Křesťan dnes přinesl zprávu o sebevraždě Jima Howarda, pastora šestitisícového sboru Real Life Church v Kalifornii. Pastor údajně trpěl duševní poruchou, která ho nakonec přivedla až k sebevraždě.
Neznám teologický profil tohoto pastora a neznám zaměření jeho sboru. Dostal jsem ale podnět, abych se k „sebevraždě pastora“ vyslovil, a jsem přesvědčen, že to, co napíšu, se může týkat nejrůznějších denominací, od liberálních po fundamentalistické, i pastorů nejrůznějších temperamentů a obdarování.
Správné teologické názory totiž nezaručují, že povedeme správnou životosprávu. Mnoho pastorů ví, že potřebují správně pečovat o své tělo – nepřejídat se, zajistit si dostatečný spánek, mít dost pohybu atd. – ale ne všichni si stejně intenzivně uvědomují, že své potřeby má i jejich duše. A duše a duch není totéž.
Setkal jsem se před lety s mimořádným mužem. Jmenuje se Ron Wiebe a dnes je mu již přes osmdesát let. Pracoval jako psychiatr v Kalifornii. Po mnohaleté praxi na jedné sekulární psychiatrické klinice začal sloužit přednostně pastorům a psychiatrům. Od něj jsem se dověděl, že zhruba třicet procent amerických pastorů a zhruba padesát procent amerických misionářů „dopadne špatně“. Nejčastějším problémem je vyhoření, ale příčinou může být i rozvod, tělesná nemoc, jejímž spouštěčem byl přílišný stres apod.
Domnívám se, že velikost (a zejména růst) sboru je faktor, který zvyšuje nebezpečí, že nastane nějaká katastrofa. Stresory totiž nejsou pouze události negativní (třeba problémy s nezdárným potomkem), ale i pozitivní (pozvání k projevům na různých konferencích, tlak nakladatele, aby úspěšný pastor napsal novou knihu apod.)
Povrchní křesťan usoudí, že pastor, který špatně skončil, měl buď „malou víru“, nebo byl v jeho životě nějaký „skrytý hřích“, nebo něco podobného. Zkrátka, že si za to mohl sám. No… v podstatě ano, „mohl si za to sám“, ale možná trochu jinak a složitěji, než si kritický povrchní křesťan uvědomuje.
Paradoxně jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem rezignoval. Věděl jsem, že nemám zanedbávat společná shromáždění, a nikdy jsem nepřestal chodit na bohoslužby, nicméně přiznám, se, že první rok po rezignaci to bylo spíše z povinnosti. Trvalo zhruba dva roky, než jsem se „vybabral z nejhoršího“. Až po rezignaci, ve zcela nové situaci, jsem si začal uvědomovat, pod jakým tlakem jsem celá léta žil. A přiznám se, že jsem to mnoho let jednoduše netušil. Byl to typický případ, často ilustrovaný obrazem „žáby v kastrolu“. Asi to už znáte: Když dáte žábu do horké vody, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do studené vody a postupně ji ohříváte, žába nevyskočí, a nakonec se uvaří. (Nevím, jestli to je tak doopravdy, ale obraz je to srozumitelný, že?)
Rostoucí sbor znamená více problémů, a to i tam, kde sbor roste po všech stránkách zdravě. Roste počet lidí, za něž pastor pociťuje určitou odpovědnost. Nicméně každý máme jen určitou časovou a emocionální kapacitu.
Právě překládám zajímavou knihu od pastora sboru Crossroads Briana Toma. Mimo jiné v ní píše:
Povolání pastora je nebezpečné už proto, že slýcháme o hrozných věcech, které se lidem dějí, mnohem častěji než druzí. Nejenže znám mnohem víc lidí než průměrný člověk, ale dostávám také mnohem více proseb o modlitby než průměrný člověk. A lidé nepřicházejí s prosbami typu: „Hele, modlil by ses za mě, abych moudře naložil se všemi těmi penězi, jimiž mne Bůh požehnal?“ Většina proseb se týká akutních zdravotních potíží a různých tragédií. Proto v mysli nosím rejstřík nejrůznějších nemocí a pamatuji si, s čím bývají spojeny.
Když vás požádá o rozhovor člověk, který právě prožívá určitou tragédii, nemáte srdce ho odmítnout. Když ale máte určitý den už třetí takový rozhovor, něco to s vámi dělá. Přiznám se, že jsem se na ten třetí rozhovor už netěšil – a současně jsem se odsuzoval za to, že toho člověka nemám dostatečně rád.
Ron Wiebe tehdy skupince vedoucích vyprávěl o své službě. Pokud nějaký pastor vyhledal jeho pomoc, kladl si jednu podmínku: Ten, jemuž bude sloužit, musí slíbit, že jeden den v týdnu bude mít zcela vypnutý telefon. Pokud začal s někým pracovat, vedl ho také k tomu, aby jeho dovolená byla skutečně dovolená.
Podmínkou, aby pastor nevyhořel a aby ustál nejrůznější tlaky, je, že bude mít dobré přátele. Ne pochlebovače – těch mívají úspěšní pastoři zpravidla dost. A přátelství vyžaduje čas. A otevřenost.
Jak jsem psal – nevím, čím konkrétně trpěl Jim Howard. Možná lidé v jeho okolí netušili, jak strašlivé věci prožívá. Možná udělal zásadní chybu, totiž že se se svými bolestmi nikomu nesvěřoval. Mohlo to být něco zcela jiného. Platí ovšem, že pastoři se neproviňují nějakými o řád odlišnými hříchy, než „řadoví“ věřící. Základní pokušení jsou pro všechny stejná – peníze, sex, moc. Ale stejné jsou i duševní poruchy. Ne, pastorům se nevyhýbají. Nejde mi teď o to, lokalizovat chybu. V některých případech to není těžké, pokud člověk zná okolnosti. Vím však, že i když se člověk snaží dělat všechno poctivě a nešvindlovat, může se dostat do velmi složitých situací. Važte si svých pastorů – je to ohrožený druh.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?
