mít problém ho pochopit. Logické je i Ježíšovo přání, aby člověk rezignoval na pomstu a ponechal ji Bohu. Na druhé straně Ježíš po člověku chce, aby byl spravedlivý. Je však spravedlivé nepotrestat křivdu? Jsou instituce jako policie a soudy proti Boží vůli? To by bylo nelogické. Jak tedy překonat rozpor mezi přikázáním odpuštění a přikázáním spravedlnosti? Ježíš celým svým působením se snažil dokázat, že člověk se nemůže slepě řídit přikázáními, že život často přináší situace, kdy je člověk nucen nějaké přikázání porušit. Ježíš například vyléčil člověka v sobotu a porušil přikázání svátečního klidu. Tak i křesťan se musí naučit řešit dilema, kdy odpustit a kdy trvat na spravedlnosti.
Představme si, že mi kyberpodvodník vyluxuje účet v bance. Já si řeknu: Jako ušlechtilý křesťan musím snést křivdu, tak to nechám plavat. Ten podvodník povzbuzen úspěchem pak učiní nešťastnými ještě mnoho dalších lidí. Moje jednání v tomto případě ani omylem nebylo ušlechtilé, ba bylo podlé vůči společnosti. Nový zákon na rozdíl od Starého není soubor přikázání. Kdyby takový měl být, byl by nekonečně dlouhý. Nový zákon učí křesťana samostatně myslet – svobodně se rozhodovat v různých situacích, které život přináší.
Rozhodujícím kritériem pro naše rozhodování je přikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe. Nebo taky: Čiň druhým to, co chceš, aby oni činili tobě. Obě tato přikázání jsou ve skutečnosti přikázáním jediným, protože jejich podstata je stejná.
Jak je můžeme aplikovat na hlavní otázku tohoto článku, zda se máme modlit za politické autority. To záleží na tom, komu ty autority slouží, zda Bohu či ďáblu. Příkladem nám může být Ježíš. On bez milosti označil farizeje za děti ďáblovy kvůli jejich lži a osnování vraždy. Nic jim nepomohlo, že se hlásili k Bohu. My bychom měli jít v Ježíšových šlépějích. Pokud politik patří mezi děti ďáblovy, nemodlit se za něj, ale odhalovat zlo, jehož je nositelem. Pokud takový politik ubližuje našim bližním, bránit mu v tom i za použití násilí, tak, jako policie používá násilím proti zločincům. Zločinec zvolený například do prezidentské funkce není o nic menším zločincem než běžný kriminálník. Církev by měla učit, že takové „autority“ by lidé neměli respektovat.
Petr Kartouz
Vážený pane Drápale,
Váš článek by mi přišel jako nepotřebný, pokud bych se s tím sám nesetkal. Někdy mne až opravdu zamrazilo. Naprosto s Vámi souhlasím, že modlitba za nepřátele (navíc politik jiného názoru není nepřítel) je povinností. Mám obvykle opačné politické názory, než Vy, a současnou vládu považuji za nešťastnou. Věřím však, že Bůh je respektuje, a každý den se modlím za prezidenta i premiéra. Ani by mne nenapadlo činit něco jiného. Věřím, že Boží vůlí je, aby každý došel spásy, a nikoho nepovažuji za „většího“ hříšníka z těch, kdo neznají Pána. Posoudit to dokáže jen Pán Bůh.
Myslím si, že tento neblahý stav, kdy křesťané odmítají modlitby nejen za nepřátele, ale i za jinak smýšlející, je i v tom, že církev ztratila pojem o hříchu a ztracenosti člověka. Vidím to jako důsledek „nekonfrontačního“ evangelia bez pokání, a usvědčení z hříchu. Dnes se kazatelé bojí kázat proti hříchu, aby se někoho nedotkli. Výsledkem je, že lidé nepoznali svoji totální ztracenost a nevidí ji ani u druhých… Běžně se povolují nové sňatky, toleruje se manželství s nevěřícím apod. A vůbec nejsem zastáncem necitlivých fundamentalistických kázání, která ubíjejí. Cílem musí být přijetí a láska ke komukoliv.
