Nedávno jsem čirou náhodou v rozhlase zaslechl mluvit jistou sociální pracovnici o pomoci bezdomovcům a o sociálním bydlení. Z jejích úst zazněla věta: „Já považuji bydlení za něco, co patří k základním lidským právům.“ (Neručím za doslovné znění; ručím ale za smysl oné věty.)
Žiji v Jeseníku a místních bezdomovců je mi v zimě fakt líto. V zimě v létě tu bývá tak o tři čtyři stupně chladněji než v Praze, v níž jsem strávil většinu života. Vážím si všech, kdo se jim snaží pomoci. Nicméně ona věta mě přinutila přemýšlet. Opravdu patří právo na bydlení k základním lidským právům? A kdo vlastně rozhoduje o tom, jaký je rozsah základních lidských práv, tedy o tom, co k nim vlastně patří? Ano, vím, že tu je Všeobecná deklarace lidských práv, a nemám důvodu pochybovat o tom, že ty, kdo je formulovali, vedly šlechetné úmysly. Pokud vím, o právu na bydlení se v Deklaraci nepíše, stejně jako se tam nepíše o právo homosexuálů adoptovat děti nebo o právu na to, aby asistovaná reprodukce byla hrazena státem. Levicově liberální ideologové ovšem mají sklon formulovat další a další práva.
Jsou věci, které by většina z nás jistě považovala za absurdní. Třeba právo na každoroční čtrnáctidenní dovolenou v cizině nebo na zmrzlinu zdarma pro předškoláky. Další si jistě dokážete vymyslet sami.
S „lidskými právy“ je dvojí zásadní potíž. První z nich je, že svět – či jednotlivé země – se mohou dostat do neřešitelných situací, kdy něco, co bude prohlášeno za lidské právo, bude nesplnitelné a v rámci určitého státu či určitých států nevynutitelné. Dejme tomu, že bude přijata teze: „Všichni migranti mají právo na důstojný život.“ Nepatřím mezi ty, kdo by migrantům důstojný život nepřáli (ano, vím, jsou i tací). Jenže co všechno patří k důstojnému životu? Vezmete-li si prognózy růstu populace v Africe, tak je i laikovi naprosto zřetelné, že je zaděláno na obrovský průšvih, protože africký kontinent tuto rostoucí populaci neuživí. Dá se předpokládat, že migrační vlna se povalí do Evropy, protože jinam vlastně ani nemůže. Hodně se mluví o tom, že bychom měli „pomáhat v místě původu“. Předpokládat, že to povede k omezení migrace, je nesmysl, protože současná migrace je právě důsledkem nikoli zhoršení, ale zlepšení situace v „místě původu“. Nebo si snad dovedete představit současnou migrační vlnu bez mobilů? Právě když se místním začalo dařit natolik dobře, že si pořídili mobil, mohli začít uvažovat o migraci. I kdybychom lili další miliardy do „míst původu“, jen bychom zvyšovali touhu místních obyvatel vydat se do Evropy, protože Evropa na tom bude minimálně ještě několik desetiletí lépe než Afrika. (Pokud by se migrace dařila, může na tom být po několika desetiletích stejně.)
Jaké je tedy řešení? Nevidím jiné než zásadní změnu reprodukčního chování afrického obyvatelstva.
Může k ní ale dojít? Jakým způsobem?
Obávám se, že nikoli. Jsou dvě země, které se snažily svůj populační růst zásadním způsobem omezit. Tou první je Indie, kde ovšem tyto pokusy netrvaly dlouho a byly poměrně omezené. Docházelo k násilným sterilizacím, nicméně praxe byla tak odporná, že relativně demokratická Indie si nemohla dovolit v ní pokračovat. Druhou, známější zemí, je Čína. „Politika jednoho dítěte“ byla poměrně úspěšná, a skutečně mnozí rodiče měli jen jedno dítě, protože byli přísnými sankcemi přinuceni své reprodukční chování změnit. Nicméně její aplikace v totalitním režimu byla rovněž spjata s mnoha nepěknými jevy, z nichž korupce byla možná tím mírnějším.
Znám nějaký lepší způsob? Neznám. Jen to vím, že pokud Afričané své reprodukční chování nezmění, situace se bude vyhrocovat. Ne, nebude to nic pěkného. A čím bude problém vyhrocenější, tím horší to bude s lidskými právy.