Autor je teolog a publicista Datum: 12. května 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
38 Komentáře
Karel Krejčí
Křesťanství, chápané a praktikující samotnými křesťany, je ve velké míře svázáno biblickou teorií a nešťastnými mýty. Snad nejvlivnější a nejrozšířenější představou a mýtem je, stále s něčím bojovat, neboť zlo číhá všude kolem nás. Jestliže ten, kdo se považuje za „správného“ a aktivního křesťana a žije bez konfliktů se světem, pak je to chápáno, že nepochybně zde něco není v pořádku. Takový křesťan by se měl mít na pozoru, neboť byl ukolébán tím Zlým a sám již není schopen tento stav si uvědomit. To je ale velký omyl! Ten skutečný boj, ten jedinečný, ten za nás vybojoval Ježíš Kristus! – JE PŘECE DOKONÁNO. Pokud jsme správně pochopili, Bůh nám nabízí odpočinutí, ale ne až v nebi, už rovnou zde! Problémem je i to, že duchovní věci nelze dělat s nasazením ega. Čím víc ega, tím více problémů. Stále je to rovnice – minulost, přítomnost a budoucnost. Bohužel, nechceme chápat.
Je mi líto každého, kdo si vezme život …
Eva Hájková
Vy se tedy domníváte, že pastor používá vlastní sílu (ego), nikoliv sílu plynoucí z Boha? Proto dojde k tomu vyhoření?
Karel Krejčí
Já velice pochybuji, že Bůh na nás nakládá takové úkoly, jejichž cílem je, dohnat nás do kouta, odkud již nevidíme žádné řešení, než to nejtragičtější. Proč by to primárně dělal? Ať jsme kdokoli, děláme cokoli, stále jsme pouze lidé. Pokud se vžijeme do role, že bez nás by si Bůh neporadil, pak je to opravdu pouze lidský pohled. Každý známe z vlastní zkušenosti ze svého okolí, jak se mýlí ten, kdo si o sobě myslí, že je nenahraditelný nebo sám sebe tak chápe. Nezřídka se stává, že naše životní tempo již dlouhodobě nezvládáme až se najednou přihodí „něco“, co nás nekompromisně zastaví a my si uvědomíme zásadní věci, které jsme neviděli nebo jsme je viděli, ale nedokázali jsme je vyřešit.
A jsme u pravdy, ze které vše vychází a ke které nás život kolem nás různými způsoby zase vrací. Proč se stále do něčeho nutíme, proč také nevnímáme své nitro?
Eva Hájková
Možná je načase církve nějak přebudovat. Vytvářet menší skupinky lidí, kteří si budou pomáhat navzájem. Sloužit jeden druhému. Jednou ty mně, podruhé zase já tobě. Ne, že jeden bude za všechny zodpovídat a sloužit mnoha lidem, až ho to úplně strhá.
Jenže jak začít? Počkat, až to přijde samo?
Dan Drápal
Ano, malé skupinky, na nichž se lidé mohou sdílet a za sebe se modlit, opravdu hodně pomáhají. Díky Bohu, v řadě církví jsou už podporovány. Založit je může téměř každý. Samozřejmě – nejsou všelékem a neaspirují na to, že nahradí v církvi všechno ostatní – třeba klasické bohoslužby nebo kvalitní vyučování celého sboru. Považuji je ale za nejdůležitější složku života sboru.
Dejv
Dobře napsáno. Je fakt třeba žít a mít rád a ne vytrhnout jen jednu část z Pravdy – Božího Slova a s ní převálcovat i „okolní“ dobrý věci. 😉
Karel Konečný
Nešťastní lidé, co více k tomu říci.
Petr Adamec
Obávám se, že článek je spíše součástí problému než řešení. Když je člověk nemocný, měl by jít k lékaři (v některých sborech je toto neduchovní a bezvěrecký postoj). V mnoha sborech je bezvěrecký a neduchovní postoj vyhledat psychologa či psychiatra. Toto změnit je součástí řešení. Mělo by se to změnit. Pastor by měl aktivně doporučovat v některých případech péči psychiatra, psychoterapeuta a pod. jako postoj duchovní, ne jako selhání. Rozhodně vedoucí skupinky ani drtivá většina pastorů toto nenahradí. Samozřejmě dobrý životní styl, samozřejmě péče o duši. Ovšem zřejmě ani toto vše nebude dost. Snad bych měl prozradit něco osobního. Kdysi dávno jsem zrovna u autora článku dělal vedoucího skupinky, jedna z oveček se o sebevraždu pokusila (skok ze 4. patra). Roky jsem si to vyčítal. Nelze ale očekávat, že systém, skupinek toto zvládne (chybí mimo jiné odborná supervize, jen málokdo je cvičen takový problém rozeznat).
Eva Hájková
Myslím, že o systému skupinek nebyla řeč proto, že by měl zvláštní moc zabránit sebevraždě kohokoliv. Šlo tady jen o to, jak chránit pastory před přetížením plynoucím z příliš početného sboru, kde si každý člen žádá jeho pomoc.
Nevím, proč by neformální skupinky musely mít nějakého vedoucího? Proč by měl stále někdo zodpovídat za druhé? Můžeme samozřejmě cítit zodpovědnost za druhé, ale ne z titulu nějaké funkce. Jen jako za přátele.
Pokud jde o potřebu psychologa a psychiatra, souhlasím. Každý by měl vědět, že někdy pomůže jen odborná pomoc.
Petr Aadamec
Tak to úplně není…v Americe nebývá tak moc zvykem očekávat pomoc od pastora, je tam k dispozici hromada akreditovaných křesťanských poradců pro různé životní situace. Tím více u megasboru, zde je celý tým specializovaných kopastorů na různé oblasti, včetně profesionálních pastoračních týmů. Rozhodně tam není problémem to, že by všech 6 tisíc členů čekalo pomoc od hlavního pastora a potřebovali proto neformální skupinky. Takový je problém spíše malých sborů.
U těch neformálních skupinek bez vedoucího se stává, že pokud není vedení nějak dané, jistě naplní tuto prázdnou mezeru vedení někdo neformálně a většinou/často to nebude ten úplně pravý. A nikdo se tomu často nepostaví, protože taková role tam vlastně nikomu nepřísluší (odpovědnost za ostatní plynoucí z role vedoucího a autorita umožňující tuto odpovědnost nějak uplatnit).