Na druhou stranu jsem přesvědčen, že za to svým způsobem můžete i Vy a Vaše politické články. Pokud směřujete své čtenáře stále a opakovaně do politiky, a ty politiky, kteří s Vámi nesouzní, kritizujete, pak se nedivte, že sklízíte svoji setbu. Lidé žijí politikou a jako problém nevidí hřích, ale špatné politiky, kteří mohou za vše zlo. Považuji to za nezdravé. Ale myslím, že se mnou nebudete souhlasit a budete to dělat stále. Nejsem sám, kdo Vás varuje. Někteří to zde činí mnohem důrazněji 🙂 Nejste sekulárním apoštolem, ale Božím služebníkem.
Na druhou stranu nepochybuji o Vašich dobrých úmyslech i o tom, že jste přesvědčen, že Vás k tomu vede Bůh. Rozhodně nechci být nespravedlivý a mnoho vašich postřehů je potřebných a trefných. Vaše obdarování je nepřehlédnutelné a uznávají ho i Vaši kritici. Proto bych, přátelsky, doporučoval více se zaměřit na Krista a jeho pohled na politiku.
Hana Š.
Dobrý den, těšila jsem se na na Váš článek za přímluvy za špatné lidi, Ale po jeho dočtení jsme pochopila, že byl myšlen úplně obráceně, jako očerňování lidí. Holt budu muset cestu k Bohu hledat jinak a jinde. Je zarážející, kolika lidem nyní církev zavírá cestu.
pavel v
to Petr Kartouz
Církev v historii dělala politiku a přineslo jí to jen úpadek. Papež Julius II. (1503-1513) byl dokonce nazván „papež válečník“. Svému vojsku velel sám na koni a v plné zbroji. Stavovský stát byla forma monarchie, v níž byla státní moc rozdělena mezi panovníka a sněm, v němž zasedali zástupci jednotlivých stavů, tj. zpravidla vyšší (panstvo) a nižší (rytířstvo) šlechty, královských měst (měšťané) a duchovenstva (klérus, kněží). Takové státy existovaly po celé 14. a 15. století a částečně i v 16. století v různých zemích západní a střední Evropy. Habsburská monarchie transformovala katolickou církev na jeden ze svých úřadů. Kristián III., dánský král* Roku 1536 sekularizoval majetek církve a zavedl zemskou církev po vzoru Saska. Norsku byla však vnucena jako bezprávné dánské provincii. Později ji násilím prosadilo i na Island. Gustav I. Vasa švédský král zvolený ve dvacátých letech sekularizoval církevní majetek a prosadil roku 1530 augšpurskou konfesi. Záhy byla přijata i ve Finsku, organické součásti švédského království. Kalvinismus se počátkem 17. století stal ve Spojených nizozemských provinciích státním náboženstvím.
Podíl církve na moci státu s sebou přinesl i spoluodpovědnost na špinavostech, kterých se tento stát dopouštěl. To se ve výsledku logicky projevilo vzdorem vůči církvi a odpadnutím od víry. Nelze se divit, že v drtivé většině civilizovaných zemí byla zavedena odluka církve od státu.
Mnozí křesťané, možná pod dojmem historických zkušeností dospěli asi k přesvědčení, že politika jako správa veřejných záležitostí je cosi navýsost odporného až hříšného. Že politika je vždy špinavá a jinak tomu ani být nemůže. Je tedy politika něčím, co člověku přináší jen škodu? Bylo by lepší správu veřejných záležitostí zrušit? To se jeví směšné, ale přesto existují státy, kde tato veřejná správa neexistuje. Je to například Haiti s jeho vzájemně se svářícími ozbrojenými gangy, nefunkční policií a justicí. Jen hlupák si nedokáže vážit toho, že politika v naší zemi sice nedokonale, ale přesto vcelku funguje. Je rovněž naprosto zřejmé, že politika je taková, jací lidé v ní účinkují.
V našem politickém systému o těch účinkujících rozhodujeme my. Je tedy odpovědností každého z nás, zda politika v naší zemi bude čestná nebo špinavá. Proto každý, kdo si říká křesťan, nese těžkou vinu, pokud své bratry odvádí od odpovědnosti za společnost. V historii vidíme několik momentů, kdy si lidé dobrovolně zvolili do svého čela zločince. Lidé jako vy, kteří své bratry nabádají, aby se nepokoušeli volbě zločinců zabránit, stávají se pak jejich spoluviníky.