A teď ta druhá potíž s lidskými právy. Ta je zásadní. Ke světu totiž můžeme přistupovat dvojím způsobem: To, co máme, a to, co případně můžeme získat, můžeme považovat buď za kořist, nebo za dar.
Uvědomil jsem si to již dávno, když jsem meditoval nad jedním novozákonním textem v jeho archaickém („kralickém“) znění. V listu Filipským apoštol Pavel píše o Ježíši, Božím Synu: „Nepoložil toho sobě za kořist roven býti Bohu“. Moderní české překlady, bohužel včetně mého oblíbeného studijního, vynechávají tu „kořist“ a opisují tento výraz slovy „na své rovnosti [s Bohem] nelpěl“.
Kořist jsme uchvátili a chceme si ji podržet stůj co stůj. Můžeme-li, chováme se jako vůdce smečky, který je přesvědčen, že z ulovené kořisti mu patří největší díl, a pokud to někdo nechce respektovat, dá mu vůdce smečky za uši. Tedy pokud ho nějaký pretendent nesesadí.
Jako „kořist“ můžeme chápat celý svůj život. Můžeme tak chápat postavení, kterého jsme dosáhli. Můžeme tak chápat životního partnera, po němž jsme toužili – a jehož jsme nakonec získali.
V moderní době bychom v řadě případů patrně místo slova „kořist“ použili slova „nárok“.
Nebo můžeme věci brát jako dar. Jako dar bereme svůj život. Jako dar bereme každý nový den. Jako dar bereme každé náš mezilidský vztah. Jak dar bereme i to, čemu vlastně tak říkáme – tedy naše „obdarování“, třeba literární, nebo hudební, nebo praktické.
Jedná se o dva zcela odlišné přístupy k životu. Pokud bereme život jako kořist, budeme se neustále hlásit o svá „práva“ (budeme uplatňovat své nároky) a budeme mít neustále pocit, že jich máme málo, takže budeme vymýšlet další. Milý čtenáři, je to cesta do pekel. Kdo jde touto cestou, nikdy nebude mít dost.
Když ale přijímáte život jako dar, cítíte se obdarováni a často vidíte spoustu krásných věcí, které nezahlédne ten, kdo vše považuje za svou kořist, případně za své právo. Vděčnost je skvělá věc. Kdo žije život vděčnosti, má touhu obdarovávat druhé.
Třeba ty bezdomovce v Jeseníku.
Jenže to chce kardinální změnu perspektivy. V křesťanství se tomu říká „obrácení“.
Autor je teolog a publicista. Foto: Wikimedia Commons, ilustrační
10 Komentáře
Konečný Fr.
Zeman i Babiš tvrdí, že máme právo si rozhodnout, kdo u nás bude žít. Celá V4 v otázce migrace jedná rozumně a je třeba tato stanoviska podpořit i svými hlasy. Pomáhat je správné, ale ne za cenu sebezničení.
Petr Aadamec
To, co autor píše o Africe je velmi ošklivé. Maltuziánství je něco protilidského a věřím, něco silně proti Duchu Svatému – dárci života. Asi by ty Afričany nejraději sterilizoval? Není rozhodně pravdou, že migrace je důsledek zlepšení situace. Především situace je ze velmi složitá a z každé země odchází lidé z jiných důvodů. A pomoc v místě problémů bychom měli maximálně.
Dan Drápal
Milý Petře, podsouvání ošklivých myšlenek je nefér. Já v článku jasně říkám, že nevím, jak dosáhnout snížení porodnosti v Africe. Sám dobře víš, že bych žádnou sterilizaci nikdy nenavrhl.
Pomoc v místě problémů je jistě záhodná. Jen bychom si neměli namlouvat, že sníží migraci. Nesníží.
Já netvrdím, že znám řešení problémů. Považuji ale za důležité upozorňovat na jejich souvislosti. Pokud problémy nepojmenujeme a nezmapujeme, těžko najdeme jejich řešení.