Eva Hájková
Vy si tedy myslíte, že člověk je beznadějně hierarchický tvor? Že někdo prostě musí být vedoucí? A že pokud někdo není ustanoven, ustanoví se někdo jiný sám od sebe?
Možná máte pravdu. Ale je mi to docela líto, pokud ji máte.
David Brož
Ano, je to tak, jak píšete (bohužel?). Sociologie mluví o formální a přirozené autoritě ve skupině. Ideální je, pokud se překrývají (jedině pak to vlastně funguje). „Vedoucí“ nemá znamenat autoritářský „direktor“, Jeho role je spíš nechávat dostatek svobody ostatním, ale vhodně včas zasáhnout a citlivě vést. Někdo prostě musí říci „teď se jdeme modlit“ nebo „tu diskuzi raději už ukončíme“. Pokud není žádná apriorní autorita, automaticky nastává anarchie. Ta ale netrvá dlouho. Zpravidla se vždy najde někdo, kdo vzniklé vakuum naplní a ne vždy je to ten, koho by ve vedení rád viděl Pán Bůh. Spíš se iniciativy ujme ten, kdo má vnitřní potřebu se prosadit. Vždyť se podívejte na praxi. Pokud je vedením někdo pověřen – jak často se někdo jiný projevuje v neustálé opozici.
V království Božím nejspíš žádní vedoucí nebudou – úplně bude stačit Ježíš. Zatím jsme tady a ani církev není společenství svatých andělů.
Petr Adamec
No, někdy to podle mých zkušeností funguje bez vedoucího…když vztahy nejsou tak těsné a lidé hodně zralí a není krize. Ale opravdu věřím, že jsme hierarchičtí a skupinoví tvorové. Už v 1. třídě ZŠ je za měsíc daná hierachie a začíná ubližování nejslabším. Proto musí být učitel, aby je krotil a ukazoval hodnotu každého. Když se zhroutí stát, nastoupí zločinecké gangy… (myslím na Somálsko a Afgánistán, ne na ČR). Mocenské vakuum svádí sociopaty, aby se chopili moci.
Eva Hájková
Chápu. Děti se bez dohledu neobejdou. Jednak jsou nedospělé, a proto bezbranné, a za druhé, školu mají povinnou. Nemohou odejít, protože se jim tam nelíbí.
Zatímco dospělí křesťané mohou skupinku, či dokonce církev, kdykoliv opustit, když se tam cítí utlačení.
Aspoň pokud nejsou přesvědčení, že „extra ecclesiam nulla salus“. Což se může také stát. Může docházet k různým závislostem. Takže máte pravdu, že jistá opatrnost neškodí.
Petr Kartouz
Kdo nezažil skutečnou depresi, ten nepochopí. Mnoho lidí se domnívá, že za sebevraždou musí být nějaký extrémní tlak, výkon, odpovědnost… Ale nemusí tomu tak být. Vůbec nezastávám sekulární medicínský princip, ale i mozek člověka je orgán a člověk je jím determinován. Duch jistě ne, ale mysl od mozku oddělit příliš nelze. Zrovna dnes jsem četl článek Cyrila Hoschla „Jak se rodí sebevražda“, kde uvádí, že sebevrazi obvykle nečelí stresujícím životním situacím. Prostě prožijí kolaps limbického systému. Velmi mne fascinuje kniha Johna Bunyana Milost přehojná, kde autor duchovně popisuje své deprese. Jednou z mých nejoblíbenějších knih je Pláš Jeremjášův. Přečtěte si ve 3. kapitole Jeremjášův pohled na Boha. Pokud by se někdo takto modlil k Bohu, určitě bychom jej napomínali, že se rouhá a že Bůh takový není. Podle mne je to projev hlubokého zármutku až deprese. Pro jistotu zo zkopíruji:
Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti.
Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla.
Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne.
Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti.
Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami.
Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé.
Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem.
Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu.
Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil.
Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších.
Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu.
Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů.
Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce.
Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně.
Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem.
Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela.
Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré.
Proto jsem řekl: „Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina.“
Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed.
Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně.
Nakonec to ale dobře dopadlo….
Není sporu o tom, že sebevražda je zlá věc, je to hřích. Spíše by mne zajímal pohled na spásu sebevraha. Osobně bych byl velmi zdrženlivý…
Realtoltek
Nedávno jsem o tom stavu vyhoření psal. Podle mě to není psychická nemoc ale naopak tak působí Svatý duch když chce nasměřovat člověka k obnově.
P. Ašer
Já bych viděl „syndrom vyhoření“ zavedený v 70. letech americkým židovským psychologem Herbertem Freudenbergerem spíše jako chytrý byznys plán, který se stal zlatým dolem pro mraky psychologů a různých dalších školitelů, kteří z toho dobře profitují dodnes. Jen se podívejte v kolika institucích se jen u nás pořádají za nemalé peníze školení a semináře o tom, jak předejít „syndromu vyhoření“. Před Freudenbergerem nikoho nic takového netrápilo, že se proti tomu neškolilo? V Americe je přetlak psychologů a psychiatrů, tak je pro ně otázkou zajištění si slušného živobytí, aby neustále vymýšleli nějaké nové strašáky, pro nimž by pak mohli za nemalé peníze učit lidi bojovat. Podobně je to tam s právníky, kterých je tak příliš mnoho a tak vymýšlejí absurdní kauzy, jak vysoudit astronomické odškodné pro kuřáky, kteří prý vůbec netušili, že si kouřením mohou způsobit rakovinu, případně jak vysoudit odškodné za to, že v návodu k mikrovlnce nebylo uvedeno, že se v ní nesmí sušit kočka atd.
Jiří Aron
Kdyby takhle přemýšlel Abraham, nestal by se otcem všech věřících. Pavel by nenapsal žádné listy z vězení. Nebyla by žádná proroctví Daniela, Jeremiáše, Izaiáše atd. David by po smrti jediného dobrého přítele Jonatana vyhořel. Eliáš by nebyl vzat do nebe. Nikdo by ve vyhnanství na ostrově nenapsal knihu Zjevení. Všichni ti Boží muži by se zhroutili dovnitř.