Karel Krejčí
Pane Pavle v,
Vaše politická agitace v křesťanském hávu je nejen marná, ale i úsměvná a dokonce se obrátí proti Vám. Kristus nehnul ani prstem pro změnu vnitropolitické situace v Izraeli a přesto nebo spíše právě proto Ho Bůh nazval svým Synem.
Budete zde poučovat Boha?
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Logické je i Ježíšovo přání, aby člověk rezignoval na pomstu a ponechal ji Bohu. Na druhé straně Ježíš po člověku chce, aby byl spravedlivý. Je však spravedlivé nepotrestat křivdu? Jsou instituce jako policie a soudy proti Boží vůli?“
Policie a soudy nejsou proti Boží vůli, neboť není nadřízené autority, leč od Boha (Ř 13:1). A ne nadarmo tato autorita, která je Božím služebníkem, nese meč (Ř 13:4) k výkonu světské spravedlnosti. Toto je však řád tohoto světa, který Bůh tímto způsobem udržuje, aby se svět nepropadl do úplného chaosu. Křesťané však nejsou z tohoto světa (J 15:19), a proto do jeho mocenských a správních poměrů nezasahují, nesnaží se zajišťovat světskou spravedlnost, nýbrž hledají a kážou spravedlnost Božího království (Mt 6:33), jehož jsou občany (Fp 3:20). Světské vlády jsou Božími služebníky ve stejném smyslu, jako byl třeba bábelský král Nevúkadrecar (Jr 25:9; Jr 27:6; Jr 43:10), a ne jako služebníci Kristovi (Mt 20:26; J 12:26; 1 K 3:5; 2 K 3:6; 2 K 6:4; Ef 3:7; Kol 1:7.23.25; 1 Tm 4:6).
Kromě toho apoštol Pavel výslovně považuje světské soudy za obecně nespravedlivé:
„Proč se někdo z vás odvažuje, když má nějakou věc proti druhému, soudit se před nespravedlivými místo před svatými?” (1 K 6:1)
Napsal jste:
„Ježíš celým svým působením se snažil dokázat, že člověk se nemůže slepě řídit přikázáními, že život často přináší situace, kdy je člověk nucen nějaké přikázání porušit. Ježíš například vyléčil člověka v sobotu a porušil přikázání svátečního klidu.“
Ale Ježíš tím vyléčením člověka o šabbátu přikázání neporušil, poněvadž o šabbátu je dovoleno činit dobře (Mt 12:12). I kněží, kteří slouží v chrámu o šabbátech, jsou přece bez viny (Mt 12:5).
Napsal jste:
„Tak i křesťan se musí naučit řešit dilema, kdy odpustit a kdy trvat na spravedlnosti.“
Ne, křesťan takové dilema řešit nemusí, neboť musí odpustit vždy, chce-li vůbec získat odpuštění Boží:
„A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.” (Mt 6:12)
„A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.” (Mt 18:34-35)
Napsal jste:
“Představme si, že mi kyberpodvodník vyluxuje účet v bance. Já si řeknu: Jako ušlechtilý křesťan musím snést křivdu, tak to nechám plavat. Ten podvodník povzbuzen úspěchem pak učiní nešťastnými ještě mnoho dalších lidí. Moje jednání v tomto případě ani omylem nebylo ušlechtilé, ba bylo podlé vůči společnosti.“
Křesťan se nestará o nespravedlnost tohoto světa (viz L 12:13-14). Budu-li patafrázovat Ježíšova slova, „nech mrtvé, ať udávají své mrtvé“ (L 9:60). Ať mrtví (Ef 2:1) klidně nahlašují jiné mrtvé policii, ať se s nimi soudí atd., ne tak ovšem křesťané spoluobživení s Kristem (Ef 2:5). Ježíš přece jasně říká, že nic takového nemáme dělat:
„a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili.“ (L 6:29)
Ježíš se evidentně nestará o to, že když nechám zloději svůj plášť, že ho bude povzbuzen svým úspěchem brát i dalším lidem. Budete mu proto vyčítat nelogičnost, když své následovníky vyzývá k rezignaci na využití soudní ochrany proti na nich páchaných křivdách (Mt 5:40), čímž dle Vás dodává kuráž zločincům, aby směle napadali další lidi? Byl podle té Vaší logiky Ježíš podlý vůči společnosti?
