Mám přítele. Je pastorem malého sboru. Je to opravdový, ryzí, poctivý člověk. Znám ho už léta. A občas – možná tak dvakrát do roka – ho přepadnou pochybnosti, zda to, co dělá, má vůbec cenu.
Vše dělá ve svém volném čase – připravuje nedělní kázání a spolu se svou ženou se věnuje lidem, a to jak členům sboru, tak jiným (zpravidla známým členů sboru), kteří s ním chtějí řešit nějaký svůj problém, nebo si jen tak popovídat.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uslyšíme Boží hlas?
Tento článek píšu, protože chci jemu a všem jemu podobným pastorům malých sborů poděkovat a vzdát hold. A chtěl bych je povzbudit: Vaše práce není marná v Pánu.
Podle průzkumů veřejného mínění je církev velmi nedůvěryhodnou institucí – je méně důvěryhodná než parlament či vláda, a to už je co říci. A povolání pastora (duchovního, faráře, kněze – jak chcete) rozhodně není u mimokřesťanské veřejnosti v úctě.
Podle jiných průzkumů, tentokrát ze Spojených států, je povolání pastora jedním z nejnebezpečnějších povolání vůbec. Je nebezpečnější než povolání hasiče či kaskadéra. Třicet procent pastorů a padesát procent misionářů prý skončí špatně. Nejčastěji vyhořením.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Sám zakouším hodně nepřátelství, když píšu na Neviditelného psa, případně do jiného média. Často jsou to urážky od lidí, kteří mě nikdy nepotkali, ale zpravidla nejde o mě. Tito kritici mají pifku na církev jako takovou.
Hodně se dá přičíst na vrub nešťastné otázce restitucí. Je mi hloupé se hájit tím, že patřím do Křesťanských společenství, která si žádné státní finance nikdy nenárokovala a jichž se restituce nijak netýkaly. Je mi hloupé hájit se tím, že jsem už počátkem devadesátých let upozorňoval, že tato věc církvi velmi ublíží. Přestože jsem restituce vždy považoval za nešťastné, nepřátelství vůči církvi by zde existovalo i bez nich.
V osmdesátých letech jsem od lidí často slyšel okřídlenou větu „když jsem byl malej, chodil jsem na náboženství a katecheta mě vždycky mlátil“. Slyšel jsem to tolikrát, že jsem nakonec dospěl k závěru, že je to jakési klišé. Je to věta, kterou někdo vyslovil, aby vám naznačil, že se s vámi nechce vážně bavit. Tak jsem to tak začal brát. (Jistě, asi někde opravdu existoval nějaký katecheta, který děti mlátil.)
Dneska už ti lidé nežijí. Ani ti katecheté, ani ti mlácení. Na posledním soudu je Pán všechny odmění podle jejich skutků. Nepřátelství vůči církvi však přetrvává. Domnívám se, že mnozí z těch kritiků žádného pastora nikdy neviděli a s církví ve skutečnosti žádnou osobní zkušenost nemají.
Já ale vím, jak je to doopravdy. Vím také, že existují pastýři malých sborů, a že ty sbory zůstávají malé, protože jejich vedoucí má nějakou charakterovou vadu. Může to být sklon k manipulaci, může to být potřeba (alespoň někomu) „velet“, a někdy to může být i docela obyčejná lenost. O těch nyní psát nechci. Chci povzbudit ty, jejichž hlavní „činnost“ spočívá v tom, že druhé lidi trpělivě poslouchají, modlí se za ně a snaží se je vyučovat z Božího Slova. Mnohdy dají dobrou radu, kterou dotyčný stejně neposlechne. Nezřídka se stane, že někomu pomohou – i finančně – ale ten, jemuž pomohli, se po čase obrátí proti nim. V některých případech – a není jich málo – si najdou jiný sbor a pak přijdou pastorovi sboru, v němž uvěřili a do jisté míry vyrostli, říci, jak to dělá špatně a že by si měl vzít příklad z toho či onoho (přičemž dotyčný pastor dobře ví, proč si ten příklad z toho či onoho vzít nechce, ale nebude to svému kritikovi povídat, protože by to byly svým způsobem drby).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Pokoření
Vás věrné pastory chci povzbudit. Za to, co děláte, berou různí terapeuti pět stovek za hodinu, ba i více. A vy často sloužíte lidem, kteří by si tu pětistovku nikdy dovolit nemohli. (Nechť prosím čtenář nebere předchozí větu jako špičku proti terapeutům a poradcům; někteří z nich dělají skvělou práci. Nejde mi o to, abych pohaněl poradce, ale abych povzbudil pastory.) Všichni jsme rádi, když nás někdo trpělivě vyslechne. Někdy ovšem musíte dát radu, o níž tušíte, že se dotyčnému nebude líbit. Třeba už jen proto, že po něm bude něco vyžadovat. Může to být omluva, přiznání si vlastní viny, nebo třeba i rozhodnutí nepřejídat se či něco podobného. Dnešní lidé chtějí „bezbolestné“ rady, a my mnohdy víme, že je dát nemůžeme. Někdy pociťujete velkou frustraci, když se do někoho časově i emocionálně investujete a zpočátku se zdá, že je vše na dobré cestě, ale pak se dotyčný třeba vrátí k drogám nebo si (znovu) najde milenku či milence. Může se rovněž stát, že se na vás obrátí člověk, který evidentně volí hřích, ale chce po vás, abyste mu jeho nemorální rozhodnutí posvětili. Někdy není úplně snadné dát dobrou radu, když už předem tušíte, že daného člověka spíše naštvete.