Cituji klíčové podmínky v článku. „Podmínkou, aby pastor nevyhořel a aby ustál nejrůznější tlaky, je, že bude mít dobré přátele“ nebo „Možná udělal zásadní chybu, totiž že se se svými bolestmi nikomu nesvěřoval.“
Žalm 118:8-9: „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka. Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.“
Petr Kartouz
Přísloví 17:17 V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.
Eva Hájková
Dnes souhlasím s panem Aronem. Člověk si nesmí idealizovat ani svět ani lidi.
Jiří Aron
Takto úplně jsem to nemyslel paní Hájková. Přátelé jsou velmi důležití!
Šlo mi o to, že když mají pastoři či kdokoli jiný krizi a třeba i nějakou menší krizičku, bylo by zásadní chybou řídit se podle těch dvou rad pana Drápala: že podmínkou je mít dobré přátele a že zásadní chyba je, nesvěřovat se druhým s bolestmi.
Podmínkou je přátelství s Bohem na 1. místě a zásadní chybou je, nesvěřovat se se svými bolestmi Bohu, zase na 1. místě.
Eva Hájková
Vždyť já vím, pane Arone, že nemůžeme žít bez blízkých lidí, kteří nás přijímají. Jenom myslím, že od nich nemáme čekat příliš mnoho. Hlavně ne záchranu před sebou samým. Mě nejdřív napadlo, že apoštol Pavel, kterého jste zmínil, taky neměl žádné přátele, jimž by se svěřoval, jen spolupracovníky v církvi. Ale dodatečně jsem si vzpomněla, že to tak nebylo. Že mu někteří pomáhali, když upadl do nemoci. A že se jim vlastně i svěřoval – v podstatě všem, aspoň ve svých listech.
Ano, přátelství s Bohem je jistě na prvním místě. Nedávno řekl i papež (nějakým řeholníkům): „Lidé nepotřebují nás, oni potřebují Boha! A čím více žijeme v jeho přítomnosti, tím více jsme schopni jim pomoci, aby se s ním setkali, aniž bychom se přitom my zbytečně stavěli do role protagonistů.“ A taky řekl, že „bez Krista neobstojíme“. A že život prožitý jen navenek (život ve světě tvořeném vnějškovostí, kde se počítá hlavně to, jak vypadáme před druhými, jak získat uznání, jak mít stále nové zkušenosti) „zanechává uvnitř prázdnotu“. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papez-mladi-lide-ziji-navenek-a-ve-vzajemne-shode-dbajice-na-s.html
Ale pro pastora by přece mělo být samozřejmostí, že žije v Boží přítomnosti a ne jenom navenek. Nebo ne? Myslím, že Bůh by po něm nechtěl věci, které nezvládá.
Jiří Aron
Ano zachránit nás před námi samými může jen Bůh. A nemůžeme od lidí čekat mnoho to máte také pravdu.
Pavel se blízkým svěřoval a současně v listech čtu že to nebylo s cílem, aby mu ulevili od bolestí. Ale aby se za něj přimlouvali u Boha podobně jako se Pavel přimlouvá za ně. Třeba aby více poznali Boží moc a sílu, Efezským 1.
Nebo třeba 2Kor 1:9-10: „už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí,“
A pastoři obecně zahrnují množinu lidí, kteří na Boha spoléhají a chodí s Ním v důvěře. A také takové pastory, kteří na Boha ve skutečnosti nespoléhají namísto toho třeba jen v sebe, vynikající paměť, na svoji schopnost mluvit, organizovat či znát se s těmi“ správnými“ lidmi.
P. Ašer
Tak jeden známý mladý velmi otitulovaný profesionální rádce ohledně ADHD, trestání dětí a patrně i syndromu vyhoření, si zrovna v těchto dnech vzal patrně sám život. Jiným radil, ale sám sobě poradit nedokázal.
Nehodí se na něj Ježíšův výrok: „Lékaři, uzdrav sám sebe!“ (L 4:23)?
https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/794021/elitniho-psychologa-radka-ptacka-48-nasli-mrtveho-kolegove-pacienti-i-politici-jsou-v-soku.html
A jak o sobě vznosně psal:
https://radekptacek.cz/
Přitom krátce před sebevraždou napsal tato slova:
„Kdybych měl říct, po 25 letech v psychologii, co je v životě důležité? Láska, láska, láska…vlastně nic jiného. Pečujte o vztahy, protože jedině vztahy vás dají dobrý život. Můžete dobře jíst, sportovat, ale když nemáte vztahy, je to stejně jedno. Nehledejte elixír dlouhého života, máte ho možná vedle sebe… Pečujte o toho druhého víc než o sebe… A jestli bych měl definovat to, co v životě opravdu zabíjí, je to samota… Samota vás zničí…pomalu a spolehlivě. Vztahy vás udrží při životě a dají vám „život věčný a vděčný“… milujte život…jo a k mým oblíbeným tématům: opravdu nebijte děti, opravdu je to naprosto zbytečný, jde to a lépe i bez toho…nezapomeňte, že děti by se s vámi měli cítit bezpečně…ne se bát, kdy zase nějaké přiletí…“
https://www.facebook.com/radek.ptacek/?locale=cs_CZ
Vztahy s blízkými jsou vskutku důležité, ale nejsou schopny dát nám život věčný. Ani tohoto profesionálního radila evidentně vztahy s lidmi nezachránily před sebevraždou, natož aby mu daly život věčný…
Eva Hájková
No, když si člověk přečte třeba následující klinický obraz (https://psychologie.cz/vysoce-funkcni-deprese/?fbclid=IwY2xjawFGlO5leHRuA2FlbQIxMQABHXbQezP8blXE08fSVDo2thdlJq8jKLR2J4928C95xnyFLDdG9j2q_FfS6A_aem_wsKaHMaQu762uwpnQYyYGw ), má tak trochu chuť nahradit radu „obraťte se na odborníka“, která je uvedena v závěru článku, radou „obraťte se na Ježíše“.