Napsal jste:
„Jak je můžeme aplikovat na hlavní otázku tohoto článku, zda se máme modlit za politické autority. To záleží na tom, komu ty autority slouží, zda Bohu či ďáblu… My bychom měli jít v Ježíšových šlépějích. Pokud politik patří mezi děti ďáblovy, nemodlit se za něj, ale odhalovat zlo, jehož je nositelem. Pokud takový politik ubližuje našim bližním, bránit mu v tom i za použití násilí, tak, jako policie používá násilím proti zločincům. Zločinec zvolený například do prezidentské funkce není o nic menším zločincem než běžný kriminálník.“
Mezi děti ďáblovy nepatřili jen zákoníci a farizeové, nýbrž patří mezi ně všichni ti, kdo se nenarodili znovu z Boha (J 1:13). To jasně formuluje apoštol Pavel:
„Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá přestoupení a pro své hříchy, v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, PODLE VLÁDCE MOCNOSTI VZDUCHU, DUCHA, KTERÝ NYNÍ PŮSOBÍ V SYNECH NEPOSLUŠNOSTI. MEZI NIMI JSME KDYSI I MY VŠICHNI ŽILI V ŽÁDOSTECH SVÉHO TĚLA, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní.” (Ef 2:1-3)
“Kdo činí hřích, je z ďábla, neboť ďábel hřeší od počátku. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky ďáblovy.” (1 J 3:8)
To znamená, že všichni neznovuzrození hříšníci patří mezi děti ďáblovy. A proto byste se nemohl modlit za žádného politika, jestliže se nechcete modlit za děti ďáblovy. Poněvadž nikdo z těch, kdo se narodili z Boha, a tím se stali Ježíšovými následovníky, se do politiky neplete, nevyhledává politickou kariéru, nechce vládnout ostatním (L 22:25-26; J 6:15). Z toho plyne, že politiky mohou být jedině děti ďáblovy, jelikož ten, kdo neposlouchá Ježíše, hřeší, čímž dokazuje dle citovaného Janova verše, že je z ďábla.. A přesto jsme vyzýváni, abychom se za tyto politiky – děti ďáblovy – modlili (1 Tm 2:1-2). Ostatně i Ježíš se za Židy, které označil za děti ďáblovy, nepochybně modlil (L 23:34 > Sk 7:60). Vy však zjevně chcete jít proti příkladu Ježíše a Štěpána.
Píšete, že křesťané mají bránit své bližní i násilím. Kde Ježíš za použití násilí brání své bližní? Když Pilát nechal povraždit obětující Galilejce (L 13:1-2)? Nebo když Herodes Antipas nechal protizákonně popravit proroka Jana Křtitele za to, že jej oprávněně napomínal kvůli Herodovu hříchu proti ustanovení Tóry (Mk 6:17)? Ježíš kvůli masakru Galilejců neřekl proti Pilátovi ani slovo, stejně tak neřekl ani slovo proti Herodovi kvůli zavraždění svého příbuzného Jana Křtitele, natož aby proti nim nějak násilně zasahoval či burcoval lid k povstání vůči nim, jak byste to rád dělal Vy, který tím jen prokazujete, že jste evidentně jiného ducha než Ježíš (L 9:55).
Křesťané tu nejsou od toho, aby nastolovali světskou spravedlnost. Nebyli ustanoveni soudci a rozhodčími v otázkách světské spravedlnosti, tak jako nebyl ustanoven v těchto otázkách rozhodčím a soudcem Ježíš (L 12:13-14). Nemůžete tedy po nich chtít, aby se chovali jako policie, a v přímém rozporu s Ježíšovými slovy (Mt 5:39) násilím něčemu bránili nebo někoho násilím chránili. Nic takového nedělal Ježíš ani apoštolové. Křesťané se nezabývají světskou spravedlností, ale hlásáním spravedlnosti Božího království (Mt 6:33) a zvěstováním jediné možné záchrany v něm (Sk 2:40; Kol 1:13). Proč by měli křesťané soudit ty, kteří jsou ve světě (1 K 5:12) a na základě toho proti nim nějak zakročovat? Proč by měli násilně zasahovat proti zločincům tohoto světa? Proč by měli suplovat policii či armádu tohoto světa? Kde jste vzal tento scestný názor? Z Nového zákona určitě ne…
Napsal jste:
„Zločinec zvolený například do prezidentské funkce není o nic menším zločincem než běžný kriminálník. Církev by měla učit, že takové „autority“ by lidé neměli respektovat.“
Církev nic takového učit nemůže, jelikož apoštol Pavel výslovně uvádí, že každá duše má být podřízena nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha (Ř 13:1). A to píše za panování kriminálníka par excellence – císaře Nerona. Takže Vaše učení, že by se podobně amorální autority neměly respektovat, je nepochybně heretické, neboť se staví proti Písmu. Samozřejmě, že křesťan takové autority má respektovat pouze do té míry, dokud ho nenutí k hříchu (viz Sk 5:29).