https://www.jakdonebe.cz/?utm_source=krestandnes&utm_medium=banner&utm_campaign=hlavni_stranka_2021
Vaše složitá situace má jediné řešení: Je jím hluboké niterné společenství s Pánem Ježíšem. Potřebujete si neustále připomínat, že sloužíte Bohu, nikoli lidem. A že Bůh o vás ví a celé situaci rozumí.
Vím, že mnohdy dokážete potěšit zoufalého člověka. Jste ochotni se dál bavit i s tím, nad nímž mnozí jiní – příbuzní, sociální pracovníci, ale i různí poradci či jiní pastoři – už zlomili hůl.
Zkuste se na svůj sbor dívat nikoli jako na lán, ale jako na zahradu. Lán – to je doména (některých) apoštolů nebo evangelistů. Zahrada nezvyšuje každoročně výnos. Je na ní neustále co dělat – jen zkuste nechat zahrádku tři měsíce vlastnímu osudu. Někdy pouze opakujete to, co jste dělali vloni. Přál bych vám početní růst, ale pokud se nedostaví, neznamená to, že je všechno špatně. Nemusíte absolvovat další konferenci pro vedoucí, abyste se dověděli „jak na to“. Možná nikdy nebudete jedničkou ani ve svém městě, natož v celém kraji.
Mám teď před duchovníma očima tváře některých z vás. Chci vám poděkovat a chci vás povzbudit. Velice si vás vážím. Proto opakuji: Vaše práce není v Pánu marná.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. února 2018 Ilustrační foto: New Work Baptist Church
5 Komentáře
Otakar Vožeh
Povolání pastora, případně kazatele a jakéhokoli jiného Božího služebníka je podmíněno Božím povoláním do služby. Naneštěstí už se dnes toto Boží povolání u křesťanských pracovníků tolik nezkoumá . . . ke škodě Církve.
Pro Bohem povolaného služebníka skutečně platí 1.Kor.15,58.
Olga Nedbalová
Ano, pane Vožehu, to je pravda. A obávám se, že v dnešní době se také naplňují slova Písma 2. Timoteovi 3:3
„Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.“
Místo toho, aby se lidé zděsili nad svými hříchy a hledali toho pravého Spasitele, najdou si učitele, který jejich hříchy označí jako neškodné. Pak je ovšem otázka, k čemu jim takové pseudospasení bude. To snad by bylo lepší, kdyby zůstali ateisty.
Petr Adamec
Moc si vážím lidí, kteří při svém zaměstnání slouží sboru jako pastoři. Vím trošku, co je to stojí a jak moc těžké to je. Děkuji.