Jiří Aron
Častý důvod výběru profese psychologa je ten, že člověk hledá rady především pro sebe. Právě z toho důvodu bych byl opatrný hledat rady do života zde.
K panu Ptáčkovi:díval jsem se na ty odkazy výše a přišel mi jako osoba velmi narcisistní. Facebook jak si např. několikrát otitulkoval své výroky z rozhovoru s p. Strakatý. To aby je ještě více podtrhl? Přímo hýřil radami. Nebo ten kompletní výčet všech možných úspěchů a pozic, které kdy zastával, zase na osobním webu. K tomu velmi důkladná a pracna péče o svůj zevnějšek, viz ty videa. On musel dlouhodobě vyvíjet obrovské úsilí, aby se zalíbil lidem okolo. Já na prvním místě.
K tomu mě napadl jeden z mnoha moudrých a hlubokých výroků našeho Pána
Mt 16:24-26: „Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život?“
Olga Nedbalová
Předtím, než jsem uvěřila v Pána Ježíše Krista, mi přišlo zvláštní odsuzování sebevrahů v dřívějších dobách. Říkala jsem si, vždyť je přece zásadní rozdíl mezi vrahem a sebevrahem. Ale není, vrah i sebevrah zabijí člověka. Nechají o svém životě rozhodovat zlého. Nechci na tomto místě soudit sebevrahy. Nemám na to ostatně ani nárok. Je ale smutné, že lidé nevidí jiné východisko než poslechnout zlého a nechat zvítězit smrt. Vždyť Pán Ježíš Kristus nám nabízí život. K poznámce pana Arona o psycholozích bych chtěla jen podotknout, není psycholog jako psycholog. Já se přiznám, že o panu Ptáčkovi jsem nikde předtím neslyšela. S dětskou psychologií mám spojeného spíše Prof. PhDr. Z. Matějčeka, který se například zasloužil o zrušení tzv. týdenných jeslí, byl jedním ze zakladatelů SOS vesniček, obecně se zabýval negativy ústavní výchovy. Obdobně jako výše zmíněný psycholog Ptáček zdůrazňoval, že jediný univerzální návod na výchovu dětí je láska. Ale na rozdíl od něho úplně nezavrhoval tresty. Jeho dcera na tatínka vzpomínala:
„To ale neznamená, že by se neuměl někdy rozzlobit: „To víte, že nás uměl všechny srovnat do latě, když jsme se prali nebo jsme něco vyvedli,“ směje se Jana Severová a dodává, že ač se to dnes už nahlas neříká, její táta zastával názor, že pohlavek v pravou chvíli je mnohdy lepší než dětem něco sáhodlouze vysvětlovat. „Když to nejde po mozečku, tak to půjde po zadečku,“ říkával prý Matějček někdy pěstounským maminkám v SOS dětské vesničce, když si s dětmi nevěděly rady.
Nepřiměřené tresty ale naprosto odsuzoval, a to nejen fyzické. Jana Severová vzpomíná, jak jejího otce rozrušil případ chlapce, který vyrůstal s nevlastním otcem. „Táta cítil, že je v té rodině něco špatně, tak si promluvil s otčímem, a ten se dušoval, že kluka nebije, že ví, že se to nesmí. Vím, že se bojí tmy, tak když mě naštve, zavřu ho do sklepa a zhasnu mu tam, řekl ten chlap tátovi. Ten to považoval za jasné psychické týrání,“ dodává.
Zdroj: https://www.lidovky.cz/relax/zdenek-matejcek-detsky-psycholog-ceskoslovensko-laska-deti-vychova.A220920_145858_ln_magazin_ape
Jeho pohled byl tedy daleko více vyrovnaný než dnešní názor, že děti se nesmí v žádném případě vůbec fyzicky omezit. Myslím, že ho také velmi ovlivnilo to, že byl věřící člověk. Věděl, že není bohem, který má vždy na vše hned řešení. Znal svá omezení a znal toho, kdo je naopak skutečným Bohem. Bez víry v opravdového Boha totiž nejde vykonávat žádné lidské povolání. Ať je to psycholog, úředník, prodavačka v obchodě, dělník v továrně. Bez Boha nejde ani vychovávat děti. Bez Boha nejde totiž svůj život smysluplně prožít. A konec našeho života? Čekáme práchnivu kostí nebo život věčný? Na nás samotných je, koho zvolíme za Pána našeho života.
Olga Nedbalová
Moc se omlouvám za překlepy: správně má být týdenních jeslí a práchnivinu kostí. Je vidět, že ani já nejsem bohem, díky Bohu 🙂
Olga Nedbalová
A myslím si, že láska v lidském pojetí nikdy zcela nemůže nahradit Lásku, která k nám přišla od Boha v podobě jeho syna Ježíše Krista. Výše zmíněné nemá samozřejmě vést k rezignaci prokazovat lásku bližnímu. Ale musíme se smířit s tím, že naše schopnosti a dary jsou neúplné. S pokorou Bohu přiznat svou nedostatečnost a s pokorou prosit Pána, ať nás i naše bližní vede tou správnou Cestou. Ať nám ukazuje tu správnou Pravdu. A ať nám zjeví, kde najít Život.
Eva Hájková
Myslím si, že děti se opravdu nemají bít či jinak fyzicky trestat. Pochopitelně, ani by se neměly za trest zavírat do sklepa.
Jenže takové rodičovské jednání se neodstraní tím, že se ustanoví zákon. Každý člověk byl jinak vychováván a ten způsob jeho výchovy mu většinou přišel zcela normální, takže má tendenci uplatňovat stejný způsob na svých dětech, za které nese odpovědnost. Vyjma těch, kteří se s rodiči rozešli ve zlém. Ti někdy mívají tendenci vychovávat úplně jinak, jako by natruc rodičům. (Ale často se jim to stejně nedaří).
Ten, komu je zakázáno vychovávat své děti podle toho, co on považuje za správné a normální, může být dezorientován. V krajním případě se může vzdát odpovědnosti.