Petr Adamec
Dane,
omlouvám se za větu o sterilizaci, je trošku nekorektní. (Ovšem třeba teze P.Piťhy o připravovaných koncentrácích a vládě homosexuálů Ti přehnané a nekorektní nepřipadaly) . Tvé myšlenky o Africe mi ale vážně připadají za hranou. Sterilizaci bys asi opravdu nenavrhoval – způsoby jak v Indii, tak v Číně Ti připadají nepřijatelné. Ovšem snížit porodnost v Africe bys zjevně chtěl. Možná, kdyby se našel nějaký přijatelnější způsob… Písmo pokládá plodnost za požehnání…úkol daný člověku…dítě za dar. Podle mého s tím nelze spojit Tvou tezi, že plodnost lidí v Africe je problém. To je ta ošklivá teze. Mimochodem, nevěřím ani v Tvou úvodní tezi, že migrace je způsobena porodností v Africe a že Afrika ty lidi neuživí. Nebo, že když se to v Africe zlepší, jistě půjdou do Evropy za ještě lepším.To o protilidskosti Maltuziánství jsem citoval Chestertona. Docela se podivuji, jak to jako člověk se vztahem k Písmu, můžeš napsat. Mrzí mne to. Už jsem si skoro zvykl na Tvé občas kacířské myšlenky. Přesto mne to od kazatele udivuje.
Myslím, že křesťanský publicista by měl víc vážit myšlenky a slova… Pokud přesvědčíš lidi, že za migraci může porodnost v Africe, nebude daleko k těm sterilizacím (třeba přes transgenní potraviny), bez ohledu na Tvůj postoj, že Ty bys tak daleko nezašel. Podobně jako když přesvědčuješ lidi o tom, že i jediný muslim zvyšuje pravděpodobnost islámského teroru – taky to povede k zápalným lahvím házeným na ubytovny pro uprchlíky. Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Karel Krejčí
Dá se s úsměvnou nadsázkou konstatovat, že je to všechno „vzhůru nohama“. Počínaje nedávno zveřejněným průzkumem, zaměřeným na důvěryhodnost institucí ve společnosti, kde se na posledním místě umístila církev a konče naprosto světským a typickým názorem, že člověk zde na Zemi má na něco nárok nebo právo. Nevím jak komu, ale mě se příliš nedaří, najít nějakou hlubší spojitost s předurčeným hlásáním evangelia na jedné straně a důvěryhodností ve společnosti, v porovnání se světskými institucemi a jejich úlohami na straně druhé. Neporovnává se zde něco, co porovnat nelze a pokud ano, není to právě důkaz, že „něco“ se reprezentuje jak nemá a není takové, jak má být? Kde zůstala moudrost, kterou Bůh dal Božím dětem, aby porozuměly dění a zákonitostem ve světě? Jak to, že církve hlásají pouze lásku, soucit, porozumění, ale bez pravdy a moudrosti? Bůh nás v Písmu seznámil, jakou hru s námi ten Zlý hraje a jak mu vidět „do karet“. A právě k tomu nás obdaroval moudrostí, tak proč ji nepoužíváme? Co je moudrého nebo zbožného na tom, jestliže to, co je dobré, podřizuje se tomu, co je špatné? Bude nás snad Bůh trestat za obhajobu dobrého? Nebo se máme radši preventivně trestat sami? Pro křesťanské církve je typické, že nehodnotí děje a události jako časově plynulé a na sebe navazující, ale jako „z čistého nebe“, bez příčiny, tady a teď. Přitom je to přímo v rozporu s Písmem. Ano, láska, soucit, pomoc, ale i pravda a moudrost.
Eva Hájková
Se zvýšením životní úrovně a s vyšší vzdělaností (zejména žen) se porodnost obvykle snižuje. Jenže dospěje k tomu někdy Afrika?
My s manželem podporujeme jednu africkou dívku už deset let, aby mohla chodit do školy. Teď už je na nějaké vyšší.
Jmenuje se Agnes. Nevím ani, jestli je křesťanka, ale myslím, že ano. Pokaždé, když nám pošle psaní, nezapomene totiž napsat, že nám děkuje a přeje nám Boží požehnání.