Současně problémem mnoha charizmatických malých sborů je veliká jednostrannost. Charizmatické hnutí přineslo důraz a nový život v oblasti, kterou církev dlouho neviděla. Přineslo mnoho převratného. Ovšem současně zůstalo často hnutím s jedním důrazem. Charizmatické sbory mívají své velmi silné stránky a současně stránky, kde jsou velmi slabé a zcela nevyvinuté. Zvláště malé sbory. V průběhu křesťanského života se často potřeby lidí mění a pokud jim sbor nedokáže jejich potřebu naplnit, trpí tím a mnozí odejdou jinam. Protože v křesťanském životě je dlouhodobě důležitá rovnováha. Je nedobré, pokud jsou charizmatické sbory sektářské a nedokážou přijmout nic od jiných církví, protože by iim to dalo určitou rovnováhu. A zajistilo tak dlouhodobou perspektivu. Církev by měla být na celý život, ne jen na 20 let… Samozřejmě i necharizmatické sbory mají problém, pokud nedokážou přijímat obohacení od jiných, třeba charizmatických. Většinou nepřijímají žádné podněty od jiných , protože jak autor článku ukazuje o nich vědí něco negativního a prostě se nedokážou překonat a něco od nich přijmout. To je tragický postoj… I třeba od člověka s nějakou morální vadou se mohu mnoho naučit. Často ty překážky jsou navíc iluzorní a dané spíše sektářskými postoji, které v malých sborech rostou hojněji než ve velkých. A to vede skoro zákonitě k postupnému početnímu i jinému propadu sboru… právě ti kdo odcházejí mají často bolavé a moc důležité informace, co sboru nejvíc schází,
Petr Adamec
Jak vidíte z datumu, napsal jsem to před 4 roky. Už tehdy mne pak mrzelo, že to asi žádného pastora na ztracené vartě moc nepovzbudí. Tak tedy přeji mnoho Božího požehnání všem pastorům ztracených vart. Jejich práce není marná. A často obětují své službě velmi mnoho. Díky vám! Čeká vás odměna v nebesích. I kdyby to nevypadalo po lidsku moc úspěšně.
Olga Nedbalová
Ano, skutečně práce sboru nakonec bude spravedlivě posouzena. Záměrně píši sboru a ne jen pastora. Pastor je důležitý, vede, určuje směr, nicméně – všechna odpovědnost nepadá jen na hlavu pastora. Sbor je společenství a jako takové nese odpovědnost společně se svým pastorem. A jak moc je důležitá velikost sboru, respektive to, jak je sbor schopen růst. Jak správně upozorňuje pan Drápal, určitě to není jediným ukazatelem zdraví sboru. V Zjevení Janově je chválen sbor, který má nepatrnou moc (Zj 3:7-8). Tedy není až tak důležitá velikost sboru, ale to, jaké slovo se ve sboru káže. Sbor tedy nemusí kvantitativně růst, ale růst by měl být spíše kvalitativní. Úplně špatné je posuzovat kvalitu práce sboru podle světských marketingových pravidel. Tedy počet členů sboru, počet akcí sboru, rozpočet sboru, počet nových členů sboru. Paradoxně kvalitní kazatel nemusí mít nutně velký přírůstek členů sboru. Někdy je problém na straně posluchačů. Někteří lidé nechtějí slyšet pravdu sami o sobě, o své hříšnosti, o potřebě pokání, o pokoře. Chtějí jen „sladké“ křesťanství, ze kterého je odstraněno všechno náročné a bolestivé. Navíc požadují instantní podobu víry, žádná složitá příprava, jen zamíchat a už zrovna konzumovat. Nechtějí denně číst Písmo, denně se modlit, hledat usilovně Boží vůli. Zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat Ježíše. Lidem stačí krátký letáček o víře, pár biblických citátů a pastor, který za ně vše vyřeší. V této pozici jsou zákazníky a pastor ať se snaží dělat svou práci co nejlépe. Tento model samozřejmě nemůže nikdy fungovat. Všichni věřící se podílí na chodu sboru a všichni se v rámci svých obdarování mají do sborové práce zapojovat. Nejdůležitější je pak nezapomenout na Ježíše Krista, který je naší hlavou. Připomínat si, co je našim cílem. Za kým jdeme. Proč se vlastně scházíme a proč tak toužíme po společenství bratří a sester. A také se modlit. I za naše kazatele, za náš sbor. Tak jako neodbytná vdova. Nenechat se zastrašit překážkami, nepropadnout malomyslnosti. Neskočit na vějičku tomu zlému. Ano, my sami jsme často slabí, nedokonalí, mýlíme se. Ale náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus takový není. On je skutečný vítěz nad zlou mocí. V Ježíši je naše naděje a naše síla.