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Mnozí křesťané, možná pod dojmem historických zkušeností dospěli asi k přesvědčení, že politika jako správa veřejných záležitostí je cosi navýsost odporného až hříšného…“
Na to, aby dospěli k takovému přesvědčení, křesťané nepotřebují ani historické zkušenosti, které zmiňujete. Na to jim stačí apoštolova slova, která je jasně vybízejí, aby se zabývali Božím královstvím, a ne pozemskými politickými poměry:
„Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na pravici Boží. Myslete na to, co je nahoře, NE NA TO, CO JE NA ZEMI.” (Kol 3:1-2)
Napsal jste:
“V našem politickém systému o těch účinkujících rozhodujeme my. Je tedy odpovědností každého z nás, zda politika v naší zemi bude čestná nebo špinavá. Proto každý, kdo si říká křesťan, nese těžkou vinu, pokud své bratry odvádí od odpovědnosti za společnost. V historii vidíme několik momentů, kdy si lidé dobrovolně zvolili do svého čela zločince. Lidé jako vy, kteří své bratry nabádají, aby se nepokoušeli volbě zločinců zabránit, stávají se pak jejich spoluviníky.“
A tím „my“ míníte koho? Křesťany nebo lidi tohoto světa? Ke komu se vlastně řadíte? Křesťané totiž nejsou z tohoto světa (J 15:19), takže nenesou žádnou odpovědnost za tento padlý svět a už vůbec nemají žádnou těžkou vinu, kterou jim kvůli jejich apolitičnosti připisujete. Jejich odpovědnost je jediná: kázat lidem tohoto světa vhod či nevhod (1 Tm 4:2) záchranu z tohoto křivého pokolení (Sk 2:40) v Božím království (J 17:24; Kol 1:13). To znamená, aby se ti lidé ze světa, kteří Ježíšovy následovníky slyší, rovněž mohli narodit znovu do Božího království (J 3:3.5) a tím již také nebýt ze světa (J 17:16). Proto poslal Ježíš své učedníky do světa (J 17:18), aby mu získávali učedníky a učili je zachovávat vše, co jim přikázal (Mt 28:19-20). Neposlal je do světa proto, aby svět nějak politicky vylepšovali a tím jen utvrzovali různými Potěmkinovými vesnicemi ty mrtvé ve vinách a hříších (Ef 2:1) v jejich duchovní smrti. Nesnažte se tedy na křesťany nakládat odpovědnost za něco, za co odpovědnost vůbec nenesou.
pavel v
Pane Ašere,
v době, kdy žil apoštol Pavel, byl svět diametrálně odlišný od toho našeho. Lidé byli nesvobodní – císař a jeho soldateska měli nad nimi neomezenou moc. Tím pádem nenesli odpovědnost za utrpení, které mocní lidem působili. V demokratické společnosti jsou těmi mocnými voliči (včetně křesťanů). Každý volič tedy nese svůj díl odpovědnosti za svět ať chce nebo nechce. Filosof Karl Jaspers napsal v roce 1946 knihu Otázka viny. V ní vysvětlil, že za zvěrstva Hitlera a jeho soldatesky nesl vinu každý Němec, který Hitlerovy nacisty volil, ale také každý, kdo nic neudělal proti jeho zvolení. Vy jeho závěry popíráte. Tím na sebe berete vinu za utrpení, které způsobí budoucí tyrani, jimž jejichž voliči dají hlas v domnění, že neponesou viny těch tyranů.