Člověk by měl sám nahlédnout, co je správné dělat a co ne. Sám by měl k tomu dojít. Ne aby mu jiný nastavoval hranice: toto nesmíš! I když, někdy je to pochopitelně nutné.
Jiří Aron
Děkuji za doplnění o křesťanský život pana Matějčka za Váš pohled paní Nedbalová. Znát Boha na tom záleží vždy na prvním místě.
Souhlasím také, že lásku Boha nám nemůže žádný člověk nahradit. Ona právě tato dokonalá láska je kotvou naší duše. Neotřesitelná naděje, skrze víru v Ježíše tj. kým On je a co pro lidi na kříži pro Boha Otce udělal, že Bůh to s námi nevzdal a nikdy nevzdá. Ano v Boží lásce je náš zdroj pro lásku k bližním.
Olga Nedbalová
Pro paní Hájkovou, hodně jsem přemýšlela o úplném zákazu fyzických trestů. Já osobně jsem při výchově fyzické tresty nepoužívala, ale měla jsem děti 5 let od sebe, první byl syn a druhé dvě dcery. Tudíž jsem měla dostatek času vysvětlovat, dítě pevně přidržet apod. Dcery byly navíc klidné děti, spíše takové „studijní“ typy od mala. Manžel pochází ze 4 sourozenců, byl nejstarší, další dva bratři následovali s ročními odestupy. Nejmladší dcera je jen o 4 roky mladší než manžel. Tudíž manželova maminka měla do 4 roků 4 děti, z toho 3 neposedné chlapce. K tomu hospodářství a šla i brzo do práce. Manžel i jeho sourozenci vždy vzpomínají, že se „máti“ na nich nalámala vařech. Ze všech vyrostli odpovědní lidé, kteří sami nemají sklon k násilí. Zajímavé je, že oni sami nevnímají vzpomínky z dětství negativně, ale berou to, že tenkrát dostali oprávněně, protože vyváděli alotrie. Co se týče autorit, malé dítě se bez autority neobejde. Nemá ještě dostatečně vyvinutou nervovou soustavu, aby mohlo samo předvídat následky svých činů. Ani vůči sobě ani vůči ostatním lidem. A jsou situace, kdy opravdu není čas, dělat sálodlouhé přednášky, zvláště, když vám doma řádí banda rozjívených děti, viz. také vzpomínka dcery pana Matěječka.My, jako rodiče, máme ovšem zásadní úlohu. Musíme být pro naše děti autority, alespoň do určitého věku. Je jen na nás, abychom svou autoritu nezneužívali a například nemlátili bezdůvodně děti jak žito. Ostatně dá se použít také zásada J. A. Komenského – laskavá ale důsledná výchova.
Olga Nedbalová
Možná bychom se všichni mohli zamyslet nad následující otázkou: „Vychovává nás dospělé Bůh? A používá někdy ve své výchově i tresty? Třeba takové, že nás nechá někdy nést si následky svých neuvážených činů? Bůh je láska, je milosrdný, je milující ale je také spravedlivý. Co s lidmi, kteří vědomě žijí ve vzpouře proti Bohu?“ Nechci, aby to vyznělo, že Bůh je despota a nemilosrdný tyran. Nicméně si myslím, že nám, lidem, dává i výchovné lekce. Z tohoto úhlu pohledu může být trest zároveň projevem lásky. Profesor Matějček se zasloužil o zrušení týdenních jeslí. Děti v nich nebyly nijak fyzicky ani psychicky týrány. Žily ve sterilním, dokonalém prostředí. Přesto se u nich projevovala citová deprivace. Chyběla jim blízkost maminky, člověka, kterého budou mít stále u sebe. Proto také pan Matějček založil SOS vesničky a věděl, že dětem vyjimečný fyzický trest neublíži, pokud je spravedlivý a přiměřený. V Písmu Ježíš také varuje a to dost tvrdě, před následky neuposlechnutí Boha. Kdyby se mě někdo zeptal, proč následuji Ježíše, tak odpovím – protože jako jediný mi ukazuje cestu, která mi dává smysl. Nejsem křesťanem ze strachu, nicméně jsem si vědoma, že varování v Písmu mají velmi racionální základ a nejsou bezúčelná. Na závěr se chci omluvit, že zase zabíhám úplně od původního tématu a moc děkuji všem za přínosné příspěvky.
Eva Hájková
A přesto Ježíš dával učedníkům děti za vzor.
„Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3)
Olga Nedbalová
Ano, paní Hájková, v něčem máme být ve víře jako děti. Pro malé děti je středobodem všeho světa maminka později tatínek. Pokud rodina funguje normálně. Dítě k nim vzhlíží a ví, že i když bude sem tam pokáráno za špatné chování, přesto je milováno. Upřímně věří, že je rodiče dokážou zabezpečit a ochránit před nebezpečím světa. Je na rodičích závislé. Tak i my jsme závislí na Bohu a Ježíši Kristu. Možná je ovšem problém některých psychologů, že vytváří model dokonalých rodičů. Tak dokonalých jako je dokonalý sám Bůh. Ale nikdo z lidí nemůže být roven Bohu. Proto je i dobré směřovat své děti k Bohu. My jim nikdy nemůžeme dát tak dokonalou lásku jakou nám lidem dal Bůh v podobě jeho Syna Ježíše Krista. Má starší dcera se mi nedávno svěřila: „Mami, asi tak do 18 let mi víra nic moc neříkala. Chodila jsem do kostela, do nedělky, do mládeže, ale nevěděla jsem pořádně proč. Ale před rokem jsem poznala Ježíše, začala jsem rozumět, co říká a proč vlastně mám v Ježíše věřit.“ Paní Hájková, myslím, že to byla práce Ducha Svatého. Modlím se za své děti, modlím se, ať přijmou Ježíše za svého Pána a Spasitele. Ale vím, že jedině sám Ježíš si je skrze Ducha Svatého může zavolat. Přikryje všechny nedokonalosti nás rodičů, všechny chyby, které jsme se možná ve výchově dopustili. Ve víře postupně dozráváme. Jsme ochotni čím dál více a více ustupovat od svého sebestředného pohledu a dívat se na našeho Pána. Mimo jiné totiž nám Ježíš vzkazuje: Matouš 16:24-26
Potom řekl učedníkům: „Kdo mě chce následovat, přestaň myslet na sebe, neboj se pro mne trpět a pojď za mnou. Každý, kdo by si chtěl život zachovat pro sebe, ztratí ho. Kdo mi odevzdá svůj život, ten ho získá. Co člověku prospěje, když získá celý svět a ten skutečný život ztratí? Co může vyvážit hodnotu věčného života?