Karel Krejčí
Mohu uvést jeden analogický příklad, jak se orientovat a posuzovat podobnou situaci. Protože jsem řemeslník a OSVČ, měl jsem spoustu telefonátů s žádostmi různého rozsahu, od těch nejjednodušších (závada – spadlý jistič) až po celkovou el.instalaci v novostavbě atd. Patrně jsem dělal to, co jsem měl, protože mě to i naplňovalo a bavilo. Když už jsem se blížil k důchodu a postupně si začal vážit každé volné chvíle pro sebe, jako by se to dobré (kladné reference, spousta nabytých kontaktů) začalo obracet paradoxně proti mě. Zájem zákazníků ve mně začal vzbuzovat odpor a já jsem si uvědomil, že z navyklého ANO, budu se muset po mnoha letech začít naučit bez přetvářky říkat NE. V praxi to opravdu není jednoduché. Stále jsem si nebyl jist sám s sebou, zda při odmítnutí zakázky se chovám správně, vždyť při dobré vůli, stále mám přece časové rezervy a pokud nějakou svou vlastní potřebu odložím na příští den nebo vůbec na jindy, co mi to udělá, copak oni nejsou přednější? No a v tom je jádro problému. Kde je hranice míry svých potřeb a soukromí a kde je povinnost pomáhat druhým? Kde mám naslouchat výčitkám svědomí a kde mám upřednostnit racionální uvažování? Nakonec jsem si uvědomil, že dělat si výčitky svědomí kvůli odmítnutí – pokud už zašla situace a okolnosti tak daleko, jak jsem uvedl – je zbytečné a nic neřeší. Vždyť Bůh ve své všemohoucnosti – pokud je to Jeho vůle – zařídí konkrétní situaci, která je z mé strany neřešitelná, daleko lépe než já. A teď už jsem u cíle toho, co chci naznačit. Je v našich silách změnit míru populace v Africe? Statistiky hovoří jasně, že ne. Je v možnostech Evropy tento vývoj a tím i negativní dopady zvrátit tím, že bude Afričany absorbovat? Dojde tím v Africe k nějakému zásadnímu posunu? Kde je míra absorpce Evropy, aby zůstala v zásadě takovou jakou je? Nepochybuji, že jsou i lidé (ovládané loutky), kterým na budoucnosti Evropy jaká bude, vůbec nezáleží. Bereme na sebe úkol v takovém měřítku a rozsahu, který nám nepřísluší a ani není v našich silách jej zvládnout. Jediný, kdo má vše pod kontrolou a děje se v souladu s Jeho vůlí – je Bůh. Nezapomínáme na naší malost a Jeho všemohoucnost? Že náš pohled, i když je naplněný snahou o soucit, etiku, pomoc atd, nemusí být v souladu s Boží vůlí, jak to vidí On v Jeho perspektivě?
Eva Hájková
Samozřejmě, nikdo není povinen pomáhat v Africe. Někdo pomáhá doma (taky je tu dost potřebných lidí), někdo má co dělat sám se sebou, aby se udržel nad vodou. To beru. Ale ještě jsem neslyšela, že by někdo nepomáhal druhým, protože neví, jaký s nimi má Bůh záměr.
Když uvidím tonoucího, taky se nebudu ptát, jaký s ním má Bůh záměr. Tedy, zda Bůh záměrně nedopustil, aby se ten člověk utopil. Ani si neřeknu, že Bůh by mu jistě pomohl, kdyby chtěl. Pomůžu mu, pokud budu toho fyzicky a psychicky schopna.
Karel Krejčí
Ano, velmi výstižné a máte pravdu, ale je známé i riziko zachránění, protože tonoucího člověka je třeba zachránit tak, aby se neutopili oba. Mimo to, dnes již převažují ti, kteří se „netopí“ a co se týče těch, kteří se vydali na cestu s tím vědomím, že opravdu hazardují svými životy a životy svých rodin skutečným utopením, na koho pak přenášejí zodpovědnost za své rozhodnutí? Co je tak „hlubokým“ motivem jejich jednání, že si neváží vlastního života?
Eva Hájková
Jsou dva přístupy k problémům. Etický a politický. Politický je ten, při němž člověk přemýšlí: Mohu si to dovolit, co to přinese mé rodině (obci, zemi)?
Neohrozí to naši budoucnost? Prostě zodpovědnost za to, co bude zítra.
Ježíš ovšem preferoval etický přístup. (Buďte jako ptactvo nebeské, nestarejte se, co přinese zítřek, váš nebeský Otec se postará….)
Můžete namítnout, že svět je politický a hraje tedy s námi politickou hru. Možná, že i migranti jsou politická hra. Všechno je možné. Politika je jako šachy. Neumím je hrát. Neznám pravidla, neumím promýšlet několik tahů dopředu.
Budete se divit, ale když jsem napsala ten příklad s topícím se člověkem, nemyslela jsem přitom na migranty, kteří se snaží dostat přes moře, ale na to, že člověk někdy vidí neštěstí a bezprostředně na ně reaguje, aniž by byl hlouběji informován, co se vlastně stalo.
Je hezké být zodpovědný. Ale člověk si musí být vědom omezenosti své schopnosti dopředu promýšlet možné tahy na šachovnici, a tedy i omezené zodpovědnosti za budoucnost.
Kdysi jsem pevně věřila, že máme budoucnost v rukou. Nebyla to pravda.