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
„Myslím si, že děti se opravdu nemají bít či jinak fyzicky trestat. Pochopitelně, ani by se neměly za trest zavírat do sklepa.“
Tak to si myslíte něco jiného, než uvádí Písmo:
„Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ (Př 13:24)
„Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí.“ (Př 22:15)
„Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce.“ (Př 29:15)
Ale aby někdo neoponoval tím, že to byl přece ten obsoletní Starý zákon, v Novém zákoně také čteme o tom, že dokonce sám Bůh trestá toho, koho miluje:
“Neboť koho miluje Pán, (toho) vychovává, bičuje pak každého syna, kterého přijímá.” (Žd 12:5)
A pokud by Vám nestačilo samo Písmo, přečtěte si, co o trestání dětí soudil “učitel národů”:
„Kázeň pak někdy má připojena býti proto, aby se příkladové a napomínání pozorněji chytali. A to má dva stupně: první jest okřiknutí, když se čeho nenáležitého dítě dopouští; a však rozumně, ne aby ho zděsil, než předěsil toliko a k šetrnosti probudil; při čemž může také býti slovy potrestání a zahanbení, a zatím poučení a napomenutí, aby toho nečinil i s pohrůžkou. A jest-li že se náprava vidí, dobré jest, buď hned tu, neb po chvilce pochváliti zase. Haněním zajisté a chválením rozšafným velmi mnoho se může při dítkách, ba i při jiných lidech zpraviti. NepIatí-li to, druhý stupeň kázně jest premrštiti metličkou, neb rukou pleštiti, pro ten cíl, aby se dítě upamatovalo, zahanbilo, a na potom pozornější bylo. Kdež nelze mi než požehrati na některých rodičů opičí a oslovskou lásku, kteříž dítkám všeho folkujíce, bez kázně jich růsti nechávají. Dělejte jim děti co dělejte, běhejte, těkejte, plačte, šklebte se, křikejte, broukejte, hněvejte se, zpouzejte, summou rozmázejte se, jak chcete, vše dobře, dítě jest vždycky milé dítě, škoda ho drážditi, jest dítě — nerozumí. Ale ó sám ty nerozumné dítě! Vidíš-li při dítěti nerozum, proč mu k rozumu nesloužíš, poněvadž ne k tomu, aby tele neb osle z něho bylo, než rozumný tvor, narozeno jest? Nevíš-liž, co písmo dí, že bláznovství sice k srdci člověka přivázáno jest od mladosti, ale metla kázně že je vyhání? (Přísl. 22, 15) Proč ho v přirozeném bláznovství raději zdržuješ, než by mu tou milou, svatou, zdravou, časnou kázničkou od něho pomáhal? Aniž tomu věř, aby dítě nerozumělo: nebo rozumí-liť, co to jest lotrovati, bouřiti, hněvati a sápati se, hubu nadýmati, pysky zmítati, na vzdoru dělati atd., ó porozumí jistě také velmi snadně, co metla jest a k čemu, a nad čím stráž drží! Ne v dítěti, než v tobě, neopatrný člověče, nedostatek rozumu jest, kterýž, coby i tobě i dítěti tvému ku potěšení bylo, nerozumíš a rozuměti nechceš. Nebo odkud jest, že mnoho potom dítky i rodičům zpurné jsou, a je mnohým způsobem zarmucují ? Jediné že se báti jich nezvykly! Pravdivé zajisté povědíno jest, že „kdo zroste neboje se, ten sesstará nestydě se“. Nebo se písmo plniti musí, že „metla a káráni dávají moudrost; dítě pak sobě volné, že k hanbě přivodí rodičku svou“.(Přísl. 29, 15) Protož tam tož radí moudrost Boží: „tresci syna svého a přinese odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé“ (v. 17). Kteréž rady když neposlouchají rodičové, nemívají odpočinutí a rozkoše při dílkách svých, ale hanbu, stud, trápení a nepokoj. Jakož se naříkání nejednou slýchají: „Mám zlé, neposlušné, zpurné děti“ etc. Ješto co div, že, co kdo sel, to žne? Nasils jim v mysl svévolnosti, a chceš ovoce kázně zbírati? Nemůž to býti. Nebo strom neštěpovaný štěpného ovoce nésti němůž. Protožť se prv o to starati bylo, dokud strůmek byl mladý, dokud bylo štěpovati, ohýbati, rovnati, přímiti, a nebylť by tak křivě zrostl etc. Ale poněvadž tak mnozí kázně zanedbávají, co div, že svévolná, divoká, bezbožná všudy chasa roste, Bůh se dráždí a pobožní rmoutí. Sem přináleží choulostiví rodičové, kteříž na dítky kysele pohleděti nesmějí, jich se více než děti jich bojíce. Takoví někdy sami pobožní jsouc, pěknými jen napomínáními všecko zpraviti chtějí; kázně pak nikdá nepřičiní, ješto bez té býti nemůže. Rozumně zajisté jeden z moudrých řekl, že dítě, by anďelem bylo, metly však potřebuje. Eli zdali sám pobožný nebyl? Zdali pobožně synů svých nenapomínal? (1. Sam. 2, 24) A však že skutečné kázně nepřičinil, zle se mu podařili, a on svou měkkostí na sebe i zármutku mnoho, i hněv Boží a vyhlazení na všecken dům svůj uvedl. (ib. v. 29 etc. a 2, 13. 14) Ne zle takovým Geylerus figuru postavil: děti rvoucí se a nože do sebe píchající, otce pak stojícího před nimi s zavázanýma očima.“ (J. A. Komenský: Informatorium školy mateřské IX,4-7)
Mimochodem, na tento Komenského text jsem před několika lety odkázal proti trestání dětí tak vehementně horujícího (tehdy ještě ne profesora) a před nedávnem vlastní rukou ze světa sešlého psychologa Ptáčka…
Eva Hájková
Ve Starém zákoně (Dt 21) je též psáno:
18 Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají, neposlechne je,
19 ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města, k bráně jeho místa,
20 a řeknou starším jeho města: „Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan.“
21 A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře.
Tím by se dnes jistě nikdo neřídil.
Pokud jde o Nový zákon, list Židům – ono to Boží „bití“ není tělesné, protože Bůh není tělesný otec.
Jinak tam, myslím, o bití dětí nic nestojí. Aspoň si nevzpomínám.
A to, co napsal J.A. Komenský, nebylo všechno jenom moudré a dodnes hodné následování. Totéž lze říct také o Janu Husovi (který prý souhlasil i s bitím manželek, i když jen mírným).
Křesťan by se měl řídit tím, co mu napovídá Duch svatý. Jak při čtení Písma, tak při trestání dětí.
Ale nikomu nechci dávat hraběcí rady. Děti mám už dávno dospělé. Když byly malé, občas jsem je plácla, když moc zlobily. Ze svého vlastního dětství si vzpomínám na jediný výprask v devíti letech, který byl za to, že jsem matce zalhala. Pak už jsem to nedělala.
P. Ašer
Ad Eva Hájková
Napsala jste:
“Ve Starém zákoně (Dt 21) je též psáno: 18 Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku…“
Já jsem ovšem nepsal nic o zabíjení dětí, nýbrž o korekčním trestání dětí. A mezi tím je značný rozdíl. Trest holí totiž umožňuje dítěti nápravu, neboť hůl může vzdálit od srdce chlapce pošetilost (Př 22:15), zatímco trest smrti jeho nápravu definitivně znemožňuje. Chránil však před rozbujením hříchu neposlušnosti celou izraelskou pospolitost. Zabití syna, který byl žroutem a pijanem (Dt 21:20), což patrně souviselo i s modlářskými kulty (Nu 25:2), které Izrael obklopovaly, proto mělo být exemplárním trestem, aby se ostatní Izraelci báli takto nepoddajně a bezuzdně chovat (Dt 21:21). Izraelci měli přece povinnost zabít i své nejbližší, pokud by ně skrze přicházel svod modlářství:
„Kdyby tě TVŮJ BRATR, syn tvé matky, nebo TVŮJ SYN nebo TVÁ DCERA nebo TVÁ VLASTNÍ ŽENA nebo TVŮJ NEJMILEJŠÍ PŘÍTEL potají ponoukal: „Pojďme sloužit jiným bohům“, které jsi neznal ty ani tvoji otcové, některým z bohů těch národů, které jsou kolem vás, ať blízko tebe nebo daleko od tebe, od jednoho konce země až k druhému konci země, nepřivolíš mu a neuposlechneš ho, NEBUDEŠ HO LITOVAT ANI S NÍM MÍT SOUCIT ANI HO KRÝT. MUSÍŠ HO ZABÍT. Nejprve se proti němu pozdvihne tvoje ruka, aby ho usmrtila, potom ruce všeho lidu. Budeš ho kamenovat, dokud nezemře, protože tě usiloval odvést od Hospodina, tvého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Celý Izrael ať o tom uslyší a AŤ SE BOJÍ. Nikdy ať se mezi vámi nestane něco tak zlého.“ (Dt 13:7-12)
Napsala jste:
“Pokud jde o Nový zákon, list Židům – ono to Boží „bití“ není tělesné, protože Bůh není tělesný otec. Jinak tam, myslím, o bití dětí nic nestojí. Aspoň si nevzpomínám.“
Pokud píšete, že Boží bičování (Žd 12:6) není tělesné, pak ne vždy to platí, neboť např. tresty od Hospodina dopadající na vzpurnou izraelskou pospolitost byly navýsost tělesné (např. Dt 28:15.25.48-57). I v novozákonní době byl trest dopadající na smilníka s otcovou ženou rovněž tělesný (1 K 5:5). Bůh sice není tělesným otcem, ale k trestání často používá tělesné vykonavatele, tj. jiné lidi. Proto stejně může použít náš duchovní Otec (Bůh) jako vykonavatele fyzického trestu na dítěti otce či matku. Autor listu Židům píše, že když nás vychovávali naši tělesní otcové, nejevila se nám tato výchova jako radost, nýbrž jako zármutek (Žd 12:11). Takže i v novozákonní době muselo být něčím zcela běžným, že s dětmi se nezacházelo jako v bavlnce, ale zlá vůle dětí musela být účinně krocena, což se jim samozřejmě v danou chvíli nelíbilo, a proto je tato výchova zarmucovala, ale nakonec vyústila v dobro takto vychovávaným.
Napsala jste:
„A to, co napsal J.A. Komenský, nebylo všechno jenom moudré a dodnes hodné následování.“
S tím souhlasím. Např. jeho politické snahy o všenápravu světa byly hodně mimo poselství Nového zákona.
Napsala jste:
“Křesťan by se měl řídit tím, co mu napovídá Duch svatý. Jak při čtení Písma, tak při trestání dětí.“
A Vy si myslíte, že Komenský si nemyslel, že mu napovídá Duch svatý, když psal o tom, že pokud dítě nereaguje na napomenutí, je třeba je „premrštiti metličkou, neb rukou pleštiti“? Myslíte si, že zrovna Vám v tom Duch svatý napovídá lépe než Komenskému, poněvadž v dnešním sekulárním světě bití dětí vyšlo z módy, a Duch svatý se v rozporu s tím, co nechal napsat v Ř 12:2, přizpůsobuje módním názorům tohoto věku?
Napsala jste:
„Ze svého vlastního dětství si vzpomínám na jediný výprask v devíti letech, který byl za to, že jsem matce zalhala. Pak už jsem to nedělala.“
No vidíte. Tím jen sama potvrzujete, že adekvátní bití dětí z lásky k nim přináší dobré ovoce.